Lagurunt

Byla mi vytčena podoba s Gaimanovými Americkými bohy a s Prachettem. Já ji tam nevidím, kdyžtak upozorňuju, že nešlo o opisování

Probudil ho jeden ranní paprsek. Tančil po jeho tváři svůj laškovný tanec v přesvědčení, že to příslušníka sličného národa potěší. Elfa to ovšem nepotěšilo, naopak velice otráveně vstal a zatáhl záclonu u jediného maličkého a opravdu velmi špinavého okénka v domě. Paprsek si chvíli mnul naražené místo, do kterého se o záclonu praštil a šel (nadávající tak peprně, jak jen to paprsek dovede) budit někoho jiného. Abych ale vše uvedla na pravou míru, Lagurunt, jak se hrdina tohoto příběhu jmenuje, není čistokrevným elfem, ale pouze polovičním. Jeho matka byla prodavačka zeleniny a jeho otec jeden z méně šílených elfů. Spojením těchto dvou zcela rozdílných stvoření vznikl Lagurunt, který nepatřil nikam. Ani k lidem, kteří ho podle špičatých uší a jemných rysů tváře považovali za arogantního elfa(a lidé nesnášejí, když potkají někoho, kdo by mohl být lepší než oni) ani ke Vznešeným, kterým způsob jeho chůze a řeči hned prozradil, že nemají tu čest s někým ze svých. Ne že by to Laguruntovi vadilo, lidé byli podle jeho měřítek hloupí a přízemní, elfí národ zase kvůli sňatkům mezi příbuznými nehorázně zdegenerovaný. Naštěstí nic z toho, s čím se teď elfové potýkali se nedostalo do Laguruntova genofondu, sice měl v rozčilení příšerné nutkání objímat stromy a jeho řeč v tu chvíli přecházela na elfí zpěvavé protahování samohlásek, ale to ho zas až tak neobtěžovalo. V práci kterou vykonával moc rozčilení nenašel, dělal totiž městského krysaře. Tu nejhnusnější a nejšpinavější práci ve městě, kterou nechtěl nikdo dělat. Dokonce i pomocníci čističů nástrojů čističů kanalizací se na něj koukali z vrchu. Díky svému původu ale neměl s krysami nejmenší problém, většinou si s nimi přátelsky popovídal a pak je pozval k sobě domů či je přesvědčil, že blízkém sousedním městě jim bude o hodně, hodně lépe. I když byl tedy se svým povoláním i postavením v životě poměrně spokojený, stejně nebyl život v zapadlém městečku to, po čem toužil. Lagurunt se chtěl stát hrdinou. Takovým tím hrdinou co v širokém černém plášti jede nocí, s mečem u pasu, kloboukem do čela a cvičeným sokolem létajícím nad jeho hlavou. Ten typ hrdiny, kterému skákají mladé panny přímo do náruče. Však taky celý svůj plat pravidelně utrácel za atributy pravých hrdinů a jen čekal, až bude jeho výstroj a výzbroj kompletní, aby mohl vyrazit do širých plání, horkých pouští a vysokých hor, kosit neřádstvo a ochraňovat čistotu a právo. Když si představil sám sebe, jak na černomodrém oři jede krajinou a jeho plášť temně vlaje, rozrušil se tak, že začal líbat lípu, která prorůstala jeho domem a tvořila větší část jedné z jeho stěn. Popsat Laguruntovy pocity slovy –překvapen- či –šokován-, když se teplý a až mateřsky příjemný kmen přeměnil na divoký barevný vír, by bylo přinejmenším nedostačující a poukazovalo by to na nedostatek vhodných synonym ve vašem slovníku.
