Noc ve službě

Noc ve službě
To už vážně přestává všecka sranda. Dalších pět dnů v práci. Bez přestávky, nepočítá-li se několik zastávek na umělý hamburger. Ach jestli mi něco chybí tak je to reálné jídlo. Tyhle umělá jídla pro lidi s umělými orgány nebo cyborgy jako já nejsou prostě to ono. Inu pracovat se musí s tím co máš.
Byl to celkem pilnej víkend. Pět pokusů o banku, jedny nepokoje, asi tisíc přepadení a nejmíň stovka znásilnění. Nepokoje opravdu nemusím. Jako cyborg se jim na ně celkem hodím. Přeci jen aby se osoba s obrovskou silou a váhou okolo tří set kilo nehodila že? Ten příšernej oblek pořádkovejch sil si ber už jen ze zvyku.
Tyhle nepokoje byly samozřejmě začali jako vždy poklidnou demonstrací ani už nevím za co. A taky to byla poklidná demonstrace. Zezačátku. Demonstranti se sekupili na náměstí u radnice. Mi policisté jsme si jpostávali před radnicí a bedlivě demonstranty pozorovali. Když se dostali na hranici vymezenou pro demonstraci tak jsme jim zahradili cestu. Škoda že takhle v demonstracích se schovávají buřiči, kteří nechtějí poklidně mávat transparenty jako ostatní. Místo transparentů si nosí zápalné lahve a cihly. To oni většinou rozpoutají nepokoje a když se ostatní „spravedlive“ rozčílí tak začnou rabovat okolo. Snažíme se je vyhlídnout ale ne vždy se to povede. Popravdě se to většinou nepovede dokud nepřiletí ta cihla.
Mno při téhle demonstraci přieltěla, když jsem se hádala s mluvčím demonstrantů že dál je pustit nemůžu, že s radnicí byla demonstrace domluvená pouze na tohle náměstí a k radnici je nepustím. Opakovala jsem to samé asi pět minut a pak přiletěla ona již zmiňovaná cihla a trefila mě do halvy. Mě by to nevadilo ani kdybych tu helmici neměla, popravdě jsem byla ráda že trefili mě. Obyčejného policistu by to pravděpodobně knockoutovalo i přes helmu.
Lidé se toho chytili a začali křičet, že si cestu probijou. Prý že se přes nás přeženou. Mluvčí zbělel a očividně se divil v co se mu jeho poklidná demonstrace zvrhla. Snažil se je překřičet a uklidnit, ale to už v tuhle chvíli byla marná snaha. Mezeta mezi policisty a demonstranty se začala zužovat, tak jsem ryhcle drapla mluvčího, který stál u nás a strčila ho za nás. Tomu se taky divil, pořád se jen diví asi to bude divizna. Vytáhla jsem tonfu a když se naše policejní řada srazila s vlnou lidí, zapřela se a rameno na rameni jsme je drželi zpátky. Tohle nebývá obvyklé, většinou se lidé drží zpátky a hází po nás co mají po ruce. Dokonce vytrhávají i dalžební kostky. Štěstí že sebou někdo vzal páčidlo že? A kde se mezi nima náhle vzala ta krásné krabice plné lahví s tak krásně hořlavým alkoholem? Kdo ví. Nejspíš to byl boží zásah. Asi si přeje aby nás zapálili a šli dál.
Lidé samozřejěm neměli šanci prorazit. S tímhle jsme počítali a policistů jsme tam mělidost. Na záčátku se mezi ně hodil uspávací plyn a pak už jen prá minutek stačilo udržet hradbu štítů než lidi upadli do spánku spravedlivých. Policistě s plynovými maskami si je pak už jen rozebrali a odvezli.
Dle mého názoru jsme to zvládli celkem dobře. Výloha byla rozbitá jen jedna a tam ani nebylo nic ukradeno. Majital to čekal a stál uvnitř s brokovnicí v ruce. Samozřejmě že v pachateli jsem rozeznala osobu která po mě vrhla tu cihlu. No pán šel sedět.
Ale nebojte ve zprávách ten večer samozřejěm mluvili o brutálním zásahu policistů proti neozbrojeným demonstrantům. O shořelém policejním autu na které někdo tu zápalnou láhev hodil ani zmínka. Jistě jsme krutí krvelační policisté, kteří moc rádi lámou lidem kosti a střílí je. Ale takhle je to už od Dávnověku.

