Stalo sa, nestalo..

A je to tu znova. Řev, chrapot a spousta dalších zvuků, o kterých jsem si myslel, že nikdy nejdou dát dohromady. A to vše se ozývalo z lesa blízkého mé vesnice. Desátou noc už nemůže vesnice spát. A desátou noc, zmizí desátý člověk. Od té doby totiž, kdy se z oné velké dálky, skrze zamlžený les, ozývaly tyto skřeky, se každou noc ztratil člověk,.. muži, ženy, starci a ani děti nebyli ušetřeny. Někdo tvrdil, že odešli v noci do lesa, někdo zase říká, že je odnesla příšera. Abych řekl pravdu, i já sám se přikláním k tvrzením o příšeře. Já sám totiž slyšel kroky a viděl postavu něčeho, co vlezlo do domu tu noc zmizelé ženy.
První ze zmizelých byl můj přítel Štěpán. Milovník přírody a malý cestovatel, prozkoumal snad celé okolí. Bohužel se nejspíš to, stalo jemu osudné, před desíti dny se vydal do lesa a dosud se nevrátil. Touto vzpomínkou jsem se však nemohl nechat ovládat. To co zabilo jeho, je tu nyní znova. Každá rodina je schovaná ve svém domě. Každý je schovaný a nikdo není venku, kromě mě. Já, potloukající se po ulicích a doufající, že spatřím to, co Štěpána zabilo. „Štěpáne, já, Jaroslav přísahám, že budeš pomstěn. Ať se stane cokoliv!
Jaroslav seděl ve tmě, ve křoví, zmrzlý a málem spící už téměř dvě hodiny. Ale ani to, ho neodradilo od jeho poslání, které si samotný vytknul. Kdykoliv byl připravený použít luk, kterým splní přísahu. Nebo vytáhne od opasku kudlu, kterou zabodne do… čeho? To nevěděl ani on sám. Pouze doufal, že když to „něco“ uvidí, může to svými šípy zabít. Byl zády otočený k vesnici, aby ho nemohlo nic překvapit. Z takového překvapení má Jaroslav vždy strach. "Ale proto má taky svojí kudlu. Teď už jenom, ať se to ukáže, hořím nedočkavostí."
Další hodina uběhla. Pouze sova párkrát zahoukala. A menší část měsíce krásně osvětlovala okolí „dílo Chorsovo“. Ničeho jiného, si však Jaroslav nevšiml. „Možná jsem usnul a přitom se další člověk ztratil, možná..“. Ale ani on sám tomu nevěřil, jen tak nikdy neusnul. Ale v tom, praskot dřeva daleko za jeho zády. Určitě okenice, že já blb vsadil na jižní stranu. Jaroslav se snažil neslyšně vyklouznout ze křoví a pomalými krůčky se plíživě přibližoval. Nasadil do luku šíp a napnul tětivu. Připraven vypálit mířil na dům, z něhož čněla dřevená okenice. "Já si myslel, že bude lepší hlídat na střeše". Jaroslav pouze čekal, až to „něco“ vyleze.
Vylezlo, avšak dříve. Jaroslavovy se za zády ozval cvakot a vrčení. Odskočil a snažil se vytáhnout kudlu. Otočil se. Před ním stálo dvou a půl metrové, šedé,… něco se špičatýma ušima a čumákem. Kudla, kudla, kde je kudla! Pásek mu povolil a kudla mu spadla do nohavice. Ach, u Peruna. Jaroslava to vzalo za břicho, do své dlouhé, šlachovité ruky. Ve druhé ruce to již někoho mělo, někoho, jehož dlouhé vlasy se třpytili za svitu měsíce. Neslo je to do lesa. Téměř se to vznášelo, co krok, to normální lidský skok.
Jaroslav měl obě ruce volné, tak se pořád marně snažil vytáhnout kudlu a jakkoliv se dostat pryč. Našel ji. Vytáhl ji a bodnul s ní do šlachovité, ruky obrostlé krátkými chlupy. Zvíře zakvílelo a upustilo Jaroslava. K jeho překvapení.. a štěstí, si se s ním asi nechtělo zatěžovat dále. To je teď všechno jedno, musím to dostat! Rozběhl se tam, kam to asi běželo. Skrze větve a listí se těžko Chorsovo světlo dostávalo. Jaroslav měl však úkol, bylo jedno, kam jde, musel to zabít, les neles, tma netma, příšera.. nepříšera.
