Siwan - Kapitola 12. Tom

„Víš určitě, že to je tady?“ zeptal se šeptem, když se krčili za nízkými keři, připraveni udeřit.
„Jasně že to vím, copak jsem hlupák?“
„Někdy se tak chováš.“
„Hele-.“
„Přestaňte.“ Zarazil je jejich vůdce. „Jste pitomci oba dva.“
Oba se po svém pánu uraženě a ublíženě podívali a naposledy do sebe strčili. Pak byl zase klid, který přerušilo jen občasné drknutí zubů jednoho z lapků.
„Šéfe?“ zeptal se po dalších pěti minutách jeden z lapků.
Ovšem byli přerušeni, konečně se ozvalo to, na co celou dobu čekali. Zaposlouchali se, pak pevněji sevřeli rukojeti mečů a dýk. Čekali na znamení.
Velitel zvedl ruku a zadíval se kamsi na cestu, kde mezi nočními stíny dopadalo tlumené noční světlo měsíce a hvězd.
Přímo uprostřed prašné a opuštěné cesty se objevily dvě postavy. Na první pohled to byl muž a žena, nejspíše oba z nedalekého města.
Muž táhl malý nákladní vozík a čas od času se zastavil, aby si otřel pot z čela a nebo se napil ze džbánu, který nesla jeho žena. Na vozíku pak bylo krom balíků plátna a nějakého jídla ještě něco dalšího, dřevěná kolébka.
Žena kolébavým krokem následovala svého manžela a čas od času také nahlédla do kolébky, aby vytáhla výš dečku svému dítku. Konečně, byla i trochu zima…
Nebáli se, často tu chodili v noci a ještě se nestalo, že by na někoho někdy narazili, ale tentokrát to mělo být jiné.
Ze stínů a tmy je sledovaly oči a někdo si na ně počíhal. Jejich životy byly takřka na vlásku, horší bylo snad jen to, že to byli mudlové. Skoro všichni.
Lapkové do sebe ještě jednou dloubli, pak jejich vůdce mávl rukou a lesem se ozval řev.
Kupec se ženou se okamžitě zastavili a oba upustili vše co nesli. Krev jim ztuhla v žilách.
Pak ovšem muž sebral všechnu odvahu co měl.
Lapkové se na ně vyřítili a on chytl těžkou sukovici, co měl pro všechny případy sebou a dal se s nimi do boje.
Ovšem jaká zbraň a síla by to musela být, aby přemohl tři zákeřné nepřátele s meči a dýkami, které se jen leskly. Nakonec se zhroutil k zemi, zasažen šípem z kuše vůdce těch banditů.
Jeho žena zavřeštěla a rozběhla se k němu, ovšem podkopli jí nohy a pak jí také začali hrubě bít. Ji nechtěli tak snadno zabít, měli v plánu si trochu povyrazit.
„Koho pak tu máme, tak co, krasotinko?“ zahuhlal jeden z lapků.
„Nechte ji být, raději seberte ten náklad a vypadneme.“ Poručil jejich vůdce, ale té noci ho neposlechli.
„Jistě, už jdeme.“ Ozvali se oba. „Jen pár minut to potrvá.“ A s teplým, hnusným dechem se opět dali do ubližování. Žena křičela a prosila je, ať si vše vezmou, jen ať nechají být to dítě.
Vysmáli se jí a teď i vůdce lapků konečně našel něco, co mohlo potěšit jej.
Spatřil kolébku.
Nenáviděl děti a rád jim ubližoval.
„Dělejte si s ní co chcete,“ řekl s vítězným úšklebkem. „Dítě je moje.“
„Ne prosím, nechte ho!“ volala zoufale.
To už ovšem vůdce vyndal dítě z kolébky a vytáhl opět svůj nůž.
Drbal se s ním na zarostlé bradě a přemýšlel, jak nejlépe využít chladný kov, aby dítě trpělo co nejvíc. Ano, šlo mu nejdříve jen o ten náklad, ale když měl konečně zdroj zábavy, proč toho nevyužít.