Ale to je v pořádku tahle demontrace byla ještě legrace oproti jiným. Každopádně, teď už mám konečně chvíli klidu a můžu si zajet domů se převléci. Né že bych se potila to opravdu nepotím, tedy pokud nechci. Jenže stále je tu určitá psychika že chodit pět dní ve stejném oblečení a spodním prádle není to ono. Svištím si mým autem nocí a už se těším na v poklidu ztrávenou noc doma. Taky se konečně zase po týdnu uvidím s neteří. Moje sestra už je nějakou dobu po smrti a já jednoduše nemám čas vychovávat jí.
Zezačátku mi přišlo to že jí adoptovali sousedi jako vtip. Nu ale funguje to. Holka je tam šťastná, ty lidi znám a když se mi nebo jí bude stýskat tak to máme přes chodbu. Stejně nevím co to sestru popadlo mít dítě v čtyřicetipěti a pak se o šest let potom nechat srazti autem. Sestra mi chybí, na rozdíl do rodičů vzala mou minulost a fakt že se ze mě stal víc stroj než člověk celkem v pohodě. No a má neteř Kathy? Pro tu je teda Jodie a to že v některých domech musím jezdit sama výtahem jí nechává chladnou. Soused je bývalý voják a má umělou levou ruku a jeho manželka zase nemohla mít děti. To že si mohli vzít Kathy bylo dobré pro nás všechny. Ježíš jak už se tam těším.
Cesta ubýhala poklidně. Jela jsem na vysuté dálnici, bylo to nejrychlejší. Nizké domy pode mnou i ty vysoké oc sinici převyšovali v klidu ubýhaly. Ještě dvacet minutek a budu doma. Celou dobu jsem sledovala vozovku a provot přede mnou. Náhle mě zaujal jasný bod na levo. Zpomalila jsem a podívala se. Byl tam požár, stáhnula jsem okénko a už jsem slyšela i hasičské houkačky.
Dala jsem blinkr a sjela z dálnice. Já si prostě neodpočinu. Zapnula jsem houkačku a vyrazila k požáru. Nebylo to daleko dojela jsem tam chvíli po hasičích. Šlo o činžovní dům, asi devět pater, ale byl vcelku moderní takže něco vyydrží. Vystoupila jsem z auta a doběhla rychle k veliteli opžárníků, který už rozdával rozkazy. Hasiči nelenili a už šroubovali hydranty a připojovali hadice.
„Zdravíčko“ řekla jsem „dneska to vypadalo na pěknou noc že?“
„Kéž by“ řekl hasič „jenže takový štěstí já nemám. Kdo vy vlastně jste?“
„Seržantka Jodie Foxová, policie řekla jsem si že se zajedu podívat, třeba budete potřebovat pomoc. Máte tu kyborga?“ Optala jsem se na to pro mě nejdůležitější.
„Znovu musím říct kéž by.“ odpověděl „Všechyn kyborgové jsou v Jižní části města. Víte jak kdyby tam začalo papalášům hořet pod zadkem taˇk ať je tam připraveno komando superhasičů. No a když začne hořet tady tak jim to trvá hodinu než se sem dostanou a to už jsou celkem k ničemu. Takhle dovnitř budu muset poslat svoje kluky.“ Vypadal dost naštvaně a ani se mu nedivím.
„Dneska máte štěstí že jsem měla cestu okolo. Jsem pravděpodobně jediný kyborg co je po ruce. Navíc jsem polda takže nemusíte mít problém s tím že tam naběhnu ne?“
„No to teda kloboukou dolů jestli tma jdete dobrovolně. Jinak většina lidí se ven dostala sama, ale lidi co spali v horních patrech asi budou přiotrávění kouřem.“
„Jasně zamířím rovnou nahoru. Máte tu informatika? Přípíchnu se na jeho přístroj a on může sledovat teplotu okolím hustotu kouře a podobně přeze mě.“
„Támhle v tom autě.“ Ukázal mi na hasičský vůz. „Hej a seržentko hodně štěstí.“
Kývla jsem na něj a rychle zaběhla do vozu. Zatímco jsem informatikovi jménem Joe dávala info potřebně k synchronizavi jeho vysílacího syystému s mým, jsem si rychle sundala bundu i tričko, stejně by to shořelo a ta bunda nebyla nejlevnější. Podprsenku nosit nemusím, prsa nemám udělaná příliš velká a i tak na hrudníku stejně nemám umělou kůži a ani syntetiku díky které bych tam mohla vypadat jako normální žena. Kůži mám jen od loktů a kolen k dlaním a chodidlům a pak na hlavě, krku a ramenou. Není nejlevnější a vyměňovat jí po každé když mě střelí je dost na bendžo. Pak jsem si vyndala oči, stejně jsou jen na okrasu a není potřeba aby se roztekli. Informatik na mě docela čučel až do doby když jsem sundala boty a džíny. Pod nima jsem měla už jen přiléhavé tříčtvrťáky, o kterých jsem si byla jistá že požár vydrží, přeci jen nešlo o normální oblečení. Vlasy jsem měla přidělané k lebce takže ty sundat nešli.
