Lidi neznalí přežijou

Konečná část příběhu, jakéhosi Ondřeje,

Neměl jsem v životě nikdy moc kamarádů, ale nevadilo to, protože naše pětičlenná parta mi plně vyhovovala. Každý se jí musel smát, každý kdo nechápal jak si lze užívat a neplánovat vztah s osobou druhého pohlaví. Byli jsme to já, Tomáš, Petr, Jirka a Martin. Trošku blázni, trošku tvořivci. Ale Petr a já jsme vyčnívali nejvíc. Naše časté hádky ostatní odsuzovali aniž by se nás snažili zastavit.
Petr jednou přišel s návrhem, který už nás rozdělil úplně. Chtěl zajít do nevěstince a přijít tak o panictví s prostitutkou a jediný jsem na ten návrh přistoupil já. Nenapadlo mě, že jde o víc než o sex a po té, co jsme se vrátili z ‘ Domu zábavy‘ mi řekl : ‚ Hele, tak tohle všechno byla zkouška, nešlo o šukání, potřeboval jsem vědět, kdo mi může pomoct s prací.‘ Trochu mě vyděsil. ‚ Jakou práci máš na mysli?‘ zeptal jsem se. Neodpověděl nic.
Za týden jsem dostal e – mail, psal abych se večer stavil na místě, kde jsme často kouřily ‘trávu‘ a sám!
Dostavil jsem se a on mi vysvětlil jeho problém, potřeboval člověka na zvládání úkolů, trochu jiných než se s nimi setkávali obyčejní lidé. Šlo o vraždy a ukazování lepších směrů. Z počátku na mě nechtěl tlačit a dal mi čas a já si měl vše rozmyslet.
Netrvalo dlouho a začal jsem s ním ‘podnikat‘. Bylo to skvělé, mohl jsem kohokoliv znásilnit, než jsem ji zabil a při ukazování lepších směrů se člověk hodně naučí. Jenže časem mě napadla otázka ‘ A má tohle všechno smysl?‘. Do teď šlo vše hladce a neměl jsem touhu se zase hádat, ale jednou mi to u piva ujelo a řekl jsem mu to.
Nebyl překvapený a jen mě nabádal pro trochu strpení. Vyhověl jsem mu.

Dali jsme si schůzku a vůbec jsem nevěděl, co se bude dít a kde jsme, ale věřil jsem mu. Stáli jsme nedaleko v lese u starého bunkru z druhé světové války a vešli jsme dovnitř. Nikdy mi nenapadlo, že se dá jít tak hluboko.

Když otevřel dveře, stál za nimi muž ‘Seznam se s ním, ‘ řekl a tak jsem šel. Podal jsem mu ruku a on se představil ‘ Vítám tě, jsem Osud Ondro.‘ Poté vešel do dalších dveřích a byl námi následován. Petra nic nepřekvapovalo, určitě to znal. Začalo mi docházet o co celou dobu šlo.

V místnosti byla kniha s názvem ‘Život‘ a vedle ní sklenice s vodou. Osud řekl: ‚ Neboj se, já tu knihu nepíšu, něco ti měl říct Petr, ale když usoudil, že bude lepší návštěva, souhlasím.‘ Otevřel knihu a dal mi najevo, abych se na ni šel podívat. Nepochopil jsem ji. Oba se usmáli a nalistovali dvě stránky dopředu. Stálo tam: ‚ Byla odstraněna a nebudeme tak ohroženi v budoucnu.‘ O kousek dál stálo: ‚ Poznala lepší život a za deset let se bude starat o Bulharsko.‘

A když jsem pochopil, že oni se starají o vlastní blaho a tím píšou příběh života mnoha lidí. Musel jsem odejít sem do té komůrky. Teď jsem napsal svůj příběh a zítra umřu. Nevadí mi to, ale to mi asi všichni věříte.