Pět přání

V Zemi burácejícího větru,u Města nezhasínajícího ohně,na louce Jitřních vánků stála Elinor,dívka zrozená ve znamení Býka,v rukou třímající vrbový proutek.Vítr jí česal vlasy podle své představy,poslední paprsky skomírajícího slunce jí hladily tvář.
Východ,nyní tmavý a nepřátelský,poukazoval na to,že je čas jít domů.Elinor seskupila pobíhají stádečko koz a vydala se cestou k domovu.Po chvíli dorazila ke skromnějšímu domečku před hradbami Místního hrádku.Kozy zavřela do chlívku a pak,unavená dlouhým dnem,šla spát.
Brzy se propadla do říše snů,ale kdyby tušila,že je ve snu,raději by se probudila... A tak se také stalo.Probudilo ji něco zvláštního,něco jako myšlenka.Vstala z postele.Zapálila svíčku.Měla strach,ale zároveň nutkání podívat se ven, jako ve snu prošla dveřmi.Když procházela zahradní brankou,zachytla se jí za rezavějící drát bílá noční košile.Na drátku zůstal utržený kousek bílé látky...
Vyšla na louku.Měsíc byl neobyčejně velký.Působilo to až děsivě,ale to,co spatřila potom,bylo snad stokrát horší.Zprudka se otočila,měla pocit,že slyší někoho přicházet.Nic neviděla,jen prázdný prostor.Překvapení však čekalo na druhé straně.Spatřila tvora,jenž v ruce držel nůž a jeho děsivé lidské oči se upíraly jen na ni,jako by byla střed vesmíru.Leknutím málem upustila svíci.Byl to člověk,ale někdo by to ani poznat nemusel.Byl strašně znetvořený.napadal na levou nohu,která byla mnohem kratší,než pravá.Hrbil se skoro do pravého úhlu,vlasy mě na pravé straně hlavy řidší,než na druhé.Přesto z něho cítila člověka...
,,Věděl jsem,že přijdeš.'' -Elinor poznala hlas ze svého snu.
,,Proč jsem měla přijít?A taky... Proč držíš v ruce ten nůž?''
,,Nedělej hloupou,Elinor.Všichni Tě mají rádi, a proto musíš zemřít.Vykonám na Tobě pomstu.''
Nechápala,za co se chce mstít.
,,Každý má ale právo na poslední přání.'' řekla rozklepaným hlasem.Podívala se mu do očí a hned mluvila dál.
,,Chtěla bych vědět,komu se chceš mstít a hlavně za co.Musí to být něco velkého,když chceš udělat tohle.'' Znetvořený se jí znovu podíval do očí.Našel v nich jen porozumění a tak promluvil.
,,Už když jsem byl malý,tak si na mě lidé z vesnice ukazovali prstem a říkali mi ohavo.''
,,To muselo být strašné.''
,,Strašné to bylo,když mi zemřela matka.Jednoho večera si na mě počíhali,zmlátili mě a vyhodili za hradby.Nemohl jsem nic dělat.''
,,A to jsi od té doby sám?Už jsi se o nic nepokoušel?''
,,O co bych se měl pokoušet?Rozuměl jsem si více sám se sebou,než s kýmkoli jiným.'' Elinor zjistila,že za příšerným vzhledem se nachází citlivá duše.
,,Víš,co bych si přála?'' řekla již klidným hlasem.
,,Aby Tě neodsuzovali podle toho,jak vypadáš.
Aby se Ti omluvili a vzali Tě mezi sebe.
Aby jsi jim odpustil a měl sílu začít znovu.'' Podívala se na jeho zamyšlený,smutný,ale zároveň děkovný pohled.Ruku se zbraní již dávno spustil dolů a nůž upustil na zem.
,,A teď,'' začala pomalu Elinor ,, mám poslední přání.Přeji si,abys mě pustil.''
___________________
Na východě se pomalu rodil nový den,den splněných přání...