Příběh jedné z mnoha..?

Ležela na měkké posteli mezi bledě modrými polštáři, ze kterých vystupovali rudé skvrny od krve. V potemnělé místnosti bez oken svítily jen dvě svíce, jedna nedaleko postele, druhá opodál starých dřevěných dveří.
Liz otevřela oči. Udržet těžká víčka otevřená se zdálo jako nadlidský úkol. Nevěděla kde je. Všechny síly soustředila na svou paměť. Nájezd barbarů. Hořící domy. Křik dětí a žen. Pláč jejího dítěte. Richard. Kde je Richard? Strach prostoupil její rozbolavělé tělo. V záchvatu se zkusila posadit, ale ostrá bolest v hlavě ji donutila ulehnout zpět. Znovu upadla do mdlob.
Když se probrala podruhé, seděla u postele mladá dívka a míchala čaj. V okamžiku, kdy se Liz pohnula, přiskočila dívka k ní a mokrým hadříkem jí vlhčila rozpálené čelo a popraskané rty.
„Neboj se, paní. Tady jsi v bezpečí.“ usmála se a přiložila jí hrnek s horkým čajem k ústům.
Liz polkla první doušek a rozkašlala se. Nesnesitelná bolest se rozlila celým jejím drobným tělem, až se v křeči schoulila do klubíčka. Služka ji zděšeně pozorovala a rozběhla se ke dveřím. „Vydrž, paní, přivedu druida.“
Každý pohyb jí působil utrpení. V hlavě se jí ozýval strach o malého modrookého chlapce. Ona sama měla tmavé černé oči a havraní vlasy. Cizí služebná si ji se zálibou prohlížela. I přes bídný stav byla neuvěřitelně krásná a byla z ní cítit její nezkrotná síla.
Děvče přiběhlo za pár chvil, pro Liz to byla spalující věčnost. Lehkým krokem za ní přicházel postarší muž s laskavou, ale starostmi a léty zvrásněnou tváří. „Musí hrozně trpět, Alune,“ pronesla tiše směrem k muži služebná a se soucitem v očích pohlédla na drobné chvějící se tělo mezi polštáři.
Alun si sedl na kraj postele a položil svou teplou dlaň mladé ženě na čelo. Liz pocítila něhu a lásku v tom jednom letmém doteku a nejhorší bolest polevovala. S vděkem se podívala muži do očí, jenž se na ni lehce usmál. Pak opět ztratila vědomí.
0
„Neměla by tu zůstávat sama. Potřebuje čerstvý vzduch a slunce,“ sdělil poněkud rychleji Alun Modicovi, pánovi hradu.
Modic byl statný mladý muž, který své země spravoval od devatenácti let. Od doby, kdy mu zemřel otec uplynulo již osm let a za tu dobu si jej jeho lid oblíbil. Jeho dobré srdce, pevná ruka a odhodlání mu přinášeli vítězství v bitvách, i mezi lidem. Opřel se o mohutné rameno křesla a zachmuřil se. „Říkals, že je velmi slabá.“
„Ano, pane, to je,“ odpověděl hbitě druid, „ale ta místnost jí k síle nepomůže.“
Modic se postavil. Alun ucouvl a upřeně sledoval svého pána. Oba věděli, že temná část hradní věže je jedním z nejtajemnějších koutů pevnosti, ale když k nim uprostřed noci dovezl kulhající kůň zuboženou ženu, museli ji rychle uložit a postarat se o ni. Teď už věděli, že bude žít a museli pro ni vymyslet jiné útočiště.
„Pane,“ ozval se opatrně Alun, „co třeba pokoj po lady Ireně?“
Modica polil ledový pot. Této možnosti se snažil vyvarovat, nyní ovšem musel zareagovat. „Přemýšlel jsem o tom,“ řekl tiše. „Její památku jsme ctili již dostatečně dlouho. Po dvě léta v tom pokoji nebylo nic změněno. Je čas zavřít před minulostí nadobro dveře a jít dál.“
Alunovi se ulevilo. Dlouho se neodvážil vyslovit jméno zesnulé královny, ale teď neměl na vybranou.
„Postarej se, aby služky všechno připravily a to děvče mělo přijatelnější podmínky pro zotavování,“ požádal Aluna a odešel ze sálu. Druid se pousmál a vykročil do věže.
