Harry Potter a Spojení rodů, Kapitola 16 - Růže a zrada

Ginny otevřela oči a první koho viděla byl Harry, který spokojeně oddychoval vedle ní. Neslyšela ho v noci přicházet, nejspíš usnula dříve, než se vrátil. Chvíli se na něj dívala, když otevřel oči.
„Dobré ráno,“ zašeptal.
Ginny mu pozdrav oplatila krásným úsměvem. Měla sice na jazyku spoustu otázek, naštěstí v sobě měla více taktu než Ron a nechala je tam ležet. Věděla, že když s ní bude chtít Harry mluvit, řekne jí to.
Netrvalo dlouho a probudili se i všichni ostatní, nikdo však nevypadal, že by se mu chtělo vstát. Ron se však najednou zvedl, div že nepraštil Hermionu, která k němu byla nakloněná.
„Zdá se mi to, nebo cítím vajíčka se slaninou?“
Hermiona, která se nejdříve lekla co se děje, prohodila cosi o tom, že je to typické, a zabořila se zpátky do spacáku, všichni ostatní však zpozorněli. Opravdu. Cítili vajíčka, slaninu a opékané klobásky.
„Kde by se to tady vzalo?“ divila se Ginny, začala se hrabat ze spacáku a následovala Rona, který se vydal neomylně směr kuchyň. Ostatní ji napodobili.
„Dobré ráno,“ pozdravil je vesele Lupin, „říkal jsem si, že jste určitě dlouho nic nejedli,“ začal servírovat připravené jídlo na stůl. Malfoy přemýšlel, jestli vařil sám, otevřená knížka Čarodivy v kuchyni mu byla odpovědí.
„To o..du..n…“ odpověděl mu Ron s plnou pusou vajíček.
„Profesore, jak jste vlastně věděl, že budeme tady?“ zeptala se Ginny o poznání kultivovaněji.
„Jak už jsem říkal včera, Ginny, tušil jsem, že Harry bude chtít navštívit dům svých rodičů. Nevěděl jsem, kdy dorazíte, ve vesnici jsem hlídkoval téměř celý den, než jste se objevili. To mě by spíš zajímalo, kam jste zmizeli. Molly z toho měla málem mrtvici. My všichni,“ doplnil, když viděl provinilé pohledy Ginny a Rona. „nevěděli jsme, kde jste a váš vzkaz nás moc neuklidnil.“
„Nezlobte se, ale nešlo to jinak,“ začal se omlouvat Harry.
„Já se nezlobím, Harry. Kdybyste neměli opravdu vážné důvody, určitě byste nám řekli víc, že?“
Všichni přesvědčili.
„Nechci po vás, abyste mi prozradili, co máte v plánu, ale povězte mi, týká se to Voldemorta?“
Malfoy se neubránil úšklebku.
„Všechno se poslední tři roky týká Voldemorta, Lupine. Koho jiného by se to mělo týkat?“
Lupin se nenechal rozhodit.
„Myslel jsem, jestli se třeba nechceš pomstít otci, Draco. Jestli nechceš Luciuse zabít.“
„Do toho vám nic není.“
Lupin to nekomentoval. Věděl že to je jen a jen Dracova věc a navíc mu bylo srdečně jedno, co bude dělat.
„Buďte opatrní, Harry. Nechci vás podceňovat, ale,“
„My si nebezpečí uvědomujeme, profesore,“ ozvala se Hermiona, „ale přesně kvůli tomuhle jsme odešli ze štábu beze slova. Nechtěli jsme být poučováni o nebezpečí a podobných věcech. Stejně by to nezměnilo naše rozhodnutí.“
Lupin pokýval hlavou.
„Dobře, vidím, že z vás nic nedostanu. Tak toho necháme, ne? Jaké máte plány na dnešek, Harry?“
„Chtěl bych se jít podívat ke hrobu mých rodičů,“ řekl dotazovaný klidně. Na tu chvíli čekal nejméně deset let.
„A… e… .. o,“ začal Ron, ale když zachytil Hermionin pohled spolkl sousto a začal znova:
„A kde to je?“
„Kousek odsud, u kostela,“ odvětil Lupin.
