Stvoření- pokračování 1

Celý svět se mi slil v jedno velké rudozlaté moře. Vůbec jsem nechápala, co se děje, až po chvíli mě napadlo, že mám zavřené oči. Zavalila mě vlna zklamání. Tak on to byl jen sen? Babička v zrcadle, věštba...
„ No to je dost, že jsi vzhůru ospalče!“ ozvalo se zleva.
Nadskočila jsem na posteli a rychle otevřela oči. Rozhlédla jsem se po neznámém pokoji, zalitém sluncem a poté jsem se zadívala do mladé usměvavé tváře nějaké cizí ženy.
„ Kdo jste? A kde to vůbec jsem?“
„Copak si nevzpomínáš?“
„ Ne.“ Zamračila jsem se na neznámou.
„Vážně? Zkus se zamyslet...“
Obdarovala jsem jí opovržlivým pohledem, ale ona se na mě na oplátku usmála. Zastyděla jsem se a cítila jsem, jak se mi pod jejím upřeným pohledem hrne krev do obličeje a barví mi tváře na červeno. Úsměv se jí ještě rozšířil. Raději jsem se podívala na stranu a přemýšlela, kde to jen mohu být.
Už to mám, tak on to vážně nebyl sen! Já opravdu mluvila s babičkou...A pak někdo zabušil na dveře...
„Už si vzpomínám.“
„ Pokračuj.“ Pobídla mě.
„ No, někdo byl u mě před domem. Šla jsem otevřít dveře. Bála jsem se, protože přede dveřmi stáli asi čtyři lidé. Dvě ženy a dva muži. Zeptali se mě, jak se jmenuji. Ani nevím proč jsem řekla, že jim do toho nic není. Jedna z těch žen na mě křikla, že jsem drzý fracek a rozpřáhla se, že mě uhodí...“
„ A dál?“
„ Totiž,“ trochu jsem zaváhala „když se mě dotkla, vše kolem zaplavilo světlo a ona odletěla, jako by ji něco odmrštilo. Ostatní běželi za ní, a já rychle zavřela dveře a sedla si za ně. A pak už vím, jen že jsem se vzbudila u vás. Takže, kdeže to jsem?“
„ U mě doma. Jmenuji se Anit, poslala mě za tebou tvoje babička, řík-“
„ Babička?“
Anit jen kývla směrem k velkému zrcadlu před postelí a pokračovala. „ Ano, říkala, že bych se za tebou asi měla jít podívat, že ti hrozí nebezpečí. Když jsem k tobě dorazila, spala jsi opřená o vchodové dveře, nevzbudilo tě ani, když jsem tě přenášela sem.“
„ A kdo byli ti lidé u mého domu?“
„ No kdo myslíš?
„ Čarodějové...“
„ Správně. A dnes je ti sedmnáct. V kolik hodin si se narodila? Mimochodem, gratuluji.“
„ Díky. Chvilku po desáté dopoledne. Je to důležité?“
„ Ano, velmi. Teď je deset. Už to každou chvílí začne.“
„ Začne?“
„ Jistě, tvé proměny.“
„Mé proměny?“podivila jsem se. V tom mě něco napadlo.
„Jak jste mě sem vlastně dostala?“ Prohlédla jsem si její křehkou postavu.„Přece mě nemůžete unést.“
„ Prostě jsem letěla. Navíc mám mnohem větší sílu než bys řekla.“ Usmála se.
„ Vy nejste člověk.“ Vykřikla jsem.
„ No ovšem, že ne. Já...“Přestala jsem Anit poslouchat. Svět se nějak změnil. Všechno mělo najednou ostřejší obrysy a barvy byly hrozně jasné a syté.
Slyšela jsem zřetelně bzučet mouchu, ale v pokoji žádná nebyla. Podívala jsem se udiveně na Anit, ale ta se jen usmála. Měla jsem pocit, že se vše pohybuje nějak zpomaleně. Pohlédla jsem z okna a uviděla jsem, jak kolem jablka na stromě asi 50 metrů od domu poletuje moucha. Chtěla jsem to Anit říct, ale nemohla jsem vydat ani hlásku. Sáhla jsem si na hrdlo, a v tom mě zahalil vířící sníh.
Napadlo mě, teď v srpnu sníh? Ale to už jsem byla sama jakoby součástí víru. Vzlétla jsem do vzduchu a ucítila, jak se mi prodlužují končetiny, protahuje obličej a na těle mi začíná růst srst. Podívala jsem se na svou ruku, ale místo ní jsem uviděla černou, štíhlou tlapu. Ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že nejsem člověk, jsem dopadla na všechny čtyři těsně vedle Anit.