0
Liz ležela na čistě povlečené posteli a čekala, až za ní někdo přijde. Poprvé se cítila líp a mohla si konečně prohlédnout svůj pokoj. Byl o něco větší než její světnička ve starém domě, na stěnách visely barevné potahy a kolem postele splývaly dolů jemné závoje. Vedle ní stál nízký stolek, na němž ležela konvice s čajem, svíčka a nějaké jídlo. Z jejího přemýšlení ji vytrhl zvuk otevírajících se dveří.
Ze tmy za nimi se vynořila vysoká postava muže, kterého si pamatovala ze včerejška. Jeho přítomnost ji uklidňovala.
„Jsem rád, že jsi vzhůru, paní,“ promluvil k ní hlubokým hlasem druid, „Dovol, abychom tě dnes přestěhovali do pokoje v dolní části hradu, kde jsou okna. Myslím si, že ti změna prospěje,“ usmál se a zůstal stát u kraje postele.
Liz se na něj lehce usmála a věděla, že je mezi přáteli. Chraplavým hlasem mu odpověděla: „Jsem vám velmi vděčná, že jste mě přijali do vaší pevnosti. Omlouvám se, ale nevím, kde vlastně jsem.“
Její tmavé oči v druidovi budily soucit a lítost, zároveň však cítil velké odhodlání a sílu této křehké bytosti. „Jste na hradě krále Modica v Ledových horách. Váš kůň Vás k nám dovezl uprostřed noci a pár hodin na to velmi vysílený zemřel. Nemohli jsme jej zachránit. Jsem rád, že Vy jste vydržela. Jste velmi silná žena.“ Alun se utápěl v oněch temných očích a pak se odvážil zeptat: „Odkud jste, paní?“
Liz byla překvapená jeho odpovědí i následující otázkou. V Ledových horách nikdy nebyla a z rozhovorů starších nabyla dojmu, že tato část země je několik dní jízdy od Monhetteru – nevelkého panství krále Stuarta, v němž žila. Neměla tušení, jak se dostala až sem. A zmínka o koni ji překvapila ještě více. Koně přece nikdy neměla. Žila se svým synem v domku pod hradem a sloužila Stuartovi. Oné noci, kdy byla pevnost napadena, se muselo přihodit něco špatného. Ve vzpomínkách se jí vracely jenom matné útržky. Nesouvislé obrázky strachu a zmatku.
Po chvíli se konečně zmohla na odpověď: „Sloužím u dvora krále Stuarta, v panství Monhetter,“ řekla hrdě a v očích jí plály ohníčky.
Alun se přátelsky usmál a pravil: „Buďte připravena, paní. K poledni Vás služebné přestěhují do přívětivější komnaty.“
Na její tváři se objevil úšklebek. „Neoslovujte mě tak, prosím. Jmenuji se Liz.“
Druid kývl na znamení souhlasu a odešel.
0
V podvečer jej král pověřil, aby se šel podívat, jak se daří jejich hostu. Celé odpoledne posedával jako na trní, neměl stání a v kostech cítil podivné mrazení. Dívku viděl té noci, kdy ji špinavou a ztrhanou přivezl kůň. Od té chvíle nenašel odvahu k ní jít. Lidé na hradě si všimli pánova ostýchání, ale nikdo mu nedal ničím najevo, že by to měl napravit. Král si jejich pohledů byl vědom. Další den pro ni dá připravit oběd na „uvítanou“ a konečně s ní promluví. Dosud však nepřišla ta pravá chvíle.
Alun zaklepal na dveře bývalé komnaty královny a vešel. Liz seděla na posteli a nalévala si čaj. Zvedla oči a usmála se. „Dobrý večer, pane.“
Alun jí úsměv oplatil. „Dobrý večer, Liz. Jak vidím, je Vám již lépe. To je dobře. Král zítra chystá oběd na Vaši počest. Budete mít možnost si s ním o všem popovídat a jistě najdete způsob společné domluvy.“
„Najdeme?“ optala se překvapeně žena, „Vy tam nebudete?“
Alun přešel až k ní. „Ne, Liz, já dnes odjíždím zpět do druidského domu pár mil odsud. Brzy se však vrátím. Musím dohlédnout na Vaše úplné uzdravení.“
Liz mu nabídla hrnek s čajem, který rád přijal. Vycítila příležitost a přešla rovnou k otázce, která ji tížila dnem i nocí. Pohlédla na druida a slova ji sama vyklouzla z úst: „Kde je Richard? Musel přeci přijet se mnou.“ Snažila se, aby její hlas zněl klidně. Sama sebe přesvědčovala, že tu musí být a že se o něj také stará nějaký druid.