„Chceš jít…“
„…sám?“ doplnil Ginny Harry a usmál se. „Ne, myslím, že ne.“
Malfoy se neklidně zavrtěl na židli. Věděl, že se s ním na tenhle výlet nepočítá a upřímně řečeno mu to vůbec nevadilo, jen to potřeboval navlíknout tak, aby to vypadalo jako čistě jeho rozhodnutí.
„Fajn, bude někomu vadit, když vaší nepřítomnost využiju ke sprše?“ zeptal se, ale na odpověď nečekal. Kdyby to někomu vadilo, měl by smůlu.

Cesta ke kostelu opravdu netrvala dlouho. Byl sice postaven na opačné straně vesnice, než ležel dům, přesto jíž z oken kuchyně mohli vidět kostelní věžičku. Vesnice byla opravdu velmi malá, ideální místo na to, se skrývat, pomyslel si Harry. Ani najít samotný hrob jim netrvalo dlouho, z nějakého nevysvětlitelného důvodu byl upravovaný a dalo by se říci krásný.
Všichni mlčeli. Harry cítil, jak se mu rozklepaly ruce. Nedokázal se na jména vytesaná v kameni jen tak dívat. Poklekl a rukou se dotkl náhrobku, na kterém se zračila vytesána jména jeho matky a otce. Trochu ho překvapilo, jak je hrob obyčejný a prostý, čekal minimálně hrdinský epitaf, po ničem takovém však nebylo ani památky. Přesto byl hrob neobyčejně krásný, díky růži, která byla vytesána mezi jména jeho rodičů. Mimoděk se jí dotkl. Zachvátila ho neovladatelná touha hrob otevřít. Nevěděl proč, ani jak, ale věděl, že to prostě musí udělat.
„Musím to otevřít,“ řekl nahlas a podíval se na ostatní. Nikdo mu nepřišel pomoc, nejspíše nechápali, co tím myslí, a tak svá slova upřesnil.
„Musím otevřít ten hrob. Musím se podívat dovnitř.“
Všichni na něj hleděli jako na blázna, začalo ho to rozčilovat, a tak se snažil pohnout masivním kamenem sám.
„Harry,“ chytla ho jemně za ruku Hermiona, aby ho zadržela, „chápu, že je to pro tebe těžké, ale,“
„Ne, Hermiono,“ nezastavil se Harry, a pokračoval ve své práci. „Tohle nechápeš, to nemůžeš chápat,“
„Nemůžeme to chápat, Harry,“ připojila se Ginny, bohužel tón jejího hlasu neodpovídal tomu, co řekla. Harry na okamžik přestal se snahou pohnout náhrobkem.
„Ne, Ginny, nemůžete! Jsou to snad vaši rodiče?“
„Ne, Harry, ale co myslíš, že uvidíš. Není tam nic než, „ nestačila doříct, jelikož kámen se najednou odsunul sám od sebe.
„Kdo to udělal?“ zeptal se Ron a rozhlížel se kolem sebe, jako by čekal, že Hermiona nebo Lupin se rozhodli Harrymu pomoci pomocí kouzla. Oba dva ale vypadali stejně překvapeně.
„Nikdo,“ odvětil Lupin.
„To ta růže. Jakmile jsem se jí dotkl, věděl jsem, že to musím otevřít,“ řekl Harry a opatrně se přiblížil k vzniklému otvoru. Toužil po tom podívat se dovnitř, ale zároveň se toho velmi bál. Nakonec sebral všechnu odvahu a opatrně nahlédl přes okraj. Nebylo mu moc příjemné hledět na rakve svých rodičů, jeho pozornost však brzy zaujalo něco jiného.
Co to je? pomyslel si, a sehnul se pro něco blyštivého. Mezi rakvemi byl položen zlatý šálek, skoro to vypadalo, jako by ho tam někdo zapomněl, kdyby to bylo možné. Opatrně ho vytáhl na světlo, aby si ho mohl prohlédnout. Ostatní si předmětu ihned všimli.
„Co to je?“ zeptal se nahlas Ron.
