Elektra:Kapitola první-Setkání

,,Babi, babi!! Vyprávěj mi o ní!“Smutná dětská očka se upírají na starou bělovlasou ženu v houpacím křesle.
,,Ale zlatíčko, nerada o tom mluvím…“Odpoví stařenka zdrženlivě.
,,Babi, prosííím!!“ Škemrá holčička a mrká na babičku ještě roztomileji. Ta se nakonec nechá přemluvit.
,,Ach, dobře. Posaď se, Kate.“Řekne a odhrne kostkovanou deku. Dítko si sedá na stařenčina kolena a ta ji zahrne dekou, ikdyž v místnosti není zima. Houpací křeslo se dává do pohybu a stařenka se ponořuje do svých vzpomínek.

,,Tehdy byla strašná bouře. Blesky šlehaly jeden za druhým, z nebe se řinuly proudy vody a v několika vteřinách zkropily každého, kdo by se opovážil jít ven. Taky se většina lidí i se zvířaty schovala doma. Ach, zvířata! Ta trpěla mnohem víc, než lidi. Bylo je slyšet i přes ten prudký liják. Pamatuji si, že jsme měli kocoura, Mikeyho, a ten celou noc příšerně mňoukal. A to ani nemluvím o naší fence Twiggy. Znělo to jakoby byli v posledním tažení. Hrozný, nervydrásající vzlyk. Víš, tehdy bylo něco…ve vzduchu. Všichni to cítili a ta zvířata nejvíc. Ale většina lidí si toho nevšímala. Tehdy mi bylo teprve dvanáct…“

,,Páni, babi. Neumím si tě představit jako dvanáctiletou!“Přerušila ji Kate.
,,Myslíš, že všichni dospělí se už tak narodili?“Zasmála se stařenka. ,,Kdepak! Ikdyž se ti to někdy nezdá, i oni byli dětmi!“
,,I máma s tátou?“Zeptala se Kate.
,,Ano, i máma s tátou.“Přitakala babička.
,,Ale oni jsou tak zaměstnaní a pořád mluví jen o práci!“Oponovala Kate.
,,Ach, zlatíčko, někteří lidé jsou prostě takoví. Už je nezměníš. Ale je pravda, že i oni byli dětmi.“
Kate se zadívala na vlaštovku za oknem. Ještě je nevystříleli…ještě ne.
,,Tak povídej, povídej dál!“Přerušila náhle chvilku ticha. A babička se opět rozpovídala.
,,Znáš agentury Seccora, nebo Sinod?“
,,Ano.“
,,A víš na co jsou?“
,,Ne.“
,,Víš, kdysi jsme bydleli blízko takové agentury. Nebo spíš jen její výrobny. Už si nepamatuji jméno, ale to je nepodstatné. Podstatné je to, že tam vyráběli roboty. Humanoidy, abych byla přesnější. Bylo a stále je běžné používat je k nejrůznějším pracem, od kuchaře až po uklízečku. Ale tehdy se používali ještě k jedné funkci, kterou nedávno zákon zakázal. Vyráběli se totiž i roboti-děti, které měly nahradit ratolesti zámožným lidem, kteří nemohli mít vlastní děti a nechtěli si žádné adoptovat. Spousta z nich ale toužila jen po senzaci. A když dítě zazlobí, stačí zmáčknout tlačítko…“
,,To je ale hrozné!“Přerušila ji Kate.
,,To tedy je a spoustě lidí se to tehdy taky nelíbilo. Ale co se dalo dělat. Spousta boháčů ráda sáhla po šanci mít dítě „na objednávku“. Klidně si určili vzhled i charakterové vlastnosti a bylo jim jedno jak je to neetické či podivínské. Těch robotů-ikdyž to byli jen roboti-mi bylo vždycky líto. Majitelé je totiž často brali jako hračky a jako k hračkám se k nim chovali. Když je omrzeli, prostě je vyhodili někam na skládku, nebo prodali dál.“
,,Neumím si představit, že by mě rodiče vyhodili…na skládku.“Řekla Kate a poslední slova ji úplně zamrazila.
,,Tak si to radši ani nepředstavuj.“Stařenka ji pohladila po tváři a pokračovala.

