Příběh dítěte

Na zemi existují velká i malá města, známé i neznámé vesničky, objevené i neobjevené ostrovy, zajímavé i nezajímavé věci a lidé a ti po světě pobíhají malí i velcí, známí i neznámí, obyčejní ale i neobyčejní. A všem těm, co se pohybují jen „dole“ na zemi, se říká dospělí. Objevují neobjevené, ztrácí nalezené, zvětšují malé a ze zajímavých věcí vytváří fádní a nezajímavé. Ale mezi všemi těmi velikány na zemi, existují i děti. Tvorové plní fantazie, snů a hravosti.

Děti jsou Ti, kteří mají hlavu ve hvězdách, přesto, nohama stojí pevně na zemi.
Nehrají si na dospělé. Každý má svůj svět, kde před dospělými utíká za svou fantazií.

Jednou někdo řekl, „Je lepší být nenáviděn za to co jsi, než být milován za to co nejsi.“
Děti jsou ty co se nebojí být jiné.

Smích se ozývá celou předsíní, smích nevinného, hrajícího si děvčátka. Sedí na zemi, něco si čmárá, mluví do větru a povídá si s černou kočkou, která jakoby naslouchala a rozuměla každému jejímu dětskému slůvku.
Pošťák dvakrát krátce zazvoní na domovní zvonek, ale i to stačí aby ta malá vyběhla z pokoje otevřít. Možná se jí to hodilo k příběhu, který se jí zrovna přemítal v hlavě, možná čeká dopis plný nových dobrodružství nebo pouze chtěla pomoci mamince, díky které vůně z ovocných knedlíků, které Lucinka tak miluje, prostoupila celým bytem.
Toho pána to ani trochu nepřekvapilo, vždyť Lucinka vybírá poštu téměř pravidelně, proto jí s milým úsměvem a pozdravem podává dopis v krásně zdobené obálce, nadepsané okrasným písmem – babiččiným.
Na tohle se celou dobu těšila, konečně je to tady - pojede k babičce. I pošťák si všiml toho jiskření radosti a štěstí v malých dětských očích. Je rád, že i přes moderní techniku mobilních telefonů a internetu, stále ještě existují lidé, kteří zachovávají tradici a dají si tu práci napsat dopis. Ten pak vloží do obálky a on, obyčejný pošťák, může prostřednictvím takových psaníček nosit radost a štěstí až do domu třeba i takovým malým holčičkám.
„Děkuji a nashledanou“ špitla Lucinka a už běžela úzkou chodbou do kuchyně za vůni knedlíků. „Zase neměl tu trumpetu“ zamumlala si ještě, a už mávala obálkou mamince přímo před očima. „Koukej! Víš co to je? A víš od koho? Určitě se babičce stýská a chce abych přijela!“ „Klid ty malý šmudlo, křičíš tady jako Viktorka u splavu. Tak si tady v klidu sedni a přečti co nám babička píše.Já mezitím dodělám ty knedlíky.“
Malé nedočkavé dítko si tedy sedlo a opatrně, jako by odkrývalo dávno ztracený poklad, otevírá obálku a vytahuje z ní lehce nažloutlý křehký papír, popsaný tmavomodrým inkoustem. Ještě se dvakrát zhluboka nadechne a začne číst:
„Děti moje drahé,ani nevíte jak se mi po vás stýská a jak jsem ráda, že ve svých starých a již bolavých rukou ještě udržím pero. Už to není to co bývalo, zdraví už neslouží tak dobře a ani vy už nejezdíte tak často na návštěvy. A tak jste donutili slabou stařenku, vzít zase do ruky pero a papír a napsat pár slov na papír,pár slov, které vás snad motivují k návštěvě.
Je krásné a teplé jaro a to jak vy určitě víte, kuřátka moje, je symbolem nově narozených koťátek, zahrady plné jarních kvítků a zpěvu malých ptáčků v korunách rozkvetlých stromů. Bohužel, i nohy mé slábnou, a tak si nemohu dovolit chodit sama na dlouhé procházky plné dobrodružství tak často. Přesto je krásné vidět po roce opět pilné včelky na různobarevných květech jarních rostlin nebo čilé a neopeřené ptáčky, natahující svůj hladový krk po potravě.