Když jsme byli sensynchronizovaní tak jsem rychle vběhla do domu. Hasiči se tolik nedivili, jejich kyborgové vypadají podobně, když vbíhají do hořících budov, zato čumilové čučeli. Vyděla jsem jak si jeden hasič připravil pušku. Vím k čemu je roztřelí jí okna v bytech o kterých se ví že by tam ještě někdo mohl být. Dělá se to teprve když jde někdo do domu, kouř zančne z bytů unikat ven a lidé sen emusí unikat. Spodní patra zatím nehořela, vybíhala jsem schody a míjela otevřené byty ze tkerých lidé utekli. Ve třetím patře už jsem slyšela výstřel. Pak se m ozval Joe že mám jít ve čtvrtém do dveří vlevo. Ty vpravo a naproti byli otevřené. Ani jsem se nezastavovala a proběhla rovnou skrz dveře. Prošla jsem byt ale byl prázdný. Když jsem se vrátila na chodbu tak už byl dole slyšet dupot hasičů. Řekla jsem Joeovi ať je vždycky zastaví o patro níž než jsem a běžela dál. Šestý bylo prázdný a v sedmém byl postarší muž, dala jsem ho hasičům a běžela do osmého. Tady už byly okolo plameny. Vlasy mi vzpláli a začala se mi roztékat kůže. Strhla jsem jí z obličeje, aby mě nekazila vidění. V posledním patře už naživu nikdo být nemohl, protože bylo cleé v plamenech. Rychle jsem vběhla do jediných zavřených dveří. Kůže z rukou mi už povětšinou ztekla a zbytek odletěl když jsem rukama rozlomila dveře. V chodbičce nic. Byty byli v domě všechyn stejné krátká chodbička do prostorného obýváku spojeném s kuchyní odkud se dalo jít do dvou pokojů, koupelny a na toaletu. První jsem prošla koupelnu, přila první pod ruku. Tam nikdo v prvním pokoji už jsem měla štěstí. Našla jsem tam ženu, rychle jsem jí popadla do náručí a vynesla ven na chodbu, seběhla schodiště a podala prvnímu hasiči co byl po ruce. Když jí ode mě přebíral tak jsem si všimla že na místech kde jsem jí držela se jí dělají puchýře. Došlo mi že mé kovové ruce jsou kapíček horké z toho všeho probíhání plameny a možná taky kvůli zbytečkům rozteklé kůže. Vběhla jsme zpátky do bytu a rychle do druhého pokoje. Přesně moje smůla, šlo o dětský pokoj. Strop zázrakem nehořel asi zrovna nad tímhle bytem hasili stříkačkou. Ještě víck mojí a i její smůle tam byla v postýlce malá holčička. Tak tři roky a mělký dech. Rychle jsem přiběhla k oknu, chytla rám a vytrhla ho. Pode mnou byla jedna stříkačka skvěle.
„Hej Joe v osmém patře v okně. Vidíš mě? Potřebuju zchladit, pořádně mě polejte.“ zařvala jsem do vysílačky. „Jsem vařící nemůžu vzít přeživší!“
„Cože? Jo jasně hned to řeknu dál.“ ozvalo se mi v odezvu.
Mých třista kilo proud z hadice snad vydrží. A vydrželo, sice jsem se musela zapřít, ale zmákla jsem to. Do proudu jsem strčila hlavn ruce. Voda ze mě zbyla zbytečky kůže na rukou a hlavě. „Dobrý“ řekla jsem do vysílačky. Rychle se vrhla do pokojíčku a vzala dítě a teď rychlé hurá pryč. Když jsem jí zvedala ozval se z obývákou hluk hrouceného stropu. Přesně rychle pryč než mi na hlavu zpadne strop. Vřítila jsem se do obýváku a hlasitě zaklela. Kus ztropu zaterasil cestu ven z bytu. Doprčic co teď. Vrhla jsem sek oknu. Dolů to bylo pěkných pár metrů, já bych to klidně skočila, ale dítěti bych tak zlámala všechyn kosti v těle. Kurník. Musím spěchat za chvíli budu zase horká a dítěti ty puchýře uškodí mnohem víc.
