Vzpomínka

Nikdy jsem to neměl rád…výšky mi nedělaly dobře..nemám rád Thunder Buff ,to město není pro mě. Ale co mám dělat? Tehdy jsem byl ještě mladý! Tehdy jsem zpochybňoval Thralla ,všechny jeho rozhodnutí, všechny jeho kroky, příkazy a nařízení . Říkal jsem, že nás vede do záhuby když se paktuje s Nemrtvými. Ale jednoho dne se vše změnilo… já…já…mi to vyklouzlo, nechtěl sem mu to říct…ale ono, mi to vyklouzlo. Tehdy jsme stáli nad bitevními plány v Údolí Moudrosti kde měl Thrall svou jednací síň.
Thrall udílel rozkazy na příštích několik dní; „Musíme poslat další jednotky na obranu Undercity, stáhneme jednotky z Thousand Needless, přesun musí být tajný“… „Proč“ ?! zaburácel sem přes celou síň až mě to samotného překvapilo, uvědomil sem si že sem skočil do řeči samotnému Thrallovi ,sjednotiteli a vládci klanů, že tento prohřešek může být trestán smrtí.Ale nával adrenalinu nad touto myšlenkou byl tak silný že sem se přinutil křičet dál. „Proč nepošleme expediční jednotky z Thunder Buffu“?!! „Proč půjdou desítky bojovníků přes polovinu ostrova, když mágové mohou v hlavním městě vyvolat portály?!!! “ „Proč“… „DOST“! „To stačí mladý válečníku“! Okřikl mě sám Thrall. „Nemáš zkušenosti dělat takováto rozhodnutí“. Řekl rozhořčeně. „Vážím si tvé odvahy, ale toto rozhodnutí zaleží na mě“. „A navíc když stáhnu tvé bojovníky z Thunder Buffu nebudeš mít komu velet, to by sis přál“? Řekl už zcela klidným hlasem a dokonce myslím že na mě mrkl. „Ne ,pane“… „to jsem rád, a doporučuji Ti vrátit se zpět ke svým jednotkám do Thunder Buffu!...byl to rozkaz a ty se neodmítají.
Když jsem cestoval s karavanou přes Planiny Gigantů v jižní části Pustin dohnal mě mladý Talon; „Ty ses prý pohádal se samotným Thrallem“! nebyl vážný spíše se smál jak bylo u tohoto mladého orka zvykem. „Ano“ odpověděl sem příkře. Talon který obvykle nic nebral vážně, se náhle zatvářil vážně. „Co je ?“ zeptal sem se. „To že sem se pohádal s velitelem neznamená že by jsme se nemohli bavi… Přiložil mi prst k ústům, „Lidé“! zašeptal. Rozhlédl jsem se, všichni ostatní to již zaregistrovali.Vojáci zaujali obranná postavení kolem kolony,mágové se tiše připravovali nato co přijde…Vžžžum, z křoví vylétl šíp a zasáhl jednoho vojáka do hrudi,ten okamžitě klesl k zemi. Talon v bojovém postoji typickém pro tohoto mladého lovce opětoval palbu. Z křoví vypadl mladý sotva dvacetiletý střelec a praštil hlavou o kámen…to už ovšem necítil. Za ním se vyvalila vlna bojovníků s helmicemi na kterých byl ohon barevně typický pro stráže města měst, samotného Stormwindu. Bylo jich mnoho ,nevím proč sem je necítil, valili se na nás jako stříbrná lavina.Zpanikařil jsem, všechno se seběhlo tak rychle, nečekaně. Slyšel jsem Talona jak na mě křičí ; „Ty jsi velitel,tak udávej rozkazy“!Nemohl jsem, nešlo to, když už jsem našel silu a rozhlédl se po bojišti viděl jsem zrovna jak jeden stormwindský voják běží,běžel zezadu na Talona. Vykřikl jsem ; „Talone!!!Pozor za tebou!!!“ ale už bylo pozdě ,viděl jsem jen jak je Talon bezmocně klátí k zemi. „NEEEE!!!!!“ vykřikl jsem a upoutal tak na sebe pozornost.Vzal jsem meč který ležel na zemi přede mnou a s bojovým výkřikem sem se vrhl do bitevní vřavy přede mnou. Hnán adrenalinem a touhou pomstit bratrovu smrt jsem zaujal místo vůdce, místo jenž se ode mě očekávalo. Ovšem něco se stalo, něco mi náhle vzalo všechnu sílu… „Musím se pást,musím se pást abych byl silný“…říkal jsem si najednou. „Strach, cítím strach, bitva, musím pryč,musím se pást“… Náhle spíše jako střípek vzpomínek než jako vzpomínka samotná se mi vybavila slova mého učitele, když jsme byli v ruinách Dalaranu. „Někteří mágové se dají na cestu, po které jich jde málo“.řekl mi tehdy „Na cestu zvěromágů“. „Umí proměnit kohokoliv ve zvíře, ale pokud máš silnou vůli, ubráníš se“… Uvědomil jsem si co se děje. Rozhlédl jsem se. „Ano!, je to pravda!“ pomyslel jsem si, uviděl jsem totiž asi dvacet kroků ode mě stát muže v kápi se zvláštním tetováním ve znaku orla na rukou. A navíc mě pozoroval,ignoroval bitvu kolem, jen tam stál a pozoroval mě. Určitě mě zaklíná,aby mě udržel ve formě ovce. „NE!!!“ zaburácel jsem ve své mysli. „Mě nedostaneš“ a usilovně jsem myslel nato abych se mu vzpříčil. Ale nešlo to, byl moc silný. Naštěstí se okolní bitva obrátila v náš prospěch. Lidé začali ustupovat. Zvěromág se přestal soustředit a já se proměnil zpět do své podoby. Chtěl jsem na něj zaútočit, ale upadl jsem. Zapomněl jsem, že nemám čtyři nohy a zakopl jsem. Když jsem vstal lidé byli pryč. „Vyvolali portál, veliteli“. Řekl jeden voják když sem se nechápavě podíval kam zmizeli. „Dobrá tedy, musíme to ohlásit Thrallovi,…neprodleně! „Řekněte mu, že nás přepadli,že máme mnoho mrtvých a také… Také co? Nahlaste mu, že sem zklamal…

