Siwan - Kapitola 15. Pomatení smyslů?

„A kdyby se nám podařilo zvýšit některá kriteria týkající se-.“
„Siwan!“ Vpadl do místnosti jako velká voda.
„U všech všudy!“ vypískl Pytloun a samým lekem se tak zaklonil na židli, že se převrhl a zděšeně nyní máchal nohama ve vzduchu.
Žena okamžitě prudce vykročila z místa u okna a očima propalovala příchozího. Poznala ho bez problému, i když bylo jasné, že musel cestovat ve spěchu.
Všichni ostatní zděšeně hleděli, co se to děje, Brumbál se také zvednul, ačkoliv poněkud klidněji a mírněji, přesto stejně naléhavě.
Posel pozdravil všechny přítomné překříženými prsty na ruce, přiloženými k nosu. Znak severu.
Siwan netrpělivě opětovala gesto přátelství.
„Mluv.“ Vyzvala ho.
Rozhlédl se a očima důkladně prohlédl všechny přítomné. Členy komise, učitele a nakonec čtyři šampiony, kteří postávali na opačném konci místnosti. Připravovali se na obřad převažování hůlek a zatím si nevšimli, co se děje.
Zavrtal se do jejího pohledu a nejednou to bylo intenzivní, že mnozí ostatní se raději zadívali jinam, nemohli snést podivný žár, který tento proces doprovázel.
Siwan něco pronesla hlubokým, ale vzteklým hlasem a pak bez rozmyslu vystřelila přes celou místnost k druhým dveřím, které prudce rozrazila gestem ruky dříve, než k nim stačila dojít.
„U Merlina, co se to tu děje!“
„Má paní!“ křičel za ní ještě posel, ale marně.
Siwan se najednou nedala zastavit a dřív než ostatní byť jen stačili vstát, byla pryč a vše kolem najednou bylo div ne v plamenech. Takhle rozzuřenou ji ještě nikdo neviděl.
Vraždila skoro všechny pohledem a tomu, kdo by se jí připletl omylem do cesty, by nespíš mohla skutečně ublížit. Z celé její bytosti šlehaly blesky a vztek prostupoval skrz obvykle klidné a uhlazené chování.
„Zatracení ferlingové!“ zaklel Pytloun, když se konečně zvednul.
Ostatní šampioni nevěřícně hleděli na vše kolem.
„Co se stalo, Marty?“ zeptal se pak klidně Brumbál.
Oči posla se přetočily na něj a posel svěsil ruku, kterou prosebně vypínal k nyní už prázdným dveřím.
„Špatné zprávy pane.“ Řekl smutně a sklonil hlavu a nejednou byl tolik vyčerpaný a nešťastný, že to způsobilo nemalý otřes v atmosféře celé místnosti.
„Tak už mluvte, člověče!“ ozval se Skrk, utíral si obličej bílým kapesníkem a ani on se netvářil o nic méně chápavě. Spíš více přísně.
Marty se ještě jednou podíval na Brumbála a chvíli počkal, než odpověděl.
„Včera odpoledne zaútočili na Vévodkyni.“ Hlasitě polkl a potlačil zoufalství a vzlyk. „První dvorní mág je mrtev, její dcera také.“

„Jak se to stalo?“ zeptala se a celá bílá v obličeji visela na rtech svého bratra.
Ráva neustále ťukajíc pěstí ruky do opěrky židle udeřil ještě silněji. Amaurea po jeho boku učinila pohyb a on přestal, když se ho zlehka dotkla a pousmála se. Jako vždy věděla, jak ho alespoň trochu uklidnit.
„Použili stříbrné kulky.“ Vysvětlila pak pomalu.
Byli v korunním sále hradu, kde ještě donedávna zasedala rada a Vévodkyně ze Skeliff. Měli na starosti severní hranice, oddělující svět mudlů od posledního „kraje“, kde žili pod záštitou ministerského utajení poslední obři, pár ochočených draků, chimér a mnohých dalších bytostí a kouzelníků. Ba dokonce i motáků a mudlů, kteří se odprostili od běžné společnosti kouzelníků ve městech.
