Druhá strana lesa

Zjistila jsem že umírám. Vlastně mi to řekla doktorka, když jsem se jí byla zeptat, co mi je.

Je to moc divný: Nemarodím, nepokouším se o sebevraždu, ale prostě tak nějak odcházím... doma jsem to radši nikomu neříkala. Rozhodla jsem se ale, že napíšu dlouhý dopis na rozloučenou - toto je ten dopis, kde zhodnotím svůj život a napíšu, co divného se mi stalo a oživilo můj poněkud jednotvárnej život.

aby bylo jasno, je mi 19, nikdy jsem v životě netrpěla, nikdy jsem se zase příliš nebavila, neměla jsem kamarády, akorát něco na základce, ale s přestupem na střední se ty lidi prostě ztratili. Život mě vlastně nijak nebavil, ale nebyla jsem posedlá smrtí, blá blá blá... mohla bych se o sobě svěřovat jak dlouho by se mi chtělo, ale obávám se, že bysme nedošli k tomu, co vám chci napsat.

Poprvé se mi to stalo, když mi bylo asi 8. Bylo to u dědy na vesnici, šla jsem se uklidnit do lesa. Na vesnici byla parta dětí, co se se mnou nechtěli kamarádit, a já z toho tenkrát byla špatná. Jak jsem se procházela po lese, potkala jsem u potůčku chlapečka tak v mým věku. Dala jsem se s ním do řeči a pak jsme si hráli. On mi ale vůbec neřekl, kdo je zač, co dělaj jeho rodiče. Ani se nepředstavil. Tenkrát se mi kluci nelíbili, bylo mi teprv 8 - ačkoli on měl dlouhé blond vlasy a velké zelené oči. Spíš připomínal holku, ale i tak se mi zdál fajn.

často jsem pak do toho lesa chodila, ale kluka jsem dlouho nepotkala. Jen tak jsem se procházela a cítila se příjemně, k lesu mě poutalo neviditelné pouto, koněčne jsem byla sama sebou...

Tak jsem jednou šla lesem, bylo to už později, myslím že mi bylo 15... a najednou cítím, že mě někdo pozoruje. Trochu jsem se lekla, ale nedávala jsem nic znát. Vlastně jsem zpanikařila...
a najednou zpoza stromu vyšla nějaká.. nevim, být mladší, říkám víla. Vypadala tak, měla zelené šaty, dlouhé tmavé vlasy. Usmála se a já jsem se na ní zmateně usmála. A za ní se ze vzduchu najednou zhmotnilo asi deset lidí, co jí byli podobní, někteří měli světlý vlasy, další tmavý...
"Jak jste se tu vzali?"
"My tady žijeme," řekla. POmyslela jsem si, že jsem se zbláznila. Je to sen nebo realita? Tohle nemůže bát skutečnost, čím by se živili? a kde vzali to oblečení, teda?? takhle nikdo oblíkanej nechodí! Ne, to se mi zdá. Pak z davu vyšel nějaký pán, dlouhé blond vlasy a hezký obličej - a oslovil mě jménem. "chováš se jinak než ostatní lidi. Dovol nám tedy, abysme tě pozvali k nám, do našeho domova. Jsme lesní Elfové." mluvil hezky a spisovně, znělo to upřímne a mile - vůbec všichni vypadali tak upřímně, vůbec ne jako nebezpečná sekta, za kterou by je kdokoliv mohl mít - a já bych se tomu nedivila.

došli jsme k potoku, který tekl mezi stráněmi. U pramene jsem spatřila poloprůsvitné dveře. Podivila jsem se, že jsem je tam nikdy neviděla.
"To proto, že jsme ti je nedovolili spatřit," řekl lesní elf, "neboj se a běž dovnitř."

Ten den, co jsem se spřátelila s elfy,byl můj nejzajímavější v životě. Dokonce jsem se setkala i s tím mladým elfem, jak si se mnou tehdá hrál u potoka! Z toho jsem měla největší radost. Teď vypadal moc hezky, myslím si, že kdyby byl člověk, byl by opravdu nadprůměrně hezký. Ale o to nešlo - jsem sice člověk, kterýho na první pohled zaujme zjev, ale v jeho pohledu bylo něco víc, nevím co, hlavně nejsem žádná krasavice, oproti elfkám... naplnil mě divným pocitem, jako když se ránoprobouzíte a nevíte, jestli to, co vidíte je sen nebo obrys stínu na zdi, nechcete se probudit, a pak zase padáte do náruče spánku a zdá se vám, že lítáte, a víte že to je sen, tak proto si to tolik užíváte...

