Svádíš mě, můj anděli 2/4

„A kdo si myslíš, že seš? Že mi tu budeš takhle rozkazovat…“ Přistoupil k ní nebezpečně blízko. Díval se jí upřeně do očí a Tara neuhýbala.
„Proč…?“ zeptal se a na tváři se mu mihl záblesk pochopení. „Kdo? Kdo ti ho dal?“ Aby dal svým slovům důraz, chytl ji za ruku a přitáhl si ji ještě blíž. Tara se znechuceně otřásla. Stále ji provrtával očima. To snad není pravda. Jakej idiot jí ho mohl dát? Člověku, fuj tajbl. Jeho myšlenky. Slyšela jeho myšlenky! Nebyla jediná, která si to uvědomila. Upír jí rozzuřeně vlepil facku. „O tohle se už nikdy nepokoušej! Kdo jí dal ten náramek?“ rozhlédl se po přítomných. Zachránce už postřehl, co se děje. Vypadalo, že se sebou vede vnitřní boj, jako by se nemohl rozhodnout. Pak rázně vstal.
„Gabrieli?“ ptal se překvapeně upír. Zatvářil se pochybovačně. Netušil, že by jí ten náramek mohl dát on.
„Ano, Adriáne, a netvař se tak!“ řekl chladně. To už se upír vedle něho postavil. Všichni ustoupili a v tvářích se jim zračila pokora. Jejich Pán – pomyslela si Tara. Pán pomalým ladným krokem, jež vzbuzoval respekt, přešel k nim. Vyhrnul Taře rukáv, před jeho dotekem mírně uškubla, a prohlídl si náramek.
„Gabrieli,“ pronesl nuceně klidně, „nenakázal jsem snad něco?“ Otočil se k oslovenému. Gabriel mlčel a němě se mu díval do očí, ve kterých se zračila nenávist. O Taru ještě ani koutkem oka nezavadil, což jí nesmírně vadilo. Nepoznala, jestli je na ni naštvaný. „Neříkal jsem snad, že pokud někomu chceme udělit tuto poctu, musím to JÁ schválit? Nepomatuješ si snad, co se dělo, když upíři mohli volně dávat své náramky? Jak toho pak lidé zneužívali? Pověz, co tě vedlo k tomuto činu? Nebudu ti všechno trpět jen proto, že jsi můj bratr.“
Gabrielovi se blýsklo nebezpečně v očích a přiblížil se k němu. Tara oba dva srovnávala. Pán upírů nepochybně vypadal nádherně, ale Gabrielovi se svou krásou nevyrovnal. Každý vynikal jinou vlastností.
„Luciáne,“ vyslovil Gabriel jeho jméno ledově, „odpusť, už se to víckrát nebude opakovat. Dovol, abych ji sám potrestal.“ V jeho hlase jasně slyšela výsměch a zlost. Nikdo jiný si toho ale nevšiml. Proč ona ano? Lucián si ho prohlížel, nad něčím uvažoval.
„Potrestáš? Jistě, sebereš jí ho a zabiješ. A i ty si odpykáš svůj trest.“
Gabriel ho celkem snášel, ale všechno má své meze. Sám věděl, že kdyby chtěl, mohl by se stát Pánem města. Nikdy nedával příliš najevo svou moc, sílu, a bezpochyby byl inteligentnější než jeho bratr. Snadno by ho svrhl. Ne jednou na to pomyslel. Pod Luciánovou vládou upíři zdivočeli, zabíjeli lidi pro zábavu.
„Ne.“
„Co prosím?“
„Ne,“ opakoval. „Mě potrestej, ale ona nic neprovedla.“
„Připravila mě o jídlo,“ prohlásil upír, který ji sem přivedl. Lucián na něco takového zřejmě čekal.
„Vidíš…“
„Bratře, potrestám ji, ale smrt si za tohle nezaslouží. Odvedu ji a i tuhle dívku,“ kývl směrem k holce, ležící stále ještě na zemi, „prosím. Je to naposled, co tě o něco žádám.“ Jeho slova zněla upřímně, ale Tara zaslechla zlost a vztek.
Lucián z toho měl zřejmě nesmírnou radost. „Tak ty mě prosíš, bratříčku?“ posmíval se mu.
„Ano, prosím,“ odsekl.