Alun zpozorněl. „Ne, Liz. Nikdo kromě Vás a starého koně brány města nepřekročil.“ V jejích očích rozpoznal náhlé zděšení.
Oči se jí zalily slzami. Vzhlédla a nevyslovenou otázku nemohla nechat bez povšimnutí. „Richard je mé srdce. Můj čtyřletý syn.“
Víc už říct nestačila. Strach a náhlý smutek se v tu chvíli zhmotnily a mladé ženě stékaly po bledé tváři slzy žalu. Otočila se a mokrou tvář zabořila do měkkých polštářů.
Druid seděl opodál. Pohled na její drobné tělo chvějící se pláčem dlouho nevydržel. Pomalu vstal a přešel k oknu. Výhled na rušné nádvoří jej povzbudil. Skrz hradby tančily na stěnách paprsky zapadajícího slunce. Obloha červenala a vrcholky hor pokrýval první sníh. Brzy přijde zima. Cítil, že bude tuhá.
O příjezdu Liz věděl už delší dobu. Ve svých vidinách několikrát spatřil odhodlanou mladou ženu s havraními vlasy a očima černějšíma než stín. Neznal souvislosti, ale onu dívku poznal již té noci před hradem. Liz vstoupila do života na pevnosti po několika předešlých varováních, avšak ani příroda nechtěla prozradit druidům, co všechno se jejím příchodem změní.
Ze zamyšlení jej vytrhlo náhlé ticho. Vzlykot ustal a Liz usnula. Neznatelně pokýval hlavou. Ráno moudřejší večera. Naposledy pohlédl k západu, kde se již slunce ztrácelo za horami. Zastřel okna jemnými závěsy a tiše opustil pokoj.
0
Modic seděl u hodovního stolu v hlavní síni už půl hodiny před dobou oběda. Chvíli se rozhlížel po místnosti, kontroloval svíce ve svícnech, talíře, sklenice...po opětovném ujištění sebe samého, že je vše v nejlepším pořádku, si v hlavě počal skládat možný začátek dialogu. Během chvilky však přišla Liz.
Král sebou trhl a vstal. U dveří stála štíhlá mladá žena. Služebné ji oblékly do hebkých blankytných šatů s lehce provokativním výstřihem, jež podtrhovaly její útlý pas a přitažlivé tělo.
Liz stála jako přikovaná. Od včerejšího odpoledne si stále představovala vládce tohoto království. Neměla o něm žádné konkrétní zprávy, ale v její mysli se přesto objevila tvář muže. Oči mu plály, tvář měl porostlou krátkými vousy a jeho tvář v ní vzbuzovala hrůzu. Teď však proti ní stál někdo úplně jiný. Spatřila muže s kaštanovými vlasy, tmavě modrýma očima a jemně zarostlou tváří. Jeho mohutná postava ji na první pohled přitahovala. Vypadal ještě mladě. Byl oděn do tmavého šatu se zlatými proužky podél pasu a na krajích rukávů.
Král se v prvních okamžicích nechal unést, brzy se však vzpamatoval, napřímil, a hosta pozdravil: „Vítám Tě, paní,“ pokynul téměř neznatelně rukou. „Přisedni k mému stolu.“
Liz se také probrala a pomalu vykročila k velké, bohatě prostřené tabuli.
Podle nádobí poznala, že pro ni bylo připraveno místo po levici krále. Modic seděl v čele dlouhého stolu a ona usedla na jeho zadním rohu. Král byl unesen její krásou a půvabem, ale snažil se nedat na sobě nic znát.
„Děkuji za vlídné přijetí, pane. Jsem Vám vděčná za svůj život. Nebýt Vás, jistě bych už nebyla naživu.“ pronesla pečlivě připravenou řeč a dívala se přitom králi zpříma do očí. Ten pohled ho pálil. Pokusil se o úsměv, avšak nevypadal přesvědčivě.
„Je mou povinností postarat se o návštěvníky, navíc raněné. Neučinil jsem nic, co by nebylo samozřejmostí.“ odpověděl možná až příliš prudce. Pohlédla na něj s údivem a snad i strachem v očích. Uvědomil si svou příkrost a chtěl něco dodat. V tom se však otevřely těžké dubové dveře a služebné přinášely jídlo.