,,Bohužel jsem znala spoustu takových případů a moc mě to mrzelo. Většinou to byli lidé ze „čtvrti boháčů“, jak jsme tomu říkali, kdo dělali tyhle věci, ale dospělí často neměli takové mínění, jako my děti. Pro ně to byly taky jen hračky, odpad. Ale já bych tedy v životě žádnou hračku nevyhodila! Snad jen jeden z těch boháčů se mi zamlouval. Byl to pan Powers. Věděla jsem, že mu už před lety zemřela manželka a on byl hrozně, zoufale sám a toužil po dětech. Protože by se ale asi nedokázal postarat o živé dítě, pořídil si robota. Jeho „dcera“ se jmenovala Christiane a byla moc milá. Měla krátké, špinavě blond vlasy a nádherná zelená kukadla. Vychovával ji jako kdyby byla člověk. Hrozně mu na ní záleželo, to bylo poznat už od prvního pohledu. On nás totiž často zval na večeře a tam jsme si s Christiane povídali-myslím já, moje starší sestra Tina a můj mladší bratr Paul. Později jsem se dozvěděla, že nás zval hlavně kvůli mamince…ale to už je snad jiný příběh!“Babička se trochu zaculila, když věděla, že ten příběh neměl šťastný konec.

,,Ale vraťme se k té továrně, co stála poblíž našeho města. Víš, hodně se o tom spekulovalo v novinách, co se tam tehdy stalo. Jisté je, že se během jedné noci továrna obrátila vzhůru nohama. Spoustu dělníků zemřelo, snad kvůli nějaké nevysvětlitelné nehodě, nebo co…“Když stařenka zachytila Katein pohled, rychle pokračovala:,,Ale já jediná jsem věděla pravdu, řekla mi to totiž ona…“

Plechová střecha vibruje pod proudy deště. Po okapu se řinou potoky vody a stékají dolů do kanálu. Ozývá se zvuk něčích nohou, které čvachtají ve vodě. Tmavá postava v plášti chvilku postává před budovou, než se rozhodne vejít dovnitř. V továrně zvuk kapající vody přehlušuje rachot strojů. Postava přechází kolem lidupustých pultů, kde se vyrábějí součástky až ke strojům, které určují výslednou podobu robota. Na monitoru se zrovna ukazuje 3D obraz krásné černovlasé kudrnaté služky, jakoby se měl kdo dívat. Ale on, inženýr, se nesmí zabývat takovými malichernostmi, jako jsou podoby robotů. Hlavní je, aby stroje dobře fungovaly. Proto se tu také dvakrát denně provádí kontroly. Jinak tady ve výrobní hale kromě pár hlídačů téměř nikdo není, všechnu práci obstarají stroje. Inženýr si klekne ke stroji pro určování podoby robotů, v jehož databázi je více než deset tisíc plánovaných modelů a otevře dolní dvířka. Vše se zdá v pořádku. Zavře dvířka a zapíše to do svojí karty. Pak pohlédne nahoru. V přepravkách zavěšených na lanech se tam vozí několik robotů. Nejspíš jedou do testovny. Zítra ráno sem nastoupí jiní inženýři ve svých bílých pláštích a budou zkoušet nezávadnost těchto robotů. Ach, jak by chtěl být na jejich místě! Povzdychl si a pak pokračoval dál. Už ani nevšiml, že se jedna z přepravek začala na své cestě nekontrolovaně kývat. A za chvíli už bylo kývání tak intenzivní, že panty, na kterých držela, povolily a celá bedna spadla dolů.