Zeus se nudil. Na Olympu nebylo už dlouho co dělat, zvlášť teď, když už byl zapomenut a nikdo v něho nevěřil. Mrzelo ho, že se v jeho jméně už neprovádějí hromadné vraždy koz a jiné podobné taškařice, které ho vždy dokázaly vytrhnout z letargie. Jak tak procházel svým královstvím ani si nevšiml, že překročil hranice své říše a zkratkou přes Království nebeské si to štráduje přímo do části Aztéckých bohů. Svou chybu si uvědomil až když se mu pod nohy připletl opeřený had Quetzalquatl, kterému omylem přišlápl pár ocasních pírek, což si vyžádalo několikaminutové omlouvání a málem ho to stálo vyhlášení války mezi bohy. Z této části nebes se ale rychle klidil, moc dobře si totiž pamatoval jednu ze svých četných nápadnic, místí krasavici Coatlicue, která se neodbytně snažila získat jeho přízeň. Bohužel se naprosto nevkusně oblékala do různých tělesných částí svých nepřátel a navíc, děvče se dvěma hadími hlavami prostě nebyl Diův typ. Když už si tedy takhle nepěkně zašel, rozodl se navštívit svého přítele Atona, jednoho ze zapomenutých bohů starého Egypta. Svého přítele našel, jak sedí ve zlaté židličce a jednou ze svých nespočetných rukou si leští hrudní část svého slunečního kotouče. Pozdravil a při sklence vína, které nenápadně silou vůle přivolal z Dionýsových sklepů, se svému starému příteli svěřil se svým problémem.
„Tak si najdi jinou planetu, já to tak udělal, a nemůžu si stěžovat.“ Řekl Aton, Při řeči máchl paží směrem k maličkému modelu sluneční soustavy položenému na stolku z pravého zlata. Ze zlata tu bylo koneckonců všechno, včetně samotného Atona. Ten vstal a na dvou rukou odkráčel k modelu, který teď nebyl větší než zakrslé a smutné jablíčko. Když se ho ale dotkl, zvětšil se do rozměrů basketbalového míče. Sluneční bůh vnořil do černé koule ruku a vytáhl jednu z planetek.
„Jupiter!“ vydechl Zeus. Měl k téhle sluneční soustavě vřelý vztah, koneckonců jeho milované Řecko bylo její součástí.
„Moc se nerozněžňuj, není to Jupiter z té naší staré reality, byla moc úzkoprsá, navíc tam už znali kolo a lesk na boty a toustovače a tak dále, a víš jak to chodí. S vyspělou civilizací je málo legrace. Člověk si dá práci a stvoří krásnou písečnou bouři nebo něco takového, a oni místo ustrnutí ve smrtelné hrůze řeknou, že za to může nepravidelnost magnetického pole v Bermudském trojúhelníku.“ Protočil panenky, aby ukázal jak STRAŠNÉ to ve staré realitě bylo. „Tenhle Jupiter je obydlený a ta stvoření jsou tak primitivní, že se stačilo jednou zjevit a už jsem uctívaný na celé planetě“ Zeus jen vytřeštil oči. Celá planeta, to je poměrně dobrý výsledek. Vlastně skvělý výsledek. To by si taky nechal líbit. Aton se mezitím infantilně zahihňal a cvrknul do jednoho z četných měsíců, což mělo za následek vysoké vzedmutí vod na celé planetě. Družice byla silou planety přitáhnuta na své původní místo a oba bozi sledovali kontinenty (Aton pobaveně, Zeus trochu vyděšeně), které se po nyní zelené planetě posouvali jako maličké loďky hnané větrem. Lehké ťuknutí, které slyšeli při každém nárazu litosférických desek o sebe způsobovalo na planetě velikosti pomeranče nepředstavitelné škody.
„Čím víckrát to udělám, tím víc obětí mi přinesou.“ Odpověděl sluneční bůh na tázavý pohled jeho společníka. Jako na zavolanou se v místnosti začaly zhmotňovat mladé dívky, všechny průsvitné, vyděšené a k Diovu údivu všechny tříoké a fialové.
„Néé,“ zavyl Aton „zase mi posílaj panny!“ a začal zuřivě cvrnkat do jednoho z měsíců, až celá planeta vzbuzovala dojem, že tančí tango. Zeus opustil rozhněvaného Atona, který se stále snažil trápením Jupiterčanů získat něco jiného, než pár mrtvých polekaných děvčat, a zamyšleně odcházel zpět ke svému království. Ještě ten večer si s nadšením dítěte tvořícího mravenčí farmu vybral jednu neobydlenou planetu, kterou osídlil vším, co ve vesmíru našel.
