Siwan - Kapitola 1. Tess

Když se narodila, byla jen maličkým uzlíčkem, který ani zdaleka nepřipomínal to, kým byla dřív. Byla bezmocná a svět se pro ni opět zmenšil, takže nedosahoval takového rozpětí, bylo to přesně takové, jak to u malých dětí má být.
Dali jí jméno Tess a podle tradice položili na práh vybrané rodiny, aby se o ni postarali, dokud toho ona sama nebude schopna.
Už před lety se rozhodli, že až přijde jejich čas a oni se promění a znovu narodí, budou svěřeni na několik let jedné rodině. Měli se tak naučit žít mezi těmi, kdo nyní byl součástí světa víc, než oni. Byli už jen jako vzpomínkou, ale přesto bylo ctí mít je u sebe. Rodina, která byla vybrána, byla střežena a dostalo se jí poct, jako ještě nikdy nikomu.
Mohli vychovávat malé dítě – Ferlinga.
Ale kdo vlastně byl ten Ferling? Kdo bylo to malé záhadné děťátko, nyní klidně odpočívající na prahu středně velkého a ošuntělejšího domku?
Tess se zavrtěla a na malý okamžik mžikla svými očky po tom, co se dělo kolem. Kdyby měla tu možnost a nebyla jen maličkým dítětem, možná by zaznamenala postavu, jež se nyní vzdalovala v černém plášti pryč. Naposledy se ohlédla a pak zmizela, jako to byl jen sen. Měli se znovu setkat, ale to až za mnoho let, do té doby….

„Ferling? Ale Josephe, my o nich nic nevíme, jak máme vědět, že jí vychováme správně?“
„Ty by jsi nemohla nikoho rozmazlit, ani zkazit, lásko.“ Políbil jí její vysoký a statný manžel na tvář.
„Ale je tak maličká a křehká…“
„Copak jsme nechtěli mít další vlastní děti? A Nathaniel potřebuje sourozence.“
„Ano, to ano…“ zaváhala jeho žena a unavenýma očima si znovu přeměřila dítko svírající v náručí.
Oba dva byli čarodějové. Nijak význačného původu, ani postavení. Zkrátka obyčejný střed společnosti. Navíc bydleli v malé vesničce na jihu Anglie, v hrabství Hampshiru. Měli jediného syna, který se jmenoval Nathaniel a byl asi o dvanáct let starší než novorozená Tess. Navíc byl sice také čaroděj, ale jemu i jeho rodičům by se jen mohlo zdát o tom, co se nyní začalo stávat skutečností.
Totiž byli vybráni, aby vychovali a přijali za svou jednu z nich.
Dívenka měla už nyní husté tmavé vlásky a její kůže byla hebčí než samet. Sršela z ní energie a teplo, které mělo nejspíše hodně co dělat s tím, že na krčku měla, jako přirozené tetování, jejich symbol. Ten ještě teď trochu žhnul a svítil, byl na něm obrys fénixe.
Ze spaní zašmátrala ručkou a pevně sevřela okraj deky. Když se na ni teď dívala Nathanileova matka, pochopila, že už ani ona sama nechce aby to bylo jinak.
Vzhlédla a její oči se setkaly s manželovými. Usmála se, po dlouhé době byla zase šťastná.
„Máš pravdu, necháme si ji.“ A tím, že to vyslovila nahlas a její muž přikývl, zpečetili něco, co se dalo nazvat jako pokrevní spřízněnost. Stali se jejími rodiči a zavázali se k tomu, že jí vychovají a pomohou v prvních rocích jejího, jistě neobyčejného života. Odměnou jim za to měl být její vděk a také pomoc.
A Tess se také usmála, ačkoliv si toho ti dva nevšimli. Bylo v tom něco tajemného a nečekaného. Pak ale dívenka opět usnula a na dlouhou dobu to byla jediná vzpomínka, která jí uvízla v paměti.

„Nathane soustřeď se, je to důležité, vždyť jde o tvoji sestru!“ káral ho otec.