Chápu, že maminka musí chodit do práce vydělávat penízky, ale doufám, že ty, Lucinko, si najdeš nějaký čas a přijedeš navštívit svou starou babičku na venkově. Snad Tě ještě neomrzelo hledat a poznávat nové věci, protože cítím v kostech, že tu na Tebe čeká ještě nejedno velké dobrodružství. Moc se na Tebe těší i Ben. Tak pevně věřím, že nás dva nezklameš a že, se tu co nevidět objevíš.
Posílám pozdravy, pevné obětí a jarní radost pro vás obě.
Babička a Ben
P.S: Nezapomeň si sebou přibalit i nějaké ty pohádky.“
Lucinka opatrně přeložila papír, vložila ho zpět do obálky a běžela ho schovat do krabice k ostatním dopisům. „Kam tak spěcháš?“ ptá se maminka s úsměvem na tváři, protože to věděla dřív než jí její dcerka odpověděla. „No přece se balit!“ zakřičí Lucka z pokojíčku. Maminka v klidu dovaří, prostře stůl a naloží na dva talíře ovocné knedlíky, ale v momentě kdy položí talíře na stůl, si Lucinka už jeden rychle přitahuje. „Nechtěla jsi se náhodou ještě před malou chvíli rychle sbalit?“ „To ano, ale musím se na to přeci pořádně najíst!“ Obě se zasmějí, opakuje se to tak pokaždé, když pošťák přinese dopis od babičky. A navíc Lucinka nikdy neodmítne ovocné knedlíky, ty jí naučila jíst babička.
Po jídle se Lucka ale opět vrhá do pokoje, který teď vypadá jako po útoku Apačů, všude jsou rozmístěné kupky s oblečením nebo jinými věcmi. Pravděpodobně se v nich Lucina vyzná, protože, hned když maminka vejde do pokojíčku jí podává jednu po druhé s komentáři „tohle potřebuji na večer“ „v tomhle budu chodit ven“ „s tím si budu hrát“ nebo „to udělá babičce radost“. Kdyby jste jí slyšeli mluvit, řekli by jste si, že to je už určitě nějaká rozumná velká holka. A ona rozumná opravdu je, ale na svůj věk někdy až příliš. „Takový rozumbrada a to půjde teprve do první třídy, co z ní asi vyroste?“ přemýšlí maminka, ale to už jí její nevyzpytatelná dcerka podává kupku knih. Stačí se zběžně podívat na názvy, a každému hned dojde, že tohle nečtou ani děti v první třídě... „Po kom tohle má...“ zamyslí se ještě a pomalu začíná všechno skládat do barevně laděného dětského kufříku.
Zabalená, nachystaná, upravená a opravdu šťastná z blížící se cesty na venkov stojí před domovními dveřmi, s neobyčejně těžkým kufrem na tak malou holčičku. „Mami! pospěš si, ať mi neujede vlak!“ „Už běžím, neboj, on počká.“
A už je tu, velká hala, osvícená množstvím světel, blikající cedulky s časy odjezdů a příjezdů vlaků a směry kam míří, hlas ozývající se ze všech rohů velkého nádraží opakující stejným tónem stále stejná slova, a znudění lidé, cestovatelé a objevitelé, se svými neposednými dětmi, které běhají po celém prostoru. Je tu správně, tohle, je vlakové nádraží.
