Deník: Těm, co přijdou po mě Zápis jedenáctý

Omlouvám se, nevím, co to do mě vjelo, ale být naštvaná v jeden okamžik na všechny lidi na světě je dost špatný a dost blbě se to nese. Možná by bylo dobrý, kdybych jasně napsala, proč jsem tak vybuchla. Když jsme vycházeli z tábora, zastavil nás můj otec. "Počkej, chci s tebou mluvit. To kam deš, to snad počká, ne?" ten jeho pokus o přátelský rozhovor selhal už tady. "Neviděli jsme se tak dlouho," pokus o úsměv, "rád bych si promluvil o tom všem, co bylo v té době." Nevěděla jsem jestli mám brečet, nebo se smát a nebo křičet. K tomu poslednímu jsem měla vskutku nejblíže. "Neviděli jsme se pár let, tak si můžeme popovídat za pár hodin, ne? Těch pár hodin to rozhodně vydržíme, nemyslíš?" mluvila jsem k němu tiše, aby mě neslyšely děti. "Já jdu pro vodu, víš, voda je tak trochu nedostatková, takže se pro ni chodí každý den a někdy i víckrát. A proto, že vás přišlo něco kolem deseti, znamená to, že už vlastně teď přicházíme o zhruba dvacet litrů NAŠÍ vody. Zkus se zamyslet nad tím, čí jídlo budete jíst a čí vodu budete pít." Už jsem se málem otočila k odchodu, když jsem si něco uvědomila. "A vlastně, taky může jít někdo z tvých lidí s náma, pár kanistrů je rezervních, takže…máš dobrovolníky?" No k mému nemilému překvapení se přihlásil prakticky ihned Patrik, který dokulhal nepozorovaně až k nám. Unaveně se na mě usmál a mě bylo jasné, že jít s námi nemůže. Nejenže byl unavený, zjevně zraněný, ale taky jsem nemohla dovolit, aby šel se mnou a Adamem. Navíc jsem musela vymyslet, co s Vikym a Ančou, co říct jim. Tak jsem ho zamítla, logicky osvětlila důvody, co mě k tomu vede a ani jsem nemusela prosit o nějakého nového dobrovolníka. Byli totiž rovnou dva. Dostali výstroj a vyrazili jsme místo původní osmičlenné skupiny nás bylo jedenáct a k tomu dvě děti, které si na zádech v batůžku nesli každý dvě lahve na vodu - 0,7 deci. Byli nadšení, strašně rádi chodili s náma a to, že nosí také vodu jim dávalo pocit potřebnosti, kterou potřebovali cítit. Chvíli jsme šli mlčky, dobře, šli jsme tak asi třičtvrtě hodiny, než jsme se dostali obklikou z města. V následné dvouhodinové cestě jsem se dozvěděla od nově příchozích, že se jmenují Pavol a Martin, Slováci, kteří se k otci připojili na cestě k zpět k nám. Vyprávěli nám něco o cestě, jaká byla a kde nocovali. To na co jsme čekali celou dobu, přišlo v zápětí. Slovensky neumím, tak to budu psát česky: "Bylo to někdy v březnu, určitě to víte taky, přišel nálet a Bratislava byla troskách, do půlnoci přišel další. Několik dnů bylo nebezpečné jít do města a hledat přeživší příbuzné. Nebezpečí, že na nás něco spadne, nebo vybouchne potrubí s plynem, bylo pořád vysoké. Čekali jsme na pomoc, když ne od nás, tak od Rakušáků nebo Čechů, vždy přišli, teď ne. Nevím, co se stalo, ale nikdo nepřicházel. Tři roky se nikdo neobjevil." Martin mluvil hezky, dobře se poslouchal, jeho Slovenčina byla lahodící sluchu, zato Pavol mluvil hruběji. "Tři zatracený roky, přišel Tár a bylo to, nabídl nám, že můžeme jít s ním, že má pro nás práci, chtěl zlomit k odchodu snad celou