Janovo dobrodružství

Ještě za časů, kdy nebyly počítače, mobily, hot dogy, hamburgery a další nezdravá jídla a technické vymoženosti. Žil v jedné malé vesnici chudý chlapec.Jmenoval se Jan a byl to od pohledu sympatický mladík.
Jednou ráno, když zase Jan z okna svého pokoje pozoroval východ Slunce, vzpomněl si, že ještě neokoval sedlákovu klisnu. A tak si jen povzdechl odtrhl se od krásného výhledu, i když jen s velkým se neovládáním, vydal se ke stájím, aby měl do snídaně práci hotovou. Dnes byl totiž jeho velký den a tak se odpoledne nechtěl zdržovat povinnostmi. Včera si ho totiž zavolal sám Grael, pomocník při výběru nových rytířů a pravil „Nadešel čas, abys i ty zkusil své štěstí,“ říkal a významně a povzbudivě se na mladíka podíval „potřebujeme další rytíře a bojovníky. A jelikož ty jsi nedávno dosáhl svých šestnáctých narozenin, přijď zítra, ihned jak poobědváš do mého domu, tam se rozhodne, zda-li jsi dobrý na povinnosti rytíře.“ Jan tam zůstal stát jako u vytržení. Konečně, konečně mám také šanci stát se rytířem. A udělám pro to cokoli, pomyslel si a rozloučil se s Graelem.
A dnes byl připraven, nejraději by už-už vyrazil, ale věděl, že práce nepočká. Otevřel vrata u kobylčina stání. Nedivím se, že se o ni Bolam tak stará, já mít takovou kobylku…, říkal si v duchu a vedl ji do kovárny. Podkovy měl pro ni již dávno připravené a tak jí je jen vsadil do kopyt, ale nepřestával se na ni zálibně dívat.
Ale..Co to? Zdá se mi to nebo se na mě opravdu usmála? A je vůbec možné, aby se kobyly usmívaly??...No..asi ne, pravděpodobně se tak těším až půjdu za Graelem, až z toho blázním, přemýšlel mladík. „Neboj se, neblázníš,“ ozval se někdo. Jan sebou polekaně škubl. Nemohla to být ta kobyla??!!..Ale ne, vždyť kobyly přeci nemluví, nebo snad ano? Jan z toho začínal bít už pěkně zmatený. „Ty si snad myslíš, že jsem nějaká obyčejná kobyla?“ ozval se znovu někdo a Jan uslyšel popuzené zafrkání. Znovu se odvážil na klisnu podívat. „Co na mě tak civíš?“ Mladík byl pořád ještě skeptický, myslel si, že si z něj někdo tropí žerty, ale nebylo pochyb že to byla kobyla. Po chvíli ticha mu to ale stejně nedalo a prohodil směrem ke klisně: „To-to…To myslíš mě?“ „A vidíš tu snad někoho jiného?“ „Ehm..Ne.“ „No tak vidíš..A abych nezapomněla, mám pro tebe úkol. Tedy, asi spíš poslání.“ „Pro-pro..Pro mě??“ „Aaaaano, teď jsem ti to řekla!“
Jan byl celý zmatený, ale když si uvědomil, že mluví opravdu s kobylou, podvolil se pravdě. Ale pořád nechápal, co po něm, chudém kovářském synkovi může chtít. Na chvíli zavládlo ticho.
„A..co je to tedy za úkol?“ Ozval se mladík, kterého pomalu začalo celá tato záležitost zajímat. Mluvící klisny se přece nevidí každý den, že?
„Skvěle, doufala jsem, že se zeptáš… Poslal mě rytíř Mustal,“ odvětila klidně. „Eh..? Mustal?? TEN Mustal? Slavný a nebojácný rytíř?“ „Znáš snad nějakého jiného?“ ozvala se posměšně, ale přitom i přátelsky kobyla. „Ale stejně, co by chtěl po mě? Vždyť prý zabil baziliška holýma rukama, v čem bych mu asi já mohl pomoci?“ mladík byl nedůvěřivý, ale představa pomáhat legendárnímu rytíři ho lákala, přesto to nedal na sobě znát. „Co, co?? Už žádné zbytečné dotazy. Nasedni, on ti to poví sám. „Opravdu..?..To bych byl..“ Jan ani nedořekl větu, když si uvědomil, že ba se nestihl připravit na schůzku s Glaerem. A začal nerozhodně přecházet po kovárně. Chtěl stihnout výběr rytířů, ale zase pomáhat Mustalovi, to byla více než jen lákavá nabídka. Ale to jeho problém nevyřešovalo. Sice si probíral všechna pro a proti, ale ani tak správné řešení nemohl najít
„Nerada tě ruším v tvém přemýšlení, ale tolik času zase nemáme,“ ozvala se klisna, která Jana celou dobu bedlivě pozorovala.