Rychle s maminkou našli to pravé nástupiště a pana průvodčího, kterému maminka vše vysvětlila. „Tak Lucinko, opravdu nemám jet s Tebou?“ „Ne, maminko, neboj já to zvládnu, přece už umím i číst tak se neztratím neboj.“ „Ale..., dobře já už vysvětlila panu průvodčímu kde máš vystoupit, a slíbil mi, že tam s tebou i počká, na babičku. Tak nikam neutíkej, nedělej...“ „Blbosti, nevyskakuj z vlaku, sněz svačinu, nezlob babičku, nečti si ve vlaku ať nepřejedeš zastávku...“ odříkává postupně Lucinka naučený seznam zákazů a povolených věcí „jo jo mami, neboj se, já to zvládnu.“ přesvědčivě kývne na smutnou a nervózní maminku, vlepí ji pusu, na každé líčko jednu, a běží ke dveřím vlaku. „Jen aby a nezapomeň mi napsat!“ stihne na poslední chvíli ještě zavolat maminka a vlak se dá do pohybu. Lucinka se ještě vyklonila z okna, tak trochu aby lépe viděla a možná i trochu proto, aby jí ještě trochu poškádlila, a zamávala na rozloučenou.
S velkým oddychem spadne na sedačku do kupé, otevře si knížku, a přitom odpočítává zastávky. Ještě si vzpomene na pana průvodčího, co s ním maminka mluvila. Měl čepku i píšťalku, přesně jak to píšou ve všech knížkách. Ne jako pošťák bez trumpety.
Poslední zastávka, tady vystupuje. Z okna už vidí babičku, aspoň nemusí zdržovat toho pravého pana průvodčího. Dotáhne svůj kufr až ke dveřím, a tam ji s ním už pomůže nějaký starý pán.
„Babičkooo!!“ rozběhne se Lucinka k stařence sedící na lavičce před malým nádražíčkem. „No to jsem ráda, že jsi přijela v pořádku,“ zašeptala stařenka, „už sem se bála, ať to nepřejedeš.“ „Babičko, vždyť to tu znám jako svoje boty, jak bych to mohla minout?“ Tentokrát není Lucka jediná, na kom jde na očích poznat radost a štěstí.
Pomalu se blíží ke staré chaloupce na kopci, vypadá přesně tak, jak ji popisují ve všech dobrodružných knihách. Babička měla pravdu, letos zase zažije nejedno velké dobrodružství.
„Beníku! Já se na Tebe tak těšila! Hele co pro Tebe mám,“ vykřikne Lucinka a vytahuje ze svého malého batůžku svačinku, kterou jí maminka nabalila do vlaku, „je ze salámem.“ „Lucinko nemáš hlad? Když si ani svačinu nesnědla?“ optá se starostlivě babička. „Neboj babi, nemám. Já se půjdu vybalit a převléknout a pak se zajdeme projít jo?“ změní rychle téma Lucinka. Jak může myslet na jídlo, konečně je tady, u babičky, a jídlo je to poslední co chce. Teď to tu musí zase všechno projít, prohledat, zjistit co se změnilo a co zůstalo při starém, a nají se až večer, stejně nemá hlad.
Opravdu. Už je tady, není to sen. Pomalu si vybaluje věci do svého předem přichystaného pokojíčku na půdě. Oblečení do skříně a hračky s knížkami dá třeba... V tom padne její pohled na něco co tu nikdy dřív nebylo. Před Lucinkou se rýsuje velká, dřevěná, krásně zdobená a určitě hodně stará truhla. „To je ono!“ do toho si dá hračky a knížky, je jako z pohádky. Vezme do rukou kupu knížek a blíží se k truhle, tu pomalu otevře a když se chystá uložit do ní knížky, padne její pohled na další zajímavou věc, mnohem zajímavější než samotná truhla, a to na její obsah. Jak si jen mohla myslet, že tak krásná truhla může být prázdná? Odložila knihy, které držela v ruce a opatrně, jako by chytala raněné ptáče, vytáhla velkou, starou a zaprášenou knihu z truhly. Otočila ji lícem nahoru, jemně sfoukla usazený prach a odkryla tím dvě magická slova, kterýma se kniha pyšnila - „Tvůj příběh“.
Malou chvíli jen tak seděla a prohlížela si knihu ze všech stran a přemýšlela, nakonec se odhodlala, došla k názoru, že když se jen trošku ponoří zase do světa písmenek, nikomu to neuškodí. Otevřela knihu, a zaraženě, ale soustředěně se dívala na první stranu. Žádné „Bylo, nebylo“ nebo podobný obyčejný začátek knihy. Ale prázdná stránka s malým černým okénkem a jednou krátkou větou: Těm, co se nebojí svého příběhu.