„Ale, ale,“ vychutnával si vítězství, „dobrá, když tak pěkně prosíš.“ Od upírů se ozval nesouhlas. Obzvlášť Adrián protestoval. „Má snad někdo nějaké námitky?“ ostře se zeptal Lucián. Adrián sklopil pokorně oči do země a upíři zmlkli. „No proto… A teď odejděte, než si to rozmyslím.“
Gabriel na nic nečekal, popadl dívku na zemi, vzal ji do náruče a kývl na Taru, aby ho následovala. Ani do očí se jí nepodíval. Vykročila hned za ním. Upíři ji doprovázeli nenávistivýma pohledem. Venku na čerstvém vzduchu se uvolněně nadechla. Volnost. Poslouchala, jak se Gabriel vyptává na dívčinu adresu. A pak vyrazil směrem pryč. Co jí asi udělá? Přemítala Tara. Opravdu ji bude chtít potrestat? On jediný může…
Zanedlouho zastavili před nějakým domem. Gabriel postavil dívku na vlastní nohy. Pomohl jí do schodů, které vedli ke vchodu. Dívka za sebou rychle zavřela dveře, jako by byla ráda, že unikla z jeho přítomnosti. Gabriel se velice pomalu otočil, snad chtěl ten okamžik, kdy k ní bude muset promluvit, oddálit. Konečně na ni pohlédl. Tara v jeho očích viděla, jak mu v nich plápolají plamínky zuřivosti. Teď už si byla jistá. JE na ni naštvaný. Tara pocítila nutkání před tímto pohledem couvnout. Suše polkla.
„Odvedu tě domů,“ řekl nečekaně klidně a vyrazil. Po chvilce váhaní přidala do kroku a vyrovnala s ním chůzi.
„Proč Luciána snášíš?“ zeptala se po chvilce ticha. Šel dál a neodpovídal.
„Do toho ti nic není,“ jeho hlas prořízl ticho. Střelila po něm očima, ale on se stále díval před sebe.
Raději už byla zticha.
Zastavili se před jejím domovem. Otočil se k ní. „Slib mi, že už nic podobného neuděláš a ani nebudeš chodit po tmě.“ Sklopila oči k zemi. To mu přece nemohla slíbit a navíc se trochu styděla za své chování. Neviděla na něj a tak ji překvapilo, když jí chytl za tvář a donutil se ji na něj podívat. Natlačil ji na zeď. Jeho oči byly tak blízko… a o poznání klidnější.
„Promiň mi to,“ hlesla sklesle a opětovala mu jeho pohled.
„Slib mi to.“
„Jestli chceš, tak si ten náramek můžeš vzít zpátky,“ nabízela mu. Plamínek zuřivosti znovu vzplál. „Dobrá, dobrá, tak já si ho nechám. Já jen kdyby sis to rozmyslel,“ řekla rychle. Bála se jeho hněvu. Zakroutil hlavou. „Slib mi to,“ opakoval a namáčkl se na ní ještě víc. Tara znervózněla, když byla jejich těla v takovéto blízkosti.
„Slibuji,“ vydechla zmučeně. Připadalo jí, že ji vidí až do duše. Nevelký rozdíl, kdyby před ním stála nahá.
„Díky.“ Najednou se na ni usmíval. Tara na něj překvapeně zírala.
„Na co myslíš?“ zeptala se ho. „Jak to, že tobě nemůžu číst myšlenky?“
„Tys mi chtěla číst myšlenky?“ pozvedl obočí a Tara zčervenala. „Kvůli tomu náramku. Ostatní tobě také nemůžou číst myšlenky, ani já. Chrání tvou mysl. Navzájem bychom se mohli číst myšlenky, ale museli bychom si to dovolit…“
„Aha. Uvidím tě ještě někdy?“ ptala se na otázku, která ji velice trápila.
„Nevím…“
Nastalo mezi nimi ticho. Hleděli si do očí a snažili se přijít, na co ten druhý myslí. Nakonec řekl: „Dávej na sebe pozor,“ dal jí polibek na čelo, „můj anděli…“ dodal a byl pryč. Tara se vzpamatovala až po chvilce, vyšla do svého bytu a ulehla do postele s hlavou plnou Gabriela.