Podívala jsem se z jiného okna a viděla že naproti je budova s plochou střechou ideálni na doskok. Vzdálena nějakých sedm metrů a asi o metr níž než jsem byla teď. Další problém žet a budova vypadal zchátrale a opuštěně. Pochybuju že by mě střecha udržela a ale zeď určitě. Budu muset zkočit na kraj na zídku okolo střechy. Ty byl součástí nosné zdia udrží mě. Levou rukou jsem vytrhal okno i s rámem abych měla prostor šla dál od něj a rozeběhla se. Holčičce jsem držela hlavičku aby se jí nic nestalo. Pár kroků a pak jsem napnula serva až na doraz ke skoku. Vyletěla jsem oknem ven a oi určité době která mi připadala jak volný pád jsem doletěla na roh druhé budovy. Dopadla jsem na jednu nochu a pokrčila jí co nejvíc abych zmírnila pád. Výborně stěna to vydržela, ale ta cihla na kterou jsem dopadla se uvolnila. Začala jsem se převažovat, rychlé rozhlédnutí, prakticky ve zlomku vteřiny odhalilo naproti požární schodiště. Škoda že ho má tak málo budov. Odrazila jsem se už málem z horizontální polohy jak jsem přepadávala a znovu letěla vzduchem. Nevyměřila jsem si to dostatečně a nedoskočila až na balkon shcodiště. Rychle jsem vyrazila levačkou a zachytila se. Lehkým zhoupnutím jsem se a dosatal na spodní patro.
Musím říct že i když nepotřebuji dýchat tak jsem si zhluboka oddechla. Neb není čas marnit čas. Rychle jsem seběhla schody, z prvního patra doskočila dolů a přeběhla před hořící dům k nejbližší sanitce. Vítali mě tam udivené obličeje saniťáků a čumilů. Na místě již stálo i několik policejních vozů držící lidi dál. Nevím jestli se divili víc mému očouzenému vzhledu nebo faktu že po doskoku jsem přepadla a vypadalo to že je se mnou ámen. Většina lidí si myslí že kyborg který spadně z páteho patra se zláme stejně jako člověk naivky. Asi se spíš báli i tu holku. Podal jsem jí nejbližší osobě v bílé a šla k veliteli.
„Tak to by měli být všichni do osmého patra. V devátém patře nidko přežít nemohl je to čisté inferno.“ řekla jsem mu.
„Rozumím díky dobrá práce.“ odpověděl.
„Má ten dům sklep? Není možno že by se tam nějaký panikář mohl schovat?“
„Mno budova má sklep, ale nestává se že by se tam lidé schovávali.“
„Stejně se tma zajdu podívat.“ řekla jsem mu a znovu odběhla do hořící budovy. Požár už se rozšířil až do šestého, kde ho hasičí synchronizovaně drželi zpět proudy vody.
Do sklepa byla cesta jasná, prostě po schodech dolů. Potom krátku chodbičkou, ve které byla po stranách mříže a za nima haraburdí. Klasický sklep činžovního domu. Víc jsem se divila dveřím na konci. Byli celokovově a na kódový zámek. Moc jsem to neřešila a šla k nim. Pár kopanců vytrhlo rám. K čemu vám jsou ocelové dveře když máte špatný rám?
Na druhé straně bych valila bulvy kdyby nebyly venku v hasičském autě. Msíto toho jsem valila červená světýlka, ale to nebylo ani zdaleka to ono. Dole byla slušně zajištěná kybernetická laboratoř. To jsem opravdu nečekala. Teď mi ale bylo jasné proč dům hořel. Čistě zamaskování nelegální činnosti. Vzala jsem ze stolu jednu umělou ruku. Byla oblíbená mezi nelegálními výrobky. Z předloktí u dlaně vyjížděla dlouhá čepel. Asi zdrahli ve spěchu nechali tu toho dost.
„Joe vydíš to co já předpokládám?“ optala jsem se vysílačkou.
