Siwan - Prolog

"Ne všechno žijící dává smysl,
a ne každý, kdo bloudí, je ztracený.
Síla nebo čest, kdo si to vybírá?
Ani mráz nemůže spálit hluboko ukryté."

"Z popela Živel znovu vzejde,
ze stínů Světla vrátí se náhle;
osm hvězd spadne, Volbou půl zhyne,
jen jeden z nich určený bude."

Z učení starších z dřívějších dob máme už jen málo. Zbylo pár vět, nějaká říkanka a nebo pověra, ale kdo už dnes ví, jak tomu tenkrát vlastně bylo?

"Ne všechno žijící dává smysl,
ne každý, kdo bloudí, je ztracený."

A přesto existuje skupina odlišných lidí, kteří rozpoznají Světlo ve tmě, i když třeba nemusí být na první pohled znatelně vidět. Vycítí takovou sílu, protože mají její část, ať už jakkoliv velkou, i v sobě.
Dokáží spoustu věcí, takovým lidem se totiž říká kouzelníci.
Ukrytá společnost.
Jejich život je nevšední na rozdíl od lidí, přesto s nimi žijí v každodenním kontaktu.

"Síla nebo čest, kdo si to vybírá?
Ani mráz nemůže spálit hluboko ukryté."

A tak tu byli oni. Ale než vlastně řeknu kdo to byl, musím začít od prvního úsvitu, od prvního zašumění stromu a poryvu větru.
Musím začít o Mocných, kteří pozvedli zem, hloubili rokle a stavěli skály. O těch, kteří zkrotili vody, naslouchali větru a svým zpěvem rozžehli hvězdy.
Stříbrným prachem vytvořili totiž svět, který měl počátek, jak už to bývá ve vodě. Co bylo dál není až tak známé, lidé zapomněli.
Víme jen, že Mocní usilovně pracovali ve dne i v noci a vytvořili mnohé. Přesto byla všude tma a nikdo do té doby nevěděl, jaké potěšení může být ve světle.
Jednomu z Mocných ovšem temnota zaplnila i mysl, svázal jí se svým životem a stal se tím, co později nazýváme Stín. On nikdy nenašel zalíbení v kráse a proto vždy tvořil jeskyně, vrtal úkryty pod zemí a nebo naopak upevňoval temnotu i za hranice světa. Z ní pak čerpal sílu,
A tak vznikla první válka mezi Mocnými a Stínem.
Boj trval dlouho a nikdo nebyl vítěz, síly byly vyrovnané. Avšak Temnota se úlisně vtírala i do myslí ostatních, ačkoliv ti se snažili bránit a nezoufat si. Tenkrát, když naděje skoro pohasínala přišel ten, který změnil mnohé.
Óre, ve vznešené řeči Mocných, jinak též nazývaný Srdcem.
Stín udeřil prudce, Mocní se s vypjatými silami zdvíhali k poslednímu odporu.
Tehdy se od severu zvedla mohutná vlna, která donesla daleko do srdce pusté země dar, který vzešel na svět právě díky odvaze, statečnosti a v neposlední řadě také díky lásce.
Byl to pták, jediný živý tvor který uprostřed té země roztáhl křídla a poprvé zazpíval tak mocně, že se i sám vládce Temnoty zarazil uprostřed bitvy a s úžasem a úděsem poslouchal ten hlas, který sebou přinášel život i smrt. A pták zpíval a s každou jeho hláskou se v srdcích těch, co bojovali za přežití, zvedal mocný pocit naděje a zoufalství stíhalo toho, kdo stál proti nim. A tak se stalo že Pán temna byl přemožen, Mocní ho svázali a navždy uvěznili za hranicemi světa.
Když bylo po bitvě, vydali se všichni za tím hlasem, který jim pomohl zvítězit. Hledali dlouho, ale s každým krokem při kterém se blížili k místu, kde pták zpíval je naplňoval úžas.
Nakonec jej našli a v té tmě poprvé uviděli něco tak nádherného, že předtím poklekli a dívali se tak mnoho, mnoho chvil.
Když pták konečně utichl a složil svá křídla, dlouze se na ně zadíval, nebylo třeba slov. Nikdo si nepamatoval, jak dlouho tak na sebe hleděli, ale všichni věděli, že to co mají před sebou je něco tak vzácného a mocného, že předčí i sami základy země.
Óre byl opravdu nádherný, jeho peří v té tmě vydávalo příjemné a teplé světlo, které hladilo oči zvyklé jen na tmu, ale co víc, při pohledu na něj všem přecházel mráz po zádech. Jeho peří bylo nádherné, černé a zároveň zlaté. Skoro se zdálo, jako by hořelo.
Jeho pohled byl hluboký, čistý a moudrý, oči měly karmínovou barvu a když jste se do nich zahleděli…
To při pohledu na něj Mocní poprvé spatřili, že svět jaký znají zanikne. Viděli jasnou záři hvězd a ihned si je zamilovali. Když potom začal opět zpívat, přidali se k němu, probudili v sobě sílu, která přešla do vody, země, dokonce i do tmy kolem nich a která naplnila vše jakousi tajemnou jiskrou. Něčím co vždy budou moci milovat a přesto se toho i bát.
Rozsvítili tisíce další světélek tam, kde předtím Stín zasadil jen tmu a nakonec k nim vzhlíželi s bezmezným obdivem.
Té noci poprvé na obloze vyšly hvězdy, dalšího dne pak měsíc a nakonec i slunce.
Mocní nakonec odešli a v srdcích si navždy uchovali obraz velkého ptáka, který sebou přinesl žití a také světlo Ilfirin – nejmilovanější hvězdy.

