Harry Potter a Spojení rodů Kapitola 15. Godrikův Důl

Harry měl celkem jasnou představu, kam pokračovat. Do Godrikova dolu chtěl jít hned od začátku a také to často opakoval, nyní však doufal, že ostatní už nebudou mít nic proti. Nevěděl sice, v jakém stavu je jeho rodný dům, předpokládal ale, že jim poskytne alespoň dočasné přístřeší. Nedovedl si představit, že by jejich kroky mířily jinam, neměli totiž moc dobře kam. Když své úvahy presentoval přes ostatními, všichni s nim kupodivu souhlasili.
„Jak se tam dostaneme?“ zeptal se Ron, který zhruba věděl, kde Godrikův důl leží a zdál se mu být dost daleko. Zvlášť pokud by měli jít pěšky.
„Přemístíme se,“ odpověděla Hermiona, jako by to byla ta nejjednodušší věc na světě.
„Ty snad. Weasley, Potter a já bychom to taky mohli zvládnout, i když nemáme zkoušky, ale tady Weasleyová se nikdy nepřemisťovala, ne? A vy víte stejně dobře jako já, co se může stát, když se přemisťování nepovede.“
„Měla jsem na mysli asistované přemisťování, Draco. Nikdy jsem to sice nezkoušela, ale dost jsem o tom četla.“
Draco chtěl prohodit něco o tom, že teorie je něco jiného než praxe, zároveň musel uznat, že právě Hermioně obvykle převedení teorie do praxe problémy nedělá. Ostatní smýšleli stejně. Nezbývalo jim než doufat, že Hermioně se podaří dostat je do Godrikova dolu spolu se všemi končetinami.
„Dobře, takže se přemístíme,“ ozvala se Ginny, „mohli bychom pohnout, nerada bych aby nás tu našel nějaký smrtijed.“ Ginny se prostě v blízkosti Malfoy Manor necítila dobře.
„Ty půjdeš poslední, Ginny,“ reagovala na její popohánění Hermiona. „Nejdřív půjde Harry.“
Chtěla začít s někým, kdo už se někdy přemisťoval. Ron by byl možná stejně schopný, avšak to, že vybrala Harryho, nemusela nijak odůvodňovat.
„Dobře,“ souhlasil Harry a chytil Hermionu za ruku. Zhluboka se nadechl a zavřel oči. Brzy pocítil ten známý nepříjemný pocit. Když pak oči otevřel, stáli uprostřed vesnice.
„Štěstí, že tady nikdo není,“ pronesla Hermiona a vytáhla cosi z kapsy. Harry, který se právě přesvědčil, že má všechny končetiny na svém místě viděl, že to jsou dva galeony.
„Kdyby se tu někdo objevil,“ podala mu Hermiona jeden z nich, „tak dej znamení.“
Harrymu došlo, že to jsou ty samé galeony, kterými se svolávala Brumbálova armáda. Přikývl Hermioně na souhlas a ta s hlasitým prásknutím zmizela.
Vesnice se zdála být dokonale opuštěná. Měsíc už nebyl v úplňku, ale i tak poskytoval dostatek světla na to, aby se Harry porozhlédl. Domy vypadaly, jako by je dlouho nikdo neobýval, měly neupravené zahrady a na oknech byly okenice. Všude bylo ticho. Harry měl zvláštní pocit. Nevěděl, kde přesně se dům jeho rodičů nachází, ale bylo docela možné, že si za hezkého počasí sedávali ke stromu, pod kterým právě Harry stál. Jeho úvahy přerušilo hlasité prásknutí a kousek od něj se objevila Hermiona s Ronem. Stejně bez problémů přenesla i Ginny a Draca.
„Tak kudy?“ zeptal se Draco, když se poměrně dlouhou dobu nic nedělo.
„Nevím, nikdy jsem tu nebyl,“ pokrčil rameny Harry, který poznal, že otázka byla směřována na něj.
„Tak se někoho zeptáme, ne? Promiň, že to říkám takhle, Harry, ale i mudlové budou vědět o domu, ve kterém, však víš,“ navrhl Ron.
Ginny se rozhlédla kolem sebe. Všude byla tma, nikde se nesvítilo.
„Myslím, že tu nikdo nežije, Rone.“
„Jsou tři hodiny ráno, Ginny. Jasně že tu nestojí na návsi a nevítají nás. Ale neříkej mi, že by v celé vesnici nebylo živé duše,“ ozval se Ron.