Po dobu večeře vládlo v hodovní síni jemné napětí. Král se nesměle díval po mladé cizince a Liz byla v rozpacích. Nevydržela déle snášet ticho a palčivé pohledy hostitele, proto se odhodlala a konečně smysluplně promluvila. „Vaše pevnost je ohromující, pane,“ nejistě se usmála. „Jistě je Vaší velkou chloubou.“
Král se na ní s úsměvem zadíval. Poznámku jakoby přešel. „Jak se jmenuješ, paní, smím-li to vědět?“
„Elizabeth. Jmenuji se Elizabeth, pane.“ Liz se při vyslovení jejího celého jména vybavily vzpomínky. Bolestivé vzpomínky na domov. Domov, který možná již nikdy nespatří.
Modic si všiml její náhlé skleslosti a pokračoval: „Pěkné jméno, pro pěknou ženu. Musím ti, Elizabeth, něco říct.“ Z jeho tváře se vytratil úsměv a hlas měl náhle drsnější a chladnější. Liz sebou trhla. Dívala se na něj a on cítil její takřka dětský strach. Chtěl mít tuto část rozhovoru co nejdřív za sebou. „Můj druid, Alun, mi sdělil, odkud jsi přijela. Vyslal jsem tedy posla, aby zjistil, jestli tě někdo nehledá a ujistil tvou rodinu a pána, že jsi v pořádku. Dnes ráno přijel zpět. Dvůr krále Stuarta byl vypleněn, z hradu zbyly jen vypálené trosky. Stuart byl odveden do zajetí a možná již zabit. Celý Monhetter nyní spadá pod vládu jižních panství.“
Liz seděla jako přimrazená. Dívala se do prázdného poháru a hruď se jí bolestivě stahovala. Stuart. Elena. Maddie. Richard... „Ne!“ zašeptala. Všechno její zoufalství a několikadenní strach se nyní projevily v plné síle. Po tvářích se jí řinuly slzy, zbledla, hubené ruce se jí třásly a hlas ji zradil.
„Je mi líto tvého domova, Elizabeth.“
Tato slova kolem ní proplula jako obláček hnaný větrem a vytratila se. Pomalu vstala. „Odpusť, pane, ale chtěla bych si jít lehnout.“ Její hlas byl velmi tichý a roztřesený. Modic pokýval hlavou. „Jistě. Teď musím odjet, ale vrátím se ještě dnes. Uvidíme se u večeře.“
Po těchto jeho slovech se odvrátila a odešla. Její smutek neznal hranice.
0
Liz se k večeři vůbec nedostavila, neboť ještě uplakaná usnula. Král na ni hodnou chvíli čekal. Když poslal služebnou, ať se po ní podívá, posmutnělý začal jíst sám. Chtěl se o krásné Elizabeth dozvědět co nejvíc. Její čarovný pohled mu nedopřál chvíli klidu. Jeho bývalá manželka – Irena – byla také pěkná, avšak starší o celých deset let a on se do ní nikdy nezamiloval tak, jak by si přál a jak by si jistě i ona zasloužila. Byla mu věrnou oporou po celých sedm let jejich manželství. Pak si ji náhle vzala těžká nemoc a král zůstal sám.
Ten večer se sám odebral do své komnaty s pohárem silného vína a už nemohl vidět dlouhý stín, míhající se chodbami.
Druhý den ráno, když se král vydal do hodovní síně na snídani, slyšel mnoho rozhádaných hlasů. Myslel si, že se na nádvoří strhla nějaká pře mezi trhovci nebo zbrojnoši, ale hlasy vycházely přímo ze sálu. Otevřel tedy dveře a spatřil několik služebných a Aluna. Ve tváři vždy klidného druida se zračila velká starost. Král přešel místnost až k davu, který náhle ztichl. Zadíval se na druida.
„Zdravím tě, příteli. Co se tady děje?“ Mávnutím ruky poslal všechny služebné pryč, přičemž se stále díval na Aluna.
0
V místnosti se takřka hmatatelně ochladilo. Dva muži stáli proti sobě, jeden s ustaraným a vědoucím pohledem, druhý v rozpacích. Druid položil králi ruku na rameno.
„Tak řekneš mi, co se děje?“ vykřikl přidušeným hlasem Modic.