Zvedl dýku nad hlavu a chystal se jen jednou, přesně bodnout. Nadechl se a les kolem opět přetnul výkřik ženy, která ho pořád zoufale sledovala.
„Nech-ho být!“
Vůdce se zasmál a v očích se mu zalesklo, pak jeho ruka učinila pohyb a svezla se dolů.
V tu chvíli, kdy dýka byla jen centimetr nad tělíčkem dítěte, které ani nebylo schopné křiku, či pláče a jen se dívalo, všechno kolem ozářil jasný plamen a žár. Jen krátce.
Zločinci si zakryli úžasem tváře.
Pak vše zmizelo a z temnoty kolem náhle oslepli. Vůdce těch mordýřů znovu zvedl dýku aby bodl, ale ucítil osudovou chybu.
Přihnala se rychle jako bouře a než by stačil mrknout, nebo jen dokonat svůj čin, ona mu oplatila ten jeho. Rychlá jako vítr svým mečem zabránila zkáze a vůdce vrahounů zařval neskutečnou bolestí.
Odsekla mu ruku s dýkou a zatočila se v piruetě jako smršť. Pak jeho výkřik utnula, když mu dalším cvičeným pohybem meče šikmo přeťala krk a hruď.
Svezl se na zem ve vývrtce, protože jej síla toho deru překvapila. Dítě bylo v bezpečí.
Dva zbývající lapkové, když viděli pád svého pána, se se zuřivým i výkřiky vrhli na zdroj toho všeho.
Jenže i oni se té noci přepočítali, příliš jisti sami sebou, prohráli.
Útočili jako vosy a kryli si záda, jenže ona jim šanci nedala. Jediný pohled na mrtvé tělo kupce a na polomrtvou ženu s dítětem v náručí jí rozvařil krev v žilách.
Jednoho po druhém je dostala a nešetřila je. Uskakovala stranou a nejprve je nechávala unavit, pak vyrazila sama a ukázala jim jejich vlastní slabiny.
A pak je zabila bez průtahů a bolesti.
Nenáviděla dlouhou smrt a i když to byli ničemové, nenechala je trpět dlouho.
Měli na výběr a mohli utéct, ale oni chtěli bojovat.
Prohráli.
Se zakrvácenými meči pak stála nad jejich těly, zády k ženě a kupcovu vozíku.
Bylo ticho a ona jen oddechovala a nechávala svůj tep a rozbouřenost vrátit se zpátky. Pak si otřela krev z obličeje a otřela krev ze svých zbraní.
Když se otočila zpátky, viděla jak pod ženou poklesly kolena a ona se zhroutila vedle vozíku.
Okamžitě schovala meče do pouzder na zádech a rozběhla se k ní.
Dítě v jejím náručí popotahovalo, cítilo že je něco špatně, ale ještě neplakalo.
„Co je vám?“ zeptala se a okamžitě jí začala prozkoumávat, nenašla ovšem žádné zranění.
Podepřela ji o káru a trvalo jen chvíli než se žena probrala natolik, aby mohla promluvit.
„Můj manžel?“ zeptala se.
Zachránkyně zavrtěla hlavou. „Je mrtvý, je mi to líto.“
Žena stále držela dítě v náručí a rozplakala se. „Neměli jsme jezdit na noc. Já mu to říkala.“
„Doprovodím vás do bezpečí, nikdo už vám neublíží. Slibuji.“
Jenže kupcova žena jen plakala. „Je to moje vina.“ Rozkašlala se a přiložila si rychle ruku k ústům.
Bojovnice se zalekla, když žena zakašlala a na koutku úst skutečně zahlédla krev. „Co je vám!“
„Zachránila jste nám život.“ Řekla žena a její pohled začínal být zamlžený. „Bůh vám žehnej.“
„Co je vám, jste raněná?“ začala jí opět mírně třást, aby ji přivedla k vědomí. Po tvářích jí stékaly slzy, ale ani to nepomohlo.