„To je,“ nevěřila Ginny, která si šálek pozorně prohlédla a málem přehlédla téměř nezřetelné zlaté M.
„Šálek Helgy z Mrzimoru, myslím že ano,“ věděl co myslí Harry a usmál se.
„Viteál?“ téměř zakřičel Ron.
Čekal cokoliv, ale že by jednu část Voldemortovi duše našli v hrobě Harryho rodičů, to si nikdy nepředstavoval.
„Co tady dělá?“ nechápala Hermiona.
„Já nevím,“ usmíval se Harry.
„Opravdu je to ten šálek?“ ubezpečoval se Ron. Nechtělo se mu pořád věřit té absurdní situaci.
„Jo, Rone. Viděl jsem ho. Viděl jsem ho v té vzpomínce. Určitě je to on!“ byl si jistý Harry.
„Škoda, že nevíme, jak ho zničit,“ posteskla si Ginny. Chápala harryho radost nad objevem, ona však nebyla nadšena z představy, že ho budou muset mít kdoví jak dlouho u sebe.
„Ničit ho bych vám neradil,“ ozval se najednou Lupin, který byl až do této chvíle zticha.
Všichni se na něj jako na povel podívali. Nejdříve mysleli, že Lupin ví o viteálech něco víc než oni ,ale když viděli jak vytahuje hůlku, došlo jim, že to tak nejspíše nebude. Byli tak překvapení, že se nezmohli na žádnou reakci. Tedy až na Rona, který si první uvědomil, k čemu se Lupin chystá. Neuvažoval nad tím, co dělá a než stačilo Lupinovo kouzlo trefit Harryho, vrhl se do kletby sám. Zasáhla ho přímo do hrudníku a zhroutil se k zemi.
„RONE!“ zakřičela Hermiona vrhla se k němu. Harry se nevědomky postavil přes Ginny a zahřměl:
„Expeliarmus!“ Lupinovi hůlka ihned vylétla z ruky.
Harry se na Lupina překvapeně podíval. Nechápal, co to profesor dělá, ale vůbec se mu to nelíbilo. Podvědomě čekal nějaké vysvětlení, doufal, že jsou kolem nějací Smrtijedi, a že Lupin Rona trefil omylem, ale zároveň věděl, že to si jen nalhává. Lupin se bezeslova vrhl k hůlce, která ležela mezi ním a Harrym a než ten stačil cokoliv udělat, s hlasitým prásknutím zmizel.
Harry se otočil jako na obrtlíku a spěchal k Ronovi, který nehnutě ležel na zemi. Skoro se v něm zastavilo srdce. Ginny si všimla jeho pohledu.
„Byly…byly to je mdloby na tebe,“ zašeptala, jako by ho chtěla uklidnit.
Hermiona se mezitím trochu uklidnila a začala jednat jako obvykle.
„Enaverte,“ zamířila na Rona hůlkou. Po chvíli, která všem přišla jako věčnost, Ron otevřel oči.
„Rone,“ objala ho. Ron byl očividně v šoku a jen se na ni nepatrně usmál.
„Jsi v pořádku?“ pomohl mu na nohy Harry a spolu s Ginny ho podepřeli. Ron neodpověděl, jen pokýval hlavou.
„Musíme… musíme do domu,“ řekla Hermiona a hlas se jí stále třásl.
Cesta jim zabrala více času, než když šli na hřbitov. V přijímací hale narazili na Draca, který byl z jejich nenadálého příchodu překvapen.
„Co se stalo?“ zeptal se, když viděl Ginny a Harryho podpírající Rona, který rozhodně nebyl ve své kůži.
„Dobrá otázka,“ ušklíbla se Ginny a podstrčila bráchovi židli, aby se mohl posadit., „měl by ses spíš zeptat Lupina.“
Draco se rozhlédl po příchozích.
„A kde je?“ optal se, protože Lupin mezi příchozími nebyl.
„To je taky dobrá otázka,“ napodobil Ginnin úšklebek Harry a na chvíli se odmlčel. Draco ho však pohledem vyzval, aby pokračoval.