rozhodně jsem se dověděla hodně o životě elfů. Třeba že do 30 let stárnou jako lidi, a pak zůstávají až do smrti takhle mladí - a žijí tak dlouho, dokud nepadne strom, který jim patřil, se kterým sdíleli duši. Znělo mi to jako pohádka. Ale jejich domov nebyl jen ten les jak jsem ho znala, dosahoval do několika rozměrů, kde jinak plynul čas, jinak to tam vypadalo, tak krásná místa jsem ještě neviděla - kdybych vám to nakreslila, vypadalo by to jako kýč. Netísnili se na malém prostoru, žili v daleko větších palácích a krajinách.. nějak složitě tobylo provázané na tento les, ale to jsem nepochopila.

Následujícíc několik let jsem elfy navštěvovala poměrně často. měla jsem dojem, že u nich trávím třeba týden v kuse, ale díky jinému času jsem se vracela domů ještě ten den. Léta šťastně plynula, u dědy jsem byla skoro každý víkend, a s tím mladým elfem jsme se dali dohromady - pokud se to tak dá říct, vztah s bytostí z jiného rozměru je tak polovičatej, no rozhodně to nebylo nic takovýho, co jsem znala ze svýho okolí. Nedá se to popsat, snadmožná nakreslit nebo vyjádřit v básni, kterou najdete na druhý straně tohohle dopisu. Elfové prostě vyzařují jiné pocity než lidi, ten pocit či vztah bych dokázala snad přirovnat k procházce impozantní katedrálou, vidíte jak se světlo láme v okenních tabulkách, slyšíte to tichu všude kolem, příjemný chlad sloupů... takové to bylo!

Věděla jse, že to nebude trvat věčně, tak jsem to elfům řekla. Potvrdili, že jim je to jasné. že má všechno svůj konec, a dlouho a učeně jsme se bavili o vážných věcech, co se týkaly smrti a zániku. Toho dne do mého srdce vstoupil stín, a ani můj elf ho nedokázal vyhnat. Přesto bylo vše krásné.

Jenže co se stát muselo, se stalo. Před rokem byla vichřice, a zničila polovinu lesa. Když jsem to viděla, ztrnula jsem hrůzou, zježili se mi chlupy na zátylku a několik vlasů zšedivělo. Vběhla jsem do lesa.
"Už tě očekávám!" zaslechla jsem hlas svého elfa.
"Ty žiješ!" část kamene mi spadle ze srdce. Objali jsme se a brečeli. Prozradil, že mimo jiné zemřel ten elf, jak mě kdysi uvítal.
"Bez něj to bude těžší. Byl to náš vládce a nikdo ho doposud nenahradil. Hodně jich zemřelo, a osud lesa je nejistý... Můj kamarád, co sdílí duši se stromem na okraji lesa, zaslech jak se myslivci smutně baví o strojích, co musí náš les vykácet, a ten druhej myslivec říkal, že se pokusí zachránit co se dá - myslím,že to byl zrovna tvůj děda!"

Co muselo přijít, přišlo. Děda bojoval a snažil se les zachránit, ale starost to zamítl.
"Prosím vás, vždyť tam nezbyla ani polovina stromů! Zbytečné sázet tam nové! Je třeba to tam vykácet, rozšíříme pole, brázdu s potokem zasypeme - no tak, jsou to jenom stromy!" starosta nebyl zlý člověk, vždy ochotně pomáhal, ale teď mě zklamal, zabil - tou dobou jsem začla tak trochu umírat.

S mým elfem jsme se snažili kácení co nejvíc oddálit, ničili jsme pily, náklaďáky, ostatní elfové nám pomáhali, ale bylo to zbytečné. Těžce jsem se s ním rozloučila. Týdny jsem skoro nespala, nechodila do školy, potkoukala se po městě, pila, odmítla jsem léčení a dlouho nevycházela ven z bytu...Les dokáceli před půl rokem já jsem ho a ostatní elfy už nikdy neviděla.

Teď co jsem to dopsala, je mi jasné, proč umírám - je to žal nad ztracenými přáteli,nad ztracenou láskou, ztraceným dětstvím. Vždy, kdy jsem podobné slovní obraty četla, posmívala jsem se, ale bohužel se to jinak nedá napsat... A já ráda umřu, třeba budu zase s ním, na lesní stráni, u potoka, mluvit o věcech o kterých nikdo neví, a pak přijdou jeho elfští přátelé a všechno bude tak jako dřív...