Siwan - Kapitola 4. Aúú

Kapitola 4. Aúú

Venku vládla černá a neproniknutelná noc, hvězdy byly tu a tam pod mrakem, ale měsíc v úplňku se skláněl nad krajinou a svým svitem protínal oblohu jasnou září. Byl jako znamení a rudý kruh kolem něho naznačoval, že barva krve v dnešní noci může být přítomna.
Nikdo ovšem tomu nepřikládal velký důraz, hlavně ne po tom, co jim vtloukali do hlav i další nesmysly ohledně krvavých znamení a symbolů, jež mohou všude spatřovat.
A pak, pro čtyři nejpodivnější společníky v této noci, to nemohlo znamenat nic víc, než že maximálně bude jeden z nich o to hlasitěji výt.
Jelen se důstojně rozhlédl kolem sebe a klidnýma očima se zadíval směrem k lesu. Přirozeně jej to tam táhlo, ale to ještě neznamenalo, že by nechtěl s ostatníma prozkoumávat i další části pozemků. Sirius v psí podobě se na malý okamžik zastavil, aby se také podíval jeho směrem a slastně ňafnul, jako by tím něco jejich kamarádovi sděloval. James se vytrhl ze zasnění a pohlédl zpátky k nesourodé skupince Pobertů v zvířecích podobách a nebohého Remuse jako vlkodlaka.
Zatroubení, které se ovšem vzápětí rozneslo po pozemcích bylo výrazem zděšení a neobyčejně velkého strachu. Vlkodlak byl pryč a podle toho co věděli, vchod ze zadní strany hradu byl otevřený, to by mohl být skutečně velký problém. Navíc bylo sice po večerce, ale co když Remus natrefí na nějakého studenta bez nich?
Utekl jim, v té jediné sekundě a ani Petr ho nestačil zastavit. Ve skutečnosti se je snažil upozornit, ale Remus ho v běhu odhodil stranou a než to jejich přítel stihl zpátky, bylo už pozdě.
Všichni se teď rozběhli směrem k hradu a jejich tempo nasvědčovalo tomu, že je to opravdu zoufalé. Pes vrčel za běhu a občas něco vyštěknul, krysa někde za nimi občas pískla, ale jinak bylo naprosté ticho.
Stejná mlčenlivost nakonec i vládla v uličkách a chodbách hradu. Obezřetně se všichni rozhlíželi a hledali sebemenší náznak. Jakékoliv vodítko, Remus zatím byl neznámo kde.
Tiše našlapovali a dívali se za rohy než tam vstoupili, míjeli prázdné učebny a občas do některé nahlédli, ale jejich hledání bylo marné.
Pak se kdesi zepředu ozvalo úzkostné zavytí po krvi toužícího tvora: „Aúúúú!“
Černé psisko se hlasitě rozštěkalo a přikrčený k zemi vystřelil kupředu jako šipka, jelen ho následoval a za nimi v odstupu i poslední člen tlupy, Petr v krysí podobě.
Shodou okolností to byl ovšem James, kdo na místo dorazil jako první, Siriusovi se totiž na hladkých kamenech roztočily packy a ve smyčkách se klouzal tak, že jej James předběhl. Ovšem když oběhl roh a stanul na jednom z nádvoří, naštěstí dostatečně schovaný za kamennou zdí, ohromeně zíral na výjev před sebou.
Měsíční paprsky dopadaly na maličké prostranství mezi budovami, kde se tyčila stará vykotlaná vrba, jejíž kůra v měsíčním světle vypadala jako bílá. Mohutné větve rozpínala nahoru a i když už nebyla pokryta listím, i tak občas v létě poskytovala stín. Nyní ovšem jako impozantní zářivý sloup stála na svém místě a lehce prozařovala dívku jež stála pod ní.
Měla na sobě bílé, jednoduché šaty, vlasy tmavé a oči hluboké. Řetízek na jejím krku světle paprskoval a jeho odraz se jí usídlil právě v těch velkých černých očích, které upřeně soustředila jedině na chlapce před sebou.
