Svádíš mě, můj anděli 4/4

Gabriel vykročil k mým dveřím, jenže Darjina ruka ho zastavila.
„A co si jako myslíš, že děláš?“
„Nech mě!“ Tara udivovala Darjina odvaha. Gabriel teď vypadal hrozivě.
„Přes moji mrtvolu, do jejího pokoje nevstoupíš. Už nikdy! A teď běž.“ Gabriel zavrčel a otřásl se. Vedl se sebou vnitřní boj.
„Řekl si, že jí mám bránit, pomáhat a tak činím. Nezdá se ti na tom snad něco?“ Tady by Tara nesouhlasila. Touha setkat se Gabrielem v ní stále více klíčila. I když by asi jejich setkání ani jednomu neprospělo.
Gabriel sklopil oči k zemi, zcela uklidněn, nad něčím přemýšlel. Pak se podíval zpříma na Darju. „Ne, děkuji ti,“ pravil se zvláštním tónem i odleskem v očích. I přesto, jak špatně Tara klíčovou dírkou viděla, se jí to ale vůbec nelíbilo. Měla zvláštní pocit. Otočil se k východovým dveřím.
„Co – co chceš dělat?“ ptala se zaraženě Darja. „Nemyslela jsem svoje slova vážně.“
Smutně se pousmál. „Ale ano, myslela.“
„Neudělej žádnou blbost, prosím tě, Gabrieli, nezapomeň, kolik odpovědnosti máš teď na svých bedrech.“
„Zabiju Reitera a pak… pak uvidím. V případě mé smrti už je zvolen nástupce. Myslí na vše,“ zašklebil se. Taře pomalu docházely jeho slova. On se chce zabít? „Takže se nemusíš bát!“
Darja si povzdechla.
„Dobrá, takže jinak. Koukej se vzpamatovat! Můžeš teď upíry zklidnit, už tak mají před tebou respekt. Vybij všechny upíry, kteří se ti nebudou chtít podřídit. Můžeš něco udělat pro lidi, upíři je nemusejí zabíjet a ty to víš. Nastol jim nový režim, takový, jaký jsi vždycky chtěl. A jestli ti na lidech nezáleží, tak to udělej pro Taru…“ čekala na jeho reakci, ale on odcházel.
„Přemýšlej o tom!“ křikla za ním. Tara v jejím hlasu uslyšela výhru a už jen zbytky nejistoty. Zná Gabriela natolik, aby věděla, jak se po jejích slovech zachová?
Zmateně zatřásla hlavou a lehla si zpátky do postele. Přemítala ještě jednou o jejich slovech. Náhle ji napadla děsivá myšlenka. Gabriel si sice byl jistý, že Reitera zabije, ale co kdyby? Zabil už přece Luciána. V těchto nepokojných představách usnula; pronásledovaly ji však i ve snech. Přihlížela Gabrielovi smrti a dívala se na vítězoslavný úsměv na Reiterovo tváři. Probudila se celá zpocená. Hned si oddychla, protože je víkend.
Po nějaké chvilce se ozvalo ťukání na dveře.
„Pojď dál,“ pozvala Darju dál.
„Dobré ráno, jakpak ses vyspala?“ zeptala se s úsměvem na rtech a před sebou nesla tác. „Snídaně přímo do postele.“
„Ehm, díky…“ pokusila se Tara o vděčný tón a posadila se. Darja položila tác hned vedle ní. Uvařila jí kafe a tousty. Jakmile ucítila vůni tohoto jídla, zakručelo jí v břiše. Vzala jeden a zakousla se.
„Nedáš si taky?“ nabízela jí. „Ne, díky, já už měla.“
„Křičela si ze spánku,“ oznámila Darja a zamračila se.
„Zdála se mi nějaká noční můra, znáš to,“ odpověděla pohotově Tara a v duchu se modlila, ať neříkala to, co nejspíš říkala. Darja si jí zkoumavě prohlížela a pak přikývla.
„Dobrá… no…“ padala do rozpaků, „včera si nás slyšela? Náš rozhovor by probudil i mrtvého.“
„Nechtěla jsem poslouchat,“ trochu se začervenala, „ale nedalo se to přeslechnout.“
„Gabriel, promiň, podle mě z toho začíná… šílet. Chová se divně. Takhle ho vůbec neznám.“
„Zabijeme Reitera,“ přerušila ji Tara. Tento nápad se v její mysli zrodil už včera.
