Bezejmenná povídka

Utíkal chladnou nocí, přesně takovou jaké bývají v této oblasti běžné. Hlavou mu vířili myšlenky a kralovala pouze jedna : „Co když mi nepomůže? Ona zůstane na věky....“ ani nedomýšlel a rozběhl se znovu. Minul hospodu v malém městečku, kde poprvé zakusila pravé ostré trpasličí pivo. Ani si nevšimnul blízké strojírny, kde se divila podivným gnomím dopravním prostředkům. Vybíhal už kopec do hlavního města trpaslíků, na který tak často a ráda nadávala. Konečně ho spatřil. Strážce portálu na elfí ostrov. Vpustil ho bez řečí a jakmile pod nohama ucítil zašumět listí znovu se rozběhl. Tady si vyhlédla pantera, kterého jsem jí chtěl dát jako dar. A do chrámu měsíce chodila meditovat. Na to vše myslel a vzpomínal na hezké chvíli s ní. Už byl skoro u cíle. A hele tady jsem jí poprvé uviděl. Tenkrát jí obklíčili pavouci a ona přímo zoufale bojovala. Ale o pomoc neprosila...vždycky byla hrdá....A pak spatřil jediného elfa který mohl pomoci. Byl to velmi starý a moudrý elf a poradil mu toto: „Složení protilátky musíš zjistit ve městě skřetů, zběhů a pirátů až daleko na jihu. Já ti mohu pouze říct že máš 6 týdnů, nebo chceš-li 44 dní, od její nákazy. Po této době už jí nebude pomoci. Propadne zatracení….Proto spěchej příteli chceš-li ji zachránit a najdi moudrého skřeta právě v onom městě a on ti dá co chceš“. Trpaslík se uklonil a rychle se vydal na cestu zpět. Tentokrát ale nemířil k portálu ale zamířil do přístavu odkud toho dne odplouvala loď. Když konečně uléhal ve své kajutě uvědomil si, že má už pouhých 40 dnů na získání zázračného lektvaru.
Po několika dnech na lodi přiletěla na loď sova právě pro onoho trpaslíka. Sova nesla strohou zprávu : „Její stav se pomalu zhoršuje.Spěchej příteli.“ A zanedlouho už vystupoval v přístavu a kolemjdoucích se ptal na skřeta, kterého potřeboval najít. Skřet prohlásil, že mu dá recept na ten lektvar ale musí mu na oplátku přinést perlu od prapodivných tvorů z pobřeží. Tak se tam tedy vydal. Na dřevěné lávce vedoucí na pobřeží se najednou zastavil. Tady jsem se do ní zamiloval. Byl jsem něco zařídit ve městě a když jsem se vrátil, myla se pod vodopádem. Byla tenkrát tak okouzlující a krásná...Rychle opět vyrazil a brzy se tudy znovu vracel tentokrát už i s perlou. „Hmm, dobře“ zamnul si ruce skřet a podával mu svitek papíru na kterém byl napsán složitý recept onoho lektvaru. „Musíš s ním však do středozemí tam žijí moudří kentauři kteří ti lektvar uvaří.“
Odplul téměř okamžitě neboť věděl že má pouze necelý měsíc. Cestováním do středozemí ztratil téměř týden. Když stanul před kentaury a podával jim onen recept potichu promluvil : „Nemám sice peníze ale udělám cokoliv abych splatil tu výrobu.“ „V době kdy se bude tento lektvar vařit bys mohl naší řeku zbavit zlých elementních bytostí.“ A trpaslík se dal do práce. Řeka byla dlouhá a tak se až po dnech dostal zpátky ke kentaurům a ti mu dali malou křišťálovou lahvičku s jakýmsi roztokem. Uklonil se a vyrazil na sever kde byl další, málo používaný přístav. Nasedl na loď ale tu napadli piráti a jeho i s posádkou vzali jako vězně. Trpaslíka zavřeli do oddělené kajuty kde strávil téměř veškerý čas kterého už nebylo nazbyt. Nastal úsvit posledního dne, kdy bylo možné jí ještě zachránit. Trpaslík se upnul na jednu možnost záchrany sebe sama a tak i jeho milované. Začal se neuvěřitelně soustředit na místo, na ten dům co před šesti týdny opustil. A pak se mu to povedlo. Ucítil tlak na prsou a jeho tělo jako by vyselo ve vzduchu. Nic nebylo slyšet až najednou...
Ucítil vůni lesa a chladný vzduch mu projel přes oblečení. Otevřel oči a uviděl domek přímo před sebou. Vběhl dovnitř. Zbývali možná minuty a on hledal očima svou milovanou elfku. Místo ní však našel svého zraněného přítele. Z posledních sil mu šeptal : „Odpusť příteli, zdivočela jako každý nemrtvý. Byla čím dál agresivnější až mě dnes takto zubožila a utekla za nimi.“ Trpaslík upustil lahvičku, kterou doteď svíral v ruce. Všechno tohle bylo zbytečné. Prošel jsem celý kontinent pro nic za nic. Je po všem...Hlavou mu proletěli vzpomínky na ní, které přerušil nelidský výkřik z blízkého lesa. Výkřik nového nemrtvého. „ Je blízko. Vyprchal z ní život.“ „Já vím...a jdu jí najít.“ „ Už jí nepomůžeš!“ křičel za ním z posledních sil ale zastavit trpaslíka nemohl.
Našel jí na mýtině jak zuby trhá maso z čerstvě zabitého králíka. Jakmile ho spatřila napřímila se a vytáhla z toulce na zádech šíp. Napjala tětivu luku a zacílila. Trpaslík se ani nehnul. Čas se najednou zpomalil. Vzduchem zasvištěl šíp a také poslední výkřik statečného válečníka : „Odpusť má lásko.“
Nastalo ticho. Z nebe se začal sypat sníh...