Deník: Těm, co přijdou po mě Zápis dvanáctý

Začínám šílet! Atmosféra houstne, vojáci začínají prohledávat části města, do kterých nikdy nechodili. Brzy můžou přijít i k nám. Musíme zmizet!

Moje problémy musí stranou. Jo! Mluvila jsem s Patrikem, byl to dlouhý rozhovor, řekla jsem mu, že odešel a já čekala, ale přestala jsem čekat a že už k němu necítím to co dřív. A že mám spřízněnou duši, o kterou se bojím, že přijdu, kvůli tomu, že se vrátil. On chvíli přikyvoval a pak se rozpovídal. No a já si uvědomila, že to všechno, co jsem si nalhávala, během těch tří let čekání, byla velká lež. Pár týdnů litoval a proklínal mého otce, že musel odejít, pak si ale uvědomil, že šel rád. Ulevilo se mu. Když nastal čas, kdy se mi mělo narodit dítě, nevěděl, co dělat. Věděl, že můžu zemřít a naše dítě také. Ale vzal to prý dobře, nechtěl se tím zabývat, když nevěděl, která z hypotéz byla pravdivá. Tak šel dál, časem skoro zapomněl, vytěsnil mě do koutu mysli a pomalu i ze srdce. Když já uchovávala cit k němu, on začal hledat cestu k jiné. A našel. To už uběhly dva roky, našli lidi, co můj otec šel hledat a tak se vraceli. Ona šla s nimi, Zajali ji vojáci, málem ji popravili, ale on ji zachránil. No jo, ta láska. Je v té skupině, co přišla s nima. Nechci vědět, kdo to je. Je mi to jedno.

Dobře, tak jedno mi to zase není. Sice už nechci být s Patrikem, ale pořád je to otec mých dětí, zrádce, který mě opustil a vlastně i můj bývalý snoubenec. Jak kruté, vše v minulém čase.

Mluvil o svém zranění, mluvil o všem a taky mi řekl, jak se cítil, když se dozvěděl, že žiju a mám dvě děti. Nejprve se strašně styděl, že mě nutil jít na potrat, pak ale pochopil, že je rád, že jsem nešla. A dvě děti? No to je přece úžasný! Ale on už se rozloučil se starým životem a má nový. Chce poznat děti, ale nechce být jejich otcem, tak jak by asi měl.

Mrzí mě to, nevím proč se tak cítím, měla bych být ráda. Přece jen po tolika letech mluvím s tím, koho jsem tak milovala a najednou je všechno pryč. Můžu k Adamovi, ale on nechce ke mně. Co teď?!

Pořád se mi vyhýbá. Bojím se že přijdu o něj.

A vojáci blbnou. Musím se dát do kupy, musím sebrat věci, děti. A to co nejrychlejc!

*-*

Vtrhl za mnou můj otec a chtěl po mě, abych našla ten přívěšek, co mi dal, než odcházel. Nevím, proč ho chce, ale nemůžu ho najít. Nic mi neřekl, prostě na mě jen řval, že už není čas, že ho potřebuje. Práskl s dveřmi a probudil děti. Je strašný sbec, krom sama sebe mu na nikom jiném nezáleží. Už je dost pozdě, tak proč mě nenechá na pokoji? Proč mi jen ubližuje? Proč?

Šla jsem k Adamovi, chtěla jsem s ním mluvit. Chtěla jsem ho obejmout. Nedovolil mi to. Adame, vždyť já tě přeci miluju!

Miluju? Jo miluju!

Moment. Já už vím, kde je ten přívěšek. Vzpomněla jsem si, ale kde je, kde? Dala jsem ho do krabičky, pod ten kámen, kde?! Vzpomeň si!

Sklep! Je ve sklepě… tam kde jsou vojáci, někde tam…

Musím něco zařídit a hlavně dát nějaké věci do pořádku, než tam půjdu.

Musím dokončit, to nad čím přemýšlím už dlouho, myslím, že teď je čas, aby to už bylo hotové. Bojím se, že se to může hodit.

Snad nebude.