Vzpomínky Zoji Milčevové

Vzpomínky Zoji Milčevové

Byla noc. Měsíc v úplňku ozařoval střechy domů. Zoja Milčevová seděla u okna a zamyšleně hleděla ven. Ulice velkoměsta, které leželo pod ní, byly téměř prázdné. V tuhle noční dobu všichni buď spí nebo sedí v hospodách. Dnes ani nejezdí moc aut. To se už dlouho nestalo. Zoja zvedla hlavu a zahleděla se na hvězdy.
Píše se rok 2433 a jí je právě dnes 28 let. Třebaže je to ještě poměrně málo, má za sebou život tak neobyčejný, že ji zná snad každý na planetě Zemi.
Začalo to už jejím narozením. Její matka, doktorka Draga Milčevová, ji porodila v kosmické lodi při návratu z planety Itta. Na této planetě žijí dvě rasy: kaifové, mohutní, fyzicky silní tvorové, a subtilní, vysoce inteligentní tapalanové. Tyto dvě rasy žijí v naprosté symbióze, diskriminace, násilnosti a jiné podobné věci, na Zemi bohužel stále tak běžné, u nich neexistují. Zojina matka se zúčastnila výpravy, která měla prozkoumat příčiny této soudržnosti. Zoja se už několikrát veřejně pozastavila nad tím, zda tyto okolnosti nějak neovlivnily její další život.
Když jí byly čtyři roky, vypukl meziplanetární ozbrojený konflikt právě s planetou Itta. Pozemšťané si mysleli, že Ittu dobudou a udělají z ní druhou Zemi. Itťané si to nechtěli nechat líbit a začali se bránit. Na Zemi přistály lodě plné vojáků z Itty a část armád pozemských států se naopak přesunula na Ittu. Na obou stranách vládlo značné napětí a hrozilo použití atomových zbraní. Nikdo tehdy netušil, že tohle zastaví, i když nevědomky, čtyřletá holčička.
Ten den si Zoja s matkou vyšly na procházku. Už několik dní vládl klid a tak se nebály jít kolem ittské základny, která ležela nedaleko jejich domu. Náhle se ozvala střelba. Na základnu zaútočila pozemská vojska. Zoja s matkou se snažily dostat do bezpečí, ale bomba, svržená jedním z pozemských letadel na základnu, jim v tom zabránila. Matka ještě stihla utéct, Zoja ale zůstala zavalená pod troskami jedné z budov.
Byli to vojenští lékaři z Itty, kdo ji zachránil. Našli ji v sutinách a okamžitě ji dopravili do své nemocnice v podzemí základny. Byla v tak kritickém stavu, že jí více než polovinu těla včetně svalů a kostí museli transplantovat z těl padlých vojáků. Díky tomu Zoja získala mnohé schopnosti, které lidské tělo nemá. Je mnohem fyzicky silnější a odolnější než ostatní lidé a v každé ruce má o dva klouby víc. Dodnes si pamatuje, jak ji mimozemští odborníci učili znovu chodit a ovládat své nové svaly.
Celý svět tehdy obletěl příběh malé Zojky. Lidé začali protestovat proti válce, jejímž cílem je jen zničit mnoho životů na Zemi i mimo ni a posílali Zoji různé sladkosti a hračky. Dokonce po ní dostala krycí jméno i vzpoura vojáků obou stran, která fakticky ukončila válku: jmenovala se Akce Zoja.
Od té doby Zoja milovala mimozemské civilizace, zvláště tu, která jí zachránila život a nesnášela války. UVědomovala si, že ji lidé vnímají skoro jako symbol míru a snažila se toho využít. Když se jí v patnácti letech při jednom rozhovoru ptali, čeho by chtěla v životě dosáhnout, řekla: "Jeden básník z dvacátého století ve své básni napsal, že svět je báječné místo k narození, ovšem přidal k tomu spoustu výhrad. Mým největším snem je, aby se svět tím báječným místem k narození opravdu stal. Jenže když budou války, nemám šanci ho uskutečnit. Když budou války, bude svět leda báječným místem ke smrti. Od čtyř let vím, že mým cílem je boj za mír."
Od té doby byla čtyřikrát na Ittě. Třikrát, když se projednávala mírová smlouva mezi Ittou a Zemí, ke které se díky Zoji připojily později i jiné planety, a jednou jen tak, aby poznala zdejší život. I tam si ji zamilovali. Znají ji pod jménem Nuu (je to překlad jejího jména do ittského jazyka). Boj za mír se pro ni stal životním posláním. A vypadá to, že její snaha je úspěšná. Války už téměř nejsou. Svět se konečně stává opravdovým báječným místem k narození.