Chvíli ještě nepřítomně koukala na stránku před sebou, ale pak to začalo. Kolem ní začala růst tráva, pokoj provoněla vůně borovic a v uších jí zněl zpěv ptáčků, které neznala. Dřevěná truhla se před ní proměnila v obyčejný pařez a z knih odložených vedle truhly se stali motýli, kteří začali létat kolem její hlavy. Neměla ani čas na vzpamatování se, protože než si uvědomila co se děje, uslyšela zaržát koně,a rychle se blížící rozhovor nějakého staršího pána s mladým. Najednou se těch zvuků začalo blížit mnohem víc, ale než je stačila všechny dostatečně rozeznat objevil se před ní mladý kluk, s dlouhými, rovnými vlasy temnými jako uhel, stojící vedle sněhově bílého až měsíčně stříbrného koně. Ze začátku si Lucka řekla, že kůň nemůže být stříbrný, ale poté co si všimla i jeho rohu na hlavě, jí bylo vše jasné. Kůň nemůže být stříbrný, ale jednorožec ano. A až po tomto zjištění si všimla i třetího člena skupinky, jezdce. Byl to malý, starý a vousatý pán... „Ne tohle není pán!“ zamumlala si nejdříve Lucinka, „To není možné! To je trpaslík! Opravdový, malý tlustý trpaslík a stejně zamračený jako v knížkách!“ „ No dovolte slečinko? Bych si přál vidět vás, jak by jste se tvářila, po takovéhle jízdě, na tomto zvířeti, proti vaší vůli.“ „Prosím? Teda pardon já vás nechtěla urazit, já jen... víte já tady...“ snažila se jim Lucinka vysvětlit, že ani neví jak se tady ocitla. „A co ty tady vůbec děláš pískle?“ „Ale no tak Gerone, nebuď hned nezdvořilý,“ napomenul trpaslíka mladík „rád tě poznávám ehm...“ „Lucinka, jmenuji se Lucinka“ „Ehm, tak tedy rád tě poznávám Lucinko, mé jméno je Shimon. Smím se Tě zeptat co tady děláš? Dnes už tyto krajiny nejsou bezpečné pro takové holčičky.“ „Dnes? A co se děje? Kde to vůbec jsem? Já jsem byla u babičky, našla jsem u ní knihu a teď jsem tady...“ „U babičky? Myslíš tím u DOSPĚLÉ babičky? Četla knihu? Taková malá?“ kroutil mladík nevěřícně hlavou, hlavně se ale divil a jakoby i bál, když Lucinka přiznala, že její babička je opravdu dospělá. Je na tom něco divného? Trpaslík jménem Gerone se jí to chystal vysvětlit, ale to už byly z povzdáli zase slyšet různé nebezpečné zvuky. Shimon proto v mžiku posadil Lucku na jednorožce za trpaslíka, kývl na něj a rozběhl se. Jednorožec se ale rozběhl úplně opačným směrem a ještě k tomu strašně rychle,najednou Lucinka pochopila, proč se Geron předtím tvářil tak jak se tvářil. „Neboj se, ona nás neshodí, Shireen je nejrychlejší a zároveň nejbezpečnější jednorožec, na kterém jsem kdy jel.“ „A kde je Shimon? Proč běžel opačnou stranou? A proč vůbec běžel? Vždyť nás nemůže nikdy dohnat!“ „Nikdy nepodceňuj elfy. Vidíš támhle tu horu napravo od nás?“ „Hm...“ „No tak z její druhé strany je jeskyně, nikdo o ní neví, jen my tři, tedy teď již čtyři. My jí objíždíme z druhé strany, se Shimonem jsme se rozdělili na úpatí té hory. Má to kratší a dospělí ho neuslyší, běhá téměř bezhlučně, uvidí jenom nás na jednorožci. Proto budou pronásledovat nás a protože oni mají pouze koně, nemají šanci nás dohonit. Pak se schováme do jeskyně.“ Lucinku napadalo čím dál víc otázek a nejvíce jí zajímalo, proč se všichni bojí dospělých, ale hned když si Geron všiml, jejího výrazu, řekl: „Vše ti vysvětlíme v jeskyni, teď dávej pozor ať nespadneš.“