„Není to moje sestra!“
„Nathane!“
„A není, nemůžu za to. Jen nám ji sem dali, ale není naše.“
To otce zděsilo: „Chceš mi snad říct, že ji nemáš rád?“ zeptal se dost v šoku, až celý v obličeji zbledl. Chlapec si zřejmě uvědomil svoji chybu. Otec byl už dlouho slabý na srdce a on ho nechtěl popichovat ještě víc.
„Odpusť. Mám ji přeci rád.“ Šeptl a skutečně cítil, že to je pravda, jen to nechtěl přiznat, protože tak musel připustit, že už není jediný. Ale otec byl teď s ním a on ho nechtěl ztratit, nebo nahněvat svou neuvážeností.
„Jen si na to nemůžu zvyknout, je pořád tak prťavá!“
Otec si ho znovu změřil a tentokrát už spokojeněji pokračoval. „Je tak maličká, protože je Ferling. Kdybys to četl lépe, pochopil by jsi, co tím myslím. Tak znovu chlapče. Čti.“
„Ano otče.“ Zarecitoval klučík už dobře známou větu a s nakrčeným obočím se dal do čtení jedné ze starých knih, které se jeho otci podařilo získat.
Byla z knihovny jednoho zdejšího mága a popisovala staré legendy a také se detailně zabývala lidmi (v tomto případě spíše bytostmi), které v nich vystupovali. To bylo to, co oni potřebovali, protože Ferlingové…
…“jejich pověst sahá až do dávné minulosti, kterou kouzelníci a obyčejní lidé nazývají jako dobu Temna. V té době bylo totiž rozšířené nejvíce a zkazek o něm se dochovalo jen málo, nebo vůbec žádné.
Ferlingové jsou tedy prastaré bytosti. Všeobecně se neví odkud přišli, ani co stojí za jejich zrodem, ale jsou velmi podobné svým druhotně zobrazeným bytostem – totiž fénixům.
Ferling a fénix tvoří nerozlučný pár, který poutá pouto nejsilnější už od jejich ranného dětství. Jeden pro druhého je jako bratr a jsou si rovni. Říká se pak, že ferling je zobrazení fénixe v lidské bytosti na zemi. Jsou jejich podobou a mají stejné schopnosti, zvyky, povahy a mnoho dalšího, jakožto i moc nevyjímaje.
Ferlingové i fénixové mají moc léčit a uzdravovat, přesto nemohou svou sílu použít jeden na druhého a proto se také říká, že přijde li jeden o svého bratra, zemře.
Na světě existovalo celkem osm různých ferlingů a fénixů, ale postupem času se dochovalo jen pět známých jmen.Souvislost to má jistě i s jejich proroctvím -.“
„Otče mě už to vážně nebaví.“ Kňoural Nathaniel a rukama si mnul oči, zkrátka dělal cokoliv jen aby nemusel pokračovat, ale jeho otec byl neústupný.
„Musíš to znát.“ Nenechal ho jeho otec a znovu postrčil knihu k němu.
„Říká se, že až jich zbude jen polovina, jeden z nich se opět navrátí, aby potvrdil rovnováhu sil.
Bratři vládnou mocnou silou, která se vymyká dokonce i chápání kouzelníků, ale nevyužívají ji lehkomyslně.
Mají v sobě cosi z krve dávných předků země a stejnou důstojnost a krásu, jež oplývají. Jejich zpěv pak lahodí uším jako hudba, která byla zapomenuta. Nikdy však nezpívají pokud tomu nepředchází cosi velkého. Po mnoho tisíciletí už nebyl jejich hlas slyšet.
Zapomněli jsme.
Jak už jsme jednou řekli, oba dva jsou jisto měrou smrtelní, avšak jejich den je den Ohně. Neboť z těla se stane popel a z popela znovu povstávají. Jeden nebo druhý, málokdy současně. Navždy vázáni poutem se neopouštějí, jedině, kdyby nebylo zbytí.
Avšak s jejich darem je vázáno prokletí. Říká se, že ten který by snad chtěl pocítit lidskou moc srdce, totiž cit lásky, navždy bude vypovězen. Je jim přísně zakázáno milovat, neboť by je to mohlo svést na scestí, jako už mnohé. Kdyby se tak stalo, rovnováha by se vychýlila a hrozilo by nebezpečí.