Na pořádek a utajení, stejně tak jako za bezpečnost zodpovídala právě Vévodkyně ze Skeliff, jejížto hrad se vypínal na jednom z úbočí této hranice. Byla to pevnost, která byla jako útočiště pro všechny, kteří potřebovali pomoc a nebo pro ty, kterým se znelíbilo žít ve městě. Vládly tam staré zvyky a magie, jako taková, zde byla v soubojích zakázaná.
Proto se toto místo stalo něčím, jako útočištěm pro ferlingy a jejich fénixe, kteří rádi pomáhali Vévodkyni a získávali tak zkušenosti. Díky nim se dařilo stále udržet tuto hranici a díky složitým a starobylým kouzlům se všem nepovolaným, totiž mudlům zdálo, že zde pevnina končí. Oni tam viděli jen útesy, kdežto ostatní spatřovali les, skály a říčky. Poslední tajemství světa, které bylo chováno v největší tajnosti. Dokonce i před některými nezasvěcenými kouzelníky.
Často se věřilo, že je to jen báchorka, nebo povídačka.
„Stříbrné kulky?!“ vydechla Siwan a v očích jí zase zajiskřilo.
Ráva se vyprostil ze sevření své sestry a prudce vstal, shlížel pak na ně a i v něm se zvedl ten stejný plamen, ten díky kterému získal své jméno.
„Přišli sem, přímo do této místnosti. Vidíš tu krev? Je jeho!“ zuřivost jeho hlasu byla taková, že se stěží dokázal ovládnout. Každým dalším slovem byl rozčilenější a hrůzostrašnější.
„Jako první zamířili na Vévodkyni, ale ona nebyla tím, kdo nakonec kulku zastavil. Byla to ta malá. Stoupla si tam, když chtěla dát matce dobrou noc! A pak, dřív než to ten mág stačil dokončit a doříct tu svou formulku záštity, namířil na něj. Přímo doprostřed čela. Stříbrnou kulkou!“
Siwan se až bála zeptat, ale chlad, který se zčistajasna zrodil někde v hlouby jejích kostí ji nedovolil nepokračovat.
„Zanechali něco?“
Ráva se vztyčil do celé své výše a jeho obličej byl nyní hrozivý. Lesk v očích dostoupil největší meze, mnozí z nás by jej při této příležitosti už považovali za smyslu zbaveného a nebo za šílence. Ale Ráva se jen usmál a natáhl k ní ruku, ve které stále držel pomačkaný kus kůže.
Na jedné straně tohoto vzkazu bylo vypálené kouzlem to, co nebylo možné zaměnit.
Siwan se neudržela a vykřikla. Poznala ten erb a poznala insignie.. znamení bylo jasné.
Bez odpovědi, jen s čelistmi pevně sevřenými natáhla k Rávovi svou ruku a on ji stejně tak uchopil a stiskl.
Oba tím zpečetili svůj slib, který si tímto dali.
Naklonila hlavu a se stejným pohnutím, jaké dřímalo v jejím bratrovi řekla: „Nedám si pokoj, dokud mi tohle nevysvětlí. Dokud nenajdu toho, kdo to udělal a konečně, dokud mu nevrátím to stříbro do žil.“
Ráva zaklonil hlavu a nepříčetně se dal do smíchu.
Amaurea to celé sledovala a oběma pak položila ruku na ramena, nemusela ani nic říkat.
Vévodkyně přišla a vše viděla.
Shlížela na ně temnýma a pichlavýma očima, které dokonce i Tess připadaly, že jí musí proniknout skrz naskrz a to přeci nebyla jen obyčejný člověk.
Jej našedlé vlasy byly pevně spoutané a přepásané jednoduchou obroučkou ze stříbra. V celku měla tato energická a moudrá žena téměř neuvěřitelnou houževnatost. Přežila už všechny své děti a s tím největším žalem musela sledovat pohřeb i své poslední dcery.