„Takže tu budeme stát? To jsme mohli rovnou zůstat v té rozestavěné barabizně. Tam byla alespoň střecha nad hlavou. Diskutování o tom, kolik lidí žije v tomhle zapadákově, jsme mohli nechat na ráno,“ ozval se Draco, kterému se jejich situace příliš nezamlouvala.
„Tohle je mudlovské vesnice, Draco. Nemohli jsme se sem přemístit za denního světla, ne když jsme nevěděli, jak to tu vypadá,“ oponovala mu Hermiona.
„To opravdu ne,“ ozval se ze tmy čísi hlas.
Všichni se jako na povel otočili a vytáhli hůlky.
„Lumos,“ zašeptala Ginny a neznámého osvítila.
„Lupin?“ ozval se překvapeně Harry a sklonil hůlku. Ostatní ho následovali.
„Ano,“ usmál se jejich bývalý profesor. „Předpokládal jsem, že se tu objevíte, Harry. Myslel jsem ale, že zamíříte rovnou sem. Hledal jsem vás v Jamesově domě.“
„My… museli jsme zařídit ještě něco,“ odpověděl na nevyřčenou otázku Ron.
Lupin se zatvářil trochu vážněji.
„Zajímá mě, co jste dělali, ale myslím, že vysvětlování počká až na ráno. Vypadáte, že jste nespali od chvíle, kdy jste odešli ze štábu. A to už jsou dva dny.“
„Máte pravdu,“ přesvědčila Hermiona, „hledali jsme Harryho dům.“
„Zavedu vás tam,“ přikývl Lupin.
Dům nebyl daleko, od návsi, kam se přemístili sotva pět minut cesty. Vypadal opuštěně a neupraveně. Lupin zachytil Harryho pohled.
„Uvnitř vypadá líp,“ usmál se na něj a otevřel dveře. Měl pravdu. Kromě všudypřítomného prachu na nábytku by nešlo poznat, že ho již sedmnáct let nikdo neobývá. Harryho však zarážela jiná věc. Nechápal, jak to, že Lupin vešel tak snadno.
„Profesore,“ ozvala se Hermiona, která jakoby četla Harrymu myšlenky, „myslela jsem, že je dům nějak chráněn. Jak to, že,“
Lupin ji přerušil:
„Většina ochranných kouzel padla té noci, kdy zemřel James a Lily. Není však pravda, že by sem mohl přijít jen tak kdokoliv. Brumbál věděl, že se sem budeš chtít jednou vrátit, Harry, a když to zjednoduším, dům dovolí vstoupit jen těm, kterým důvěřuješ,“ mimoděk se podíval na Draca, který se vstupem neměl žádný problém. „Brumbál to zařídil krátce po té, co tě Hagrid odvezl ke Dursleyovým. Často jsem sem potom chodil, ale nemohl jsem vstoupit. Až ve třetím ročníku, kdy jsem tě poznal. A zrovna tak Sirius. Je to velmi mocné kouzlo. Myslím, že tu budete v bezpečí.“
„Nevěděla jsem, že nějaké takové kouzlo existuje,“ ozvala se po chvíli Hermiona.
„Nemohla jsi o něm číst ani slyšet. Tohle kouzlo vymyslel Brumbál. Nikdo jiný ho nezná a i on sám říkal, že dům s tím v podstatě souhlasil.“
„Jak může dům s něčím souhlasit?“ nechápal Ron a nikdo z ostatních na tom nebyl o moc lépe.
„Nevím, Rone. To mi nikdy neřekl. Ale v tomhle domě byla požita velmi silná magie a pokud jsi četl Dějiny Bradavic, tam se píše, že…“
„…že Bradavice mají vlastní vůli,“ doplnila Hermiona, která jako jediná Dějiny Bradavic četla.
„Přesně tak,“ potěšeně přikývl Lupin, „ale dost povídání, musíme se vyspat. Všichni.“
„Běžte si lehnout,“ ozval se do té doby zamlklý Harry, „já si to tady chci prohlédnout,“ dodal, a vyšel ven z místnosti. Ginny chtěla jít za ním, ale Hermiona ji zadržela.
„Určitě chce být sám.“
Jako obvykle, měla pravdu.