Svádíš mě, můj anděli 1/4

Po stmívání je obecně známo, že není radno vycházet ven – pokud ovšem nepatříte k tvorům, ožívajících a stvořených pro život v noci, jejichž sluncem je měsíc. Vampyrismus zaplavil naše město jako mor. Nikdo neví, odkud se vzali. Jistě, koluje tady pověst, že je vyvrhlo samo peklo… podle mě blbost. Ve dne patří město nám (lidem), v noci jim – tak zněla dohoda. Sem tam se najdou lidé, kteří riskují svůj život. Stejně jako pro některé adrenalinové sporty. Většinou se už nikdy nevrátí. Radí se nosit u sebe kříž nebo svěcenou vodu.
Mí kamarádi, Philip, Kate a Robert, měli „báječný nápad“. Rozmlouvala jsem jim to, ale nikdo mě neposlouchal. Nadchnuli se pro věc a nebyla s nimi řeč. Zůstali jsme do setmění v jedné kavárně a pak se vydali do ulic (stejně už zavírali – téměř všechny podniky se zavírají v tuto hodinu). Město vypadalo kouzelně a neskutečně nebezpečně. Noční tvorové se právě probouzeli. S každým nadechnutím jsem si představovala, že je mé poslední. Ve vzduchu byla cítit blížící se hrozba. Zaostávala jsem kousek za nimi a při sebemenším hluku jsem se otáčela do všech stran. Mí přátele se mi smáli a já byla čím dál tím víc naštvaná. Volali na mě, ať se neloudám. Náhle se ozval výkřik. Výkřik, který se všem zarýval do uší a při kterém se vám zježily všechny chloupky na těle.
Už přichází…
Tara bez rozmyšlení zabočila do postranní uličky. Ozval se v ní jakýsi instinkt. Její kamarádi si toho ani nevšimli. Co kdyby mě právě zabili… pomyslela si sarkasticky. Jenže vtom uslyšela, jak Kate křičí hlasem plným hrůzy: „Panebože, to jsou oni! Phi-“ To si uvědomila až teď, s čím si zahrává? Ticho. Slyšela přidušený výkřik, mlaskavý zvuk a pak ještě křik jednoho z kluků. Stála přimražená na místě. Skoro nedýchala. Snažila se myslet, co má udělat? Co má sakra udělat? Nemůže tu přece jen tak stát… A co jiného by si chtěla dělat, no? Těm už nepomůžeš. Jsou mrtví! Nebo brzo budou… Tiše vykoukla. Musela si zakrýt pusu, aby nevykřikla hrůzou. Výjev, který spatřila, ji bude strašit do konce života. Obrázek zvrácené hlavy Kate, jak má na krku přisátého upíra a z rány jí vytéká krev. A její oči, nejhorší ze všeho, upíraly se na ní, na Taru, v tiché prosbě pomalu vyhasínající. Dívala se ni nemohouc od ní odtrhnout oči. Stejný instinkt, jako před tím, ji donutil, otočit se zpátky do uličky. Nemohla jim pomoct. Ona ne. Akorát by ji zabili také. Musí odsud pryč, běžela, kam jí nohy nesly. Po tvářích jí stékaly teplé slzy. Byla jako v transu. Běžela a běžela. O okolním světě nevěděla. Tu se ozval nějaký zvuk a ona se strhnutím zastavila.
Rozhlédla se kolem sebe. Kde je? Tuhle část města neznala. Trochu více se porozhlédla. Ano, tohle byla část, do které se bál člověk vydat i za světla. Kate, Phil a Robert jsou mrtví! Tato věta se jí opakovala v mysli stále dokola. A ona se jen dívala, schovaná. Jak jen mohla? Jak?
Oko jí padlo na hasičský žebřík u jednoho domu, který byl stažený až na zem. Vzhlédla na vrchol budovy. To by stačilo. – pomyslela se. Rozechvělým krokem vyrazila vzhůru. Každý krok jí připadal neuvěřitelně pomalý. Jakmile vylezla až nahoru, přešla k okraji. Mírný větřík jí čechral její dlouhé vlasy. Osvěžoval její tvář. Město i přes to všechno neztratilo svůj půvab. Zavřela oči. Za jejich smrt nemůžeš! Otevřela oči. Podívala se pod sebe. Celkem výška. To bude dlouhá cesta dolů. – vzpomněla si na dětskou hru s Hugem. Přes slzy se jí na obličeji objevil smutný úsměv. Akorát že Hugo říkal: To BYLA dlouhá cesta dolů. Jenže on přežil.