Rytířství půjde stranou, rozhodl se mladík, který nedokázal setkání s Mustalem odolat. Koneckonců Grael je přítel, určitě to pochopí a pozve mě jindy, přemítal Jan a bezmyšlenkovitě a s lehkostí se vyšvihl do klisnina… „Co? Sedlo? Kde se tu vzalo, vždyť ještě před chvílí tu nebylo.“ „Aaaaaaa..Říkala jsem ti přece, že nejsem obyčejná kobyla.“ Ozvala se klisna popuzeně. „A buď tak laskav a ve svých myšlenkách mi říkej Beala, jmenuji se tak.“ No to už přestává všechno, mluvící …klisna..Eeee..Beala, se mi hrabe v myšlenkách a ještě mě peskuje. „Kdyby něco já tě nepeskuji, a v myšlenkách se to nehrabu, ale co mám dělat, když je dáváš tak jasně najevo, tak to nejde přehlédnout…A měli bychom vyrazit čas nečeká.“
Mladík málem leknutím spadl ze sedla, když se klis..Ehm Baela postavila na zadní až na ní bílá hříva vlála a vyrazila tryskem z kovárny. Jan se tedy chytl otěží..Ach, ano otěže..cože, otěže??..Aha..Otěže..Skvělé.
„Vidím, že sis na mě již zvykl.“ Prohlásila Beala pobaveně a zdálo se, že se usmála. „V zájmu možností…Dá se říct že ano.“ Jan už si na Beale připadal bezpečně a tak si už jen užíval radost u jízdy. Byl si jist, že to zvíře pod ním, není jen obyčejný kůň.
Najednou koby…Ne,ne,ne,neeeeeee..chci říct samozřejmě Beala. Takže tedy Beala zastavila u potoka. Asi má žízeň, pomyslel si mladík a čekal až se Beala skloní a bude pít. Ale nic takového se nestalo. „Jsme tady“ řekla místo toho. „Eeeh.To už jsme sem opravdu dorazili? Myslel jsem, že to bude dál.“ „Příště raději nemysli,“ odpověděla Beala uštěpačně „a už jsem ti přece říkala, že..“
„Já vím, NEJSI OBYČEJNÁ KOBYLA!“ „Ano,ano.Tak,tak.No tak už sesedni.Jsme přece na místě.“ „Vždyť už lezu“ prohlásil mladík a ladně seskočil. „A kam teď?“ „Jak, kam teď?“ „Já vím, že už jsme na místě, ale co tady?“ „Gert.Říkala jsem přece, že tu počkáme na Mustala.“ „Právě že neříkal“ ozval se mladík nesměle. „Tak to říkám teď“ pravila Beala a razantně se obrátila na znamení toho, že nesnese již žádné další dotazy.
Najednou se na druhém břehu potoka začala tvořit zašedlá mlha. Jan už nechtěl Bealu otravovat svými všetečnými otázkami a tak mlčel. Přesto ho zajímalo, co je to za podivnou mlhu.
Znenadání se z ní vynořil Mustal. Baela čekala, že se Jan začne divit. Ale ten už tohoto rána zažil tolik podivných věcí, že to dokonce i předpokládal.
„Zdravím tě, Jane,“ jak může znát mé jméno? Uvažoval mladík, ale to už rytíř pokračoval „poslal jsem za tebou svou Bealu, protože od tebe potřebuji pomoct. Jakou to ti teď nemohu prozradit, ale cesta bude nepříjemná a nebezpečná,“ to zní skvěle, pomyslel si uštěpačně Jan „tvůj doprovod přesto potřebuji. Vydáš se se mnou na tuto cestu za splněním mého, ale i tvého poslání?“
Z Mustalovýyh očí čišela moudrost, statečnost, klid ale i napjaté očekávaní. Mladík mezitím uvažoval nad jeho slovy, zda se má pustit na tuto dlouho výpravu. Po chvíli si ale uvědomil, že vlastně netouží po ničem jiném, než rytíře doprovázet a tak rychle odpověděl, ze strachu, aby si to Mustal nerozmyslel. „Ale jistě, velmi rád se d tebou vydám na cestu.“ „Skvěle,“ prohlásil rytíř a hbitě něco zamumlal. Z ničeho nic vedle Bealy stál další kůň. „Pěšky opravdu nepůjdeš, tady jsem ti vyč…. Eh..No..Prostě..,“ rytíř byl v rozpacích, neměl by to prozrazovat tak brzo, to věděl moc dobře a proto se naučil být opatrný „Prostě tohle je odteďka tvůj kůň.“ Krásný hnědák, vypadá silně, a taky inteligentně přemítal Jan. „Říkej mu Erafel. A teď už je čas vyrazit.“
Jan vyskočil na hřebce a Mustal na svou klisnu. Koně se bez jakéhokoli viditelného pokynu rozjely přes potok, za dalšího rytířova mumlání.
Vtom jeho i Jana pokryla ona šedavá mlha, při které se Mustal objevil, viditelně se zablesklo a koně i se svými jezdci zmizeli. Vydali se na svou cestu. Za svým posláním.