Běžel, zakopával, padal, v jeho hlavě byl jenom jediné východisko z této situace, zabít tu věc!Po nečetných zakopnutích přišel pád, dosud největší. Propadl se do hlíny. Cestou dolů se hodně natloukl. Když dopadl, z ramena se mu řinula nějáká tekutina, "hmm, co to asi bude". Nahmatával zeď kolem sebe. Beze světla, jeho oči vypověděly službu, to však posílilo ostatní smysly. Najednou slyšel o dost lépe. Dost na to, aby ho to vyděsilo. Jaroslav si nikdy ani nepomyslel, že by v, nejspíše, jeskyních dalo slyšet tolika zvuků. Ty zvuky vyluzovali nejspíše hlavně netopýři a podle čichu Jaroslav zjistil, že počet netopýrů tu bude určitě veliký. Nejspíše i teď se brodil v jejich.. malých bobcích.
V dálce, i přes pískot mnoha netopýrů, Jaroslav slyšel šepot vody. Hned se snažil dostat se k němu. K nádherně znějícímu zvuku naděje na vysvobození. Už se určitě přibližoval. Množství oděrek a škrábanců ignoroval Hlavní bylo, dostat se na Chrosovo nebo Svarožičovo světlo. V duchu se modlil, aby ho Svarožič ochránil. Doufal v zázrak, tady v podsvětí. A znova, další pád, tentokrát do vody. Chladná jako led, ale dokázala Jaroslav darovat novou sílu. Topil se však. Síla mu byla na nic, když ho proud táhl po dni. Ostré kamení ho řezalo do zad.
Jaroslav už málem vzdal zápas o život. Mohla mu pomoci už pouze pomocná ruka. Kde by se tady vzala? To se nedozvíme, ale chytila ho za límec košile a vytáhla nahoru. Jaroslav se okamžitě po ruce ohnal. Kupodivu pro něj nebyla chlupatá a šlachovitá, leč jemná a hřejivá. Jaroslav opět spatřil světlo, ne však Svarožičovo, toto vyzařovalo z ženy, která ho zachránila. Červené světlo hřálo Jaroslava na duši a jeho oči konečně rozpoznávali detaily té ženy. Rudé vlasy dlouhé po ramena, jakoby se vznášeli ve větru, i když byli pořád v jeskyni. Tvář téměř bez vad, hladká a třpytila se. Ona celá stála v zeleném hávu , celá byla téměř průhledná.
„Vítám tě tady človíčku, já mám velice málo tak pěkných návštěv.“ Řekla žena líbezným hlasem. Přičemž pohybovala pouze rty.
„Děkuji vám, za svůj život a jsem vám vděčen. Ale povězte, kdo jste?“
Žena pozvedla obočí. „To já bych se měla ptát. Ovšem, kdybys mě zajímal. Já jsem vládkyně těchto jeskynní, já v těchto končinách velím nad životem. Zde nejsou tvojí bohové. Tady jsem pouze já! Kotyz!“ Dokonce ani teď nehnula ani brvou.
Zato Jaroslav stál jako přibitý. Polkl. Kotyz, bohyně těchto jeskynní. Nikdy nenechala nikoho přežít. A dříve, než skončili tyto Jaroslavovy myšlenkové pochody Kotyz se dala opět do řeči.
„Vím nad čím přemýšlíš a říkám, že ne. Hodlám tě pustit a nechat tě přežít.“ Přitom se jí mírně zdvihli koutky rtů, jakoby se usmála. „ Přímo za tebou je chodba, vedoucí pryč odtud. Nespěchej nebo se zabiješ dříve, než pomstíš tvého.. Štěpána. Doupě Chorsova hněvu, najdeš, pokud půjdeš pořád vpřed, až vyjdeš z jeskynně.“
„Chorsův hněv? Necháš mě žít? Štěpán?“ Jaroslav civěl na Kotyz. Byl naprosto v šoku a nebyl schopný odejít.
„Ach jistě. Samotný Chors, stvořil tohoto tvora, kterého nazýváme Chorsův hněv, tvůj bůh mu dal život, aby za noci, kdy Chors vládne obloze, vykonával jeho vůli na světe. A Štěpán? Toho najdeš tam, kde jsem ti řekla. A jdi, teď HNED!“ Tvářila se, jako by chtěla Jaroslav spolknout, teď hned.