Darjin obličej se rozzářil. Její pravé já se projevilo. „To bychom neměli,“ řekla šibalsky. „To by se Gabrielovi nelíbilo.“ Její věta vykouzlila na Tařině tváři úsměv. Ano, to by se mu rozhodně nelíbilo, čímž se zvětšilo její odhodlání.

„Ale, no, nevím, ty…“ váhala Darja. „Říkáš zabít, ale dokázala bys něco takového?“ Chtěla odpovědět kladně, ale na chvíli se zamyslela. Opravdu by byla schopná zabít? Zabít člověka? Já a vražedkyně. Otřásla se. Vybavila si Gabriela v celé své kráse. Ano, kvůli němu by dokázala připravit o život Reitera. Všechny pochyby jí rázem vymizeli z mysli. Zpříma se podívala Darje do obličeje, aby ona v jejím viděla její odhodlání.
„Ano, ty ani netušíš s jakou radostí.“ Připomněla si, jak ji zmlátil a líbal.
„Dobrá, ale spíš jsem tě zkoušela. Ty budeš sloužit jen jako návnada a to ostatní zůstane na mě. Nechci moc riskovat tvůj život.“
„Ale -“ začala Tara odporovat.
„Ne, bez diskuse,“ zarazila ji Darja. „Počkej, pro něco dojdu.“ A zmizela ve dveřích. Během okamžiku byla zpátky a v ruce svírala lísteček.
„Co to je?“ zeptala se Tara.
„Číslo na Reitera,“ odvětila s úsměvem.
„Jak?“
„Gabriel mě požádal, abych mu ho zjistila a tak jsem si říkala, kdyby náhodou…“ Tara se raději dál nevyptávala.
„Zavoláš mu a řekneš –“
„Že ho chci vidět, že jsem si rozmyslela jeho nabídku a že mu povím něco o Gabrielovi.“
„Ano, ale on bude podezíravý. Budeš muset být hodně přesvědčivá a i tak nemůžeme čekat, že by nepřišel neozbrojený. Bude to riziko,“ Darja se čím dál tím víc usmívala.
„Ty už si někoho zabila?“ zeptala se Tara najednou.
„No jéje, těch bylo,“ prohlásila bezstarostným tónem a Tara se zděsila. „To víš, v dnešní době; lidi si nechtějí špinit ruce a je jim milejší zaplatit si někoho jako jsem já, i když na to nevypadám.“ Její tvář teď byla vážná. „Nemysli si, že jsem na sebe nějak hrdá… Mnohdy se děsím sama sebe, jak chladnokrevná dokážu být. V poslední době se ale tomuto řemeslu vyhýbám.“
„Hm,“ jediné na co se Tara zmohla.
„Ale neboj se, když mě nijak nenaštveš, tak se ti nic nestane.“ Darja se při pohledu na Tařinu strnulou tvář rozesmála. „Holka, dělám si legraci!“ Tara se pokusila o úsměv, ale nepodařilo se jí to.
Darja zase zvážněla: „Promiň.“ Taře nepřišlo moc vtipné žertovat o takových vážných věcech.
„Jak to že bydlíš sama? Chtěla jsem se tě zeptat už včera,“ možná se zeptala schválně, možná chtěla pouze odvést řeč.
„Mám jen tátu. Je bohatý a o mně nějak nemá zájem po mámině smrti. Takže mi to tu všechno zařídil… zaplatil a žiju si svůj život.“
„Aha, v tom případě tě chápu.“ Byla ráda, že jí nelituje. Popadla mobil a namačkala na něj číslo z papírku. Chvíli váhala palcem na zeleném tlačítku. Darja se jí pokusila podpořit úsměvem: „Nezapomeň být přesvědčivá.“ Zmáčkla VOLAT a zaposlouchala se do vyzvánění. Zvedl hovor až na po čtvrtý.
„Haló, tady Reiter,“ ozvalo se. Jakmile uslyšela jeho hlas, zatvářila se znechuceně, pak se nadechla: „Ahoj, tady Tara.“ Čekala na odezvu.
„Ále, no né,“ protahoval slova a rozveselil se. „Čemupak vděčím za tvůj telefonát? Rozmyslela sis snad mojí nabídku? Omrzel tě už ten tvůj upír?“ ptal se zvědavě. Slovo upír řekl jako sprosté slovo. Musí být přesvědčivá, opakovala si v duchu.