Ruku měla nataženou a rukáv ji po ní jemně splýval. Před ní stál Remus ve své lidské podobě a díval se na ní se směsicí neuvěřitelného okouzlení. Ústa měl lehce pootevřená a stál strnule na místě, právě uprostřed kroku, jako by jej tam zarazila. Díval se na ní a ani se neodvažoval dýchat.
Sirius doběhl k Jamesovi a jak se to snažil ubrzdit, lehce do něho vrazil, až paroží zlehýnka břinklo o kamennou stěnu s otvory uprostřed, jako po starých obloucích pro okna. Petr vyskočil na zídku a také se na ten výjev zadíval.
Nikdo se ani nepohnul a všichni ohromeně zírali, nakonec, když se ozvalo to tichounké cvaknutí, způsobené parožím se dívka vyděšeně podívala jejich směrem a když je poznala a oni jí, teď už také byli v lidské podobě, zmateně zacouvala a pak se bez jediného hlesnutí dala točitými chodbami utíkat pryč.
Sirius neváhal ani na chvíli a rozeběhl se za ní, ale když dorazil na konec chodby, zjistil že to je zbytečné. Byla pryč.
James zatím stál u Remuse, které se trochu třásl, ale stál pod měsíčním světlem, nezraněn a byl to člověk. Byl to prostě jen člověk, pro tuto jedinou noc za úplňku.
„Co se to tu sakra dělo?“ vyzvídali na něm marně.
„Já-já nevím,“ hlesl a přejel si rukou po obličeji a pak, protože ho nohy neposlouchali se svezl podél kmenu na zem. Jeho kamarádi si sedli vedle něho.
„Jak to jako myslíš? Co to s tebou udělala?“ naléhali.
„Moony?“
Remus se na ně konečně podíval. „Já to vážně nevím, prostě jsem jí viděl a chtěl jsem…no, však víte. Zaútočit, ale pak jsem jí prostě viděl a nešlo to. Byla najednou v mojí hlavě a mluvila se mnou. Řekla mi, že to nemusím dělat, že to prostě nejde. A pak jsem byl…no , já nevím, něco se stalo a já jsem byl..zase já.“ Vysvětlil.
„Chceš říct, že byla v tvojí hlavě?“ zeptal se zcela evidentně špatně Petr.
Remus konsternovaně přikývl. „Jo, byla.“
Sirius si zahvízdl a podíval se rychle na Jamese. Ten si prohrábl vlasy rukou a po chvíli ticha prohlásil. „Pak by jsme s ní měli nejspíš mluvit. Něco nám dluží.“
„Minimálně vysvětlení toho, co ti provedla kámo.“ Dodal Sirius a Petr horečně přikyvoval. Pak pomohl Tichošlápek Remusovi zase na nohy a když byli nahoře, přišla konečně dobrá otázka: „Co teď?“

„Byla jsi se projít?“ zeptal se Albus s hlavou skloněnou, když za ním vešla do ředitelny. Pročítal si nějaké dokumenty a podle všeho si ani nevšiml toho, jak byla zadýchaná a nepatrně v obličeji zrůžovělá.
„Ano, pane.“ Pípla a rychle se otočila k Fawkesovu bidýlku. Nastavila mu ruku a on se na ni pohodlně uvelebil. Pohladila ho po peří a stále otočená zády se uklidnila.
„Myslel jsem, že pane mi už říkat nebudeš.“ Odvětil klidně a ona se byla nucená otočit, teď zjistila, že ji Albus upřeně pozoruje.
Přešla pracovnu a s fénixem na ruce se usadila do křesla před jeho stolem. Nohy si dala nahoru a pohodlně se tam stočila. „To ne, ale někdy to prostě nejde…“ špitla.
Usmál se a věnoval jí jeden se svých srdečných pohledů. Fawkes zamhouřil oči.
