Erala2.

Kapitola 2.

Osudová volba

Stála tam jako přimražená a pořád koukala na to místo kde předtím stála ta osoba...
Byla to jeskyně se zavaleným vchodem.
Trinaje v hlavě pořád kolovala slova té osoby!
"Vyber si správně...,Vyber si správně..."
To už to ale nevydržela,podívala se na svou sestru a do ticha noci vykřikla:"Ale co si mám vybrat?"
A najednou...nalevo od jeskyně se objevila tůn s průzračně čistou vodou.
Trin byla zmatená a tak jako kdyby byla v jiném světě k té tůni přistoupila...
Zakoukala se na její dno a najednou se zarazila "co to je?" řekla jako kdyby ze snu,na dně ležel průzračný kamínek co splýval s vodou ale vydával jemnou záři.
Něco v ní na ní křičelo ad jde pryž protože pokud ten kámen vezme do ruky tak už nic nebude jako dřív,ale naopak něco ji upěnlivě prosilo aby ten kamínek vzala.
A tak jako ve snu sáhla do průzračně čisté vody která byla nepřirozeně horká,uchopila ten oválný,hladký,průzračně býlí a chladný kamínek do ruky...
A V TOM SE TO STALO...
Najednou ucítila jemné mravenčení v zátylku a v hlavě se jí ozvaly hlasy...všechny na ní mluvily konejšivím a příjemným tonem!
A trin si konečně nepřipadala sama,dřív mohla bít klidně uprostřed davu ale pořád byla sama a ted...ted byla jen ona,její raněná sestra,tmaví les a...a ty hlasy!
V tom se napravo od jeskyně objevil malí seschlí keřík.
Ty hodné hlasy jí varovali at k tomu keři nechodí ale něco v ní jí říkalo že ještě není konec!ne ještě ne,musí se dostat do té země a uzdravit sestru!
Přistoupila tedy k tomu keři a ty hlesy v hlavě jí utichly,jako kdyby se něčeho bály...
A Trin si už zase vspoměla na slova té osoby:"vyber si správně...vyber správně..."
Otřásla se,byla jí zima ale to nebyl strach!
Rozhlédla se a v tom jí to došlo a dostala strach...
To ten keř!
To ten keř,z toho keře sálá strach a chlad!
Nevěděla proč ale rychle stiskla v ruce kamínek.
Náhle se na keři rozzářila jedna větvička,ale...ta větvička vydávala mdlé světlo.
"Jako kdyby byla mrtvá":řekla si pro sebe Trin.
Rozmýšlela se,ted už si nebyla tak jistá jako předtím!
"Nemám poslechnout ty hlasy?"
"Nemám se přece jenom odvrátit a projít škvírou co je za kamenem?"
"Ne!Musím to zkusit!"
Klepající se rukou sáhla po větvičce a ta jí úplně sama spadla do ruky...