Znovu ji probudil otravný zvuk budíku. Rozespale se ho snažila zmáčknout, aby přestal řvát, jenže po hmatu nemohla tlačítko na vypnutí najít. Zvuk se jí zařezával do uší mnohem víc než kdy jindy. Naštvaně ho popadla a praštila s ním o zeď. Ticho. Zvláštní. Obraz měla až neobvykle ostrý a všechny smysli bystřejší. Všímala si naprostých detailů. Podívala se na náramek; snad v něm hledala příčinu. Bohužel jí jen připomněl včerejší večer. Dávej na sebe pozor, můj anděli. Vybavovala si jeho tvář, tak neskutečnou a jeho hlas. Nevěděla, jestli se má smát nebo brečet. Proto raději udělala vše nezbytné a vyrazila do školy.
Už když stoupala do schodů před školou, něco ji nehrálo. Všichni se na ni koukali, ukazovali prstem nebo před ní ustupovali. Šeptem si něco sdělovali. Uvnitř budovy to bylo ještě horší. Spatřila Roberta, jakmile ji zahlédl, vypadal, že by nejraději někam zmizel. Ona však byla rychlejší.
„Co se to děje? Proč na mě všichni tak zírají?“ zeptala se ho nechápavě. Rozpačitě odpověděl: „Říkají, že jsi spolčená s ďáblem, s nima. Ta dívka, Carla, to rozhlašuje.“
„Cože?“ vykulila na něj oči. Neodpovídal a těkal očima do strany.
„Ty si to myslíš taky, že jo?“ docvaklo Taře.
„Promiň, už musím,“ omluvil se a byl v tahu. Tara chvíli stála na místě. Takže ona, vlastně Gabriel, ji zachránili a ona se takhle odvděčí? Zakroutila hlavou a naštvaně zamířila na dívčí záchody.
Pár dívek se jí prohlídlo a „nenápadně“ se vytratily.
„No, skvělé,“ vykřikla na ně, ale dveře se za nimi už zavřely. Rozzuřeně se podívala na svůj vlastní odraz v zrcadle a pocítila nesmírnou touhu ho rozmlátit. Zhluboka se nadechla, když se ozval odporný zvonek ohlašující začátek hodiny. Zakryla si uši, pořád citlivé na jakýkoliv hlasitější zvuk, a pak se vydala na hodinu. Dorazila jako poslední a ve třídě už byla učitelka… zarazila se, vedle ní stál… nový student?
„Ale, ale, Taro, zrovna vítáme nového učitele,“ oznámila ji třídní učitelka. Tara zrudla až po uši. Jak si mohla myslet, že je to student? Navíc se na ni upíraly skoro všechny zraky. Nový učitel ji pozoroval a usmíval se. Měl delší tmavší vlasy, kolem krku ověšeno spoustu křížů a pentagramů. Jeho oblečení se skládalo z hnědé košile a černých džínsů. Jak někoho takové mohli přijmout? Spěšně vklouzla do své lavice úplně vzadu a nechala si spadat vlasy přes tvář.
„Takže,“ rozezněl se po třídě protivný hlas učitelky, „váš nový učitel fyziky a tělocviku se jmenuje pan Reiter,“ obrátila se k němu, „nebudu vás dál zdržovat, pane kolego, dál už je zvládnete sám…?“ trochu zaváhala.
„Nebojte se, poradím si.“ Učitelka přikývla a odešla.
„Ok, mé jméno jste již slyšeli, tak byste se mi mohli taky postupně představit a hned se pustíme do práce.“ Pár jedinců zahučelo na protest.
„Ale no tak, mládeži,“ hlas měl pevný, jistý, autoritativní, ale i přesto slovo mládeži od něj vyznělo poněkud směšně. Sám nemohl být o moc starší než oni. Postupně se začali žáci představovat, dívčí část se na něj přitom koketně usmívala, ale Tara byla myšlenkami jinde. Řekla jméno a znovu se potopila do svých myšlenek. Ani nevnímala, co se kolem ní děje. Když se rozhlédla, všichni žáci byli sklonění nad svými sešity a něco psali. Učitel chodil po třídě a u některých žáků se zastavil, aby jim poradil. Tara rychle otevřela sešit a tupě na něj zírala. Pan Reiter k ní došel, nahlédl ji do sešitu přes rameno.
„Á, slečno, co to má znamenat? Vás se snad zadaný úkol netýká?“ povytáhl obočí a čekal. Tara napsala datum. Nervózně se ošila.