"Z popela Živel znovu vzejde,
ze stínů Světla vrátí se náhle;"

Ukryli se na západě a zdvihli skály a moře tak, aby žádný smrtelník za nimi nemohl přijít. Uzavřeli se a čekají tak, dokud nepřijde jejich čas a Stín a Temnota znovu nepohltí svět.
Óre žil nějaký čas mezi nimi a když potom přišli lidé, kouzelníci a další národy, staral se o jejich ostudy.
Byl to dlouhý a šťastný život, když potom nadobro odešel, zanechal na světě sedm dětí, které tak připomínají minulost, jsou přítomností a svázáni jsou i s budoucností. Oni v sobě totiž mají Živly, tedy mocné síly, které byly probuzeny když poprvé zněl zpěv.
Prostoupil jejich těla a životy, stal se jejich součástí, ačkoliv ne vždy to bylo k užitku.
Oheň, voda, země a vzduch, ale co víc oni ovládali i umění Světla a Tmy. Přesto svoje znalosti jen málokdy zneužili.
Tento jejich dar je totiž i prokletím. Jejich schopnosti jsou spjaté se zemí, nemohou udělat nic, co by tento svět mohlo ohrozit, přesto je jejich síla děsivá.
Proroctví ovšem mluví o Osmi, i když Óre a Tinwe měli jen sedm dětí. Posledním členem se totiž stalo dítě Tinwiny sestry. Avšak tato skutečnost je často opomíjena a všichni jsou považováni za jeho „děti“, mluvíme pak o nich jako o Osmy.

"osm hvězd spadne, Volbou půl zhyne,
jen jeden z nich určený bude."

Tím končí vyprávění o minulosti a my se vracíme zpět.
Vše začíná u osmi.
Osm Ferlingů a jejich fénixů, tak by měl pokračovat náš příběh, protože tyto bytosti navždy budou s námi a stejně tak navždy budou vzdálené.
Jsou jako osm hvězd, které přinesl jejich dávný otec a které se z lásky k zemi rozhodli k životu na ní. Avšak Volbou půl zhyne a jejich smrt bude navždy zármutkem, pro který truchlí hlavně ten, který v ně věřil.

"jen jeden z nich určený bude."

Poslední slova a poslední verš. Kdo byl vybraný a navždy odsouzený k cestě jednoho? Jen jeden z nich určený byl…
Čtyři ženy a čtyř muži. Válečníci, myslitelé, ale hlavně nejtajemnější bytosti.
Ferlingové…

"Ne všechno žijící dává smysl,
a ne každý, kdo bloudí, je ztracený.
Síla nebo čest, kdo si to vybírá?
Ani mráz nemůže spálit hluboko ukryté."

"Z popela Živel znovu vzejde,
ze stínů Světla vrátí se náhle;
osm hvězd spadne, Volbou půl zhyne,
jen jeden z nich určený bude."