Vyhnaná

Karmínově rudé rty smočila v malém lesním jezírku s průzračnou, ledovou vodou. Zadívajíc se na hladinu, uvědomila si, že svůj obraz již nepoznává. Vyhnali ji z královstí za zradu a ona teď byla okázaná na pohostinnost lesa, který nebyl vždy rád, že právě ji má hostit.
Musela opustit toho, koho milovala nejvíce. On jí stejně nevěřil, naslouchal lžím svého rádce, které ho zaslepily. Vyhnal ji. Dlouho pak chodila lesem, křížem krážem, některá místa prošla několikrát, aniž by si to uvědomovala. Změnila se.
Několikrát nabrala dlaněmi vodu a pak jen roztáhla prsty a nechala ji protéci škvírami, které utvořily. Dělala to bezděčně tak dlouho, dokud neměla ruce zcela ledové.
Najednou za sebou uslyšela hluk. Zvuk jako, když někdo jde po spadaném listí, ale neotočila se. Ne do té doby než ta osoba přis
toupila těsně za ni. Spatřila člověka, který ji vyhnal. Ve tváři měl podivný výraz. Soucit a pokořenost dohromady. Právě, když chtěl něco říci, roztáhla ústa v ohromném šklebu, až se mu naskytl pohled na dva dlouhé špičáky. Chystala se zaútočit?