„Právě na to valím bulvy.“ řekl. Šťastlivec, doufám že nevalí ty moje.
„Oki tak to řekni těm policajtům a zkuste udržet tu budovu vcelku jo?“ požádala ho.
„Uděláme co budeme moct.“
Ujištěna o tom jsme doprošla laborku. Měla asi dvacet na patnáct metrů. Na stolech jsem našla pár zajímavostí jako třeba dokumenty. A zajímavé na nich bylo to, že byly psány v čínských znacích. Oki takže tajná laboratoř Triády, zločinecké organizace která tu je už od Dávnověku. Další dobrá věc byla díra v rohu místnosti. Vedla do tunelu. Nelenila jsem s vrhla se dovnitř. Byl to malý tunýlek tak aby se v něm dalo prolézt po čtyřech a přesně jak jsem očekávala končil ve stokách. Hupsla jsem so nich. Za zády mířž přede mnou chodba. Nu vyrazila jsem.

„Hola Maxíku vstávej!“ řičela jsem do komunikátoru mého drahého anděla strážného. Inu vstal ovšem až na páté volání. Což nechápu má komunikátor implantován v kybermozku, opravdu netuším jak lze spát když se vám hluk ozývá přímo v hlavě.
„Mnoo co se děje? Víš vůbec kolik je hodin Foxová?“ ozvalo se mi „Dyť je teprv jedenáct! Před hodinkou jsem šel po dvou dnech konečně spát!“
„Na tom teď nezáleží“ řekla jsem mu.
„Jak nezáleží? Na tom záleží kurňa hodně? Já mám na rozdíl do tebe umělej jen mozek mý tělo potřebuej odpočinek!“
„No jo pořád. Něco potřebuju mohl by jsi sledovat moji pozici?“
„Jaj do čeho jsi se to zase zamotala?“ ptal se „To si nemůš užít jednu jedinou klidnou noc co máš?“
„Znáš mě strkám dovšeho noc. Prostě jsem cestou domů narazila na požár tka jsem vypomohla a ve sklepě našla nelegální kyber-laboratoř Triád. Znáš to klišé jako obvykle. Byla tam i úniková cesta po které teď jdu a potřebuju aby zbytek policie věděl kam jdu.“
„Jasně jasně počkej chvíli než se dostanu k poči. Koukám že si v kanalizaci.“
„Přesně. V tuhle dobu jsem vděčná za možnost vypnutí čichu.“
„Ok tak už tě sleduju. Koukám že ta chodba je pekelně dlouho rovná.“
„Díky bohu za to. Stačila by odbočka a nevím kudy kam.“ řekla jsem mu a šla dál. Cesta ubíhala vklidu šla jsem asi dvacet minut. Všechny odbočky byly zamřížovaný. Stoka byla dost stará a nepoužívaná, takže i přes můj předchozí komentář už nijak výrazně nesmrděla. Zatím mi jedinou společnost dělali krysy a neměla jsem žádný problém. Tedy dokud jsem nedorazil na křižovatku.
„Tak a teď je to špatný. Kudy kam napadá tě něco?“ zeptala jsem se Maxe.
„Jdi vlevo“ odpověděl.
„Co to má být předtucha“ pochybovačně jsem prohlásila, ale stejně se vydala tou cestou.
„Něco takovýho“ odpověděl.
Takový předtuchy bych taky brala. Asi po dvou minutách jsem narazila na podobný tunýlek jaký mě přivedl do stok. „Jak jsi to věděl jasnovidče?“ Nedalo mi.
„Vede to do Čínský prádelny“ odpověděl.
Jasně. Nevýhoda zločinců jedné rasy. Jejich skrýše bývají u někoho stejné rasy. Vylezla jsem tunelem a skončila v malém sklepu. Byl poloprázdný, ale měl otevřené dveře kterými dolu proudilo světlo. Řekla jsem axovi ať mi pošl plánek budovy. Byl to menší patrový baráček zasazený mezi dva další domy v ulici plné obchůdků. Max mi ještě řekl ať počkam na posily tak jsem ho odbila a šla dál. Vyšla jsem opatrně od chodbičky ze které byla na druhé straně vidět výloha a ulice. Vlevo a vpravo v chodbě byli dveře. V těch levých byl o futra opřený asiat, ale byl ke mně zády tak mě nemohl vidět. Z msítnosti se ozývali další hlasy. Všechno čínsky takže nemám šajna co řešili.