„Víte, co máte dělat?“ zeptal se.
„No, já jsem tak trochu přeslechla, co jste říkal…“ rozpačitě odpověděla.
„Třído,“ zvýšil hlas, „slyšeli jste mě všichni jasně, když jsem zadával úkol?“ Ozvalo se sborové „ano“ a Taře znovu znachověly tváře. „Dobrá, pokračujte v práci.“
„No, tak jsem nedávala pozor, omlouvám se,“ řekla vztekle.
„Vy se omlouváte?“ ptal se domýšlivě. Všiml si jejího náramku a zaraženě ho zkoumal pohledem. „Stýkáte se s nimi?“ tón jeho hlasu se o poznání změnil na chladnější. Ha, takže učitelskému sboru se to ještě nedoneslo. Neodpovídala a prohlížela se jeho kříže na krku.
„Budete po škole,“ prohlásil učitel nekompromisně a v očích se mu zvrhle zablesklo.
„Cože?“ zareagovala Tara. Dělá si z ní blázny?
„Bez připomínek, prosím. Po škole vás budu očekávat v této učebně. Rozuměla?“ Propalovali se pohledem.
„Ano,“ odvětila nakonec poraženě. Hajzl! Konec školy se neúprosně blížil. Ještě nikdy se tak netěšila na to, až zazvoní úplně poslední zvonek. Všichni se vyhrnuli ven a ona se dívala za jejich mizejícími zády. Porozhlédla se, ale nikde Reitera neviděla. Co kdyby prostě zdrhla? Už zvedala nohu, že se rozeběhne pryč, když se jí u ucha ozvalo: „Ani na to nemyslete.“ Škubla sebou a otočila se. Na jazyk se jí drala nadávka; polkla, aby ji zahnala. „Pojďte,“ pokynul jí rukou. Vešla do prázdné učebny. Dobrovolně. Proč měla pocit, že tu není kvůli po škole?
Zavřel dveře.
„Co mi chcete?“ vyjela na něj bez okolků.
„Nebudete se mnou takhle mluvit. Jsem váš učitel.“ Poznamenal klidně na její útok. Mlčela, což jí dělalo velké potíže. Na panu Reiterovi bylo něco divného.
„Jak jste věděl, že ten náramek mám od upíra?“
„To ví každý.“
„Ne, neví a nelžete mi!“
„Dobrá tedy, nebudeme chodit kolem horké kaše. Dokonce vám můžu říct, od koho ten náramek máte…“
Tara se opřela o lavici. Jak by to sakra mohl vědět? Určitě to na ní hraje…
„Lucián…“ sledoval její reakci. Ještě že se opřela o lavici. Snažila se, aby na sobě nedala nic znát. „Nebo Gabriel,“ pokračoval.

Rysy na tváři jí ztvrdly. Dobrá, hned od začátku ji na něm něco nehrálo. Jak o nich sakra ví?
„Nevím, o kom je řeč…“ zapírala, i když nejspíš zbytečně. Zasmál se.
„Ale ano, holčičko, moc dobře víš.“ Dal pryč ruku z kliky a přiblížil se k ní. „Takže mi nelži laskavě, ušetříš čas sobě i mě. Řekni mi, kde přespávají, všechno, co o nich víš,“ přikázal. Teď se pro změnu zasmála Tara; pohledem mu dávala jasně najevo, že spadl z višně.
„Proč bych to dělala?“ svou otázku vyslovila, jako by se ptala blázna, což možná bylo příčinou jeho rozzuřeného výrazu. Udělal dva kroky a vzal ji pod krkem.
„Pokud mi neodpovíš do konce týdne, zabiju tě!“ slova myslel smrtelně vážně. Chytla ho za jeho ruku a snažila se jí dát pryč, ale jeho stisk byl silný. Uhodila ho kolenem mezi nohy. Vyjekl bolestí; Tara využila jeho chvilkové nepozornosti a odstoupila od něj; ke dveřím se neodvážila. Proč ho nenechala? Proč? Před chvilkou ji ještě ublížit nechtěl. Chtěl ji jen vystrašit, jenže teď se mu ve tváři zračilo šílenství. Vysel na ní pohledem a pomalu k ní kráčel se zvráceným úsměvem. Očima hledala jakýkoliv předmět a ustupovala mezi lavicemi, až narazila na katedru. Ne, ještě mu neřekla, co potřebuje vědět… Ještě tě nezabije – uklidňovala se. Rozesmála se děsivým smíchem, který sama nepoznávala, zaháněla jím akorát slzy. Vrazil jí facku a ona se chytla za postižené místo.
