Minulost-verze 1

Na poušť se snesla noc. Náhle a nehlášeně. Slunce najednou zmizelo a na jeho místo nastoupil měsíc a hvězdy. Hyeny se ukládaly ke spánku, jen tu a tam ještě vrčely a vyly do noci. Nakonec už ticho noci nerušilo téměř nic. Až na tichý běh pantera. Bylo to překrásné zvíře obrovských rozměrů. Na zádech nesl mladou ženu. Mohlo jí být asi dvacet ale přesto měla na prsou uvázaný malý uzlíček. V něm klidně spal malý chlapec. Malé miminko tiše spalo, ukolébáno jízdou. Žena měla přes tvář kápi a její oblečení připomínalo spíše mužské šaty. Jela ponořená do svých myšlenek a téměř by si nevšimla muže, který jí náhle zastoupil cestu. Stál tam téměř s něžným pohledem. Když však viděl spícího chlapce, ta něha se proměnila v kámen.
„Zdravím tě Clair, vidím že se tvá rodina rozrůstá.“ poznamenal ironicky. „Proč jsi tady Anariene?“ „Protože se už nemůžu dívat jak tomu bastardovi rodíš pokračovatele rodu.“ „takhle o mém muži nemluv. Už nikdy!“ pronesla tvrdě Clair a okolo těla jí začala proudit magická aura. Její vlasy jí povlávaly , přestože nefoukal vítr. Oči, jindy hluboké a modré, plály ohníčky vzteku a zášti. „Vždy jsi byla krásná, i když jsi zuřila. Jsem rád že tohle Torasovo dítě nezměnilo. Bál jsem se že po porodu z tebe bude tichá ženuška v sídle jeho rodiny.“ „Nech mě a mého syna projet Anariene.“ „Ten syn měl být náš Clair! Můj prvorozený syn. Ne jeho. Proč jsi mě tenkrát opustila? Byli jsme snoubenci pamatuješ?“ „Tohle už je dávná minulost. Nedával jsi mi ani svou lásku ani svůj čas. Byla jsem jen tvoje hračka. Nic jsem pro tebe neznamenala.“ „Správně jsi řekla že je to minulost. Chci tě zpátky Clair. Pojď se mnou a nebudeš toho litovat. Vezmu si tě a tvého syna určím jako svého nástupce a dědice.“ „Já už manžela mám a můj syn je zabezpečený stejně jako já. Nepotřebuji tě. Nechci s tebou odejít.“ „Tak tě donutím abys za mnou přišla…“ Z batohu na zádech vytáhl dlouho zbraň. Clair to nepřekvapilo. Anarien byl vždycky jako malé rozmazlené dítě a co nedostal po dobrém, vzal si násilím. Sesedla a pomalu si odvázala spícího chlapce z hrudi. Položila ho na písek a panter si lehl nedaleko. Ze zad sejmula dvojruční meč. Byla odhodlaná bránit sebe a syna do posledního dechu. Jejich zbraně o sebe zazvonily a jejich oči se setkaly.
Oba byli s mečem dobří a boj se protahoval. Nakonec se na Clair projevila její ženská stránka a ona ztrácela rychlost a mrštnost. Anarien jí brzy dostal tam kde jí chtěl mít a potom už jen čekal až se zhroutí. Clair mu jeho přání brzy splnila. Kolena se jí podlomila a ona klesla do písku. Anarien schoval meč a pískl na své jezdecké zvíře. Jemně přistoupil k panterovi a z písku zvedl chlapce. „Ne…to nesmíš.“ řekla polohlasem Clair. „Ale ano má drahá můžu. Neboj se budu ho vychovávat jakoby byl můj vlastní.“ Přistoupil až těsně k ní. „Já si tě najdu.“ řekla Clair. „Nato právě spoléhám má drahá.“ Řekl s lehkým úsměvem a nasedl.
Rozednívalo se a jezdec vyrážel směrem k východu. Za sebou nechal matku odhodlanou zabíjen jenom proto, aby našla svého syna.