„Ehm-ehm,“ ozvalo se jí za zády. Prudce se otočila a málem slítla dolu. „Dobrý večer přeji,“ pronesl neznámý muž zvesela. Muž? Upír! Delší tmavé vlasy mu spadaly přes jeho bílou tvář. Jeho tělo pokrývalo černé oblečení. V uhrančivých očích mu plály plamínky.
„Jdete si zaskákat?“ Vyvalila na něj oči. Zdá se jí? „Ale no tak, slečno,“ ladným krokem přistoupil k okraji a podíval se dolu, „to se asi zabijete, poslyšte.“
„Ty jo, fakt?“ zeptala se ironicky. „To je zvláštní…“ zakroutila nad tím nevěřícně hlavou.
„A nechcete si ušetřit let?“ Přejel si rukou po hrudi. „Bude vás to méně bolet, budu… jemný,“ poslední slovo zvláštně vydechl. Provokativně si ji prohlížel. Nasadila přemýšlivý výraz.
„Pokud vám to nebude vadit, raději se proletím, než stát vaší obětí,“ odvětila.
„Ale… no tak. Moje nabídka je přece lákavá. Stejně se z tebe napiju dole. Ušetříš si let.“
Aspoň budeš k něčemu užitečná. Zakroutila hlavou.
„Škoda.“ Stál a čekal. Chtěl se dívat, jak skočí?
Najednou na něj dostala vztek. Je přece jeden z nich. Když už má umřít, tak on s ní. Pohybem, téměř nadlidským, do něho vrazila. Byl natolik ohromený, že se ani nebránil. Tara je strhla dolů. Padali společně. Znovu zavřela oči a užívala si pocit naprosté volnosti. Vzduch kolem nich proudil. Upír ji objal. Vzal si ji do náruče. Tara mu ani nebránila, jen čekala na náraz. Upír prudce dopadl na nohy. Tara měla stále pevně sevřené oči. Po chvilce jedno oko otevřela. Kupodivu hleděla do upírovo dokonalé tváře.
„Myslela sis, že mi pád nějak ublíží?“ Propaloval ji pohledem jeho uhrančivých očí.
„Nejspíš,“ odtušila znervóznělá Tara a uhnula očima. „Nechceš mě pustit na zem?“ zeptala se nesměle.
Sklonil hlavu k její šíji: „Proč bych to dělal?“ Svými rty se dotýkal její kůže, přičemž jí přeběhl mráz po zádech. „Pokusila si se mě zabít, nevidím důvod, proč bych ti to neměl oplatit.“
„Kdyby si mě chtěl zabít, tak to uděláš už dávno.“
„A kdo říká, že se nechci jen pobavit? Trochu pohrát?“ Znovu ji hleděl do očí a tentokrát Tara neuhýbala.
„Protože takový nejsi…?“ zkusila. Postavil ji na zem a Tara na něj překvapeně koukla. Otvírala už ústa, aby něco řekla, ale on ji předběhl.
„Kde bydlíš?“ Tara ukázala směr. Nebude mu přece říkat, kde bydlí. Čapl ji za paži a táhl ji směrem, kam ukazovala. Po jeho sevření ji jistě zůstanou modřiny, ale nestěžovala si.
„Chování lidí mě opravdu překvapuje,“ začal povídat. „Jejich marnivost a přitom jsou jejich životy tak… křehké.“ Odmlčel se a ponořil se do vlastních myšlenek. Tara jen mlčky šla a udávala směr. Nakonec se zastavila před vchodem do činžáku. Prohlédl si dům.
„A co bude teď?“ zeptala se.
„Nastav ruku,“ přikázal. Nechápavě pozvedla obočí. „No tak,“ popohnal ji a ona ho uposlechla. Vyhrnul jí rukáv její bundy a na ruku ji nasadil náramek. Slyšela, jak cvakl. Rychle ho zkusila sundat. Byl tam napevno. Měl stříbrnou barvu a na povrchu vyryté nějaké znaky.
„Ochrání tě před upíry.“
„Proč?“
Neodpovídal.
„Proč mě prostě nezabijete, nevysajete nebo cokoliv jiného… Proč tohle?“ Svírala náramek. Cítila z něj sílu. V očích se mu mihla bolest. Otočil se a odcházel. Ne, nemohla ho nechat jen tak odejít. Bez rozmyšlení ho popadla za paži. Z očí mu šlehaly blesky. Přehnala to. Tvrdě ji přirazil ke zdi. Tlumeně vykřikla bolestí. Chvíli se jí díval do očí.