Ovšem i v tuto nejhorší chvíli svého života, který i tak byl plný osamělosti strádání, aniž by to kdy krom těchto pár vyjjímečných bytostí řekla, stála hrdě vztyčená a ostré rysy obličeje nezaznamenaly žádnou změnu.
„Jsem ráda, že jsi přijela Siwan.“ Řekla chladně.
Tess věděla, že to není způsobené tím, že by ji Vévodkyně neměla ráda, ale bylo to v její povaze. Jen několika málo vyvoleným lidem dala vidět jak se skutečně cítí a Siwan to nyní viděla, i když jako vždy pod maskou chladu a přísnosti.
„Má paní.“ Řekla mírně, ale takovým způsobem, že to vyjádřilo vše. Veškerou kondolenci, které se Vévodkyni dostávalo, avšak v takovém podání, že to bylo čistě přátelské a přesto oficiální a milé. Poklonila se s prsty pevně sevřenými u kořene nosu.
Paní Skeliff jí podala ruku a stiskla.
„Marty tě našel rychle. Ale říkala jsem mu, aby ti zdůraznil, že tvá přítomnost není nutná.“
„Má paní,“ ozvala se měkce Siwan. „Není porážkou přát si něčí přítomnost. Mou povinností je stát při vás. Najdu toho kdo to udělal, oplatím mu bolest, jež vám způsobil.“
„Zlo jen plodí zlo, Siwan. Nechci to.“
„Ale-.“
„Ne.“ Řekla rozhodně a zamítla tak i Rávu, který pořád nechtěl uvěřit, že jim to nechce dovolit.
„Její pohřeb bude pozítří ve vší skromnosti. Chtěla, abychom všichni byli v bílém.“
Přikývli. Toto poslední přání splní, ale o právo na potrestání viníka budou ještě bojovat.
„Mohou to kdykoliv udělat znovu, veličenstvo. Dovolte nám-.“ Říkal s velkou sebekontrolou Ráva.
„Pokud vím, dvorní mág přenesl dočasně svou povinnost na tebe, Rávo. Viděla jsem, jak se na tebe díval a vím co to znamenalo. Nepřeji si další smrt, nechci aby den v pohřbu visel nad jejím tělem jakýkoliv stín pomsty. Nepřeji si to, dávám mu milost.“
Její panovačný a chladný hlas nenechal nikoho na pochybách.
„Mé zahrady jsou stinné, má paní. Jsou vám otevřené a bude mou ctí, pohostit vás.“ Řekla konečně Amaurea a byla to tečka za vším, co její dva sourozenci nedokázali a nechtěli připustit.
Vévodkyně se na ni pousmála a trochu hřejivěji přikývla. „Později tě vyhledám, ale ještě ne.“ Řekla. „Ještě ne.“

A Harry to zvládnul. Byl to ten nejbáječnější okamžik a nejneuvěřitelnější, když jeho prsty obemkly zlaté dračí vejce a on jej vyzvedl do vzduchu. Nemohl tomu uvěřit několik vteřin. Vážně to bylo takové?
Dokázal to. Unikl drakovi který jej pronásledoval a dostal svou odměnu. Měl ho…
Když pak odešli z hřiště, přišla další těžká část práce, ale to už studenti neviděli. Všichni draci se museli vrátit zpátky do Rumunska do dračích kolonií, ale problém byl jinde. Nejprve je dostat do klecí.
Po tom, co si na nich šampioni zkoušeli různá kouzla a dočista je mohli nechat, aby z toho ta stvoření zbláznila, byli draci nepříčetní.
„Hardrum Gwaisr!“ zavelela.
K překvapení všech ošetřovatelů zvedla dračice Maďarského trnoocasého hlavu k nebi a hlasitě zařvala. Pak ovšem hlavu poslušně sklonila a nejdříve se podívala na Siwan, která stála celá v bílém přímo naproti ní. Ani si nevšimli, kdy přišla, prostě tam najednou byla.
Dračice natáhla krk a pak, skoro to vypadalo, že ani ona nevěří, kdo to před ní stojí, se dotkla čumákem ženiny napřažené ruky.
Ošetřovatelé nevěřícně zírali a trochu nejistě svírali řetězy, kterými byl drak připoután.