ves, ale jen my dva jsme šli. Ostatní nás zatracovali, prý pomoc cizím, našincům ne. Jenže už nebylo kde pomáhat. Tak jsme šli. Po cestě jsme přišli o dva ze skupiny." Marin přitakal. "Jo, o dva, skvělí chlapi. Pak ten úraz Patrika. Děsná smůla." "Co? Jaká smůla?" Až tak mi zase Patrik nebyl lhostejný. Bylo mi fuk, co si o mě kdo myslel, nebo chtěl myslet. Ale chtěla jsem vědět, co se mu stalo. Kdo by nechtěl? "Porval se sám asi s sedmi vojákama, vyšel z toho ještě v klidu, tamti dostali pěknej klepec." Vytřeštila jsem oči a málem se zadusila - Patrik a hrdina? Ani smykem! Pavol se usmál, ale tak zvláštně pochmurně "Jasně že ne, sešrotoval sráz v lese. Byl pěkně omlácenej, ruka se mu už zpravila, ale měl dost naražený záda a ta jeho noha.. no já bych to nechtěl. Zdrželo nás to několik dnů Mohlo se to utrhnout pod kýmkoliv, schytal to on." V tu chvíli mi Patrika bylo líto. Už jsme byli téměř u studánky, když jsem dohonila Viktora a chytla ho do náručí. "No tak prr, mladý muži, žádný skákání nebude." Představa, že by skočil dolů ze skály se mi zrovna dvakrát nelíbila. Chtěla jsem mluvit s Adamem, musela jsem si s ním promluvit, celou cestu byl vůči mě dost odměřený. "Adame," oslovila jsem ho a došla k němu. Podíval se mi do tváře a až mě zamrazilo. Kdybych se zeptala, co se děje, byla bych hloupá a navíc by odpověděl, že nic. "ráda bych si s tebou o něčem promluvila." Adam mi na to řekl: "Poslouchám." Tenhle jeho místy urážlivém přístup mi občas pil krev, ale člověk si zvykne a pak už to snáší dobře. "Adi, zkus mi prosím věřit. To, že se vrátili, nic neznamená. Víš, dobře, že mě tu nechali a myslí si, že když jsou teď zpátky, je vše v pořádku, ale není." Poslouchal mě, neskákal mi do řeči, jen poslouchal. On věděl, co mi řekne. A já věděla, že ví. "Byli pryč dlouho, už nejsou takoví, jací odcházeli. A já taky nejsem stejná. Změnila jsem své postoje, změnila svůj život. A mám své děti, které oni nechtěli. Mám Tebe." Pohlédl na mě a zastavil se. "Mě?" Postavila jsem Vikyho na zem a s Terezou ho poslala s ostatními, ani neprotestoval, neměl rád dospělácký řeči. Počkala jsem až jsme byli sami. "Ano, mám tebe." Sklonila jsem hlavu a hledala další slova. "Patrik o mě přišel, když odešel, táta mě zradil. Ty jediný jsi zůstal." Opřel se o strom (byli jsme v lese). "Tys ale čekala, dlouho jsi čekala ne na mě, ale na něj." Měl pravdu, musela jsem mu to říct. "Já vím, čekala jsem dlouho, až mi došlo, že čekám zbytečně. Mohla jsem čekat ještě roky, ale nemuseli by se vrátit, mohli se změnit… Áďo, měla jsem tady celou dobu tebe, nechápu, že jsem si to neuvědomila dřív. Došlo mi to moc pozdě, viď?" "Měl jsem tě vždycky rád, mám rád děti, ale teď se ti vrátil snoubenec."