Připlížila jsem se k chlápkovi ve dveřích. Přes rameno měl samopal. Takový obdělníkový, když byl složený tak vypadal jako plát černého kovu, ale půlka šla povysunout a odhalila rukojeť a spooušť. Měl padesát nábojů ráže 9 mm a zásobník se tam dával zeshora. Pak už stačilo jen odkrýt hlaveň a rozsévat smrt. Byl u gangsterů dost oblíbený, šel lehce schovat a měl dost nábojů.
Tenhel typan ho měl v připravený ke střelbě. Asi čekali nějaký přepad. Nebo se k nějakému chystali. Jen co jsem byla u něj tak jsem mu zkroutila ruku za zády a strhla samopal, vzala ho do ruky a odjistila. S číňanem jako živým štítem jsem vešla do dveří. Tam jich po různu na pračkách sedělo dalších pět.
„Policie nikdo ani hnout!“ Zařvala jsem na ně. Nejdřív na sekundu zmrzli, ale pak jeden z nich začal tahat pistoli a něco řvát v tý jejich hatmatilce. Možná neuměli po našem, možn áse lekli mému zjevu. Přeci jen moc cyborgů bez kůže po městě nelítá, navíc na vás nevylítně ve vlastním doupěti. Asi si mysleli i že jsem někdo od konkurence. Kdo ví. Každopádně vytáhl zbraň a vystřelil. Do rány jsem postavila svůj živý štít. Vyhekl a zgumověl mi v rukou.
Pustila jsem ho a neváhala. Sice levou rukou, ale přesto jsem na střelce zamířila samopal a zmáčkla spoušť. Překvapila mě trochu kadence a jeho asi taky, protože se změnil ementál a spadl za pračku za sebou. Střílet jsem nepřestala a projela celou místnost. Zasáhal jsem ještě dva. Jeden padl k zemi a druhý dostal zásah do ramene. To už měli v rukou zbraně i ostatní. Naštěstí jenom devítky. Vystřelily jen dva páč poslední se srovnával s tím že má díru v rameni. Kulky se ode mě neškodně odrazili a já už jim vyrazila naproti. Vystřelili ještě jednou, ale oboum kulkám jsem uhla. Když na vás míří a jste kyborg tak to není tak těžké. První dostal jen malou ránu do hlavy tak na omráčení. Druhý se mě pokusil udeřit pažbou pistole. Chytla jsem ho za ruku a mávla jím proti poseldnímu postřelenýmu, který se mi zrovna snažil namířit na hlavu. Náraz kolegou nečekal a přeletěl přes jednu z praček. Kolegovi zapraštělo v rameni. Ještě jsem ho omráčila a pohodila k ostatním. Tak to by bylo. Vzala jsem postřelenému pistoli a prohlídla místnost naproti. Vypadala jako sklad na vyprané prádlo, než si ho zákazník vyzvedne.
Schody nahoru byli v místnosti s pračkami tak jsem vyrazila hore. Měli malé mezipatro ve kterém zatáčeli o devadestá stupňů. Nakoukla jsem za roh a viděla zavřené dveře. Už tam na mě musí čekat tak je nesmím zklamat. Ještě jednou jsem z mezipatra zařvala výzvu k tomu aby se vzdali. Samozřejěm žádná odezva. Rychlej sem vyběhla a v půlce schodů se odrazila. Proletěla jsem dveřmi. Celé patro zabírala jedna místnost. Schody byli na jedné a muž který po mě zrovna házel zápalnou láhev na druhé. Mezi námi bylo pár stolů plnách kyber-udělátek a i nějaké zbraně. On měl na své straně navíc ještě dva pány se samopalem a jednoho s pistolí. Mrštil po mě molotovem a druhý rovněž zapálený měl v ruce.
První jsem zkusila chytit, neb není každý den po svícení a nepovedlo se. Rozbil se mi o předloktí a zalil mě plamen. Jakoby toho ohně za dnešní noc nebylo dost. Chystal se hodit i ten druhý, ale takovou radost mu neudělám, když se napřahoval tak jsem do lahve střelila. Přesná rána přímo do cíle. Láhev se roztříštila a hořlavina mu polila napřáhlou ruku a záda. Hořlavina samozřejmě hořela. Jeho kamarádi taky nelenili a spustili palbu. Kulky bubnovali o mé zapálené já a mě k nim chybělo pěkných pár metrů. No což dole ož pár v bezvědomí mám a tolik svědků nepotřebuji. Tři výstřely a tři těla padající k zemi. Výhoda obyčejných gangsterů je ta že povětšinou nenosí nepřůstřelné vesty. Hořící týpek řval bolestí a snažil se použít hasící přístroj který si asi připravil aby mu nevyhořela prádelna. Nechtěla jsem aby se trápil tak jsem ho taky střelila. Že by konečně klid? Ne to se mě nestává. Všimla jsem si otevřenému poklopu ve stropě vedoucímu na plochou střechu. Zahodila jsem pistoli a skočila jsem. Zachytila se a vytáhla nahoru.