V tu chvíli je nahoře ve výzkumném centru pár lidí. Doktorka Hunterová zrovna něco zapisuje do karty, když si všimne, že ve dveřích stojí inženýr Pall. Pokládá desky na pult a jde mu naproti s napřaženou rukou.
,,Dobrý den, pane Palle.“Přátelsky se na něj usmívá, ale ve skutečnosti se pěkně přetvařuje. Myslí si, že je něco víc, než on, a to gesto, které nyní udělala, se tedy nedá pokládat za upřímné.
Inženýr jí neochotně potřese rukou, ale v tu chvíli její tělo ztěžkne. Sesouvá se k zemi, stále držíc jeho ruku. Pustí ji… Tělo dopadne na chladnou podlahu a je vidět, že její bílý plášť potřísnila krev.
Nejdřív tam stojí omráčen, ale pak, společně s ostatními, vzhlédne nahoru. Ve výklenku stojí dívka s modrými vlasy a očima. Oděna do roztomilých šatů nové kolekce, které firma začala vyrábět teprve nedávno. Její drobné prstíky svírají zbraň.
Najednou jakoby se všechno kolem zrychlilo, neozbrojení lidé s křikem utíkají pryč, ale jen pár z nich se podaří uniknout protonickým kulkám, které poletují vzduchem. A on tam jen tak stojí… Stojí z otevřenými ústy a kouká se na ni…a ona na něj. Najednou ho popadne touha jít…ale ne pryč. Jít k ní. Udělá jeden krok, druhý. Překračuje mrtvoly pracovníků, rozseté všude po zemi. Dívka má neutrální výraz, ale její zbraň míří přímo na něj. Cítí, jak se mu po čele řinou kapičky potu. Srdce mu buší až v krku, po těle mu naskakuje husí kůže a celý se začíná třást. Ale musí jít dál. Musí se donutit jít dál. Teď už stejně nemá co ztratit…Pomalu…pomaličku zvedá své paže nahoru. Hlavou mu přitom probleskují myšlenky na jeho rodinu. Manželka, děti…uvidí je ještě někdy? Ruce se mu třesou a jsou těžké jako by byly z betonu. Ale zvedá je dál…A pak, byl to zlomek vteřiny, ta dívka se zhnuseně zamračila. Zmáčkla spoušť…Podíval se na svou hruď…byla celá od krve. Vida, ani to moc nebolelo. A pak už jen zavírá oči a padá k zemi…už se nikdy neprobudí.

O pár minut později bouře ustává a všude je ticho.
,,Mami, já vyvenčím Twiggy!“Ozve se Angelina a ani nečeká na matčinu odpověď, když popadne vodítko a vyvádí krásnou, strakatou fenku dogy ven.
Měla ten den hrozně divný pocit a cítila potřebu jít co nejrychleji ven. Twiggy nejistě našlapuje po mokrém podkladu. Zastavuje se u kdejaké louže a dlouho, zamyšleně se do ní dívá. Nebo to alespoň tak vypadá. Angelina ji popostrkuje jak jen to jde, ale tentokrát je její doga až nezvykle vzpurná.
,,Co to s tebou je, Twiggy?“Vybuchne Angelina poté, co si fenka sedla na chodník a začala se upřeně dívat před sebe. Ale na co? Dívenka se ohlédne a pak spatří ji. Je to děvče asi tak v jejím věku, ale má modré vlasy i oči a podivné šaty. Angelina pustí vodítko a přistupuje k dívce blíž.
,,Ahoj.“Pozdraví.
,,Ahoj.“Opakuje po ní modrovláska.
,,Jak se jmenuješ?“Zeptá se Angelina.
,,Jméno?“Dívka chvilku nechápe, ale pak si k Angelinině údivu svléká své šaty.
,,C-cos to udělala?!Vždyť zmrzneš!!“Dívka se snaží jí šaty znova navléct, ale pak si všimne znamení, které má dívka natisklé nad pupíkem. Stojí tam „4FPUV-model Elektra“.
,,Ty jsi robot??“Podiví se Angelina a už při těch slovech ji zamrazí a ona prudce uskočí vzad. Málem přitom roztrhla dívčiny šaty, které pořád ještě držela. Modrovlásku to očividně vylekalo. Zatvářila se beznadějně.
,,Nemám domov…“Řekne.
Angelina ještě nikdy nepotkala robota, který by neměl majitele a tahle holčička je tak roztomilá! Vypadá opravdu zoufale, jak tam tak stojí. Úplně sama…Kdyby ji někdo našel, jistě by ji vyhodil na skládku nebo jí našel majitele, který by se k ní choval špatně…To přeci nemůže dopustit!
,,Když je to tak…“Pronese po chvíli Angelina. ,,Vezmu tě k sobě domů.“Usměje se a modrovláska jí úsměv oplácí. ,,Budu ti říkat Elektra.“
A tak začíná jejich přátelství….