„Raději se přede mnou o tom zmetkovi nezmiňujte!“ rozčíleně zavrčela. Překvapilo ji, že to ani nemusí moc hrát. „Ano, vlastně kvůli tomu volám. Ráda bych se s vámi sešla.“ Tařin hlas zněl opravdu přesvědčivě. Ticho. Nereagoval. Má pochyby?
„Kdy a kde?“ Zaradovala se v duchu.
„V pět a dejme tomu v parku?“ První místo, které ji napadlo. Znovu ticho.
„Dobrá, v šest v parku u toho velkého dubu. Vyhovuje?“
„Jistě.“
„Budu se těšit,“ pronesl tím svým zvrhlým hlasem. „Ale varuji tě předem, nic nezkoušej!“ Píp, píp, píp – zavěsil.
„Tak?“ vyzvídala hned Darja.
„V šest v parku.“
„To máme dost času se připravit,“ oznámila Darja a nechala ji půl hodinku pro sebe. Potom ji učila základy sebeobrany.
Odpoledne si došly na oběd a Darja se stavila v nějakém baru. Tara na ni čekala venku. Zanedlouho se vrátila.
„Mám zbraň pro tebe i mně. Samozřejmě pro nejhorší případy. Nechci ho zastřelit, ale utkat se s ním. Kdyby náhodou, budeš ho muset zastřelit.“ Znovu použila svůj bezstarostný tón, jako by se bavily o nějaké prkotině. Tara přikývla.

Na místo setkání přišly dřív; musely si prohlídnout místo, kam by se Darja schovala. Tara cítila napětí. Stejné jako toho večera, jež se stalo pro Kate posledním. Něco se zvrtne. Určitě! V duchu panikařila. A navíc se za chvíli začne stmívat, i přes to všechno myslela na slib, který dala Gabrielovi. Darju už její bezstarostnost taky přešla. Cítila snad něco také? Pokud ano, nedala to na sobě znát. Ani Tara však na sebe nic neprozradila. Možná se jen tvářila trochu vyděšeně.
Tara se opřela o široký kmen dubu. Darja čekala schovaná a připravená z druhé strany. Promlouvala na ni tichým, uklidňujícím hlasem. Tara kmitala očima do všech stran; sem tam si sáhnula na záda, kde měla zastrčenou zbraň v kalhotách. Doufala, že jí nebude muset používat.
Náhle ho zahlédla, jak se vynořuje z mlhy, která se stmíváním houstla. Vykračoval jistým krokem. Taře se rozbušilo srdce.
„Už jde!“ vykřikla potichounku.
„Klid, Taro, a nezapomeň, nenech ho k sobě přiblížit.“ Čím blíž byl, tím lépe viděla jeho zlověstnou tvář. Tohle nedopadne dobře!

„Zdravíčko,“ pozdravil ji Reiter a zastavil se před ní v přiměřené vzdálenosti. Usmála se na něj, jak nejlépe dokázala.
„Gabriel tě ještě nezabil?“ zeptala se a on se zatvářil rozmrzele. Povzdechl si: „Stal se Vůdcem, což znamená, že má teď mnohem více závazků. Nemůže dělat, co se mu zachce. Vyvraždil už víc upírů než já.“ Znechuceně si odplivl. „Už jich zbývá jen pár, kteří se mu staví na odpor. Zřejmě mu připadám méně důležitá… Kdybych ho nechtěl zabít, řekl bych, že dělá správnou věc. Poměry v tomto město se změní. Ale obávám se, že po jeho smrti, na tom nebudeme o moc líp.“ Z hlasu mu vyřazovala jistota. Zatřásl hlavou. „Ale dost tlachání. Kde si vzala mé číslo? A co mi vůbec chceš? Jaký je pravý důvod?“ pozvedl obočí. „Ví o tom tvůj upír, že jsi tady? Zajímáš ho ještě?“ pochyboval.
„Chceš znát pravý důvod?“ vybrala si jen jednu otázku, ostatní ignorovala. Pouze přikývl.
„Chci tě vidět umírat!“ Rozesmál se. Tara přimhouřila oči.
„Čekal jsem, že by tě mohlo něco takového napadnout, ale i přesto…“ vysmíval se jí. Pak se uklidnil.
„Ty mě chceš tedy zabít?“ ptal se zcela vážně. Slyšela jsem nepatrný zvuk a po boku mi stanula Darja. „Ona ne, ale já.“ Netvářil se překvapeně.
