Vysněný svět

( Je tak blízko, a přitom tak daleko..)

Šel ulicí, osamělým pohledem pozoroval sněhové vločky… Ve skleněných výlohách seděli lidé nad teplou kávou, a hřejivými pohledy hleděli na jeho promrzlý obličej. A ta vůně kávy se linula až k jeho nosu, který by ji tak rád následoval do exotických krajů místních kaváren. Pomalu se usmál, zasnil se a dal sbohem krásným představám. Šel dál, minul dalších tisíce výloh se zbožím z různých koutů světa. Připadal si jako blázen, když pod tíhou mrazu na chvíli přestal vnímat rozum…zažít tak jednou v životě chuť kávy. Setmělo se…. On byl tím bohem, jenž rozsvítil každou pouliční lampu, on byl tím, kdo se vloupal do oken jen aby zjistil, o čem lidé sní. A ano..byl to právě on kdo na nebe nad velkoměstem pověsil obří měsíc. Přes všechny strasti osamělého poutníka by ani za milion neopustil toto převeliké město. Možná proto, že každý den byl dobrodružstvím, každý den potkával nové lidi, poslouchal nové příběhy z vedlejších laviček, každou zimu následoval nové představy sněhových vloček, a těšil se na nové květy jara.

Pískal si, byl šťastný když nad svojí hlavou spatřil ptáky vracející se z jižních krajů. Švitořili nové melodie, jež se naučili od šepotu dalekých míst. Vůni kávy přebily vůně tisíce květin a velkoměsto se ponořilo do jarní nálady. Lidé v ulicích přestali mít mrazem zčervenalé nosy a tváře, opět sedávali na lavičkách a vyprávěli příběhy ze všech koutů. Nejvíc ze všeho však miloval pouliční hudebníky a obzvláště černocha hrajícího na saxofon. Snil o tom, jak si s ním povídá o tajných slovech melodií nad šálkem dobré kávy z Turecka v parku na lavičce a společně vdechují vůni jara. Na nebi se objevovaly nové souhvězdí šeptající o tom, jak se jedné z nich dotknul sluneční paprsek, ta druhá prý slyšela meluzínu letící z Afriky až k velkoměstu a ta třetí náhle upřela svůj zrak na našeho poutníka: "Vidíte ho, drahé přítelkyně, tak sám a přesto tak šťastný..!"

Ještě že ji znal, cukrářku u stánku…vždy si s ní povídal o tom, co tíží její srdce a ona mu pak za to dala jeden kopeček vynikající vanilkové zmrzliny, vychutnával si každou kapku chuti na jeho jazyku. Možná právě kvůli ní…jak moc mu ta chuť připomínala právě ji… milovanou cukrářku. Nebyla jako ostatní…nikdy neviděl barvu očí jako tu její, nikdy necítil ten samý pocit, když kolem přecházely ženy nejrůznějších krás světa. Zdála se mu stejně tak ztracená jako byl on, a přesto všechno byla tak šťastná jako on. Občas se její pramínek blonďatých vlasů připletl do jeho prstů a on náhle zacítil nové touhy. Byly tak záhadné stejně jako lidské sny. Začervenal se… rozhlídl se kolem, zdali zase nemrzne…slunce ho probralo z jeho představ a připomnělo mu, že je opravdu léto a že jeho začervenání se nebude jen tak ledajaké. Zamiloval se…

Poslední den prodeje zmrzliny. Listí žloutne rychlostí blesku. Dny se stále krátí a ptáci odlétají pryč do jižních krajů. Saxofonista odešel hledat štěstí jinam, byl jako ti opeřenci pomyslel si poutník. Jen nechtěl aby mu podzim vzal i zmrzlinářku. Napsal perem na papír čas a místo schůzky. Modlil se, hvězdy mu přály štěstí a Slunce naposledy hřejivě zazářilo pouze pro něj. Rozestavil svíčky po celé cestě v parku… byla půlnoc, nikdo nikde, ticho a lehký vánek. Uviděl obrys postavy, dlouhé blonďaté vlasy rozjasňovaly černotu podzimního večera. Byla to ona… stála u něj, jak dlouho trvalo než k němu přišla. Náhle se tóny saxofonu začaly linout celým parkem. Červenal se, chytla jeho obličej do dlaní a lehce mu pošeptala do uší..: " Miluji tě, poutníku..!"

Byla zima. Koukal na lidi jež se míhali na ulici. Cítil tu krásnou chuť kávy na svém jazyku a v ruce svíral dlaň ženy, pro kterou by snesl všechny hvězdy na nebi, pověsil Měsíc přes den.

Na nebi vyšly hvězdy… Měsíc ozářil celé velkoměsto a vpřádal nitku štěstí do snů. Sněhové vločky se snášely na střechy, ze kterých se kouřilo do mrazivého ticha. Nikdo již nebyl osamělý, všichni se potají usmívali a těšili se z každého prožitého okamžiku. Velkoměsto neslo jméno: Vysněný svět.