¨ "A co že vrátil? Adame, proboha, tys neslyšel, co říkám? To, co bylo, je pryč!" "Nikdy to pryč nebude a ty to víš, tak si prosím nic nenalhávej, ano?" jeho tón mě zarážel a bolel, netušila jsem, že mě dokáže takhle zranit.. Otočil se a vyrazil po cestě dál. "Ostatní na nás nebudou čekat celý den." Měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela. Cloumal se mnou vztek a zoufalství. Tak strašně moc! Došli jsme k ostatním, kteří už pomalu sundávali zásobníky vody ze zad a pomalu odmontovávali uzávěry. Studánka už byla na dohled. Předběhla jsem Adama, položila jsem svůj postroj ke studánce, kde už stál David a ujímal se čerpání vody do kanistrů a lahví. Vzala jsem dětem jejich lahve a přiložila je k těm mým. "Anežko, Viky, půjdete mi nasbírat pár borůvek a malin, jestli nějaké tady najdete?" Viky se zamračil. "Borůvky už jsme sbírali, teď nerostou." Zkusila jsem se usmát. "Ale rostou, Viky, rostou - podívej, odsud nějaké vidím. To jsou opozdilci, co? Sezóna skončila asi před měsícem." Vzal si ode mě nádobku a Anežka druhou a rozběhli se nasbírat ty dobroty. Samozřejmě, více lesních plodů bylo v jejích bříškách než v miskách. Ale já jsem za to byla ráda, aspoň měli nějaké dobroty a zdravé mlsky v žaludku. Přestože jsem se usmívala, vevnitř jsem brečela a křičela. Posadila jsem se na pařez a z povzdálí pozorovala děti i skupinu. Neměla jsem důvod, zvedat se a jít jim pomoct, bylo jich dost, aby to zvládli sami, děti mě taky za zadkem mít pořád nemuseli. Dobře vím, že jsem jim dost často lezla na nervy, občas i oni mě. Teď jsem je měla pod dohledem, ale každý měl něco jiného na práci. Oni sbírali lesní plody a já se utápěla v zoufalství. V hrudi jsem měla, takový bodavý pocit, bylo mi vyloženě ouvej a slzy se mi draly do očí. Tiše jsem se rozplakala a skryla obličej do dlaní. Proč se vrátili? To mi snad dělají schválně. Jak můžu zkusit mluvit s Patrikem, když nejsem schopná mu odpustit? Co odpouštět? To, že mě tu nechal, nechtěl moje děti, nebo že se vrátil? Nevěděla jsem. Otec se ke mně začal chovat opět stejně jako dříve. Nadřazeně, panovačně. Jak jsem mohla tvrdit, že se změnili. Co Patrik, ani jsem s ním nemluvila. Teprve před pár dny jsem se začala s Adamem sbližovat, drželi jsme se za ruce, občas letmý polibek na tvář. Kolik dnů jsem byla s Adamem? Dva dny? To ani ne. Proč se musel vrátit teď? Patriku, ty hajzle! Vazba mezi mnou a Adamem ještě nebyla tak silná. Přátelství bylo, jistě, ale i to se v tuhle chvíli otřásalo v základech. Není nic horšího než zklamaném chlap. Nevěděla jsem, jak mu mám jasně říct, že ho chci? Já ho mám ráda, nevím, jestli ho miluju, ale moc pro mě znamená. Sice ano, pravda, Patrik je otec mých dětí, pouze ale biologický, jen přispěl trochu kapitálem do začátku, pak chtěl vycouvat, ale bylo pozdě. Nakonec mě opustil a já kráva na něj čekala. Proč?! S Adamem jsem byla několik let, jen jako kamarádka. Byl to dobrý přítel, nejlepší, nejspolehlivější a navíc pohledný. Vážně, stál za hřích. Jenže já měla plnou hlavu dětí a starostí, než abych myslela na něj. Teď, když mám plnou hlavu starostí s Patrikem, myslím na Adama. Jestli to myslí vážně. Že mě nechává Patrikovi, bez boje. I když já o to nestojím. Brečela jsem jako želva a lapala po dechu. Věděla jsem, že se musím dát do kupy. Sice mi trvalo pár minut než jsem se uklidnila, ale stačilo to. Byl čas zvednout náklad a odnést ho zpět, abychom tuhle cestu mohli podniknout znova za několik hodin. Měla jsem zarudlé oči, tak jsem