„Á… ty seš její osobní ochranka? Nerad ubližuji hezkým ženám,“ řekl naoko lítostivě. Teď se pro změnu rozesmála Tara, i když to, co se jí vydralo z hrdla, se nedalo považovat za smích. Hrůza ovládala její hlas. Šero se proměňovalo v tmu. Tušila, co se stane. Jako onoho večera.
Z Darji šel opravdu strach; postavila se do útočné pozice a v ruce držela dýku. Mohla by ho zastřelit, ale chtěla mu dát alespoň nějakou šanci. Reiter se pousmál.
„Snad se se mnou nechceš prát?!“
„Ano, to přesně zamýšlím,“ a rozpřáhla se, aby mu dala do obličeje, ale on její ruku zachytil právě včas. Začali se spolu prát. Tara od nich odstoupila a sledovala ztemnělý park. Ať jí její instinkt klame – přála si. Jejich souboj teď nebyl důležitý. Bohužel ale nemohli přestat. Svým bystřejším čichem ucítila krev z ran, jež si uštědřovali. Ten pach je přivábí jako supy. Boj se vyvíjel slibněji pro Reitera. Darja krvácela na mnohých místech od své vlastní dýky, které se zmocnil Reiter. Ona mu ji vykopla po chvíli z ruky. Znovu přestala sledovat jejich boj. Kolik jich přijde? Neblahý pocit se jí rozléval vnitřnostmi. Věděla, že jejich zbraně nebyly nabity stříbrnými kulkami.
Náhle zahlédla jednoho upíra, jak se plíží tmou. O kus dál od něj další a další. Obklíčili je. Napočítala jich pět nebo šest. Darja s Reiterem přestali bojovat; uvědomili si, co se děje. Tara k nim pomalu začala couvat, protože jeden upír se k ní nebezpečně blížil s lačným výrazem na tváři. Všem upírům se na tváři zračila krvechtivost.
„Skupinka posledních upírů, která se vymkla jeho kontrole. Tohle není dobrý!“ zamumlal Reiter. Ti tři se k sobě namáčkli, poutaje je společný nepřítel. Upíři kolem nich utvořili kolečko. Jeden povystoupil blíž k nim.
„Ale, ale, koho pak to tu nemáme. Gabrielova chráněná holka. Dobrá, vy dva,“ kývl na upíry po své pravé straně, „si vemte ji,“ ukázal na Darju, „a vy,“ kývl na zbylé dva upíry, „ si vemte jeho. A ty budeš moje,“ zlomyslně se usmál a olízl si rty. Hezky si nás rozdělili – pomyslela si Tara.
Darja i Reiter vyrazili na své útočníky. Oba dva už pomalu museli být na pokraji svých sil. Ovšem jejich výpad ji přesvědčil o opaku. Tara od nich odstoupila s tím, že hlavní upír sledoval každičký její pohyb. Hypnotizoval ji očima, svojí kořist.
„Nemůžeš mi ublížit,“ připomněla Tara. Takhle myšlenka ji stále udržovala při smyslech.
„To je sporné; silný upír dokáže roztrhnout vaše pouto.“
„V tom případě budeš mít asi smůlu,“ řekla a doufala. Reiter vyjekl, jedno protivníka se mu podařilo odrovnat, jenže druhý toho využil a teď už si pochutnával na jeho krvi. Darju brzo také dostanou. Zázrak, že ještě žila.
„Můžeme hned vyzkoušet!“ zavrčel upír a ona mu hned vrátila svou pozornost. Připravovala se na útok fyzický. Čekala a už mu chtěla něco říct, když se jí zaplavila obrovská bolest, až se jí zatmělo před očima. Připadalo jí, jako by ji někdo zarýval dýku do hlavy. Chytla se za ní. Zaťala zuby a obličej se jí stáhl od mučivé bolesti. Sesunula se na kolena. Myslela, že se ji hlava rozskočí na milion kousíčku. A k tomu všemu zařvala Darja ve smrtících křečích. Tara nevnímala. Svět ztrácel barvy. Veškerou svou silu používala na obranu. Neměla ale žádné zkušenosti a upír měl jasně navrch. Čím dál tím víc se blížila temnotě.
Gabriel už o tebe ztratil zájem. – vysmíval se jí v duchu. To si byla tak blbá? Nikdy tě nemiloval skutečně. Nikdy! Nevěř mu, napomínala se slábnoucí Tara. Myslíš, že ti lžu? Pokud ano, tak kde je tvůj milovaný? Kde? Vůdcovství mu stouplo do hlavy! Jeho slova jí způsobovala mnohem horší bolest. Rozrývala ji srdce. Neměla sílu dál bojovat. Už ne. Možná mu o to šlo… ale nic už jí nedávalo smysl. Toužila umřít. Po tvářích jí stékaly slzy plné zoufalství. Bylo ji líto, že už Gabriela nikdy neuvidí. Nedokázala na něj přestat myslet, ani když umírala.