Ta se na mě podívala a vydechla. „Úžasné.“
Měla jsem ten samý pocit. Nikdy jsem si nevšimla, jak je svět nádherný. Kolem mě ještě pořád poletovaly vločky sněhu, ale mě to připadalo naprosto přirozené. Rozeběhla jsem se po čtyřech jako bych tak chodila už odmala a užívala si pocit naprosté volnosti. Venku na zahradě jsem se několikrát proběhla a cítila, jak mi vítr cuchá srst. Vše kolem mne bylo najednou tak plné života.
V tom jsem uslyšela, jak mě Anit volá. Běžela jsem za ní a cestou jsem si pomyslela, že bych se snad mohla proměnit zpět. V tu chvíli jsem se začala napřimovat, srst mi zmizela a já získala svou původní podobu. Svět však zůstal stejně tajuplně krásný, jako když jsem byla vlk...Když jsem došla za Anit, řekla mi, že ještě nikdy neviděla nic tak fascinujícího.
„ Myslela jsem, že taky patříš k rodu Moreů, Anit.“
„ Taky že patřím, jsem elfka. Už mnohokrát jsem viděla proměnu ve vlka, ale u tebe to bylo jiné.“
„ Jak jiné?“nechápala jsem.
„ Prostě jiné. A to že máš černou srst je taky nezvyklé, normálně bývají vlkodlaci spíše šedí.“
Pokrčila jsem jen rameny. S tím asi nic nenadělám.
„A co teď? Bude se dít ještě něco?“
„ To teprve uvidíme. Pokud věštba nelhala měla by ses proměnit ještě jednou. Tak co? Jaký to byl pocit?“
„Naprosto úžasný. Připadalo mi jako bych se dostala do jiného světa.“ Ještě pořád jsem cítila lechtání v podbřišku.
Poté jsme jen tiše čekali. Když se půl hodiny nic nedělo, podívala jsem se opatrně na Anit. Ta mě pozorovala se svým věčně klidným úsměvem.
„Víš, možná se ta věštba netýkala mě.“ Začala jsem pomalu.
„ Myslíš?“
„ No já nevím, ale mám pocit, že teď už se znova měnit nebudu. Copak není dost to, že už jsem vlkodlak?“ Přeskočil mi hlas.
„ Ale samozřejmě. To ty musíš vědět, jestli ti to stačí.“
„ Bude muset...“ Zadoufala jsem, že Anit nepostřehla zklamaný podtón v mém hlase.
„ Jenže já se tě neptám, jestli ti to musí stačit, ale jestli ti to stačí. Co chceš ty?
„ Já?“ Teď už se mi opravdu třásl hlas.Vím co chci? Jistě, vždyť si to přeji už odmala, jen je to tak těžké říct.„ Já chci být upír...“ Řekla jsem skoro neslyšně.
„ Prosím? Špatně jsem tě slyšela.“
„Chci být upír. Upír.“
„ Tak buď!!“
Už jsem chtěla zase odseknout, ale místo toho jsem se jen fascinovaně zadívala za Anit. Na nebi se najednou objevil měsíc. Ozářil mě a já kolem sebe neviděla nic než nádherný mléčný svit. Najednou jsem ze záře uslyšela tichý pláč. Po chvíli jsem si uvědomila, že pláč není okolo mě, ale uvnitř mne samé. Cítila jsem jak mě zoufalství trhá na kousky. Musela jsem zavřít oči. Ponořila jsem se do smutné temnoty své duše. Prožívala jsem neštěstí stovek generací a poznala všechno utrpení lidstva. Když jsem otevřela oči, viděla jsem, jak svět potemněl. Celý zářil svou tmavou tajemnou krásou. Slyšela jsem jak každá věc zpívá smutnou vábivou píseň. Cítila jsem svou vnitřní trýzeň a věděla, že už se jí nikdy nezbavím. Nesla jsem v sobě všechnu bolest a strast světa. A přesto jsem byla šťastná. Tohle byl můj osud. Fascinace bolavou krásou, smutnou radostí a zamilovanou nenávistí. Konečně, konečně jsem žila!!
Uvědomila jsem si, že nejsem v pokoji sama. Podíval jsem se po Anit, ale ta stála jako přimrazená s otevřenými ústy.
„ Děje se něco?“ Zeptala jsem se a slyšela, jak mám teskný, hluboký a zármutkem zastřený hlas. Anit jen jemně pokynula rukou k zrcadlu.
Podívala jsem se do něj zvědavě a strnula jsem. Čekala jsem něco málo přes metr a půl vysokou, drobnou dívku s vyjukaným pohledem a vlnitými hnědými vlasy.
Uviděla jsem ale vysokou štíhlou ženu jako vytesanou z mramoru. Putovala jsem po sobě pohledem. Prohlížela jsem si dlouhé černé vlasy, které okolo mě poletovaly a zvýrazňovali bledou tvář s vysokými lícními kostmi a rudými plnými rty. Dlouhý krk a úzká ramena jsem jen přelétla pohledem, pokračovala jsem k dlouhým prstům se stříbrnými prsteny a sjela po štíhlých nohou až k zemi. Ani jsem se neptala, proč jsem najednou oblečená do černých krajkových šatů, co vypadaly jako obláček. Můj pohled totiž upoutávalo něco jiného. Oči.