doufala, že si toho nikdo nevšimne. Pomohla jsem dětem nandat na záda jejich batůžky s lahvemi a uzavíratelnými miskami s plody. Nasbírali každý půlku, zlatíčka. Vzala jsem na záda svůj postroj, David mi ho pomohl zapnout, vždy to dělal Adam, ale ten se ke mně neměl. Trošku mě píchlo v zádech, ale nedala jsem to na sobě znát, ozvaly se mi asi zase ledviny. Možná jsem nebyla tak moc v pořádku, jak jsem si myslela. Možná měl Ady pravdu.Měla jsem na zádech pět dvoulitrových lahví, dvě s obsahem litru a půl a u pasu se mi pohupovala moje čutora, do které se vešel necelý litr. Takže jsem nesla na zádech něco kolem třinácti kil. Třináct litrů vody, zhruba zásoba na den asi pro šest lidí. Ten zbytek byl pro mě. Mé děti si nesly denní zásobu na svých zádech. Byla jsem jim za to vděčná, i když jsem věděla, že zhruba za půl hodiny v ruce ponesu aspoň jeden batůžek, určitě Anežčin. Můj náklad byl v průměru. Chlapi v mé skupině nosili totéž na zádech, a v rukou většinou nesli ještě pětilitrové kanistry. Na zpáteční cestě jsme vždy dělali přestávky, většinou tak dvě, občas tři. Zpět před Zaječí skok, jsme museli nejdřív do kopečka, nepříjemné, velice, obzvláště, když máte na zádech pár kilo a před sebou tlačíte dvě malý děcka, který remcaj, že je bolí nožky. Co mám říkat já? Cesta mi utekla rychle, až jsem se divila, sice jsem posledních dvacet minut nesla Viktora v náručí. Adam nesl Anežku, já mu nestála ani za pohled. Snažila jsem se to nevnímat a uklidňovat, že to tak není. Nojo, jenže tak snadný to zase nebylo. V táboře, jsem odevzdala svojí postroj, vzala si jednu menší láhev a čutoru a odnesla ji ke své posteli. Dětem jsem tam dala i jejich vodu, aby věděli, kde ji mají. Pak jsem se šla opláchnout. Samozřejmě nemáme sprchy, jen kýble s dešťovou vodou, které ubývá. Už dlouho nepršelo. Sundala jsem si propocené triko, dalo se skoro ždímat, stála jsem tam do půl pasu nahá, opláchla jsem si obličej, krk a hlavně dělo, otřela jsem se do svého ručníku a navlékla tílko, mé oblíbené, slušivé, přiléhavé. Nemusela jsem nosit ani podprsenku. Propocené triko jsem trošku polila vodou z kýble, vyždímala, polila naposledy a opět vyždímala. Pak jsem ho dala uschnout. Nechtěla jsem, abych smrděla až půjdu příště pro další vodu. Dopadla jsem vážně skvěle, Adam se mnou přestal mluvit, i když ho strašně moc potřebuju, otec by se mnou chtěl mluvit, ale já s ním ne. A Patrik se ke mně taky moc nehlásí. Ještě že mám Vikyho, ostatní chlapi v mým životě se na mě postupně vybodli. Natáhla jsem se na matraci a zavřela oči. Chtěla jsem jen na chvilinku zapomenout… Budu doufat, že si ještě dnes promluvím se všema třema. S otcem, abych ukojila jeho touhu po rozhovoru, s Patrikem, abychom si vyjasnili to něco, nebo spíše nic mezi náma, a s Adamem, na kterém mi tolik záleží. Protože potřebuju jeho objetí, pocit bezpečí, který mám, když jsem s ním. Jeho lásku, tu především, nejen ke mně, nejsem sobecká, ale i k dětem. Mám pocit, že za ty roky, si mé rošťáky přivlastnil. Je to zvláštní, držel je v náručí dříve než já. Taky si je odrodil. A tím získal i mě, vlastně už tenkrát.