Náhle se jí v hlavě objevilo světlo. Že by smrt? Ne, tohle nebyla smrt. Dodávalo ji sílu bojovat. Svět nabíral na barvách a její myšlenky ji znovu vířili v hlavě, jako kdyby někdo pustil vypnutý kohoutek. Co se děje? Odpověď ale věděla. Stejně jako že nebe je modré. Gabriel by uvnitř ní, uvnitř její mysli. Spatřila ho, jak propichuje srdce upírům, kteří zabili Reitera a nejspíš i Darju. Proti němu neměli jedinou šanci. Upír se nevzdával, pořád jí útočil na mysl. Z jeho výrazu poznala prohru. Gabriel k němu kráčel a upír se na něj vrhl. Tařina mysl volná.
Souboj skončil okamžitě, Tara ani nepostřehla nějaký pohyb. Upír se proměnil v prach.

Tara se postavila na nohy a prudce oddechovala. Nemohla uvěřit. Cítit ho uvnitř sebe, létala by, kdyby ji neopustil. Nádherný pocit. Až po chvíli ji došlo, že by takové pocity mít neměla. Radost a láska ochabovali pod zmatkem. Stále ho však v sobě cítila.
„Jsi v pořádku?“ ptal se a váhavě k ní přistoupil.
Díval se na ni neproniknutelným pohledem. Jeho tvář nic neprozrazovala. Prostě nic. Proč umí schovávat své pocity tak dobře? Zrovna teď tuto vlastnost nenáviděla. Otřásla se a zavřela oči. Bojovala proti sobě. Proti vlastní touze obejmout ho a políbit. Srdce jí bolestně bušilo. Vzhlédla mu znovu do tváře. Oči mu nepatrně zjihly. Viděla v nich jeho vlastní boj. Napětí mezi nimi by se dalo krájet, jak se říká. Chtěla odpovědět ne, nejsem, ale přemohla se a pouze přikývla. Bála se, že by jí vlastní hlas vypověděl službu. Prohlížel si jí jako pod rentgenem. Snad hledal nějaké známky slabosti, čehokoliv, co by dokazovalo, že není v pořádku. Tu se ozvalo Darjino zaúpění. Ona žije! Tara málem vykřikla. Oba dva k ní rychle přeběhli a poklekli každý z jedné strany. Na rukou měla řezné rány, na prsou a jednu hlubokou v břiše. Oblečení promočené krví.
„Gab-Gabrieli,“ obtížně řekla, „prosím, já nechci umřít.“ Z krku ji vytékala krev, kde ji upír kousl. Gabrielovi rysy ztvrdly. Tara ho pozorovala. Vyměnil si s ní jeden zoufalý pohled. Popadl dýku, jež se válela vedle ní, a nařízl si zápěstí. Přitiskl ho k Darjiným ústům. Darja polykala ze začátku ztěžka, pak se ale na ránu přisála. Gabriel přimhouřil oči. Potom Darja omdlela. Vzal ji do náruče a jeho výraz se stal nepřítomným, nad něčím přemýšlel. Tara pátrala pohledem po Reiterovi. Ležel na zemi nedaleko od nich, hlavu zvrácenou dozadu. Oči skelné a v tváři podivný výraz. Tma jí však zahalovala lepší výhled.
„Můžeš ji vzít ke mně,“ nabídla Tara roztřeseně. Gabriel se vrátil zpátky k ní, snad na tuhle nabídku čekal.
„Nebude ti to vadit?“ Zakroutila hlavou.
„Díky,“ odpověděl a vydal se na cestu. Tara kráčela vedle něj. Ticho a napětí mezi nimi ji začalo lézt na mozek.
„Proč jste tam chodily?“ zeptal se nechápavě, nejspíš mu tato otázka ležela v hlavě už nějakou dobu. Cítila na tváři jeho pátravý pohled; raději se dál koukala před sebe. Mlčela. Celé ji to teď připadalo jako pěkně hloupý nápad.
