Harry Potter a Spojení rodů, kapitola 17 - Lenka Láskorádová

Ginny pohlédla na Hermionu a hned poznala, co se stalo.
„To ne“ zašeptala.
„Oni to zvládnou,“začala uklidňovat Ginny a zároveň i sebe Hermiona a vydala se směrem k Lenčině domu, ačkoliv měla sto chutí se vrátit. Ginny zůstala stát na místě.
„Hermiono,“ zavolala, „musíme se tam vrátit nemůžeme je tam nechat.
„Nemůžeme, Ginny, slyšela jsi co říkal Harry. Má pravdu, my bychom se přemístily rovnou mezi Smrtijedy, a to by jim moc nepomohlo.“
„Harry vždycky dělá všechno pro to, aby ochránil druhý, ale nemyslí na to, aby ochránil sám sebe,“ pokračovala Ginny jako kolovrátek.
„Zatím mu to ale vycházelo, ne? Ginny, já z toho taky nejsem nadšená, opravdu ne, ale my dvě teď nemůžeme dělat nic jiného, než že poprosíme Lenku, aby nás u sebe nechala.“
„Ginny nechápala, jak může Hermiona zůstat tak klidná. Věděla, že má pravdu, přesto měla sto chutí něco udělat, cokoliv, co by Harrymu, Ronovi a dokonce i tomu Malfoyovi pomohlo. Nesnášela pocit bezmocnosti, ale teď jí opravdu nezbylo nic jiného, než se rozběhnout za Hermionou.

Lenka ležela před domem v trávě a hledala nějaký nový druh kouzelného tvora, když si všimla, že se k ní blíží dvě postavy. Postavila se a málem vykřikla radostí a překvapením.
„Hermiono, Ginny, co tu děláte? Ráda vás vidím,“ rozběhla se jim naproti.
„Ahoj Lenko,“ usmála se Ginny a Hermiona ji napodobila a rovnou přešla k věci, ačkoliv si uvědomovala, že to není moc slušné.
„Lenko, potřebujeme pomoc.“
„S čím?“ usmála se.
„Potřebovali bychom…potřebovali bychom se tu na nějakou dobu schovat.“
„Vy dvě?“ podivila se Lenka.
„Ne, ještě Harry, Ron a Draco, oni… za chvíli dorazí,“ upřesnila Ginny.
Lenka ani chvíli nezaváhala s odpovědí.
„Dobře,“ usmála se, jako by nebylo nic lehčího, „táta teď stejně není doma, je na mezinárodní konferenci o škrknách, bude o tom psát článek v Jinotaji, ale jsem si jistá, že mu to nebude vadit, až se vrátí. Bude rád, že pozná mé kamarády,“ znova se usmála.
„A kdy se vrací?“ přešla Ginny fakt, že nikdy o žádné konferenci o škrknách neslyšela.
„Nevím, ale říkal, že mě chce stihnout dřív, než odjedu do Bradavic.“
„Víš, my do Bradavic nepojedeme, Lenko,“ pokračovala Hermiona ve výčtu novinek. Lenka to však vzala jako fakt.
„A kam půjdeme?“
Ginny s Hermionou na sebe pohlédli, jakoby nevěděli, co říct, Lenka však pokračovala sama.
„Zkoušky NKÚ už máme. Můžeme tedy pomoci Harrymu.“
Hermionu překvapilo s jakou samozřejmostí to Lenka řekla. Rozhodla se, že jí všechno spolu s Ginny poví. Posadily se do trávy a spustily. Skoro je nepřerušovala jen na Draca , Snapea a Lupina se vyptávala trochu víc.
„A teď nevíme, proč se nevrací,“ skončila Hermiona vyprávění a zadívala se do dálky, jako by čekala, že se někde objeví.
„Oni se určitě objeví, zatím jim můžeme připravit něco k večeři,“ zvedla se Lenka z trávy a pozvala obě děvčata do domu. „Alespoň se nám to čekání nebude zdát jako věčnost,“ dodala když viděla, že se ani jedné moc nechce.
„Myslíte, že měl Malfoy pravdu? Že se do toho domu Smrtijedi dostali?“ vyslovila Ginny nahlas myšlenku, která ji celou dobu tížila.
„Ne!“ odpověděla Hermiona příliš rázně na to, aby to byla pravda. Uvědomila si, že to Ginny poznala a tak vlastně dala za vděk Lence, která se je snažila rozptýlit povídáním o škrknách. Ani trochu ji nezajímalo a brzy ji přestala vnímat, myšlenky jí stále létaly jinam. Jediné, co alespoň trošku odvádělo její pozornost byly roztodivné obrazy květin, které pokrývaly prakticky všechna volná místa na zdech v kuchyni. Zobrazovaly různé byliny, keře a stromy, které Hermiona nikdy předtím neviděla. Dokonce podezřívala Lenku, že je namalovala sama. Brzy zjistila, že výzdoba v obývacím pokoji se výzdoba nese v podobném duchu, akorát namísto květin obrazy zobrazovaly pestrobarevné tvory a živočichy. Byly nádherné, ale velmi nerealistické.