Ředitel se nakonec přeci jen sklonil ke svému stolu a s omluvou, že toho má ještě hodně se pustil zase do práce. Tess ho chvíli pozorovala a odhadovala, nakolik je tomuto Bradavickému řediteli jasné, co se nyní stalo v jeho škole. Ale nepochybovala o tom, že by toho věděl málo. Byl to přeci Brumbál.
Pousmála se a naposledy pohladila fénixe. Protáhla se a omluvila se, že půjde spát. Pak se protáhla po úzkém točitém schodišti a vystoupala vzhůru. Albus měl pro sebe několik věžních místnůstek a pro ni bylo to nejkrásnější překvapení, když jednu z nich přenechal i jí.
Nepotřebovala toho mnoho, vždyť ani nespala tak, jako obyčejně spávají lidé, nebo kouzelníci. Stačilo jí jen zavřít oči a ocitla se na místě, kde se mohla podle potřeby procházel po loukách a lesích. Někde, kde to ještě neznala. Vždy ji pak zaplavil klid a načerpávala tak síly. Dnes ale spát nechtěla, místo toho se začala zabývat dalšími knihami, které ji Albus obstaral. Tak jako on si četla do brzkého rána a přemýšlela nad vším, co se stalo.
Slyšela jak se o několik hodin později její „pán“ odebral do místnosti pod ní, kde měl pokoj a také už raději zhasila svíčky. Ke čtení je nepotřebovala, ale měla ráda jejich světlo. Pak přeci jen podlehla mámení a na několik hodin se odebrala do svého světa, aby se procházela po loukách.
Než se tak stalo, stačila ještě do prostoru vyslat myšlenku a společně s Fawkesem zaměřila jednoduchou otázku na to, jestli jsou ti chlapci, jež potkala, v bezpečí.
Usnula, když jí přišla jednoduchá odpověď – byli.

„A jak ji chceš asi tak najít, je jako pára.“ Vrčel od okna Tichošlápek a vykukoval ven na pozemky pokryté sněhem.
„Brumbál by mohl být vodítko.“
„To jsme si mysleli, ale jak vůbec můžeme vědět, že je ještě tady?“ oponoval zase Jamesově logice. „Co když-.“ Nedokončil a větu nechal v půlce viset ve vzduchu.
„Přišla s ním a on je nejspíš jediný, kdo o ní něco ví. Remus také říkal, že je vždy někde kde on.“
„Mluvili jste o mě?“ zeptal se právě přicházející Remus, po tom osudném střetnutí se cítil podivně dobře a úplněk na něho neměl žádný vliv, což ovšem jen těžko vysvětloval madam Pomfreyové.
„Ale ne,“ mávl na něj Dvanácterák z postele, kde se vesele rozvaloval a muchlal pečlivé ustlání. „Jen jsme-.“
„Zase probírali kde jí najít?“ doplnil.
„Jo,“ pípl Petr, kterému se podařilo konečně něco rozžvýkat.
„Tak to vás asi-.“ Začal Remus s úsměvem.
„Ale no tak, nebuď takový bručoun Péťo, aby se z tebe nakonec nestal skučící šílenec, viď Tichošlápku.“
„Jasně Pottere.“ Odsekl kamarád od okna.
„Neříkej mi Pottere.“ Ohradil se James.
„Jasně a ty nezpochybňuj štěkání.“
„To jsem přeci-.“ Nedokončil, opět.
Přerušil je totiž konečně Remus, který toho ihned využil, aby sám dořekl tu novinu, co jim původně nesl.
„Pokud jí totiž chcete najít, tak je právě teď v jídelně.“ Řekl potutelně.
Všichni se na něj okamžitě otočili a jednohlasně se zeptali: „Jak to víš?“
Remus se smíchem odpověděl, že tam odtud jde. „Viděl jsem ji.“
„V jídelně?“ zapochyboval James.