Shimon nebyl vůbec unavený ani udýchaný a Shireen taky ne, jako by byli opravu zvyklí takhle běhat.Najednou si povšimne i jiného detailu, který ji donedávna unikal, uši, Shimon je má špičaté, přesně jako elfové na obrázcích a to na rohu jeskyně, to není dřevo přichystané na podpal ohně, to jsou šípy a hned vedle je luk! Elf. Je to opravdu elf a žádný rychlý běžec. A jak tak dál klidně seděla v jeskyni, u ohně, který Shimon před jejich příjezdem rozdělal, a pozorovala Gerona a Shimona při rozhovoru, v duchu si říkala, že se tu opravdu nic nepodobá dospělým. Ti dva se spolu bavili úplně rozdílným způsobem, nesnažili se jeden druhého navzájem přesvědčit o správnosti svých názorů, ale diskutovali, projednávali a řešili problémy bez hádek, nebo zvýšení hlasu. A přesto se oba chovali tak ... nenapadalo jí správné slovo, normálně by řekla dospěle, ale ne, to není to správné slovo, oni jsou vyspělejší, jsou rozumnější. Ano, to je správný výraz, tihle jsou rozumnější než dospělí.
Když se oba dohodli, na postupu a vyřešili co je trápí, obrátili opět svou pozornost na nového člena jejích týmu – Lucinku. Ta se pustila do vyprávění, odkud je, jak se dostala až sem a jak je možné, že má dospělou babičku. A na oplátku jí Geron s Shimonem vysvětlili jejich situaci, místo – svět - kde se nachází a kdo jsou oni. Lucinka se tak dozvěděla, že dospělí se v tomhle světě chovají ještě hůř, než v tom našem. „U nás většina dospělých děti ignoruje nebo se k nim chová jako ke svým nástupcům, proto je nezajímají pro ně tak nudné věci jako jsou hry, pohádky a fantazie. A proto ani nevěří na duchy, elfy, jednorožce a ani na trpaslíky.“ „To zní zajímavě, z nás si dělají pokusná zvířata, berou nás jako něco co by nemělo existovat a proto se k nám chovají jako k otrokům. A pro ty co nechtějí poslouchat - postavili vězení. Ze všech zajímavých a krásných krajin vytěží zdraví, radost a život a popojdou dále. A my, Ti kteří přežili a utekli, se snažíme je zastavit. Bohužel je nás málo a v tak malém počtu nemáme moc šanci.“ vysvětluje a hodnotí problém Shimon. Ale co teď? Lucinka má pořád tisíce otázek, ale ví, že oni jí už nepomůžou. Kde se to ocitla? říkala si pořád dokola, ale pak jí to napadlo... „Poslední a vlastně i jediná věta, která byla napsaná v té knize zněla: Těm, co se nebojí svého příběhu.“ A ta věta byla napsaná babiččiným rukopisem.“ začíná Lucinka přemýšlet nahlas, „a než jsem jela k babičce napsala mi do dopisu, že ví, že letos u ní zažiji nejedno velké dobrodružství. Je možné, že o tom ví?“ Ale proč by to dělala, řekne si Lucinka už jen sama pro sebe. „To je ono! Vědma! Musíme za ní zajít, ona je jediná dospělá na naší straně, třeba bude vědět co to všechno znamená!“ vykřikne Geron a Shireen na souhlas zaržá. Nikdo nevěděl co budou dělat, ale všichni věděli, že si musí pospíšit, co když začne babička malou Lucinku hledat? Nikdo ani netušil jak se dostane Lucka zpátky domů.