„Je pozdě,“ řekla pak kupcova žena a naklonila se, aby políbila své dítě.
„Postarejte se prosím o něj, je to mé jediné dítě. Prosím vás.“ Vydechla s posledním prosebným pohledem.
„Ale vy nesmíte umřít!“
„Můj jediný syn, Tommy…“ Říkala, ale byla už ve skutečnosti v agonii. „Řekněte mu, že jsme ho milovali, i když byl nevlastní. Milovala jsem svého chlapečka.“
A pak se naposledy rozkašlala a u koutku úst se jí utvořily krvavé bubliny, které hned zase splaskly a žena vydechla chroptivě naposledy.
Dítě se rozplakalo a mávalo ručkami kolem. Stisk jeho bývalé matky už dávno povolil.
Jejich zachránkyně také plakala, přes veškerou snahu přišla pozdě. Nezachránila je.
Ale pomohla alespoň tomu dítěti.
A pak se rozhodla. V tu tmavou a opuštěnou noc se rozhodla. Bylo to tehdy, když kolem byla jen smrt, co kroužila nad kupcem, bandity a nakonec i nad nevinnou ženou. Slíbila, že se o dítě postará.
Přivinula jej k sobě a pocítila zvláštní cit, bylo to nezvyklé.
Dítě se chytlo jejích tmavých vlasů a postupně se uklidnilo, když jej Siwan lehce pohoupala a políbila do slabých vlásků.
„Postarám se o tebe Tommy.“

Siwan se do Bradavic zase vrátila, ale bylo to za velmi dlouhou dobu a to co věděla, jí činilo zlomenou.
Té noci, kdy jí Voldemort dostihl na ní učinil jedno staré a mučivé kouzlo. Způsobil jí velmi vážnou nemoc a trvalo věčnost, než znovu mohla otevřít oči, promluvit pár slov, postavit se a než se znovu naučila chodit.
V místě kam ji zasáhl jí zbyla další nepatrná jizva, i tu nakonec ferlingové společnými silami vyléčili. Ale čas od času se stará rána ozvala a Siwan pak zažívala ukrotné bolesti.
Voldemort jí ublížil a to byla jedna z věcí, kterou mu ani ona, ani Brumbál nemohli odpustit.
Siwan pochopila, jak jej podcenila a nebyla to ani z daleka jediná rána, která bolela.
James a Lily byli mrtví, její duše byla rozervaná, protože měla stále před očima vzpomínku na to, jak od nich odchází. Kdyby jen zůstala.
Milovaný James a Lily…plakala pro ně mnoho dní a bylo to hořké. Ale musela to přežít. Harry byl naživu. Sirius byl teď na útěku z Azkabanu a Petr podle všeho měl být mrtvý. Jenže ona cítila něco jiného.
Nenáviděla ho z duše a vinila jej za vše. Věděla, že strážcem tajemství byl on, ale nemohla to dokázat. A Remus byl stále sám, jako vlkodlak trpěl. I když teď byl v Bradavicích a učil.
Věděla, že je teď blízko Harryho a právě to ji přivedlo zpět.
Přítel a dítě, které slíbila chránit a měla jej přijmout za vlastní, pokud by se kdy něco stalo.
Ale tady začal ten problém, znovu…

„Remusi?“ zašeptala do stinného pokoje.
Neozvalo se nic, ale cítila jeho tlumené zavrčení.
Vešla a zavřela za sebou dveře, byla neozbrojená a sama. Navíc tam byla uprostřed noci, přímo ve chvíli, kdy Remus byl vlkodlakem.
Bylo to jako kdysi.
„Remusi.“ Zopakovala a pak tišeji dodala. „Příteli Náměsíčníku.“
Zpoza stolu se na ni vyřítil, ale stačilo jen natáhnout ruku a stanul uprostřed pohybu. Dívali se na sebe.