Karolína se dívala do svého šatníku a kolem ní se jako vždy rozprostíral černý mrak. Nikdo ji nemá rád, ona je ošklivá a rodiče jsou příšerní. Nikdo na celém světě ji nechápe a nikdo neprožívá to, co ona. Už dlouho se cítí starší, než ve skutečnosti je a už dlouho uvažuje nad sebevraždou. A co si vlastně má dnes vzít na sebe? Když odhazovala z očí směšně dlouhou černou patku, uvažovala nad tím, jestli ji mikina s lebečkami oddělí od beztvaré masy a vystihne její pravé já. Pak si podmalovala oči černou tužkou, popadla knížku o vampýrech a i když venku lilo a bláta tam bylo po kolena, vyrazila do školy v černých plátěných botách, povinné výbavě moderního děvčete, které nechce jít s davem. Když ji autobus vychrlil na zastávce, která byla její škole nejblíže, znenadání se před ní otevřel světelný kruh. Z ničeho nic, prostě se tam jen tak objevil. A protože to byla dívka s fantazií a byla plna téměř dětské naivity a víry, zadívala se na střechu protější budovy hledajíc reklamní reflektor, který vytvořil takovou zvláštní podívanou. Když svědomité zírání na špičku stavení nic nepřineslo, strčila rohem knižní vazby do světelného kruhu, ten lehce zavířil, koketně zablikal, a Karolínu stáhl do blankytně modrých hlubin.
Probudila se. Nejdřív se chtěla postavit a odejít do školy, pak si ale všimla, že něco není v pořádku. Tak se zase posadila. Pak si ale řekla, že nebude přece v tak divné situaci sedět a tak si stoupla, navíc představa, že se něco ze země obtiskne na její černé kalhoty jí doslova vymrštila. Na druhou stranu, kdyby se kdokoli z nás ocitl ve stejné situaci, asi by se taky vymrštil a možná že i víc, než jednou. Karolína totiž stála na dně vyschlého solného jezera. Bílá krusta se táhla všemi směry od ní až k horizontu, kde si mile podávala ruce s úžasně modrým nebem. Karolína nevěděla, kde je, ale zato četla příliš mnoho knížek na to, aby nevěděla, co má dělat. A tak se po vzoru svých hrdinů vydala blíže neurčeným směrem (protože hrdinové to tak vždycky dělávají a čekají, co se z toho vyvrbí).
Lagurunt se probral na velmi vysokém stromě. Byl to jeden z těch opravdu vysokých stromů, u kterých máte pocit, že jsou schopni vám jednu natáhnout za to, jak se chováte k životnímu prostředí. Na prchavou chvilinku se zaradoval, když zjistil, že se spolu s ním na strom dostala i část jeho hrdinské výbavy, konkrétně dlouhý plášť a meč. Obojí byly skvosty ve své třídě. Plášť byl těžký, splývavý a dlouhý až po kotníky, černý s tmavorudou podšívkou. Meč byl zase zlacený a s tepaným jílcem. Potom ale jeho mozek přestalo dovádění s euforickou radostí bavit a tak se Laguruntova nálada propadla zpět do černých hlubin, momentálně někam k první třetině kmenu stromu, na kterém uvízl. Jak si tam tak zvesela bivakoval a představoval si, jak si ten večer asi ustele, vzpomněl si na hrdiny, kteří občas projížděli jeho městem. Ti by určitě nezůstali viset na stromě, kde jim hrozila bídná smrt (na výběr ze široké škály způsobů od pádu až po sežrání nějakým zuřivým stvořením, které může v téhle výšce klidně žít bez Laguruntova vědomí) Zapnul tedy ozdobnou sponu u těžkého pláště a k pasu připásal zlacený meč. Zhluboka se nadechl a pohlédl dolů..... A během nanosekundy si své rozhodnutí zase rozmyslel a začal přemýšlet o výživné hodnotě borových šišek. Proud jeho šiškových myšlenek byl ale přerušen jedním velice podivným úkazem. Přímo před ním stál člověk. Normálně by se tomu nedivil, lidé si před něj stoupali celkem často, třeba aby na něj hodili shnilé rajče nebo aby udělali něco podobně rozmarného, ale nikdy před ním nikdo nestál jen tak ve vzduchu, zatímco