„Nyn.“ Řekla ještě prostě Tess a pak odstoupila a uličkou, kterou tak uvolnila pomalu začal kráčet mohutný drak.
Hlavu měl stále skloněnou a jako očarovaný pomalu vláčel své ošetřovatele důstojným krokem za sebou. Do své klece, k jejich neuvěřitelnému překvapení.
„Jak jsi to udělala?“ zeptal se Charlie, když se pak vrátil k dosud mlčící Tess.
Neodpověděla mu, jenom se otočila a odešla doprostřed hřiště, které bylo vyvolené jako aréna pro první úkol turnaje, tam se zastavila a dlouho se dívala do nebe.
Charlie si otřel pot z čela a odhodil trochu neposlušných zrzavých vlasů stranou.
„Kdo to je?“ zeptal se pak jeden z jeho přátel, který se k němu připojil, taktéž těžce oddechujíc. Oba sledovali Tess.
„Nemám ponětí.“ Řekl zamyšleně Charlie Weasly. „A nevím jak to udělala, ale aspoň jsme všichni celý.“
„Jo, to jsme.“ Přitakal další, třetí ošetřovatel a zálibně si jí prohlížel. „Není ona tak trochu blázen?“
To ovšem Tess jakoby probralo. Možná si uvědomila, že tam není sama, ale že ji oni pozorují a bedlivě ji zkoumají. Snad proto se trochu zamračila, to nevěděli. Pomalu se vydala zpátky k nim, ale po tom letmém ušklíbnutí už nebylo ani památky. Její obličej byl nyní bez výrazu a bez barvy, to mohlo být horší.
„Není vám nic?“ zeptal se starostlivě Charlie.
Prošla kolem nich a vydala se opatrně podél lesa zpátky k hradu.
Muži se po sobě bádavě podívali a jeden dokonce naznačil, že má možná o kolečko navíc. Všem ovšem uvízla v myslích a nemohli se zbavit vidiny její tváře, jak hledí do nebe, když ještě týž večer přicházeli k Hagridovi, kde měli dostat svou večeři a pak společně odcestovat, aby se postarali opět o draky a jejich převoz. Už jich nebylo třeba.
Ale přestože jí každý viděl ještě před očima, neodvážili se o tom promluvit. A tak každý z nich o tom mlčel a najednou byli zadumaní a aniž by to postřehli, mlčenliví a stejně zamlklí jako ona.
Charlieho napadlo, že by to možná mohla být víla, vždyť to by bylo možné. Ale pak to zase zaplašil, ke konci své cesty do malého srubu už ani nevěřil, že by se to kdy bylo stalo. A ostatní na tom možná byli stejně.
Pozdravili se pak už veseleji s Hagridem a přijali nabídku na občerstvení, které jim z hradu přinesli a ochotně připravili skřítkové. O draky už bylo postaráno a ti nyní pokojně spali.
Bylo už šero, když se venku naposledy všichni usadili a dopřávali si posledního potěšení z klidu na bradavických pozemcích. Všichni studenti byli uvnitř hradu a nepochybně ještě teď oslavovali.
Monty, to byl jeden z ošetřovatelů pokuřoval na mudlovský způsob dýmku a liboval si v tom, že kolem vypouštěl barevné kroužky se zčistajasna rozkašlal a dlouhou chvíli se sotva mohl nadechnout.
„Já myslel, že to je sen, ale ona je fakt skutečná!“ a ukázal rukou směrem k hradu, odkud se pomalu blížila zase ta záhadná žena, tentokrát bylo její oblečení celé černé.
Měla i trochu jiný styl chůze, sice pomalý, ale energický a bylo jasně vidět, že ví kam směřuje.
I ostatní zbystřili a zírali na ni. Charlie se pak osmělil a polohlasem se zeptal Hagrida.
„Kdo to je?“
„Kdo?“ nechápal obr, ale pak přimhouřil oči a také ji uviděl. Pousmál se, ale pak zavrtěl smutně hlavou.