„Co může být zrovna tam zajímavého?“
„Zeptej se jí, ale myslím že by tě měla za tupce.“
Sirius vytřeštil oči. „To jako proč?“ zeptal se vlkodlaka.
„Protože tam přeci jedla.“ Trpělivě vysvětloval on.
„Jídlo? Kdo tu mluvil o-.“
„Sklapni!“ sborové umlčení.
„No jo, ale nepůjdeme tam?“ zeptal se Petr, ale to už jeho tři kamarádi byli dávno v půli schodiště.
„Tak pohni,čeká se na tebe, Červíčku.“
„No jo.“ Funěl za nimi.

Do Velké síně dorazili v rekordním čase, jako o překot upalovali po schodech dolů a jejich snaha se prakticky rovnala Petrově touze po tom být první u stolu. Sirius na konci schodu skočil a doplachtil ladně ke dveřím, kde se chtěl zastavit o rám, ale James, který to samé udělal hned po něm, do něho narazil a tak místo ladnosti jen tupě narazili a zaúpěli.
Zakřenili se na sebe, ale to už vcházeli dovnitř a smějící se Remus jen šeptal něco v tom smyslu, že jsou nenapravitelní.
Po cestě se rozhlíželi a ke svému překvapení tam tu záhadnou dívku skutečně našli. Jenže k ještě většímu šoku seděla na tom nejneočekávanějším místě. U stolu Zmijozelské koleje!
„To by mě zajímalo, proč zrovna tam.“ Nadhodil James, když se všichni usadili na protější stranu místnosti, ale místo jídla, kterému se věnoval jen Petr se dávali na Tess.
„Nejspíš neví, jaký je v tom rozdíl?“
„Myslíte?“ zeptal se Remus, který se dost dobře bavil tím, jak ani jeden nechce připustit, že by to vědět mohla a navíc, že by to udělala schválně.
„Jasně že, kdo by tam chtěl sedět?“ řekl pohrdlivě James.
„Hmhm-hu-hů.“ Ozval se Petr, ale jako vždy ve špatnou chvíli a s plnou pusou.
Sirius po něm bezmyšlenkovitě hodil ubrousek a ani se jeho směrem nepodíval. Očima se vyloženě vpíjel jen do té dívky. „Co kdybychom jí pozvali k nám?“ nadhodil nesměle.
James se krátce uchechtl. „Myslíš, abys jí mohl okouzlovat svými způsoby rodu Blacků?“
Tichošlápek ovšem protočil oči. „Jak neadekvátní.“ Řekl až příliš důležitě a napodoboval tak velmi zdařile tón a hlas své matky.
„Ještě aby, podívej jak na ní vejrá tvůj milej „přítelíček“.“
„Kdo?“ nechápavě se optal.
„Přeci Srabus.“ Odfrkl si James a už mu chtěl něco říct o tom, že pro ni nevidí dokonce ani toho umaštěnce od naproti. Ale už to nedořekl, protože ve stejnou chvíli se Tess zvedla a přehodila přes sebe krátký černý plášť a batoh přes rameno.
„Co? Kam může jít? Cože? Ať neodchází.“ Vykoktal Sirius, kterému se pozorování Tess zřejmě zalíbilo.
„Snad jsi se nám nezakoukal, Tichošlápku.“ Posmíval se mu James.
„Sklapni, já nevím kdo celou dobu slintá nad Evansovou.“ Vrátil mu to s úroky.
„Jo a nejspíš skončíte jen u toho, pokud se nepohnete.“ Vpravil se do toho zase Remus, který mezitím stačil sníst celý jeden toast. Což bylo neobvyklé, hlavně tak časně po přeměně.
„Eh?“ ozvali se dvojhlasně.
„Hů?“ vyhrkl Petr a nešťastně vykulil oči. „To-uz-chcee ít?“ vykoktal s pusou plnou kaše.
„Klidně tu zůstaň. Jamesi, zlatíčko, až po tobě.“ Usmál se sladce Sirius.
