Ocel není krev

Jako dítě chudých rodičů jsem si neprožil hezké dětství. I když jsem nejedl, hubený jsem zrovna nebyl. Slyšel jsem dost posměchu, ústrků a kopanců. Když jsem vyrůstal stával se z toho klučiny s modrýma očima a blonďatými vlásky, který měl všechny rád a pořád se smál, někdo jiný.
Kolem 12 roku, se mnou začaly hrát hormony. Ale něco se dělo... Pro dívky jsem neměl žádné hezké slovo, na kluky jsem byl agresivní. S každým jsem se chtěl rvát. Rodiče si mysleli, že to jsou jen ta "jalová léta". Ale pro jistotu mne dali na výchovu do kláštera. Ne proto, že by zdědili po neznámém člověku dědictví, ale i přes moje "neduhy", jsem byl inteligentní a ve škole se mi dařilo. A tak můj nástup do školy byl neodvratný. Oplakal jsem to moc, kvůli mému krásnému vztahu s maminkou. Kupodivu, na ní jako na jedinou, zůstal můj názor nepozměněn.
První den ve škole se zdál hezký. Nikdo mi nenadával, nikdo se neposmíval. Bohužel jen před učitely.
Atmosféra houstla čím dál víc, jak se blížil konec hodiny. Díky bohu, můj jazyk byl skutečně výmluvný, a nakonec, i když jsem vypadal jako zbabělec, nikdy nedošlo na pěstní souboj.
Jak šel čas, rostl jsem a bohužel i zatvrzoval. Hlavně zavíral brány svého srdce. S chlapci ze školy jsem se nebavil a když už tak málo. O dívky jsem nejevil zájem.
Až když skončilo mé studium. Vyšel jsem ven a mladé a hezké slečny mne opravdu začali zajímat. Z mého snažení
naneštěstí vždy vznikla jen jedna věta. "Nezlob se na mě, ale chci, aby si byl jen přítel". S každým z těchto nepovedených počinů, jsem začal na jemné pohlaví být nevraživý, sprostý, až nepříčetný. Opravdu ani jedno hezké slůvko, by se u mne pro ně nenašlo...
Ano, nenáviděl jsem je. A tak, místo abych se snažil dál, dal jsem přednost jinému řešení. Začal jsem se vypravovat na nebezpečné a dobrodružné výpravy. Se znalostmi, které jsem nasbíral ve škole, byl můj příchod do družiny velice vítaný. Nosil jsem těžkou zbroj a drtil nepřátelům hlavy mečem. S heslem "Mám srdce z oceli", jsem přestal cítit strach, bolest. Bohužel mé srdce přestalo cítit úplně. Po letech jsem se setkal s rodiči. Žádné vřelé přivítání, jen teatrální objetí.
Ale to bych nebyl já, kdybych zůstal sedět doma. Musel jsem jít zase válčit. Ale teď to bylo jiné. Obtěžkán pocity, které se nevydraly ven, chodil jsem jako v mrákotách. Muselo to ze mě ven. Jenže jsem nevěděl jak. Ani smrt lidí ve mě nic nevyvolala.
Jeden nedělní den mne vytáhl ven a já chtěl vyzpovídat svou duši z hříchů ve chrámu páně. Nečekal jsem nějaký výsledek, ale doufal jsem, že se mi odlehčí.
Uložil jsem své rozložité tělo na dřevenou lavici a začal se modlit. Najednou jsem uslyšel dětský smích. Otočil jsem se a uviděl malinkou holčičku, která nesla její matka. Dítě ke mě natáhlo ruku a usmalo se na mě bezzubými ústy. V té chvíli se pro mě zastavil čas.
Všechny mé zážitky vyběhly na povrch. Vybouchl jsem. Slzy mi netekly po desitkách, ale stovkách. Nevím jak dlouho jsem plakal, ale asi dlouho, když mě kněž musel vyvést a byla už temná noc. Od té doby jsem neplakal, když jsem chtěl nebo tak. Ale věděl jsem, že žiji a cítím. Ocel není krev. A ten, kdo řekl, že chlapi nepláčou, neměl pravdu. Pravý chlap, dokáže své city vyjádřit. I když je to radost nebo smutek.