„To je Siwan, je to Brumbálův fénix, pokud mi rozumíš.“
Charlie se zadíval na přibližující se postavu a pochopil. Přikývl a dál už mlčel, nebylo třeba něco vysvětlovat, najednou to dalo smysl.
„Dobrý večer Hagride,“ pozdravila ho, když došla k hájence blíž. Trochu úkosem pak pohlédla na ostatní a na Charliem se její pohled sotva nepatrně pozdržel.
„Vám také.“ Dodala s lehkým kývnutím. A pak, jakoby je snad ani nebrala na vědomí se opět otočila k bradavickému šafáři.
„Odjíždím, potřebuješ ještě něco?“
Hagrid k překvapení všech neodpověděl a jen pokýval hlavou.
Letmo se opět usmála a pak rychlým a svižným krokem obešla jeho chýši a na moment zmizela v lese. Když se z něho vynořila, vedla sebou koně. Byl velký a celý černý, tak jako její oblečení.
Podupával nohou, zatímco mu připínala sedlo a výstroj. Hagrid a ostatní to pozorovali, ale nikdo nepromluvil. Neodvážili se.
„Tess,“ špitl pak Hagrid konečně. „Je mi to líto.“
Otočila se na něj a apaticky ho vzala na vědomí. Pak její pohled opět sklouzl k Charliemu.
„Jsi podobný svým rodičům.“ Řekla zamyšleně.
„Vy je znáte?“ zeptal se a využil příležitosti s ní promluvit. Toužil po tom.
Neodpověděla, ale přešla na druhou stranu koně a zkontrolovala mu třmen. Pak znovu vzhlédla.
„Dávejte na sebe pozor, připojím se k vám za hranicemi.“ A ještě jednou směrem k překvapenému Charliemu. „Řekni své matce, že…“ odmlčela se. „Ale to nic.“
A pak už vyskočila do sedla koně a aniž by čekala na jediné slovo ho pobídla a shýbla se až těsně k jeho hřívě.
Kůň vystřelil a vše kolem pohltil oblak prachu. Byla pryč.
„Co tím chtěla říct?“ ptali se pak všichni nechápavě.
Charlie se ale zamyslel a pak mu něco dalšího docvrnklo v hlavě na pravé místo a pousmál se také.
„Je čas vyrazit.“ Zavelel.

Ještě toho večera, kdy Harry zvítězil nad drakem, se vydali spolu s Hermionou a Ronem do sovince, aby po Papušíkovi poslali zprávu Siriusovi.
Harrymu se ulevilo, když mohl poslat detailní vylíčení všeho, co se stalo. Přežil to a dokonce se i hodně slušně umístil, vždyť před samotným zápasem ani nečekal, že by vůbec mohl přežít.
Ale přežil a krom oslav se cítil o to více šťastně, když mohl udělat něco, co chtěl už dávno. Napsat kmotrovi, bylo to sice nebezpečné, ale Sirius kvůli němu riskoval, když se vloupal do nějakého domu, aby s ním mohl mluvit krbem, odpověď si zasloužil. Navíc konečně po dlouhé době měl Harry někoho, komu mohl napsat a kdo o něj měl zájem…
Zatímco přivazoval Papušíkovi k noze dopis pro Siriuse, vysvětloval Ronovi a jedním uchem i Hermioně vše, co mu kmotr pověděl o Karkarovovi.
„Docela to do sebe zapadá, nemyslíš?“ řekl. „Pamatuješ, jak Malfoy ve vlaku řekl, že jeho tatík a Karkarov jsou přátelé? Teď aspoň víme odkud se znají. Nejspíš tam na mistrovství světa pobíhali zamaskovaní oba….ale něco ti povím -.“ Pak se ovšem najednou zarazil a zalapal po dechu, jako by se ani nedokázal nadechnout.
„Rone! Rone co je ti?!“ vykřikla okamžitě Hermiona, když jeho obličej začal nabírat jasnou karmínovou barvu.
Ale aby ne, on se opravdu dusil.
„Harry, udělej něco!“ vyjekla Hermiona.
Ale než Harry mohl něco udělat, vešla do sovince čtvrtá osoba. Vyletěla schody téměř rychlostí blesku.