Už byli zase na cestě, tentokrát neběželi a Shimon kráčel vedle Shireen. Pomalu se blížili k malé chaloupce pokryté mechem. Všichni věděli, že tohle je jejich jediná naděje, proto ještě přidali do kroku, ať už to mají za sebou. Nikdo se k vědmě příliš netěšil. Říkalo se mnoho, ale vědělo málo. Geron prý slyšel od svého kamaráda, který to slyšel zase od někoho jiného, že od vědmy nikdo ještě nevyšel zdravý, že se tam každému z jejích bylinek zamotá hlava. Shimon zase slyšel vyprávět své sourozence u ohně, jak si o vědmě šeptají jen samé špatné vlastnosti. Ale nikdo z nich neslyšel žádnou chválu, přesto všichni věděli, že je to jediná bytost, která nedělá rozdíly mezi dospělými a nimi a která je, podle pochybných zdrojů, na jejich straně. Sotva vešli na listy vydlážděný chodník, spatřili dveře, které jakoby vyrůstali z chodníku. Navzájem na sebe mrkli, aby si dodali odvahu a vešli. Když vešli do malé předsíňky, všechna nervozita a strach z nich opadl. Před nimi seděla za stolem moc milé vypadající stará paní. Starostlivě se na všechny podívala a jednoduše řekla: Čekala jsem vás.“ Vědma. pomyslí si Lucinka. Zase další dospělý, který přesně splňuje kritéria její fantazie. Vlastně si opravdu připadá, jako ve svém příběhu, už jí tu chybí jen... „Nemáte hlad, děti moje?“ zeptá se stařenka a odkráčí do vedlejšího pokoje. „Já bych tady raději nic nejedl,“ zdráhá se Geron, „co když je to přeci jen otrávené.“ „Cítíte tu vůni? To jsou jahodové knedlíky! Ty nemůžou být otrávené, moje babička říká, že tohle je pravé jídlo.“ Shimon si tím taky není jistý, ale nakonec přikývne. „Jsme přeci jen v jejím příběhu.“ „A hlavnímu hrdinovi by se nemělo na začátku nic stát ne? On přeci vždy projde celým příběhem!“ přemlouvá Lucinka své společníky,protože si nechce nechat ujít tak výtečné jídlo. Po chutném jídle a při naplněných žaludcích všem vědma vysvětlila, co je potřeba udělat. „Přeci nechcete, aby dospělí zničili další pohádkový svět.“ „Další?“ ptá se překvapeně Lucinka. „Ano, i ten svět odkud pocházíš býval dříve obydlený elfy, trpaslíky, jednorožci ale i vílami, ale dospělí lidé začali být víc praktičtí a zazobaní a už je nebavilo si hrát, proto všechny víly a svět vytvořený lidskou fantazií zmizel, a zůstal jen u dětí a v knihách. A tady se svět řítí k podobnému konci. Proto musíte do města, ke studni, ta je zároveň brána k tvému světu. Musíte jí otevřít, aby se lidé z tohoto světa mohli vrátit zpět, do svého nudného života. Kde budou spokojenější, oni se raději vrátí domů, kde je nečekají tvorové, kterých se bojí, ale kde budou mít svou jistotu, že elfy uvidí jen na obrázku v dětské knize. Nikdo neví kdo je v tomto světe zamknul a proto ani neví jak se dostat zpátky. A tak se snaží si z tohoto světa udělat ten svůj.“