„Tohle jsi přehnala. Řekni mi, co chci vědět!“
„Co vám udělali?“ zeptala se.“ Chvíli mlčel, možná přemýšlel, jestli jí má odpovědět.
„Zabili mi sestru…“ Na tváři se mu objevila bolest. Ať chtěla nebo ne, cítila lítost. „Jste jí celkem podobná… Ale pro pomstu jsem ochoten udělat cokoliv… pamatujte, do konce týdne.“ Jak v ní lítost vzplanula, tak taky uhasla. Dívala se mu do jeho chladných očí. On se nakonec otočil a odešel.
„Do prdele,“ ulevila si. Jo, tam přesně jsi. Gabriel že by zabil? Co o něm vlastně ví? Nic! Jak mu o něm pak může něco říct? Ani kdyby to věděla, nic by mu neřekla. Co kdyby ho vyhledala, jenže tím by porušila slib jemu daný? Co má dělat? Sklíčeně se ve svých úvahách vydala domů. Aspoň jí zbývají čtyři dny…
Doma nedělala nic smysluplného, nakonec usnula před televizí na gauči.

Probudila se ovšem v posteli. Malý moment ji trvalo, než jí došlo, že by měla ležet někde jinde. Jak se dostala do postele? V tom se ozval její mobil, její nejoblíbenější melodie, vzala ho do ruky. Budík stálo na displeji a pod ním: Dobré ráno. Vypnula ho, posadila se a dala si hlavu do rukou. Začíná jí snad šplouchat na majáku? Ten mobil musel někdo nastavit a ona to jistě nebyla… Nebo si to nepamatovala. Ano, přiklonila se spíš k druhé možnost. Nechtěla si s tím lámat hlavu.
Vstala a za půl hodiny se vydala do školy. Tři dny, opakoval jí hlásek v hlavě. Naštěstí dneska Reitera neměla. Oddechla si. Narazila na něj však o přestávce na chodbě. Tak, aby si toho nikdo nevšiml, ji zašeptal do ucha: „Tik tak, tik tak.“ Přejel jí mráz po zádech, protože se svými rty dotkl jejího ucha. Pak už si raději dávala větší pozor. Jakmile bylo po škole, vyběhla ven a ulevilo se jí.
Když přicházela do ulice, kde bydlela, viděla, že se Reiter opírá o vstupní dveře. Na vteřinu ji napadlo, že by měla zdrhnout, ale pak si to rozmyslela. Nebude se ho přece bát…
Šla sebejistě až k němu.
„Co tu děláte?“
„Zdravíčko, procházel jsem se kolem,“ odpověděl s úsměvem.
„Aha… tak to jo. Takže můžete pokračovat dál v cestě, že?“
Ignoroval její otázku. „Viděl jsem ho… včera. A nesnažte se mi lhát. Byl u vás.“
„Kdo?“ ptala se, ale zdálo se jí, že ví, o kom mluví.
„Gabriel…“ trpělivě odvětil.
„Mohu vás požádat, abyste se mi uhnul?“ ukázala klíče a dveře za ním. Sebral ji klíče, sám odemknul a přidržel jí dveře. Tara se rozhlédla po ulici, po které přeci jen chodili lidé. Vstoupila dovnitř. Okamžitě za ní zavřel a přirazil ji na dveře. Držel jí ruce kolem hlavy.
„Nebudu už dál čekat, povězte mi, co víte!“
„Ale já to nevím…“ Provrtával jí oči a trochu zapochyboval. Pak zatřásl hlavou. „Ale víte, chodí za vámi, dal vám náramek, což je nejvyšší pocta, která se vám může od upíra dostat. Trochu mě to překvapuje; proč by něco takového ten zmetek Gabriel dělal?“ ptal se. „Dal vám svoji důvěru…“
„Nic nevím!“ vykřikla naštvaně. „Nechte mě bejt!“
Zvrhle se usmál. „Mám lepší nápad.“ Políbil jí a vnutil ji svůj jazyk do jejich úst.