„Tohle nechceš udělat, pamatuješ?“ zeptala se a na okamžik jí zvlhly oči. „Jsi pořád jen ty a nemusíš být ničím jiným.“
Pak rukou otočila po směru hodin a roztaženými prsty mířila na jeho srdce.
Tak jako kdysi se změnil, vše co zbylo bylo jen tlumené zakňučení a pak přerývavý dech.
Nastala nekonečně dlouhá chvíle ticha a doslova chvíle, kdy se nic nepohnulo.
Pak Remus zasténal a trochu zavrávoral. Ihned přiskočila k němu.
Ale to už ji zase držel v náručí.
„Tess!“ a i on ji svíral velmi naléhavě. „Ty nejsi mrtvá!“ skrz pevně zavřené oči se i jemu prodraly dvě slzy, ale ty rychle zmizely. Jeho tvář byla zpocená a bledá. Byl nemocný.
Posadila ho na židli a zůstala u něho.
„Jak to že jsi- co se stalo, Brumbál říkal-.“ Naléhal.
„Žiju.“ Řekla a její tvář byla plná stínů a pochybností. „Ale je to moje prokletí, je to ta zatracená věc.“
„Co to říkáš!“
„Měla jsem umřít taky. Tolik jsem si to přála.“
„Neříkej to! James by to nechtěl! A Lily také ne!“
Zamrkala a sevřela pevně čelisti. „Nevyčítáš mi to?!“
„Jak bych mohl, jsi tady. Jsem tak rád!“
„Remusi proč se to stalo?“ řekla na pokraji zoufalství a on musel jen sledovat jak se propadá do minulosti. Sevřel pevně její ruku a víc si netroufl.
„Nejde to vrátit. Nesnaž se o to, jsi tu teď s námi.“
„Jsem tu s tebou.“ Přikývla.
„Nikdy jsem tě neviděl raději, na mou duši. Tess!“ řekl veseleji a zářil štěstím, byť byl nesmírně unavený.
„Měl bys odpočívat.“ Napomenula ho trochu.
„Ne když jsi tady.“ Řekl. „Musíš mi toho mnoho vyprávět. Kde jsi byla celou tu dobu?“
„Na severu.“ Odpověděla prostě. „Nwalme a já jsme pomáhali udržet hranice. Pořád kolem něco obchází“.
Přikývl. „Vévodkyně ze Skeliff.“
I ona jemně kývla hlavou na souhlas. „Sloužili jsme pod ní.“
Podala mu sklenici s vodou a počkala, dokud se nenapil, pak přes něho přehodila ještě jednu deku. Třásl se.
„Dovol mi, abych ti pomohla.“ Nabídla se a aniž by čekala na odpověď, přešla k jeho zádům, kde mu naučeným hmatem uvolňovala páteř. Pak rozdrtila pár bylin z váčku připevněném na opasku a brzy vytvořila jakousi mast na některé škrábance.
Remus vyčkával, věděl, že musí počkat, dokud nezačne ona sama.
„Vrátila jsem se.“ Řekla nakonec.
„Mysleli jsme, že jsi mrtvá. Dvanáct let, Tess.“
„Jako bych byla.“
„Proč teď?“
Pokrčila nakonec rameny a znovu si k němu přisedla, když skončila s nejnutnější léčbou. Teď to bylo na něm.
„Brumbál mě potřebuje a já už jsem to nemohla odkládat. Je tu můj domov.“ Vysvětlila.
„A Harry žije.“
Remus opět přikývl. „Je velmi podobný svým rodičům.“
Trhla sebou, jako by dostala žihadlo. „Chybí mi,“ řekla smutně.
„Muselo se to nejspíš stát.“ odpověděl po chvíli. Pak se ovšem pátravě zadíval do její tváře.
Viděl, že se za tu dobu hodně změnila. Byla mnohem vážnější a smutnější než dřív. Přesto se stále usmívala a byla to ta samá milá a klidná Siwan jako vždy.
„Sirius je někde poblíž.“ Řekl.