Znělo to rozumně, vše to vysvětlovalo. Teď jim zbývala jediná možnost. Město.Potřebovali najít klíč, otevřít studnu a pak jen doufat, že se vše vrátí do původních kolejí. Nic těžkého... Ale kde začít? Sami u sebe, to jim poradila vědma. „Každý má klíč k otevření brány schovaný v sobě, stačí ho jen najít.“ A tak hledali a šli. Nevěděli co a nevěděli kam. Kráčeli po úzkých vyšlapaných pěšinkách vysoko v horách, skákali přes vodou vymleté kameny hluboko v údolích a běhali po polních cestách a cestičkách. Prošli křížem krážem celou známou krajinou, ale až na konci velkého temného lesa, zahlédli obrys něčeho nového, něčeho zatím neznámého a opravdu velkého. Města.„Nemůže tam přeci v pravé poledne přiklusat na jednorožci vedeném elfem trpaslík s malou holčičkou.“ začne hned Geron zamítat všechny návrhy na přestrojení a jiné možnosti vstupu do města. „Ale co jiného chceš dělat? Sám víš nejlíp, jak málo času máme.“ „Největší ztrátou času, je počítání hodin.“ ozve se z okraje lesa. „Co to je?“ zeptá se polekaně Lucka. „Spíš kdo to je.“ dodá Shimon, ale to už k nim úzkou vyšlapanou pěšinkou kráčí starý pán. Dospělý. To je první společná myšlenka všech překvapených bytostí. „Jmenuji se Reamon, a jsem jeden z prvních dospělých, který vstoupil do tohoto světa. Bohužel jsem poslední, který na vás nepřestal věřit.“ začne hned vysvětlovat nově příchozí, „Vyslechl jsem váš rozhovor a tak vím co vás sem přivádí. Pouze si nejsem jist, zda to dokážete, já se o to marně pokouším už hezkou řádku let.“ dovypráví svůj příběh Reamon a smutně si sedne na pařez. „A jak se tedy dá otevřít studna? Kde seženeme klíč? Jak jste se sem vlastně dostali? A proč jste hned neodešli? Kolik vás tu je?“ neudrží svůj mrštný jazyk Lucinka a vypálí sadu otázek na Reamona. „Vaším problémem není studna, ale lidé. Cesta zpátky nikdy nezmizela, zmizela pouze lidská fantazie, tak jako bránu ve studně vystřídala obyčejná voda, tak fantazii a nadpřirozené věci v lidském myšlení vystřídalo jednoduché vysvětlení a jednotvárnost, tedy zapojení do davu lidské společnosti. Nalezněte fantazii v lidech a lidé naleznou bránu ke svému štěstí.“ „To není možné, to přeci nejde aby lidé přestali věřit! Přeci alespoň někdo s dětskou fantazií tu stále musí být! To není možné!“ smutně naříkala Lucinka. „Nelíbí-li se ti odpovědi děvče, přestaň klást otázky.“Plán byl do detailů promyšlen.Reamon tajně podstrčí pozměněný scénář dnešního večerního představení. A skupinka nových herců se tajně proplíží do města. Při večerním programu si zahrají pozměněné divadlo. Nikdo nebude předpokládat, že elfovy uší nejsou nalepené a, že jednorožec vlastně není kůň. Tak se lidé dozvědí svůj příběh a dál, dál už je to ve hvězdách.
Je to tady, večerní představení začíná, elf na jednorožci přijíždí do vesnice, kde si trpaslík hraje s vílami, které tančí na rose a skládá poklony její fantazii. Přesně jak bylo v plánu. Lucinka vše zpoza rohu sleduje. „Snad to vyjde.“ šeptá si sama pro sebe. „Ale co to? Kdo to je? Vezměte to dítě pryč z představení! Vždyť ono tu nemá co dělat!“ ale bylo pozdě. Nějaký malý neposeda, kterého představení o fantazii a dospělých příliš nebavilo, vzalo lucernu a šlo zjistit pravost jednorožce. Proto když se Shireen pásla, nepozorovaně zatahalo za roh, a zamávalo plamenem lucerny přímo před ní. Roh nepovolil. A Shireen se tak lekla, že shodila malé dítě a kopla do spadlé lucerny. Oheň se rozšířil nečekaně rychle. Nejdříve chytla divadelní opona, z ní oheň přeskočil téměř rychlostí světla na okolní malé domky, jenž měly střechy ze slámy nebo dřeva.A plán nevyšel. „Všechno je ztraceno.