Minulost-verze 2

Na poušť se snesla noc. Náhle a nehlášeně. Všude zavládlo ticho. Božské ticho a klid. Sem tam zafoukal vítr a změnil písečnou dunu. Nakonec už ticho noci a pouště nic nerušilo. Až na tichý běh pantera. Bylo to překrásné zvíře obrovských rozměrů. Na něm jela mladá žena. Přes tvář měla roušku, vlasy jí chránil plášť s kapucí. Byla oblečená téměř jako muž. Žádná róba ani šaty, žádné šperky nic. Kalhoty, tunika, na zádech dvojruční meč. Na prsou měla uzlíček. Malé novorozeně. Chlapec s řídkými, kaštanově hnědými vlasy. Jela dál pouští avšak najednou jakoby cítila, že není sama zastavila pantera. Ten už také zavětřil nebezpečí. Do cesty se jim zpoza písečné duny postavil muž. Mlčí a dívá se na ženu, kterou kdysi miloval. V očích měl něhu která se změnila v kámen jakmile uviděl malého chlapce. Pomyslel si : Syn, chlapec. Alespoň tolik vím od zvědů. Měla dát dítě MĚ. Prvorozeného syna, následníka a pokračovatele rodu. Ale odešla. Vdala se a chlapec je synem jejího manžela.
Žena mezitím hladila po hlavičce svého syna. I ona přemýšlela : Je to krásné dítě. Silný chlapec už od narození. Vyvolený přežít. Zvolený pro boj a následování svého otce. Jejího manžela. Překrásný syn s jejími vlasy a jeho očima. S úsměvem jich obou. Byl tak krásný. Bylo mu teprve pár měsíců a za jízdy jí usnul na hrudi. Proti ní stála její vlastní minulost. Muž, který byl kdysi dávno jejím milovaným snoubencem. Sliboval jí vše možné a básnil o tom že jednoho dne budou mít syna přesně takového, jaký jí teď spal na prsou.
„Buď zdráva Clair.“ „Anariene“ odvětila chladně „proč jsi tady?“ „Abych tě odvedl domů.“ „ Můj domov je daleko odsud v sídle rodiny mého manžela Torase.“ „Ne já myslel abys šla se mnou do našeho domova.“ „Žádný NÁŠ domov nikdy nebyl a ani není. Ustup mi z cesty Anariene.“Jako odpověď vytáhl muž z její minulosti meč. Nepřekvapilo jí to. Anarien byl zbabělec s chováním rozmazleného dítěte. Co nedostal po dobrém, vzal si násilím. Sesedla, pomalu odvázala chlapce a uložila ho do písku. Kousek od něj si lehl její panter. Tasila svůj meč a čekala. Byla odhodlaná bránit svého syna a sebe. Nepatřila k těm ženám, které se vzdávaly bez boje. Stáli a čekali. Sledovali změny, které jim čas vepsalo tváří. Možná trochu nostalgicky vzpomínali na minulost. „Nemusí to skončit bojem. Umím odpouštět. Klidně ti odpustím že ses dala tomu bastardovi a tvého syna učiním svým nástupcem.“ „Můj manžel mě, na rozdíl od tebe Anariene, miluje.“ Poznamenala ironicky Clair. V očích se jí leskla výzva aby zaútočil první.
Ostří meče o sebe zazvonila. I přestože byla Clair dobrá v boji nevydržela boj dlouho. Udělala chybu a dala tím Anarienovi možnost jí zasypat ranami. Tím vyčerpala poslední síly. Zhroutila se vysílením do písku. Anarien schoval meč a jemně přistoupil k panterovi aby mu nedal možnost zaútočit. Vzal uzlíček s chlapcem do rukou. „Ne..to nesmíš.“ řekla Clair polohlasem. „Právě že můžu drahá.“ prohlásil a jeho hlasem projela ironie chladná jako ocel. Přišel až těsně k ní. „Já si tě najdu“ zašeptala vyčerpaně. Přesto v jejím hlase zněla výhružka. „Na to právě spoléhám. Postarám se o něj jakoby byl můj vlastní. Věřím že mi i bude říkat tati.“ Zasmál se té poznámce a písknul na svého temně černého pantera.
Rozednívalo se. Anarien za sebou nechal matku odhodlanou zabíjet jen proto, aby našla svého syna.