on by seděl na vrcholu obrovského stromu, který se kvůli poryvům větru povážlivě nakláněl. Ten muž byl vysoký a prošedivělý a i přes svůj zjevně pokročilý věk měl velice dobře udržovanou postavu. Tu poslední informaci by Lagurunt ke svému přežití nutně ani nepotřeboval, ale vítr si skotačivě pohrával s mužovou vrstvenou tunikou a ta v příhodných okamžicích odhalovala víc, než by bylo vhodné ukazovat řekněme třeba na trhu nebo na úřadech. To už se ale muž evidentně chystal promluvit, otevřel ústa a oblohu rozčísl blesk a hromy zaburácely. Díky tomuto jistě působivému efektu mu samozřejmě nebylo rozumět ani slovo. Luskl tedy prsty a bouře se utišila a nebe vyjasnilo. Muž se usmál, odhodil poletující vlasy z obličeje a promluvil podruhé. Tentokrát mu však rval slova od úst vítr a odnášel je všemi směry, jen ne k uším vyjeveného půlelfa. Došlo tedy na další luskání a konečně se uklidnil i vítr a podivný člověk mohl bez zábran promluvit.
„Tě péro sombréro!“ řekl se zářivým úsměvem. Lagurunt chtě nechtě musel přiznat, že od levitujícího kulturisty očekával malinko něco jiného. „Asi se divíš, co tady děláš.“ pokračoval levitující kulturista „Nemusíš se ničeho bát, ten strom je moje chyba. Hned tě sundám“ doplnil svá slova dalším neuvěřitelně jasným úsměvem.Lagurunt byl v pokušení roztáhnout mu čelisti a spočítat zuby, protože se zdálo, že jich má ten člověk neuvěřitelně moc. Najednou ale stál na pevné zemi a zaplavila ho povznesenost tak silná, že s sebou odnesla všechno ostatní.
„Mám pro tebe úkol, stvořeníčko“ zatetelil se podivný muž. „Jo mimochodem, já jsem Zeus, král a bůh tohohle světa, kdo jsi ty?“ další úsměv, za který by se nemusel stydět ani takový ten divný chlápek, co se vám každé odpoledne snaží vnutit novou sadu čistících lopatek na uši nebo něco podobného.
„Lagurunt.“ Zavyl překvapivě náš hrdina, který momentálně na všech čtyřech objímal matičku pevnou zemi a obdivně hleděl na jeden ze středně velkých valounů, které se na zemi válely. Valoun se cítil Laguruntovou pozorností trochu obtěžován a tak se maličko zrudlý rychle snažil odvalounit pryč.
„To je moc pěkné jméno.“ Prohlásil bůh a čekal zřejmě nějakou reakci, ale žádná nepřicházela. Rozhodl se, že ještě chvíli počká.. a ještě chvíli..a poslední chvíli... ale Lagurunt stále vzdával hold tvrdosti a nepoddajnosti země, takže jeho čekání zjevně pozbývalo smyslu. „Eee, mám ještě nějakou práci, takže budu muset jít, (pomyslel při tom s obavami na Héru, která už dobrých 20 minut čekala doma a nejspíš sama a vzteklá vyklepávala mrakové duchny, což měla být původně jeho práce) ale mám pro tebe úkol. Seženeš ty nejpodivnější věci a stvoření, co na téhle planetě najdeš a za pár let mi je přineseš, ano?“
To už Lagurunta zajímalo. Pár let? Kdo si ten exhibicionista myslí že je? Copak nemá nic lepšího na práci? Rozhodně nehodlá část své nesmrtelnosti promrhat tady! Už už se napřimoval, že něco řekne, že tomu vítězi soutěže Mr. 100 př.n.l ukáže, kdo je tady pánem, ale když se chystal postavit a vrazit Diovi jednu do zubů, zachytil se jeho dlouhý plášť za jeden z nízkých keříků a stáhl ho s sebou zpět na zem. Ze zuřivého a nekompromisního odmítnutí se stala ponížená poklona, kterou Zeus přijal se zapýřením a dívčím zachichotáním, které se k jeho postavě hodilo asi jako růžový plážový deštníček k triceratopsovi. K Laguruntovu nesmírnému překvapení opět luskl a rozplynul se v obláčku zlatavého prachu. Co teď? Zadíval se do koruny stromu, ze kterého se před chvílí dostal a přemýšlel, jestli je dostatečně hbitý a šikovný, aby na něj vylezl zpět a prožil tam zbytek své nesmrtelnosti.
