PLAY IV.

Všude okolo svítí světlo. Mj307p stojí v kruhu. Je jich tak tisíc. Všichni se smějí. Prohýbají se všemi směry, jejich odporné otvory podobné ústům se otevírají a zavírají a vzbuzují dojem úzkosti. Pahýlky nahrazující ruce se chytají za obludná břicha a celá ta scéna probíhá ve vší tichosti. To je na tom to nejhorší - oni se smějí, ale nevyluzují u toho jediný zvuk. Celé skladiště probodává odporný pisklavý tón ticha.

Vojta už zase leží. Neví, co se děje. Žije? Umřel? A proč se ta postava vedle něho pořád usmívá?! Ví snad, že zapomněl? Že náhradou za něj byl počítač?
Přepadly ho výčitky. A vztek. Takový vztek, jaký nikdy nepocítil. Jeho tělo vzdouvaly vlny nenávisti a smutku. Takové myšlenky mu nikdy nepřišly na mysl.

Dětská noha v dáli se pohla. V tom krutém tichu to bylo jako rána z kulometu. A jako ránu z kulometu to Vojta také pocítil. Bolest naplnila celé jeho tělo. Každá část jeho těla trpěla. Neměl na výběr. Musel se uvolnit a podstoupit to. Pulzovalo v něm teplo a chlad zároveň. Okolo se mezi smějícímí se mj307p zhmotnila těla miminek. Dívala se svýma mrvýma očima a... nic nedělala. Ale proč nic nedělají? Proč? Vojty se zmocňovala panika, to, že ta těla jen stála a neubližovala mu, že ho nemučila - to ho bolelo mnohem víc, než cokoliv jiného. Otec vedle něho se usmíval.

Něco takového ani neexistuje, pomyslel si. Ale on v tu chvíli neexistoval.

***

Otec ho chytil za límec a letěl s ním pryč. Tma. Pak střely. Spousta barevných střel. Pak zvuk. Najednou z ničeho nic bylo ticho prolomeno a Vojta omdlel.

To, že žije dokazovalo jen to, že mu ze zavřených očí stékaly slzy.