“ naříká Lucinka a hledá Shimona se zbytkem skupinky. „Co teď? Co budu dělat?! Vždyť představení bylo skoro u konce.“ křičí Lucka na všechny. Ale v tom se rozběhne ke studni, vyšplhá se na ni, a rozkřikne se na všechny okolo pobíhající. „Poslouchejte mě! Prosím musíte mě vyslechnout!“ ale marně, nikdo jí nevěnuje pozornost. Všem jde o to aby zachránili alespoň kousek ze svého majetku. „PO-SLOU-CHEJ-TE MĚ!!!“ zařve až nečekaně hlasitě, na tak malé děvčátko, pár lidí se otočí, povětšinou ti, co souboj s ohněm už vzdali. „Věříte svým dětem? Čtete jim před spaním pohádky o dracích? Věříte tomu, co čtete?“ „Malá, teď není čas na nějaké rozumné řeči, tady se bojuje o život!“ zařve na ni nějaký pán, který se chystá zas běžet dál. „Ano, tady jde o vás život! Já skočím tady do studny a zachráním se, zeptejte se Reamona jak jste se sem dostali! Podívejte se na tvory kolem vás, tvory, které se snažíte vyhubit, jen protože už pro ně ve vaší fantazii není místo, tvory, kteří vám nikdy nic neudělali, na tvory, kteří vytváří fantazii vašich dětí! Zeptejte se svých dětí co vidí ve studně, zeptejte se jich, proč se nebojí elfa na jednorožci, proč tak milují pohádku o 7mi trpaslících. Jen se jich zeptejte! Hledáte bránu domů, hledáte ztracenou fantazii, ale přitom bránu máte přímo před domem a fantazie si našla vás, to jen vy ji neotvíráte dveře.“ zhroutí se Lucinka vyčerpáním na kraj studny. „Copak ti je dítě? Co tedy po nás chceš?“ přiskočí rychle vyděšená paní. „Nic nám tady už nezbylo, nemáme ani střechu nad hlavou.“ řekne a otočí se na stále se zvětšující dav. „Tak proč nezkusit to co říká? Děti jsou naši nástupci, je na čase aby jsme poslouchali srdcem co si přejí!“ Aspoň jedna, podařilo se jí přesvědčit aspoň jednu dospělou, řekne si Lucinka. „Stačí když v sobě najdete ztracenou fantazii, ztracenou víru v jednorožce, elfy, víly a skřítky.“ zašeptá Lucinka. Kouř už je po celém městě, nedá se tam ani dýchat. A lidé jsou zoufalí. Věří už téměř všemu, ale pořád chybí ta jiskra v jejich očí, jiskra víry. „Já vám to dokážu, ukážu vám a snad i otevřu bránu do vašeho světa.“ přikulhá starý pán –Reamon. „Dokázala jsi to, o co já se snažil mnoho let, Lucinko. Děkuji.“ mrkne na unavenou dívku, a skočí do studny. Všichni se okamžitě rozběhnou podívat se na topícího se blázna, ale po něm jako by voda uzavřela hladinu. Není tam. Ani lehké vlnění vody se neobjevilo, jako by zmizel ještě před dopadem na vodní hladinu. „Je to tady.“ špitne si Lucka. Lidé už uvěřili, pochopili co se jim snažili říct tím představením. A skáčou jeden po druhém do studny. Zpráva se rychle rozšířila městem a za chvíli na náměstí plném štiplavého kouře zůstanou pouze oni čtyři. Geron, Shimon, Lucinka a Shireen. „Tak, už je čas, musíš jít taky. Babička čeká.“ popohánějí ji ostatní. „Počkala doteď, počká ještě chvíli,“ rozpláče se Lucinka, a vrhne se všem kolem krku. „Děkujeme.“ jediné slovo a řeklo vše. Lucinka se rozeběhla a skočila.
„Kde pak jsi? Neusnula jsi u toho vybalování?“ vystrčí hlavu ze dveří babička. „Doufám, že dneska stihneme ještě tu procházku plnou dobrodružství.“ usměje se šibalsky.
Věděla to, řekne si Lucinka tiše, ale nahlas jen odpoví: „Neboj babičko, stihneme a nejen jednu.“