Střecha byla prázdná, ale na jedné její straně byl žebřík. Doběhla jsem k němu a koukla dolů. Akorát jsem viděla jak z uličky vyběhl postarší triádník a sednul si dozadu do předpřivaného auta. Tomu se jen zaotčial kola a rozjelo se rovně ulicí. Ha teď mě ještě čeká honička. Obyčejný polda by to buď vzdal, nebo by si stoupnul do ulice s odznakem, aby zabavil vůz. Já jsem kyborg a tak je budu pronásledovat pěšky. Sice po střechách, ale pěšky. Utíkat umím celkem svižně. Když mám rovinku tak dám sto kiláků v hodině. Tady jsem musela přeskakovat ze střechy na střechu. Štěstí pro mě bylo že jsme v obchodní čtvrti plné restaurací, stánků a atrakcí por méně majetné turisty a randící lidi, takže byl provoz celkem hustý. Díky tomu jsem je neztratila a drželi jsme se více méně bok po boku. Pak udělal chybu a hned co měl možnost odbočil. Smůla pro něj že odboči na křižovatce na ulici vedoucí pode mnou. Vyměřila jsem si to a skočila. Projížďěl přesně v místě kam dopadnu. Prohučela jsem střechou a dopadla na zadní sedadlo. Dědu jsem naštěstí nezamáčkla. Auto zaskuhralo pod náhle přidanou váhou. Zadní tlumiče to vzdali a auto podkleslo. Dědula k sobě tisknul kufřík a řval hrůzou. Doufám že nedostane infarkt. Řidič se ně mě zas udiveně díval. Měl v pouzdřen a sedačve masivní pětačtyřícítku, tak jsem jí rychle vytáhla než stihnul zareagovat.
„Tak a vy chlapci se už doufám vzdáte.“ řekla jsem tím nejeletroničtějším halsem jakého byl můj zvukový receptor schopný. Oba jenom kývly a dál valili bulvy. Zajímalo mě co se stalo s těma mýma.

Asi za minutu přijeli další policajti. Mezi nima jeden známý dovidění Frank Villa. Nejdřív se mě pokusili zatknout, než jim bylo vysvětleno jak se to vlastně má. Pak se hroečně omlouvali, když jsem jim říkala, kde is můžou posbírat kriminálníky a že by taky měli zavolat sanitku. Max mi po rádiu hrozně nadával, že jsem zase nepočkala na posily, takže klasické ukončení práce. Nějak se už nezaobírám vysvětlováním toho, že narozdíl od ostatních policajtů jsem neprůstřelná.
Nenápadně jsem šlohla jeden z policejních vozů. Max z toho nadšený nebyl, ale není to jakobych ho urkadla. Navíc si to zasloužím. Na rádiu se mi zoval Max s tím že mi volá David.
“Neměla si mít dnes v noci volno?” začal hned.
“Měla a taky bych ráda měla, ale znáš mě. Nechám se hned zatáhnout do nejbližších problémů.” odpověděla jsem.
“Naštěstí je většinou taky vyřešíš. Zase ne tebe jednou můžu být pyšný”
“Díky mám z toho radost. Ale mohla by jsi se mi odměnit tím že mi u šéfa vyjednáš dva dny volna? Vážně bych si chtěla maličko odpočinout. Samozřejmě budu na telefonu a tak podobně, kdyby na náš zaútočili teroristi nebo hrozil konec světa.”
“Uvidím co se dá dělat. Zatím padej domů a pozdravuj ode mě Kathelyn.”
“Neboj budu. Dobrou noc.” Rozloučila jsem s ním.
Tak a teĎ už konečně hurá domů. Jen si ještě vyzvednu svoje věci a pak mě čeká líbezná sprcha a odměna v podobě poloprázdné lednice plné umělotin. Život nemůže být lepší.