Karolína se plazila bílou pustinou už skoro po čtyřech. Už nejméně po třetí si umínila, že zalehne a umře, teď a tady. Ale vždycky v tom nejnepříhodnějším okamžiku jí padl pohled na ošoupanou obálku knihy, kterou stále držela v ruce a všechna rozhodnutí byla ta tam. Byl na ní vyobrazený upír, ne takový ten ohavný druh s krhavýma očima a bestiálním chováním, co půlku knihy stráví przněním zástupů panen. Tohle byl pravý syn temnot, lehce dekadentní, který si na začátku vybere ze zástupu jednu pannu o kterou se celou knihu uchází, aby ji na konci zprznil. Samozřejmě ve výsledku je na tom chudák panna úplně stejně, ale Karolína by dala pravou ruku za to, aby to mohla prožít . Samozřejmě jen za předpokladu, že by ta sváděcí část byla tak pětiset stránková. Nedá přece svou pravou ruku zadarmo. Představa, že se dostala do nějakého magického světa, kde by se těch pět set stránek mohlo doopravdy odehrát ji držela na nohou. Stále bolestněji si ale uvědomovala, jak prolhaní spisovatelé fantasy jsou. Její hrdinové kupříkladu nikdy nemuseli na záchod, nikdy netrpěli tak trapnými nepříjemnostmi jako jsou spáleniny od sluníčka a elfkám se nikdy horkem neroztékal make-up. Jak má působit dostatečně uhrančivě, když se jí její moderní depresivní líčení roztéká po tvářích a nos se začíná pomalu loupat? Když tak přemýšlela o tom, v jaké poloze by měla umřít, aby její zkroucené tělo připomínalo anděla padlého z nebes, všimla si mírné nepravidelnosti v jednolitém povrchu solného jezera. Zdálo se jí, že jde o dva tvory, kteří se plazí po zemi, když však přišla blíž, poznala, že se jedná pouze o jedno stvoření, jen jaksi ne ve zcela standardním stavu. Po zemi se vleky dvě půlky člověka přeseknutého v pase, každá evidentně spokojená se svojí nově nabytou svobodou. Zrovna se zjevně zuřivě hádaly, protože verbálními schopnostmi obdařená půlka šťavnatě nadávala, ta mobilnější se projevovala divokými kopanci. Karolína si jejich počínání zvědavě prohlížela, protože něco takového se nevidí každý den. Jednalo se o muže středního věku, dříve jistě vysokého, tmavovlasého s mírným strništěm, které umocňovalo jeho temný vzhled. Dříve měl jistě i vlající plášť, ten byl ale zjevně přeseknut spolu s tělem, takže u krku visel zhruba půlmetrový pláštík, který teď působil spíše směšně.
„Copak za to můžu? Au au, nech toho!“ vykřikovala ta hlavová část, která byla právě zuřivě kopána. „Nebyla to moje chyba! Au, tys u toho byl taky, nepletu-li se!!“ horní polovina se vztyčila na svém pahýlu, který byl ukončen otevřenou ranou, která ale ani nekrvácela ani jinak nedávala najevo, že jí máchání v soli vadí. Zuřivě zespoda hleděl (takže vlastně podhlížel) na svou druhou polovičku. V tom si všiml Karolíny už chvíli zmateně pozorující zápas mezi dvěma půlkami.
