Poslední Zkouška (díl X + 4)

"Jsi to ty? Lásko moje!" A žena se vrhla rytíři kolem krku. To že je tu vysvětlovalo ten hluk venku.
"Zastavil jsem se tu jen náhodou... Podívat se."
"Jak náhodou? Co to povídáš? Jsi v pořádku? Kde jsi byl tak dlouho! Víš jak sem se bála??" A rozplakala se.
"Asi bych si to dovedl představit."
Cože? Co to říká? A co to má na sobě? Proč ty černé šaty?
"Mami, kdo to je!" Ozvalo se z vedlejší místnosti.
Chvilku se mu dívala do tváře. "Nikdo. Zůstaň tam." Utřela si slzy a přešla ke dveřím do vedlejšíhí místnosti. Ujistila se, že jsou dobře zavřené a až pak se otočila zpět ke Swenovi, svému muži. Ale on už stál v místnosti a rozhlížel se.
"Měli jsme to tu hezké, viď. Měl jsem to tak rád."
Na tohle nemohla odpovědět jinak než tichem a nekontrolovatelnou záplavou vyděšených myšlenek a emocí. Neviděla ho skoro půl roku!
"Tebe jsem měl taky moc rád. A jak se vlastně má malej?" Říkal když se k ní pomalu přibližoval. Venku se stále ozývaly nějaké hlasy.
Prohlížela si ho. Jeho tvář byla bledší než bývala. A tyhle černé šaty vůbec neznala. Mluvil podivným tónem... Vůbec nevypadal že by jí rád viděl a že by něco cítil. Něco se muselo stát!
"Miláčku já tě furt miluju! Co se stalo! Proč se na mě tak díváš!" A instinktivně ustupovala do rohu místnosti.
"Já jsem tě taky miloval. Hodně. Ale myslím.... " Usmál se. Za ním do domu vešla další postava.
"Kdo to je? Co jsi to říkal??" Už byla v rohu. Stále nechápala, nevěděla co si má myslet.
Druhý muž byl velmi urostlý a také v černém. Černá zbroj se místy modře leskla. Různé zářící ornamenty a symboly jako by už téměř převládaly nad jeho lidskou přirozeností a částečně propůjčovaly jeho tělu jiné tvary.
"Já jsem Rytíř Bafomet, těší mě že vás poznávám. Swen o vás hodně mluvil." Představil se s úsměvem rytíř a zůstal stát ve vchodových dveřích. Potom se podíval na Swena.
"Chtěl jsem říct, že myslím... myslím že už je to pryč." Swen už byl u ní a chladně se usmíval.
"Co se děje? Proč to děláš??"
"Říkal jsem že jsem se jen přišel podívat. Projíždíme tudy, máme hodně, opravdu hodně práce..." Pomalu tasil dlouhý, zkrvavený meč.
Oknem zahléhla plameny, teď už jasně slyšela výkřiky a dusot kopyt.
Ucítila horkost toho ostří. Ještě jednou mu pohlédla do očí... Nebylo v nich ani stopy po té modré barvě, kterou tak milovala. Jeho úsměv zmizel, když se mu svalila k nohám. Přešel ke stolu, aby si ubrusem utřel krev z meče a se slovy "To jsem rád že to je hotovo. Musíme se pospíšit. Ještě se musim podívat na malýho."
"Ano? A jak se jmenuje tvůj syn?" Odpověděl rytíř který sledoval zvětšující se krvavou louži kolem ženské postavy.
Swen vykopnul dveře do vedlejší místnosti.
"Jmenoval se David. Proč?"