„Přijel jsem za svítání,“ začal druid pomalu, „a poprosil služebnou paní Elizabeth o něco k jídlu. Chvíli se na mě zmateně dívala a pak se svezla k zemi. Někdo ji patrně otrávil. Na konci chodby se mihl stín, ale ihned zmizel a já jsem mu téměř nevěnoval pozornost. Udělal jsem chybu.“
Král stále upíral oči na smutného druida a v mysli se mu utvářely zmatené obrazy.
„Zavolal jsem další služebné a myslel jsem na Liz. Její pokoj jsem našel v hrozném stavu. Postel byla rozestlaná, polštáře na zemi, okno dokořán a na podlaze stopy krve. Liz jsem však nikde neviděl. Volal jsem ji. Dlouho se nikdo neozýval. Pak jsem ji našel schoulenou v šatní skříni.“ odmlčel se a volil vhodná slova. „Není na tom dobře. Mám obavy, že se ji v noci někdo pokusil zabít. Je dost možné, že jsem ho vyplašil právě já. Nechci ani pomyslet, co se mohlo stát, kdybych nepřijel.“ Jeho ruka se od králova ramene pomalu odtahovala.
„Co se jí stalo?“ vyhrkl.
„Má ošklivou řeznou ránu na noze a je v šoku. Vůbec nemluví.“
Král se otočil.
„Kam chceš jít, pane? Teď bys za ní neměl chodit. Nech ji odpočinout.“
0
Když se probrala, nesnesitelně ji bolela hlava. Čelo měla horké a nohu v jednom ohni. Alun seděl u okna a díval se na ni.
„Spi, Liz. Teď musíš odpočívat.“ Přistoupil k ní a k ústům jí přiložil hrnek s teplým nápojem.
Elizabeth neměla sílu ani zvednout hlavu. S jeho pomocí však vypila téměř půlku podávaného pití a po chvilce znovu usnula.
Tma. Chlad. Tiše kapající voda. Nohy připoutané těžkými řetězy. Roztrhané cáry oblečení na rozedřeném a slabém těle. Nesnesitelný puch zvedající žaludek. Mastné a mokré vlasy přilepené na pohublé tváři.
Kroky. Těžké hlasité kroky. Světlo louče pronikající stáčející se chodbou. Mohutná silueta muže mezi chladnými kamennými zdmi. Křik. Pláč. Oheň...
Probudila se zpocená uprostřed noci. Její polštář byl nasáklý potem a slzami. Ještě teď se jí třásly ramena a její ruce připomínaly kusy ledu. Vrátila se její noční můra.
0
„Kdo mohl vniknout do hradu? Jak se sem mohl dostat? A jak se mohl zase dostat nepozorovaně ven? Nemáte oči?!“ Král zuřil. Velitel stráží stál bledý před rozčíleným panovníkem. „Tak dovím se, kdo hlídal bránu?“
„Můj syn Peter a Geff, pane,“ pokorně přiznal velitel a oči se mu zarývaly do mozaiky na podlaze.
„A vědí tvoji chlapci, že ve službě se nespí, ale hlídá?“ pronesl s notnou dávkou ironie Modic a pohrdavě se díval na Herolda. „Do oběda ať jsou tady. Rozmyslím si, co dál.“ Heroldovi se ve tváři zračil nekonečný strach nejen o vlastního syna, ale také o Geffa. Byl mu takřka bratrem. Když odcházel ze síně, voják u dveří se na něj soucitně podíval.
Král se uklidnil. Prsty si přejel po bradě a pak se zachmuřil. Služebná mu ráno řekla, že Elizabeth v noci křičela hrůzou. Nechtěl, aby trpěla ještě víc a sužoval jej fakt, že ani v jeho pevnosti není v naprostém bezpečí. To se ovšem změní. Už nikdy se nesmí stát, aby se někdo mohl pokusit komukoli ublížit nebo cokoli ukrást. Nesnášel zločince a neměl slitování se zrádci. Ti chlapci jej zradili.
Zpoza dveří jako tichý stín vyšel Alun. Král na něj upřel svůj zrak a pak se odvrátil. Neměl teď sílu snášet vyčítavý a zároveň klidný a hluboký pohled mocného druida. Alun si byl očividně vědom všeho, co se na hradě děje. Modic si vždy vážil moudrého a vidoucího duševního oka druida, avšak nyní ho děsilo, co by mu mohl jeho nejbližší rádce prozradit. Cítil, že v budoucnu je nečeká nic dobrého. Nastal čas velkých změn.