„Líbí se ti?“ zeptala se Lenka, když si všimla, jak se Hermiona usmívá.
„Ano,“ přesvědčila Hermiona. „Ano, jsou velice zvláštní.“
Lenka přešla k jednomu z obrazů, na kterém byl nakreslen tvor velice podobný jednorožci.
„Tenhle je můj nejoblíbenější, Maminka ho nakreslila pro mě, víš?“ pohladila jednorožce po imaginární hřívě a svým neopakovatelným způsobem se na Hermionu usmála, až ji uvedla do rozpaků.
„Mluvily jste o tom, že jeden z těch viteálů má něco společného s Havraspárem?“ převedla Lenka najednou řeč. Obě dívky přesvědčily a Lenka pokračovala.
„Není moc předmětů, které by Roweně z Havraspáru zůstaly. Profesor Kratiknot nám vyprávěl pouze o jednom. Rowena byla velmi chytrá a schopná čarodějka, podle těchto vlastností vybírá studenty Moudrý klobouk i nyní – učenost a ostrovtip, nic neslouží lidstvu líp,“ zarecitovala slova klobouku a pokračovala, „ještě něco ale dělalo Rowenu výjimečnou. Její hůlka. Vypráví se, že to byla nejmocnější hůlka, jaká kdy spatřila světlo světa. Nikdo jiný prý ji nebyl schopen ovládat. Salazar Zmijozel se o to prý pokoušel, ale marně. Nikdo ale neví, co se s Roweninou hůlkou stalo po její smrti. Prý je ukryta tak, aby ji nemohl získat nikdo nepovolaný.“
„A ty si myslíš, že ta hůlka je viteálem?“ chtěla vědět Ginny, Lenka však pokrčila rameny.
„To já nevím. Ale měla symbolický význam. Víte, jak vypadá znak Bradavic? Stejně tak, jako patří ke každé koleji jedno zvíře, patří k ní i jeden předmět. K Nebelvíru meč Godrika Nebelvíra, ke Zmijozelu medailon Salazara Zmijozela, k Mrzimoru šálek helgy z Mrzimoru a k Havraspáru právě hůlka Roweny z Havraspáru.“
„Jak to víš?“ podivila se Hermiona, která si nevzpomínala, že by o něčem takovém někdy četla.
„Profesor Kratiknot nám Hvraspárským vypráví víc, než se dozvíš z knih, nebo z hodin ve škole, jeho povídání je vždycky velmi zajímavé,“ vysvětlila Lenka a přešla ke knihovně. Vytáhla z ní sešit ve Starých deskách.
„Moje maminka,“ začala v sešitě listovat, „si vždycky profesorovo vyprávění zapisovala a tady,“ ukázala na právě nalistovanou stránku, „si symboly koleji zakreslila.“
Ginny a Hermiona se zadívaly na nádherně provedené kresby. Bylo neuvěřitelné, jak přesně Lenčina maminka zachytila podobu předmětů, ačkoliv je nikdy neviděla. Hermiona konečně začínala chápat, po kom má Lenka takovou fantazii. Ale vyprávění o hůlce jako viteálu dávalo smysl, jenom si nedovedla představit, jak hůlku naleznou. Zatím měli neuvěřitelné štěstí, vše jim padalo do klína samo. Neuměla si představit, že by to pokračovalo i nadále. I když o štěstí se v posledních hodinách moc mluvit nedalo.
„Já už to nevydržím,“ ozvala se najednou Ginny, „Hermiono, už se nevracejí opravdu dlouho, nemůžeme tady jen tak sedět. Ron a Harry by tady taky neseděli!“
Hermiona věděla, že má Ginny pravdu. Chtěla sice respektovat Harryho rozkaz, ale když mu to slíbila nepředpokládala, že se zdrží tak dlouho.
„Dobře,“ řekla nahlas. „Ale kam se přemístíme?“
„Co třeba hřbitov?“ navrhla Ginny.
Hermiona jenom zakroutila hlavou a dodala, že to je příliš nebezpečné.
„Teď by se hodili testrálové,“ pronesla Lenka, nikdo na její poznámku však nereagoval.
Najednou si Hermiona vzpomněla, že si cestou na hřbitov všimla rozhledny na vrcholu kopce. Nebyla si sice jistá, zda se zvládne přemístit přesně, přesto to bylo bezpečnější než objevit se uprostřed bandy Smrtijedů. Ginny s jejím nápadem souhlasila a Lenka se jen usmála. Hermiona sice nepočítala s tím, že by Lenka šla s nimi, nikdy se nepřemisťovala s více než jedním člověkem, doufala tedy, že v tom tak nebude takový rozdíl. Chytla dívky za ruce a všichni s hlasitým prásknutím zmizely.