Jsou výtečnými válečníky a stratégy, kdyby se rozhodli neodpouštět, bylo by to pro jejich protivníky smrtelné. Kdyby v hněvu, či jiné pohnutce přeci jen obrátili meč proti sobě, stalo by se to osudným. Stále musí mít na paměti, že jeden nemůže být bez druhého, jsou vázáni poutem a jedinou lásku kterou mohou cítit je jejich bratrská.
Osm jmen je dávno zapomenutých v prachu… zbývá jen pět jež si naše paměť zachovala.. jsou to:
Istime – zvaný Moudrý
Ráva – přezdívaný lidmi ze severu Divoký
Amaurea – též zvaná Jitro
Nwalme – druhým jménem jako Truchlící, či utrpení
Siwan – třpytný drahokam, známá jako „princezna“ neboť podle starých záznamů je nejmladší.“
„Otče která z nich to je?“ zeptal se hošík a poprvé jej něco zaujalo. Blýskání v očích se jen prohloubilo, když se otec odmlčel.
„Není to důležité, pro nás je to jen naše malá Tess.“
„Ale ona není naše! A nebude malá navždy!“ vztekal se.
„Nathane! Máme vás rádi oba dva a stejnou měrou. Nesejde na tom kým jste. Jste naši v našich očích a navždy to tak zůstane! A teď běž do svého pokoje, chci abys o tom přemýšlel a večer mi povíš k čemu jsi dospěl!“
„Ale otče-.“
„Žádné ale! Už jsem řekl!“ zarazil se a svezl se zpět do křesla. Klučík rychle vyběhl z místnosti a zabouchl dveře svého pokoje.
Jeho otec lapal po dechu a znovu se chytil na hrudi v místě, kde mu srdce poskakovalo a bušilo. Neměl by se tolik rozčilovat.
Vzal do ruky knihu a políbil jí na kožené desky. „Ochráníme tě Tess, jsi naše.“
…Jejich věk je ovšem těžko odhadnout…rodí se a zároveň umírají, aniž by někdo znal jejich léta. Chodí po tomto světě nekonečně dlouho a v mnohých časech pomáhají, když je toho třeba. Nikdy však nemohou zasáhnout do dění a ovlivnit jej v určitý průběh, znamenalo by to porušení jejich pravidel a pravděpodobně by je to mohlo stát i život.
Jsou jako vzpomínkou na ty, jež nemůže už nikdo znát. Jsou vzpomínkou a legendou z dávné minulosti a blízké přítomnosti.
Jsou s námi a přesto skryti…
Ferling a jeho fénix… pět dochovaných jmen.
Kde jsou?
„Kde jsou..“ opakoval otec a znovu zaklapl knihu. Víc vědět nechtěl.
Věděl kde je právě teď jeden z nich, to mu stačilo. Přesto ho také, jako jeho syna už napadlo, která z obou žen, tedy spíše z těch slavných bytostí právě teď je pod záštitou jeho střechy? Koho si vzal na starost a vedení pod svou výchovou?
„Ať je to kdo je to, nesejde na tom.“ Zašeptal a sevřel knihu blízko k svému srdci.
Z kuchyně, jež byla o patro níž pod ním se ozýval zpěv jeho ženy. Právě chystala lahvičku s mlékem pro jejich malou Tess.
„Ochráním tě.“ Zašeptal Nathanův otec a nevšiml si slzy, jež se prodrala skrz jeho sevřená víčka. Neviděl chlapce, jež ho sledoval. Jen šeptal do ticha a prázdnoty: „Vás všechny.“

Fénix v hnízdečku zapípal a zamžoural očima. Ještě pořád nic moc neviděl, jen bezprostřední okolí. Ale ve svém srdíčku cítil, že jeho člověčí podoba je nyní s ním, alespoň v jeho hlavě a oba dva se zkoumali navzájem. Bylo to bezděčné. Jako dvě malá koťata, která sobě přivykala, jako dvě malá zrníčka, která k sobě patřila a našla se.
A tak se zrodili znovu.
Ona a on.
Fénix a Ferling.