„Tohle už nedělej. I má trpělivost má své konce.“ Pomalu se uklidňoval. „Někoho mi připomínáš… To ti musí stačit. Doufám, že sis už uvědomila, jakou má život cenu a nepokusíš se o další blbost. Radil bych ti nechodit po tmě…“ Zmizel. Byl pryč.
Tara vydechla. Vyšla schody do svého bytu a zamířila rovnou do postele. Ráno ji probudil nemilosrdný zvuk budíku. Škola. Přišlo jí to neuvěřitelné, jako by se probudila do reality a všechno, co se včera stalo, byl pouhý sen. Jenže nebyl.
Ve škole ji čekalo překvapení v podobě Philipa a Roberta. Otevřela pusu v úžase. Jak to, že nejsou mrtví? Oba kluci taky vypadali překvapně, že ji vidí.
„Mysleli jsme, že tě taky dostali,“ řekl Rob. Tara zakroutila hlavou.
„Já si myslela to samé o vás.“
„Já si jen pamatuju, jak mě odhodil na zeď a já se praštil do hlavy. Phil taky omdlel. Když jsme se probrali, nikde jsme vás ani jednu neviděli…“ Rob měl na krajíčku. Phil mu dal přátelsky paži kolem ramen.
„Dneska jsme vás chtěli pomstít,“ pověděl Phil a Robert se vzpamatoval. „Ano, přesně tak. Tentokrát budeme připraveni.“
„Panebože, to vás to nepřešlo?“ zakňourala Tara. Byla ráda, že je vidí živé a nemohla se smířit s představou, že by o ně měla přijít podruhé. V jejich očích spatřila odhodlání, které jim ona nevymluví.
„Půjdu s vámi.“ Nesouhlasili, ale nakonec je přemluvila. Nyní je mohla ochránit. Náramek ji příjemně hřál. Netušila však, že si tím koleduje o pořádný průšvih.

Co si vůbec mysleli? Proboha. Měla jsem jim jejich plán vymluvit. Tara sledovala, jak kluci pomalu začali couvat. Blížil se k nim upír. Šel naprosto klidně a tvářil se pobaveně. Přemýšlela, jestli má vzít taky nohy na ramena, ale jak jí tento nápad napadl, tak taky odezněl.

Upír se objevil znenadání a kluci prostě zdrhli. A nechali ji tam samotnou. Šarmantní. Povzdechla si a doufala, že jí upír ze včera nelhal. Důvěřovala mu.
Tohle Robertovi ani Philovi nezapomene. Zbabělci! Kdyby s nimi nešla, měli by to ovšem spočítané. Upírovi zřejmě nevadilo, že utekli. Usmíval se a ukazoval při tom špičáky. Zastavil se těsně u ní; ona se ani o píď nepohnula. Necítila z něj takový respekt a sílu jako za včerejšího upíra. Tenhle byl pouhý odvárek. A i přesto by ji mohl v pohodě zabít.
„Co tak sama?“ zeptal se posměšně a podíval se jí za záda, kde zmizeli její kamarádi. „Ty se mě nebojíš?“ Správná otázka. Tara si uvědomila, že opravdu skoro žádný strach necítila. Sama se toho zalekla. Co vlastně mínila dělat? Co od téhle výpravy očekávala? Hluboko ve své mysli měla odpověď, ale nepřipouštěla si jí.
Zkoumavě se jí zadíval do očí. Zarazil se.
„Jak… ty… to není možné!“ vykřikl a popadl ji hrubě za ruku. Náramek na ruce, jako by pod jeho dotekem slabě zářil.
„Nech jí bejt!“ ozvalo se za jejími zády. Robert s Philem se vrátili. Nešťastně zavřela oči. Co teď? Upír na ně upřel své krvelačné oči.
„Jim nic neuděláš.“ Zatlačila mu rukou do hrudi. Smetl její ruku jako pírko. „Utečte, vy blázni,“ utrhla se na ně. „Běžte domu, sakra. Všechno jste to pokazili. No tak!“
„Nemáš proti mně šanci,“ zavrčel upír. „Tebe nemůžu zabít, ale je ano. Ale mám mnohem lepší nápad. Půjdeš se mnou. Tohle se Pánovi nebude líbit… Ne, vůbec ne,“ škodolibě se usmíval a spíše promlouval k sobě samému. „Konečně bude mít důvod ho zabít!“
„Pojď!“ vyštěkl po chvíli. Čapl za ruku a táhl ji do temné ulice, která vedla do středu města, kde podle pověr mají ONI sídlo. Doupě. Nebylo pochyb, že ji tam táhne. Vlna strachu a zoufalství se konečně dostavila. Zkusila se bránit, ale on ji táhl dál. Ani se na ní nepodíval. Jeho slova ji znepokojovala. Konečně bude mít důvod ho zabít. Nemyslel tím, zabít jejího včerejšího zachránce? Ne, určitě ne. Pochyby se v ní probudili k životu. Tohle se nebude Pánovi líbit. Aj, bude proti němu platit náramek? A vůbec, co udělá, až ji její zachránce spatří? Nezabije ji nakonec on sám?