„Teď je nejspíš někde se Smrtijedama a klábosí s nima. Vypráví jim, jak se na nás zaútočil a jak nám chtěl sebrat viteál,“ zvyšoval během řeči řeč a nakonec naštvaně kopl do spacího pytle, který měl zrovna nejblíže.
„Jak pokusil vzít viteál, Pottere? Jaký viteál?“ nechápal Draco, o čem to Harry mluví, naštěstí se do hovoru vložila Hermiona a vše uvedla na pravou míru. Stejně jako oni nechápal, co měl znamenat.
„Lupin je členem toho vašeho řádu, ne? Neměl by tedy být ztělesněné dobro a krýt ti zadek, Pottere?“
Harry by po něm nejradši něco hodil, ale zrovna neměl nic po ruce.
„My si taky mysleli, že je v řádu,“ promluvil konečně Ron a obrátil se na hermionu, „ nemohl být pod nějakou kletbou?“
„Teoreticky by to možné bylo,“ začala Hermiona, každý však cítil nevyřčené ale. Bylo zbytečné, aby se někdo ptal v čem je háček, Hermiona sama pokračovala.
„Ale nedávalo by to smysl. Kdyby měl za úkol nás napadnout, udělá to už včera. Zaútočil, až když se dozvěděl, že jdeme po viteálech, že je chceme zničit. Jako by věděl, čí je to viteál. Já… obávám se, že to mu mohl říct jen Voldemort a Harry, ty víš, že o viteálech se jen tak nemluví.“
„A co když to jen tak má vypadat?“ zeptala se s nadějí v hlase Ginny, „co když pracuje pro řád, stejně tak jako Snape?“
Harry zakroutil hlavou.
„To by asi věděl o Snapeovi, ne? Že dělá pro řád. Překvapilo ho to stejně jako nás. Navíc, nikdy by nikoho z nás neohrozil. Ne ten Lupin, kterého..Ginn, já viděl ten pohled, to nebyl náš Lupin“
Odmlčel se. Pořád tomu nechtěl uvěřit. Nakonec se rozhodl jednat.
„Každopádně musíme pryč. Jestli je Lupin opravdu na straně Smrtijedů, bude se to jimi za chvíli všude tady hemžit.“
„Dovnitř se nedostanou, ne?“ namítla Ginny.
„Ne, ale jakmile budou venku, my už se pryč nedostaneme. Počítám, že když se nemůže nikdo přemístit sem, nemůžeme ani my nikam jinam. A kdoví jak to s tou ochranou je. Třeba si to celý jen Lupin vymyslel. Nebo ty mi věříš, Pottere?“ narazil na svůj bezproblémový příchod do domu Malfoy.
„Má pravdu,“ řekl Ron, čímž téměř vyrazil ostatním dech. „Musíme vypadnout.“
„Fajn. Kam chcete jít?“ zeptala se Hermiona věcně.
„Doupě?“ navrhla Ginny, Ron však nesouhlasil:
„Mohl by tam být Bill s Fleur..“
„Co Lenka?“ vzpomněla si najednou Hermiona, „Harry, Lenka je, Lenka je opravdu kamarádka a neznám nikoho jiného, kdo by byl ochoten,“
Harry ji přerušil: „Já nic nenamítám, Hermiono,“ jestli si mohl být něčím jistý, tak tím, že Lenka jim pomůže. A rozhodně nebude Voldemortova pomocnice, „vezmi Ginn první a než se vrátíš, zkontroluj galeon. Když dám znamení, ať tě ani nenapadne se vracet!“
„Proč mám jít první?“ vzepřela se Ginny. Harry ji pohladil na tváři.
„Protože nechci aby se ti něco stalo. A žádný ale,“ dodal, když se Ginny opět nadechovala ke slovu.
Hermiona se zatvářila vystrašeně, ale hned se zase usmála.
„Hned jsem zpátky,“ usmála se na Rona a letmo mu dala pusu na tvář, Ginny si s harrym vyměnila rovnou polibek. S Dracem se rozloučily krátkým pokývnutím. Chytly se za ruce a s hlasitým prásknutím zmizely.
Objevily se před domem s krásnou zahradou. Hermiona sáhla do kapsy. Mince byla žhavá.