Vžžžum… prolétl kolem mě šíp a tím mě probudil ze vzpomínek.Byl sem to já, ten samý válečník co před padesáti lety jako mladý a nezkušený velitel velel orkské osádce v Thunder Buffu. Vysoký, podsaditý ork který kdysi zpochybňoval Thralla ,dnes stál na stupínku nad přední branou města které nesmělo padnout. Věhlasné město orků. Ogrimmar, hlavní město Hordy dnes bylo v největším ohrožení jaké pamatovalo. Obrovská armáda Aliance dnes bušila gnómskými děly na kamennou bránu.Za ní byly dlouhé zástupy orků čekajících na bitvu. U západní brány už se bojovalo. „Letci ! ÚTOK !“ zavelel jsem a ve stejnou chvíli se k nebi zvedl mrak který znamenal, že letci mě dobře slyšeli. „Tak teď jsme na řadě my“ řekl jsem si pro sebe. „Do útoku!“ a brána se otevřela.

„Thralle, posily nemrtvých z Undercity by měly dorazit každou chvíli z východu“. „Trollové ze Zvučných ostrovů už jsou také na cestě“. Z přijímací síně v Údolí moudrosti se stal hlavní stan obrany Ogrimmaru. „Dost!“ přerušil všechny zvědy a generály Thrall. „To co mi tu říkáte, už dávno vím.Chci vědět co se děje na bojišti!“ všichni zmlkli a nikdo se neodvážil nic říct, až nakonec, „Pane, naši velitelé se úspěšně brání, ale na protiútok to nevypadá“ dodal.
V tu chvíli se do místnosti přiřítil posel, tento mladý troll zjevně nevěděl nic o vychování, protože hned jak přiběhl vykřikl na Thralla. „Veliteli, podařilo se mu to!“ Thrall se ihned zeptal „Co se komu podařilo?“, „Veliteli Hellscramovi, synovi vašeho mrtvého přítele, se podařilo prolomit lidské linie a razí si jimi cestu!“. Thrall jako by znal odpověď se jen lehce usmál, pokynul hlavou že rozuměl a sám pro sebe si zašeptal „vyhráli jsme“…

Nebylo to jako za starých časů, kdysi sem se bál do bitvy jít, ale snil jsem o tom jaký budu válečník. Dnes je tomu naopak, do bitev musím ,ale snít se bojím protože ve snech zažívám to co sem zažil v bitvách. Smrt,strach,…jílcem meče jsem udeřil člověka který se mihl přede mnou. Bylo to opravdu zvláštní, vzpomínat uprostřed bitvy. Zvláštní pocit. Říká se že než zemřeme, mihne se nám před očima celý život. Náhle se prostor přede mnou jakoby uvolnil, uprostřed bitevní vřavy se náhle udělalo místo. A proti mně, stál starý, pohublý muž. Ale já ho znal. Setkali jsme se. Před padesáti lety. Zvěromág který se mě snažil přeměnit v ovci stál teď a tady proti mně. A náhle jsem si něco uvědomil. Jak dlouho válčíme? A proč vlastně? Naši otcové začali válku a my ani nevíme proč. Ta sekunda jakoby byla věčnou. Dívali jsme se navzájem do očí. Viděl jsem, že ho napadla stejná myšlenka. A pak se mu v očích objevil výraz který by se dal vyložit jako smutek, smutek nad tím co musí udělat. Věděl, že to musí udělat, ale když to udělá, uzavře tím dlouhou kapitolu svého života. Kapitolu která začala tím, že jsem se vzepřel jeho kouzlu a to nás nějak spojilo. Rozhodl se. Udělal lehký pohyb ruky, i když jeho mysl mu to nechtěla dovolit, a z ní mu jako střela vylétl kus ledu ostrého jako diamant. Všechno se zpomalilo, ten let byl nekonečný, ledový šíp se ve vzduchu točil, lehce se kolébal aby nakonec skončil v mém srdci. Ty vzpomínky mi měly něco naznačit. Ignoroval jsem je. Neměl jsem…