Posedlost

Stál na pokraji smrti, balancoval na hraně šílenství a pudu sebezáchovy. Bylo rozpolcen, připadalo mu, jako kdyby
ho někdo rozetnul od vrchu až k patě ostrým mečem.
Nad bezedným chřtánem, černou dírou, propastí do neznáma, se snažil z posledních sil vydrápat k poslední věci, ke které se upínal. Byla to touha žít.
Byl prokletý. Ano, věděl to. Od té doby co ho "TO" potkalo poprvé, byl někým jiným, snad ani kdyby nebyl on, kdo žil v jeho těle.
První náznak, že se s ním děje něco prazvláštního, byl výbuch, ve kterém rozmlátil stůl a pár talířů. Postupem času se začínal uzavírat sám do sebe. Začínal být nesnášenlivý, nepříjemný ke všemu, co ho vyrušoval z přemýšlení. Rozjímal nad tím, kým nebo čím je, proč musí být postižený tak hrozným neštěstím, které co nevidět postihne i jeho blízké.
Další projevy jeho "choroby" bylo ničení věcí, mlácení teď už bývalých přátel, nepříčetnost. Vyvrcholením celé téhle bizardní a tragikomické situace bylo, když zabil svého otce. Musel odejít z rodné vesnice, pryč od všech, které uvnitř své duše miloval.
Lomcovala jím horečka, nemohl dýchat, a uvnitř bojoval sám se sebou. Zdál se mu sen...Nebo to byla pravda?
Stál uprostřed bíle osvětlené místnosti, naproti němu byl mahagonový stůl. Oděn v bílém rouše, spatřil proti němu stojící postavu. Byla v černém a obličej byl zahalen kápí. Postava odkryla svou tvář a on poznal "sám sebe".
Věděl, že dnes bojuje o svojí duši. "Černý" se proti němu rozeběhl a snažil se ho zranit. On ale jeho výpad vykryl s ladností, jakou u sebe ještě nikdy nespozoroval. Bojoval, nebo se spíše bránil. Ani jednou protivníka neudeřil, ani jednou za celou dlouhou dobu. Přišlo mu to jako věčnost. Poslední výpad, vykrývá nepřítely jeho úder a dívá se na něj svýma bezelstnýma a dobráckýma očima. Najednou "Černý" zmizel. Věděl, že to dokázal. Dnes vyhrál poslední souboj a s pocitem odpuštění naposledy vydechl...