„Jistě, holubičko.“ Praštil ho James do ramene, ale to už se všichni tři skutečně zvedli a i neochotný Petr šel s nimi.
Remus jako jediný si všiml, že poznámka o tom, že jí Snape předtím skutečně sledoval byla pravdivá. Ještě se za ní díval, ačkoliv se snažil dát najevo, jako vždy, jen svůj chladný nezájem.
„Kam myslíte, že to jde?“ zeptal se Sirius, když ji sledovali od brány hradu, směrem k lesu.
„Možná odjíždí.“ Navrhl James.
„Nebo jde prostě jen za Hagridem.“ Navrhl Remus a Tichošlápek i Dvanácterák se naráz zastavili a obrátili se na něj, až z toho nebohý vlkodlak málem dostal šok. „Co-co jsem řekl?“
„Nic, máš pravdu.“ Zazubil se James.
„Vy jste blázni.“ Protočil oči Remus. Zase ho nachytali, jako když byli malí.
„Jdeme!“ připomněl zase netrpělivě Sirius a namířili si to podél okraje lesa rovnou do místa, kde jak dobře věděli žil Hagrid a jak Remus přesně odhadl, byla nyní i Tess.
„Dobrý den, Hagride.“ Pozdravila nesměle a vzhlédla nahoru, když hagrid vyšel ze srubu ven a také ji pozdravil.
„Dobrý, takže jsi přišla?“ optal se dobrácky. „No a víš určitě, že to chceš?“
„Ano, pane.“ Přikývla a shodila na zem batoh.
„Já si na ňáký to pane nepotrpim, stačí, když mi budeš říkat Hagride.
Usmála se a tentokrát už to nebylo až tak plaché, docela rychle vycítila, že ji od hybrida nic nehrozí a navíc byl tento poloobr dobrácký a přátelský.
„Do večera budu zpátky, slibuju.“ Špitla, ale Pobertům schovaným za hájenkou neunikl jakýsi lesk v očích, který jen na maličký zlomek vteřiny prozradil něco nečekaného. Tohle u ní nečekali, ale bylo to nějak nevysvětlitelně milé. Dívala se potutelně, jako když dítě něco provede a pak se tváří andělsky, aby mu každý odpustil a uvěřil, že za nic nemůže.
„No páni.“ Vzdychl Sirius. „Tohle bych se měl asi naučit.“
James do něj s potlačovaným smíchem dloubnul a žebra mu vážně nešetřil. Ale pravda byla, že se dusili smíchy – všichni.
„Jo, asi by to chtělo něco pro ně sebou. Uneseš to?“ dal ji do batohu velký balík obalený látkou. Nepostřehli co to bylo, ale něco z toho kapalo a smrdělo to.
„Jé, děkuju. Ale to nebylo třeba, přijdou sami.“
„Mno jo, já zapomněl.“ Podrbal se na hlavě trochu rozpačitě. „Ale buď vopatrná, však víš.“
„Mám ti něco přinést?“ zeptala se ještě povzbudivě, aby mu dodala odvahy. Nevadilo jí, když předtím trochu pochyboval. Vzbudil v ní sympatie a naštěstí to bylo oboustranné.
„Brumbál by mi to asi nevodpustil, kdybych na tebe nedal pozor. Takže se koukej vrátit včas.“
Tess už se jen naposledy ušklíbla a rychlým ladným krokem mizela mezi stromy. Pak se ještě otočila a s pokýváním se rozloučila. „Vrátím se.“
„Já vím.“ Připustil obr a sklonil hlavu.
Když potom Hagrid zmizel v hájence a Tess byla kdesi v lese, Poberti se rozhodli.
„Víme, kde jí hledat.“ Řekl James.
„Stačí když počkáme.“ Doplnil Sirius.
Remus po chvíli zaváhání dokončil. „Takže zase lítáme v průšvihu.“
A Petr to stvrdil hlasitým kýchnutím.
„Takže jo.“ Dodali všichni.