Moje vlastní oči byly najednou průzračně modré a ledově studené. Byly plné bolesti a zároveň vzdoru. Najednou potemněly do fialova. Překvapeně jsem zamrkala, protože jsem v nich viděla doutnající vztek. Vztek na všechny, co lidem způsobují bolest.
Mé srdce bez ustání plakalo. Plakalo, protože jsem v něm cítila, jak lidé umírají a trpí. Tak tohle je tedy můj osud? Vzpřímila jsem se. Dobrá pak...
„Au!!“ vylétlo ze mě.
„ Co je?“ Anit mě nechápavě pozorovala.
Já jsem však neodpověděla. Jazykem jsem si opatrně přejížděla přes zuby a mračila jsem se. Anit se po tváři za krátký moment rozlil chápavý výraz.
„ Anit! Já mám něco se zuby! To přece není možné! To nemůže být pravda!! Babička říkala, že to jsou jen pověry. Že doopravdy upíři krev nepijí!“
„ Ale no tak. Uklidni se holka. Není to tak úplně pravda, víš...“ řekla rozpačitě.„Nějak se prostě živit musíte. Nebude to takový problém, uvidíš. Vlastně ti to ani nebude moc komplikovat život, neboj, zvykneš si.“
„ No jistě, zvyknu si. V podstatě to vůbec nekomplikuje život!! Sakra mám v puse špičáky ostrý jak břitvu a velký tak, že se pořád hryžu do rtu! A musím se živit krví! Nejspíš lidskou, co??!!! Ale máš pravdu! Pro TEBE to určitě komplikace není, drahá elfko. Čímpak se živíš ty? Nejspíš ovocem a kytkama! Co kdybychom si spolu zašli na večeři? Ty si dáš jablko a pampelišku a já mezitím vycucám tak ze dvou, tří lidí krev, hmm? To snad není možný.“ Anit na mě jen vyděšeně valila oči. Střídavě těkala pohledem mezi mým obličejem a mou rukou.
„ No copak? Bojíš se snad, aby mi vzteky nevyhládlo? Že to nevydržím a vrhnu se na tebe? Tak co je?“ podívala jsem se rozzuřeně na své ruce.
Už nebyly jemné a štíhlé, nýbrž drsné a tvrdé. Místo nehtů jsem měla obrovské ostré drápy a v dlaních jsem měla ohnivé koule. Plameny mi dosahovaly až k loktům a nebezpečně šlehaly, já však neměla ani pocit tepla... Ten pohled mě vylekal. V momentě můj vztek vystřídal úlek nad tím, co se ze mě stalo. Oheň uhasl, ruce mi opět zjemněly a já se zhroutila na zem a rozplakala jsem se. Anit ke mně přiběhla.
„ Anit, co se mnou bude? Co? To já neudělám. Nedokážu pít krev. Proč mi to nikdo dopředu neřekl?“ vzlykala jsem.
„ Myslela jsem, že to víš. Byla to tvá volba. Sama jsi se rozhodla. Kdybys toužila stát se elfem a ne upírem, stalo by se. Tys zvolila svůj osud. A navíc- nemusíš pít lidskou krev. Stačí ti i zvířecí, ale nějakou pít musíš.“
„ A když nebudu? Normální jídlo mi nestačí?“vzdorovitě jsem se narovnala.
„ Když nebudeš pít krev, tak zemřeš. Tak to je.“ Na chvíli se odmlčela. „ Nemusíš ji pít pořád, ale alespoň jednou za dva dny ji mít musíš.“
„Ne. To prostě odmítám.“
„ Dobře. Prosím, to je taky možnost. Pak zemřeš. Slíbila jsem, že si tě tu nechám v den tvých sedmnáctin, v době, kdy jsi v nebezpečí. No, samovolné proměny ti už nehrozí, takže nebezpečí pominulo. Můžeš jít.“ A Anit jen pokynula rukou ke dveřím z pokoje.
Chvíli jsem se na ní jen vyjeveně dívala. „ To myslíš vážně?“
„ Ovšem. O upíra, který hodlá spáchat sebevraždu ve svém domě nestojím. Zvlášť ne, když je to hloupá, tvrdohlavá holka. Běž.“ Otočila se ke mně zády a už se na mě nepodívala.
V ten okamžik jsem nevěděla, že ji vidím naposledy ve svém předlouhém životě a že mě tímhle rozhodnutím vlastně uchránila před smrtí. Jen jsem odešla. Bez rozloučení. Dodnes toho lituji...