Z úvah ji vytrhl hlas upíra: „Jsme tady, děvenko. Nahlédneš do našeho světa. Budeš si přát, aby ses v životě nenarodila. Vítej u nás v pekle,“ pronesl velkolepě. Dům, před kterým stáli, vypadal na rozpadnutí. Už teď jí přejel mráz po zádech. Upír ji popohnal vpřed. Vykročila dovnitř. Všude byl prach a špína. Upír se rozešel chodbou před nimi, jednou zahnul a zastavil se u nějakých dveří. Tara si cestou povšimla, že ji sledují ne jedny oči z otevřených dvéří, lemující chodbu. Útroby jí svíral strach. Otevřel dveře a znovu do ní strčil, aby se vydala dolů po schodech, S nechutí pomalu sestupovala. Prostor tady pod zemí byl osvětlován tlumenými modrými světli, které všemu dodávaly zvláštní nádech, a na Taru působili děsivým dojmem. Upír ji vybídl, aby otevřela dveře před sebou. Když tak udělala, dech se jí zastavil. Dívala se do místnosti plné upírů a upírek. Skoro nikdo si jejich příchodu nevšiml. Rozlehlou tmavou místností se táhl podivný pach. S hrůzou si uvědomila, že je to pach krve. V jednom se zmýlila, v místnosti nebyli pouze upíři, ale i lidi. Nezahlédla však žádného, na kterém by nebyl přisátý upír. Váleli se s nimi po zemi, po sedačkách, dokonce i po posteli. Pár upírů vypadalo na to, že si to co nevidět rozdají přede všemi. Až úplně na konci spatřila JEHO. Seděl na gauči vedle nějakého upíra a upírky, kteří se zrovna vášnivě líbali. Jeho výraz prozrazoval, že je duchem nepřítomen. Upír ji zavrčel u ucha. Leknutím nadskočila a vykročila do místnosti. Z jednoho člověka, ležícího blízko ní, vytékala krev. Vyhnula se jí. Všimla si hloučku upírů, kteří stáli kolem nějakého, jež svíral krk nějaké mladé holce, nejspíš v jejím věku.
„Tady holšiška si hlála na Buffy. Jenže tohle není seriál, Buffineško. Uvidíme, jak chutná tvoje krev.“ Přihlížející propukli v hlasitý smích. Dívka, jejíž vlnité vlasy kolem ní vlály a lepily se jí na obličej, nebezpečně šlehala očima z jednoho upíra na druhého. A pak vrazila držícímu upírovi loket mezi nohy. Ten zaskuhral. Praštil ji rukou do hlavy a ona spadla. On si na ní sedl a ona mu plivla do tváře. Znovu ji praštil a ještě jednou. Dívka na něj omámeně koukala. Upír se začal sklánět k jejímu krku. Ne, na tohle se Tara nemohla nečiníc dívat. Bez rozmyšlení na něj křikla: „Nech ji!“
Celá místnost utichla a všechny zraky se na ni upřely.

Proč jsi sakra nebyla raději zticha? Pošetilé, hloupé! Nemohla se ale přece dívat na to, jak ji před jejím zrakem zabijí?! Upíři na ni hleděli překvapeně s pobavením, někteří i s odporem a pobouřením. Pár, který se spolu muchloval na gauči vedle jejího zachránce, ji sledoval. Zachránce stále vypadal zamyšleně. Nejspíš jsou tady zvyklí na různé potyčky.
„A kdo jsi ty? Chceš si snad její místo vyměnit?“ promluvil k ní upír, zvedající se z té dívky. Tara kmitala vyděšeně očima mezi upíry. Teď už nemůže couvnout.
Sebrala veškerou svojí odvahu: „Pusť jí!“
„A kdo si myslíš, že seš? Že mi tu budeš takhle rozkazovat…“ Přistoupil k ní nebezpečně blízko. Díval se jí upřeně do očí a Tara neuhýbala.