Zpozorněla a ostražitě se na něj podívala. „Proč mi to říkáš?“
„Jde prý po Harrym.“
„Nesmysl.“ Řekla odhodlaně, ale přesto už se nepodívala do vlkodlakových očí. „Tomu nevěřím.“
Remus ji jen sledoval, byla stále tak záhadná. Jak rychle si uvědomil, jak mnoho mu chyběla. Tak jako jeho dávní přátelé.

Byla u něho celou noc.
Nedokázala a ani nechtěla a nemohla jej znovu proměnit, to by bylo moc a navíc nedokázala měnit zákony přírody příliš často v jeho prospěch.
Vždyť to bylo nedávno, co se vrátila zpět a teď to byl některý další úplněk, který trávila s ním. Jenže tenhle byl o to horší.
Vše kolem ji mučilo a byla napnutá k prasknutí. Tam někde na pozemcích se proháněl Sirius a byl tam i Harry. Jamesův syn, měla by jej chránit. Mozkomory cítila na dálku a nesnášela ten mrtvolný pach byť jen vzdáleně.
Ale ona byla tady, v lese spolu s Remusem.
Po té co utekl a díky tomu neštěstí se podařilo uniknout i přeměněnému a hlavně živému Petrovi Pettigreuvovi, Remuse našla a zůstala s ním.
Bylo to náročné, protože jej musela přeprat.
Ano, byla zase v podobě té největší pumy a i ona byla poškrábaná a zkrvavená. Musela to ale udělat, aby mu zabránila udělat něco horšího. Zachránila někomu život, to za to stálo.
Ale celé tělo jí bolelo a byla jako rozlámaná, navíc jí rány pálily a nepříjemně upozorňovaly na to, že nebyla dost rychlá.
Ale pak přeci jen zvítězila a Remus teď ležel u opět v lidské podobě pod její tlapu.
Měla na něm položenou svou hlavu a ušima registrovala jakýkoliv zvuk kolem.
Svítalo.
Remus se pohnul a ona trochu zavrčela. Otevřel oči a dlouho přemýšlel kde je.
Rýpla do něj čumákem a on pootočil hlavu.
„Tess!“ vypískl ihned, ale nepustila ho. Místo toho se také proměnila zpět a pak hodnou chvíli hleděla do jeho, teď už klidných, očí.
„Dobré ráno, Moony.“
„Co se to-.“ Pak se zarazil.
„Nemůžeš za to.“ Řekla mu a konečně se zvedla.
„Byla jsi se mnou celou dobu?“
Přikývla.
„A já jsem-. To se-. Ublížil jsem někomu?“
„Ne.“ Řekla jako verdikt, protože byl zoufalý. „Nestalo se nikomu nic.“
„A Harry? A to všechno?!“
Musela pokrčit rameny. „To nevím, byla jsem s tebou. Byl jsi v bezvědomí.“
„Bezvědomí?“ řekl a sáhl si na hlavu. Měl tam několik škrábanců, ale omluvila se mu. Byli si konec konců rovni.
„Musím hned zpátky.“ Řekl a ona opět kývla na souhlas.
„Dej na něj pozor Reme.“ Řekla s podivným úsměvem.
„Tess?“ zeptal se, ale to už ona mizela mezi stromy.
„Musím teď jít..“
A i on se vydal zpět. Hlava jej bolela a to nebylo nic oproti jeho svědomí. Ve vstupní síni narazil na Brumbála…

„Vyhodili vás?“ zeptal se Harry.
„Ne,“ odpověděl pak s úsměvem Remus…to už bylo o několik hodin později.
Tíseň srdce to ovšem nezmírnilo.
„Tak proč-….“
Jsem vlkodlak… znělo mu v hlavě. Díky Tess! Zachránila jsi ho a mě také…děkuju ti!
Chtěl jí ještě říct, ale ona byla vlastně pryč. Místo na ni se díval do zářivě zelených očí Harryho Pottera.
Syna jeho nejlepších přátel.