Alun v králově postoji vycítil napětí a starost. „Paní Elizabeth je již lépe, pane. Noha je sice zahnisaná, ale obklady by měly nejpozději do tří dnů uspokojivě účinkovat a zbavit jí veškeré bolesti.“ Král se na něj otočil a snad se i trochu pousmál. „Děkuji, příteli. Avšak musíme potrestat stráže. Nikdo nesmí porušit zákon a pustit do hradu jakoukoli cizí osobu.“ Druid se zamračil. „Víš jistě, králi, že se toto neštěstí stalo kvůli nepozornosti či snad vzpouře stráží? Važ svá slova. Mnohem víc však važ své činy. Nevynášej kruté rozsudky bez vyslechnutí všech tvrzení.“
Král na něj pohlédl. „Chceš mi snad naznačit, že víš, co se stalo? Jestli ano, nevidím důvod, který by ti zakazoval mluvit.“ Druid klidně odpověděl: „Nevím, můj pane. Ale vím, že každá událost má svůj rub i líc. Nesuď jednu stranu bez ohledu na druhou. Jsem tady, abych ti pomohl, kdykoli mou pomoc budeš potřebovat, můj pane.“ Otočil se a vyšel ze dveří dřív, než král stačil cokoli poznamenat.
0
Elizabeth seděla na posteli a pila horký čaj, jehož teplo prostupovalo její zkřehlé tělo. Byla sama. Cítila, že jí hrozí nebezpečí. Ani tady, daleko od domova, nemá klid. Prastaré stíny ji dostihnou, ať je kdekoli. I přes horký čaj v dlaních a teplé přikrývky cítila mrazivý chlad a strach. Svůj strach se naučila skrývat, ale teď je to jiné. Ztratila jistotu, která ji provázela životem a nyní se neměla o co opřít. Bojovala se svým strachem, nočními můrami, smutkem a žalem a její dny protkala černými nitkami zlá temnota.
Jakmile žena upadla do hlubokého spánku, zdával se jí s hrůznou pravidelností onen zlý sen.
Chlad. Mokré zdi. Temná silueta muže držícího zapálenou louč. Řetězy, krev, slzy a křik.
Pak se vždycky probudila. Nesnesla hrůzu, která ji mučila, když se ocitla v onom koutě krutého vězení. Probouzela se zpocená, uplakaná, k smrti vyděšená a promrzlá. Celá se třásla. Nikdo jí nemohl pomoci v jejím údělu.

?

Začalo to, když Liz jako malé holčičce zemřeli rodiče. Nepamatovala si na to, ale od té doby žila u své babičky, matky svého otce. Svou babičku neskonale milovala. Ona ji naučila všechny práce, naučila ji také znát bylinky, rozpoznat těžké nemoci, rozumět některým znamením, jež posílali sami duchové přírody. V době, kdy jí bylo asi čtrnáct let, se za ní začali ohlížet muži. Od útlého dětství byla velmi pohledná a usměvavá. Lidé si jí vážili pro její znalosti, soucit, upřímnost a otevřenost.
V té době se k ní poprvé dostavil onen sen. Sen o ohni, okovech, temnotě a muži. Sen, který nikdy nepokračoval, neboť se vždy probudila. Nikdy v sobě nenalezla odvahu a sílu postavit se mu čelem. Byl tak skutečný. Cítila všechno. Hlavně strach. Strach, jehož síla byla nepředstavitelná . Strach, který zažila pouze po probuzení z podivného snu.
Babička se jí svěřila, že se tento sen zdával i jí samotné. Její prabába se o něm zmínila až na smrtelné posteli, i když věděla, že se její vnučce také zdává a nedá jí klid. Nechtěla udělat stejnou chybu. Věřila, že Liz musí vědět, že sen přináší poselství. Nikdo však zatím nevěděl jaké.
V šestnácti letech byla Liz již velmi zkušená a věděla mnoho. Její babička jí stihla předat všechny nezbytné a důležité informace. Poté jednoho zimního večera vydechla naposledy. Elizabeth začal nový život.