„Ehm, ahoj?“ začala Karolína. Rozpolcenou postavu to ale zjevně neoslnilo. Nasadil zuřivý výraz (tedy ta polovina, která měla kde nasazovat výraz), jeho obočí se srazilo jako dva bouřkové mraky (zase jen tam, kde se mělo co srážet) a černé oči spod nich zajiskřily nevídanou silou koncentrovaného zla. Bohužel v té chvíli se dolní polovina rozhodla, že někam poodběhne a neopatrně šťouchla do své společnice, která se právě snažila tvářit zle a mocně, takže horní polovička spadla naznak. Mnoho poté použitých výrazů se nedá publikovat, rozhodně je ale faktem, že temně už poté působilo máloco. Karolína si rozjařeně povzdechla a šla zvednout tu ležící část, což mělo za následek opět proud nadávek. Nakonec se ale trup uklidnil a sklesle se posadil na svůj pahýlek, Karolína se posadila proti němu (samozřejmě na jednu z učebnic ze své školní tašky, aby si neušpinila kalhoty) a nohy kolem nich poskakovaly jako nezbedná kůzlata. Po krátkém zdvořilostním rozhovoru se Karolína dozvěděla, že má co dělat s mistrem nekromancerského umění Satyrem. Karolínin nový přítel se po chvíli pustil do vysvětlování příčin svého nezáviděníhodného stavu.
„Sedím si takhle ve svojí temné věži a snažím se vydloubat pár netopýřích očí, a určitě to znáte, madam, jak odporná práce to je.“ A máchnutím ruky a protočením očí se dožadoval potvrzení, že je to opravdu ohavná věc. Karolína moudře pokývala hlavou, jakože netopýřích očí vyrýpala už kýble. „Takže když jsem se na to připravoval, sundal jsem si všechny temné amulety a temné prsteny a všechny svoje temné pomocníky a temnou magií oživené mrtvoly jsem nahnal do sklepů. Mimochodem poměrně temné místo.“ Dívka stále chápavě pokyvovala hlavou, jíž obsah se momentálně skládal převážně z různých mutací slova –temný-. „Ale protože jsem nekromancer, tak jsem se samozřejmě už před dekádami učinil nesmrtelným. Takže když jsem tak ňoupal ty oči, najedou ke mně skočí jedním z temných oken Barbar Codan.“ Karolína ze zdvořilosti vzrušeně vyjekla. „Můj odvěký nepřítel. Vadilo mu, že na své temné obřady potřebuji těla a většinou jsem zaskočil na hřbitov u nich ve vesnici. A navíc, on prostě nepřítele potřeboval, jestli víte co myslím.„ Karolína nevěděla, ale to jí nebránilo v dalším zuřivém kývání. „No a tak mě sekl tou svou obrovskou sekerou a když uviděl, že se ještě hýbu, tak utekl. Takže teď jsem sice smrtelně zraněný, ale zároveň nesmrtelný. A navíc hned po tom, co jsem se tam přestal kroutit v děsivé agónii paniky se zjevil modrý vír a přenesl mě sem. Tamten, „ ukázal na své nohy, jakoby šlo o někoho jiného „si myslí, že za ten vír můžu taky já. Proto ta rvačka.“ Satyrus si začal urovnávat límec .Né, že by za to mohlo mé umění, jsem velice schopný nekromant, jednou jsem dokonce vykopal jednu mrtvou hostinskou.....“
You donť know what it is liiiiike to be liiike meeeeee. Weeeelcome tooo my liiive!“ vyřvávali chlapci v její mp3 na plné pecky. Někde u páté mrtvoly si totiž nenápadně nasadila sluchátka a ponořila se do svých depresí. Teď na ní ale obrázek baterky smutně pomrkával a dával jí najevo, že už to fakt o moc déle neutáhne.