„Běž stranou.“ Odstrčila Hermionu a pak namířila Ronovi dlaň své ruky na krk. Jemně jej sevřela a něco mu pošeptala.
Ron vytřeštil oči a pak se svezl na zem, nehybný.
Hermiona vypískla a Harry na to vše zíral, pak vytáhl hůlku a okamžitě jí namířil na Siwan.
„Co jste s ním udělala!“ vykřikl.
Siwan odstoupila stranou a také se zhluboka nadechla, jako by i ona sotva popadala dech. Zavřela oči a trochu zavrávorala.
„Harry nech jí!“
„Jenom to hraje!“
Pak se k nesmírné úlevě všech Ron pohnul a otevřel oči.
„Co se to-.“ Sbíral se ze země, napůl sám a napůl s Hermioninou pomocí.
„Neměli byste být večer tady. Je to tu nebezpečné.“ Řekla, když konečně otevřela oči.
Dívala se na Harryho a vůbec se při tom nepohnula, dokonce ani nemrkla, jako by přesně tušila, že by to mohlo špatně dopadnout.
„Co jste to udělala?“ zeptala se přítomně Hermiona, přestože Harry na ni pořád mířil hůlkou.
Ta se pak odvrátila a aniž by si dělala starosti, že na ni snad míří se podívala na Rona.
„Nemáš zač.“ řekla a pak proklouzla vchodem do sovince a po schodech zamířila dolů. Nestarala se, jestli se jí bílé šaty pletou pod nohy.
Harry to ovšem nevzal na vědomí a rozeběhl se za ní.
Hermiona zůstala s Ronem v sovinci a pomáhala mu sejít schody, byl najednou trochu neohrabaný.
„Počkejte!“ křičel za ní, ale Siwan se nezastavovala a jen přidala do kroku. Tak jako kdysi, i nyní utíkala jednomu Potterovi.
Směřovala ke skleníkům a v jednu chvíli Harrymu zmizela za jedním rohem, který když obešel, málem do ni narazil.
Stála tam, skoro jakoby na něj čekala. Ale ona ho ani nevnímala. Rozostřeně se dívala někam před sebe a to že do ní málem vrazil, nehrálo roli.
Harry ji zkoprněle obešel, ale přestože na ni promluvil, nevypadala, že by ho slyšela. Podíval se tím samým směrem co ona, ale nic neviděl.
Pak sebou škubla a řekla něco nesrozumitelným jazykem. Harrymu to ovšem nepřipomínalo žádný jazyk, který kdy slyšel.
„Je vám něco?“ zeptal se znovu a jeho předchozí pocity se usídlily na nejistotě.
Konečně se podívala zase na něj a na chvíli měl dojem, že se v jejích očích utopí, takové ještě nikdy neviděl. Byly mu povědomé a něco v nich…
„Siriusi.“ Zašeptal.
Siwan ovšem zamrkala a lehce se zamračila.
Udělala k němu krok a on couvl, až narazil na zeď skleníku.
„Stěny mají uši Harry. Nemluv o něm.“ Řekla tajemně s podivným leskem v těch samých očích, které se teď změnily. Už v nich neviděl nic.
„Co jste udělala Ronovi!“ vyjel na ni.
Rozhlédla se.
„Radím ti, abys už nic neříkal. To co se stalo v sovinci,“ mávla rukou. „Jakoby nikdy nebylo, rozumíš?!“ Znovu se rozhlédla a pak se k němu lehce nahnula, aby se ubezpečila, že to pochopil.
„Budu tě i dál sledovat, ale nesmí tě se mnou vidět.“
„Ale-.“
A pak se zase otočila a byla pryč. Zmizela mu rychle z dohledu a šustění lehoučkých šatů bylo poslední známka toho, že se mu to nezdálo.
Harry také zavrčel a díval se kam odešla. Hůlku držel v ruce, která ho ještě teď svědila. Co to mělo být? A jak mohl být tak strašně hloupý a říct Siriusovo jméno? Měla v tom prsty ona, určitě!