V chaloupce zůstat nemohla, a tak se vydala na hrad, protože věděla, že potřebují pomocníky. Nabídla se jako služebná a byla ihned přijata. Dostala také malou chaloupku po bývalém ovčákovi, kterou si zamilovala pro její útulnost a vůni. Sen však neskončil. Tehdy pro ni nastal začátek konce.
0
Mezitím se v síni sešli hlídky a stanuli před králem a jeho moudrým rádcem. Král si dlouho rozmýšlel, co s nimi udělá. Dlouho rozjímal o slovech druida, avšak nevěděl, co si má myslet. Teď proti němu stáli oba provinilí chlapci a Herold. Všichni tři poklekli a sklopili hlavy.
„Herolde, ty můžeš vstát,“ pokynul král postaršímu muži, jenž klečel nalevo vedle chlapců. Herold pohlédl králi do očí. Nechtěl opustit svého syna a přítele, ale nemohl se v tuto chvíli postavit proti králi. Tiše vstal a poodstoupil.
„Vy dva také vstaňte.“ Pronesl pevným hlasem směrem k chlapcům. Oba pozvedli hlavy a pomalu vstali. Z jejich tváří vystupovat strach a údiv.
V tom se otevřeli hlavní dveře a do sálu vstoupila Elizabeth. Na sobě měla dlouhé světle červené šaty z jemné příze, které zdobily závojíčky a korálky. Oči všech přítomných se kochaly pohledem na sličnou mladou ženu. Elizabeth směle vykročila ke králi, ale i přes její snahu všichni poznali, že ji noha hodně bolí. Pak před ním poklekla.
Modic byl jejím chováním naprosto vyveden z míry. V první chvíli zmateně
pohlédl na druida, který byl stále klidný. Poté se vzpamatoval.
„Vstaň, Elizabeth.“ Jeho hlas zněl neklidně, ale tvrdě. „Proč přicházíš zrovna teď, v době soudu?“
Elizabeth pohlédla na krále. Rozhodnost a jistota v jejích očích mu naháněla strach. „Vím, že je zde soud, můj pane. Vím také, zač chceš tyto vojáky odsoudit.“ Vzpřímila se a na chvíli se odmlčela. V síni zavládlo naprosté ticho. Nikdo se neodvážil ani pohnout. „Vojáci jsou nevinní. Já mohu za předešlý rozruch. Netrestej neprávem.“
Král se na ni díval se stále většími pochybnostmi. „Nevím, o čem mluvíš, Elizabeth. Tito strážci hlídali hrad, když se sem někdo vloupal a ošklivě tě poranil. Alun jej sám viděl.“ Po těch slovech se otočil na druida, aby jej podpořil.
Elizabeth se nenechala odbýt. „Tvůj druid, pane, viděl stín. Nechtěj, abych ti teď vysvětlovala všechny podrobnosti. Nemohu však připustit, abys trestal tyto nevinné mladíky.“ Její oči spočinuly na obou chlapcích, kteří na ni nevěřícně hleděli.
„Elizabeth. Tvá slova jsou závazná. Nesnaž se chránit stráže.“
V tom krále přerušil Alun: „Pane, měl bys dát na slova Elizabeth.“ Zbytek dodal šeptem: „V jejích očích se zračí pravda. Stráže nenesou nejmenší vinu.“
0
S trhnutím se probudila. Polštář ji chladil na tváři, neboť byl nasáklý potem a slzami. Zmateně se kolem sebe rozhlížela a její oči přivykaly jasné bílé barvě jejího pokoje.
Na židli vedle postele sedí nějaký člověk a spí. Ale kde jsou ostatní? Kde je Liz a král a celé to velké shromáždění....?
Až teď si začala pomalu uvědomovat, kdo je. Ten člověk vedle postele je její snoubenec. Ano, snoubenec. A já jsem Anita.
Když chtěla otočit hlavu, tělem jí projela bolest. Taková bolest, jakou cítila.. kdy vlastně? Že by to byl všecko jenom sen? Tak živý sen...
V tom ji někdo chytl za ruku.
„Ann!! Doktore!! Miláčku, jak ti je? Ann, tys mě vyděsila.“ Richard na ni téměř křičel, ale líbal ji přitom a v očích se mu leskly slzy.
Svatební šaty, smích, radost...a pak velký červený náklaďák...a tma. Teď už je zpátky ve svém světě. Ale tak ráda by věděla, jak to s Liz dopadne...
Kdo ví. Třeba se k ní ještě někdy vrátí.