To nemůže být jen tak, kdysi ráda nechávala poutníky v těchto jeskynních bloudit, až do smrti. Ale nezbývalo mu nic víc, než doufat v pomoc Kotyz. Vydal se tedy, ještě v záři bohyně, cestou pryč.
Zrovna svítalo, když se dostal na povrch. Slzami, bylo pokryto býlí, jenž se lesklo za ranních červánků. Tato krása se téměř musela s někým sdílet. Ale Jaroslav neměl čas, zabývat se rosou. Vydal se vpřed, jak mu řekla Kotyz. V duchu přemítal, do jaké boží hry, se to dostal.
Po delší chvíli, kterou prošel skrze hustý lesní porost, Jaroslav ucítil šílený smrad. Málo platné bylo zakrývaní nosu rukávem. Smrad byl pořád silnější, čím více pokračoval dál. Kterej chytrák říkal něco o tom, že v lese se ztratí jakýkoliv pach? Nemohl přestat! Už byl tak blízko cíle. Ale to, co uviděl teď, ho určitě bude strašit v nočních můrách navždy. Byl to malý kruh, bez stromů, keřů či trávy. Ale se spoustou mrtvých. Vesničané, ty všechny znal, některé možná jenom od vidění, ale byli to známí. Někteří tu leželi i desátou noc. Musel ho vidět, Štěpána, kvůli kterému toto celé podnikal. Hledal ho, mezi mrtvými, našel však jednu živou oběť. Dlouhé hnědé vlasy, ty vlasy, které viděl u osoby, kterou měl netvor v druhé ruce.
„Tu už nezachráníš“ Ozval se hlas, známý a přitom už málem zapomenut.
„Štěpáne?“ Dostal ze sebe Jaroslav
„Ahoj Jaroslave, kde ty se tu bereš?“ Jaroslav kolem sebe létal pohledem, nikde Štěpána však neviděl.
„Kde jsi?“
„Tady“
„No to dík, pomohl jsi mi“ Jaroslav už ale tušil, z kama vycházel hlas. A vydal se za ním. Našel ho, Štěpán si tam,.. prostě jen tak seděl.
„Co tu děláš? Co tu ještě sedíš? Víš jaký jsme měli ve vesnici o tebe strach?“ Jaroslavovův hlas byl až výhružný.
„Nemůžu se pohnout ty ignorante! Nohy mě neposlouchají, vlastně celé tělo.“
Ou, sakra. „Promiň, ale kde ta věc je? A co je vlastně tobě?
„Nevím kde je, ale ve dne tu nikdy není, stejně jako v noci, dokud tu nepřinese dalšího člověka.“ Štěpán se zdál být až překvapivě klidný, když pokračoval. „Já- já jsem tomu pomohl na svobodu. Před 11 dny jsem uslyšel zvuky, řev, hlavně řev.“ To se už zdálo Jaroslavovy povědomé. „Došel jsem až tady a uviděl jsem.. jak to bylo na řetězech. A osvobodil jsem to. Ale když zámek povolil, tak se řetězy rozletěly všude kolem a mě zasáhly. Spadl jsem na skálu, uslyšel jsem jenom malé křupnutí. A možná tomu nebudeš věřit, ale od té doby se nemůžu hýbat. Ten netvor mě však dokonce i krmil a to ne lidmi, ale zvířecím masem, ani ono samo to lidi nejí. Nevím proč, ale ty lidi to tu schraňuje a nevím proč.“
Jaroslav to musel chvilku rozdýchávat. „No dobře, já tě teď vezmu do vesnice i s ní.“
„Tu už nezachráníš, už má v těle jed z drápů, ten člověka zabíjí, do vesnice ji odnést nestihneš.A mě nepotřebuješ! Jdi a vyřeš to ve vesnici, netvor měl na sobě vypálený cejch kostela.“
Jaroslav byl zmatenější než před tím, ale věděl co má udělat jako první. „TY“ odmlčel se, „půjdeš se mnou, ať chceš nebo ne.“ Přitom ho vzal na záda, naštěstí byl Štěpán lehký a menší postavy. Pak Jaroslav došel k hnědovlásce, která již ale přestala dýchat.
Jaroslav necítil však ani zarmoucení když jí tam nechával ležet. Musel dojít do vesnice, živý!