„Byl to Darjin nápad, že?“ pokračoval ve vyptávání. Zase neodpověděla. Její mlčení si vysvětlil po svém. „Já jsem to věděl. Věděl jsem, že Darja –“
Přerušila ho. „Ne, nemáš pravdu. Ne Darji, ale můj…“ Upřeně se dál dívala před sebe. Chvíli zůstal zticha i on.
„Vy jste ho tedy chtěly zabít,“ konstatoval. „Proč?“ Za nic nemohl pochopit jejich důvod. „Takovýhle nápad bych očekával spíše od Darji, ne od tebe,“ vyčítavě řekl. „Riskovaly jste své životy… Já bych se o něj postaral sám. Tak proč?“ Opravdu se snažně pídil po motivaci. „Myslely jste si snad, že bych ho nezvládl? Nebo jste mi chtěly jen ulehčit?“ naléhavost v jeho hlase se zvětšovala.
„Taro…“ vyslovil se její jméno se zoufalstvím, jež ji donutilo, podívat se na něj. Žádné pocity se již nesnažil skrývat. Jasně na jeho tváři spatřila nepokoje, rozrušení a starost. Až teď se všimla, že vypadá ztrhaněji, unaveně. Ztratila se v jeho očích a pověděla mu pravdu: „Zabil už Luciána a já jsem… měla strach… Ne, ne, pochop, prosím tě, vím, že by si to dokázal… Ale… já… nechtěla jsem… myslela jsem si… ách, promiň mi,“ dostala ze sebe nakonec. Naštěstí už došli k jejímu domovu. Odemkla dveře a přidržela je. Vystoupali do Tařinina bytu. Uvnitř položil Gabriel Darju na pohovku.
„Bude spát ještě tak jeden den,“ oznámil. „Světlo jí ještě nebude tolik vadit. Nesmí ucítit krev a všechno bude v pořádku. Bude zmatená, tak ji vše vysvětli a já si pro ni přijdu. Zatím je více člověk než upír.“
Otočil se k Taře. Stáli od sebe půl metru.
„Připadá mi, že nemám právo po tobě cokoliv chtít, ale rád bych, kdyby si už nic podobného nedělala,“ řekl prosebně. Tara sebrala veškerou svou odvahu.
„Nemáš právo!“ vykřikla, což nezamýšlela. „Ano, máš pravdu. Je to můj život. Můžu si dělat, co chci. Všechno je to kvůli tobě! Staráš se o mne, ale nechceš se mi plést do života. Nechceš mi ubližovat, ale to přesně děláš! Chceš, abych žila dál, zapomněla na tebe, ale já nemůžu. Proč, sakra proč?“ Aniž by si to uvědomila, bušila mu pěstmi do hrudníku. Gabriel byl šokovaný. Opatrně ji objal a přitiskl si jí na tělo. Zhroutila se a plakala mu na rameno. Konejšivě ji hladil po vlasech.
„Odejdu a už o mě v životě neuslyšíš,“ sliboval. „Nechci ti ubližovat.“ Další vzlyk se jí vydral z hrdla.
„Řekni, že mě nemiluješ!“ Vzhlédla a podívala se mu do očí. Topila se v nich. „Řekni to! A můžeš odejít.“
„Taro…“
„Miluju tě,“ přerušila ho. Ulevilo se jí, když to řekla. Jakoby jí spadlo z prsou velké břemeno. „Teď můžeš jít.“ Díval se na ni; nemohl uvěřit vlastním uším. Najednou Taru přepadla strašná touha, začít se smát. Asi jí z toho začíná hrabat. Propukla v další hysterický pláč. Prostě jí ruply nervy. Už to neunesla. Bylo jí jedno, co si o ní bude myslet. Stále ho objímala. Nevěděla, jak dlouho tam takhle stáli, ale nakonec se uklidnila. Utřel jí slzy rukou a pak si přidržel její obličej.
„Myslím, že už vím, co je správné,“ políbil ji. Plně se oddala tomuto vášnivému polibku. Podlamovala se jí kolena. Popadl ji do náručí. Spojil s ní znovu rty, pak se usmál. „Svedla si mě, můj anděli, miluji tě.“ Stalo se něco neuvěřitelného, cítila, jak mezi nimi vzniká nové pouto. Ne, to jen to staré je nyní celistvé. Oddali se sobě.

O rok později: Tara vzpomínala na staré časy. Z Darji se stala upírka, postupem času i z ní. Gabriel se vzdal svého vůdcovství. Opustili město, které už nesužovali upíři a vydali se vstříc novému životu, dobrodružství… Kdo ví, jaké zapeklitosti si pro ně osud přichystal.