Nový začátek-1.kapitola

z pohledu Edwarda:

1.kapitola- Odcházím…

"To nemyslíš vážně!" vyjela na mě Alice a zabodla mi ukazováček do hrudi.

"Je to jediný možný způsob, Alice. Nemůžu ji dál vystavovat smrtelnému nebezpečí, kdykoliv jsme trochu poblíž."

"Vždyť ji znáš! Je to Bella, myslíš, že je bezpečnější nechat ji tu samotnou?!" řvala na mě pořád. Bella je její nejlepší kamarádka, nechce ji tu nechat. Taky je to moje životní láska. Proto musím odejít. Musím ji dát šanci na normální život.

"Alice, už jsem se rozhodl a nic s tím nenaděláš! Nech to na mě a nepleť se do toho!" zakřičel jsem na ni a vyběhl z domu. Běžel jsem za Bellou. Musel jsem ji dát šanci žít, než si to rozmyslím. Za chvíli jsem stál pod jejím oknem. Podíval jsme se nahoru a říkal si, že je to asi naposled, co tu stojím. Zhluboka jsem se nadechl, i když dýchaní nepotřebuji už skoro devadesát let, a vyskočil do okna. Seděla na posteli a četla si Na větrné hůrce. Přišel jsem za ní tiše a objal ji kolem pasu. Srdce se ji rozbušilo snad rychlostí světla, jak se lekla a taky to dělal, jako vždy, můj dotyk. Ucítil jsem její sladkou vůni. Nejsem si jistý, jak dlouho se mi podaří bez ni přežívat, ale jestli ji to zachrání před strašným osudem v zatracení, musím to risknout.

"Bello," začal jsem tiše, "musíme si promluvit." Její tělo se napjalo, zavřela knížku a otočila se ke mně.

"Ano?" podívala se na mě tázavým pohledem a v jejích očích byl cítit zmatek. Otevřel jsem pusu,abych něco řekl, ale když jsem se zadíval do těch hnědých studánek, do té hloubky jejích očí, nedokázal jsem to.

"Pojď se projít, prosím." v jejích očích se zjevil záblesk strachu. Nepromluvila, jen přikývla a vstala z postele. Asi trochu očekávala, co přijde, jinak si ten strach v jejích očích nedokážu vysvětlit. Došli jsme k lesu za jejím domem.

Musím ji to říct. Musím ji dát šanci na normální život, protože ji miluju. Opakoval jsem si pořád dokola, ale mé odhodlání bylo čím dál menší, když jsem ji viděl nervózně stát. Vypadala tak zranitelně. A mohl by ji zabít jeden neopatrný upír. To nesmím dopustit.

"Bello, odcházím."

Nechápavě se zamračila. "Cože? Kam jdeš?"

"Pryč. Celá rodina odjede."

"Proč? Na jak dlouho? Chci jet s vá-"

"Navždy." přerušil jsem ji. Nedokázala promluvit, jen na mě koukala a já trpělivě čekal. V jejích očích se zračila bolest. Nemůžu ji takhle ubližovat. Chtěl jsem to už vzdát. Chtěl jsem ji říct, že nikam nepojedu a kdyby, rozhodně ne bez ní. Chtěl jsem ji říct, jak moc mi na ni záleží a jak ji miluju, ale nesměl jsem. Jestli se toto bude protahovat, už to nevydržím, a řeknu pravdu. Rychle jsem nasadil tu nepřístupnou masku s co nejvíc lhostejným výrazem a pokračoval.

"Je mi líto, Bello." chtěl jsem pokračovat, ale přerušila mě docela pevným hlasem. "Chci jet s vámi."

"Nemůžeš jet s námi, Bello."Zase vypadala spíš nechápavě. Teď a nebo nikdy. Nadechl jsem se a spustil tu nejhorší větu, co snad dokážu. Tu největší lež.

"Nechci, abys s námi jela. Už nechci, Bello." Mluvil jsem pomalu a ji se ve tváři každým slovem objevovala větší bolest.

"Ty..mě ...nechceš?"cítil jsem v jejím hlase bezmoc, ale ještě větší jsem cítil, když jsem ji odpovídal.

"Ne." podívala se vedle na zem do trávy a jen tiše dýchala.Pár minut jsme tak stálo a skoro se nehýbali.

"Dobře," řekla pomalu, ale její pohled prozrazoval opak. V jejích očích byla pořád ta bolest, co mě ubíjela. "jestli to takhle chceš." Přikývl jsem a z jejích hnědých studánek, které mi prosvěcovali život jako slunce, zmizelo i to poslední zrníčko naděje.

"Dávej na sebe prosím pozor, Bello." kývla. Udělal jsem krok k ní a ona napřáhla ke mně pomalu ruku. Chytil jsem ji a naposledy si užíval ten pocit být v její blízkosti, ten pocit, cítit teplo její dlaně v mé. Zadíval jsem se ji do očí, ale neodkázal jsem se tam dívat dlouho. I když její obličej neprozrazoval skoro žádné emoce, její oči byly výmluvné až moc. A vypovídaly jen o bolesti, kterou cítila. Pustil jsem její ruku a v sekundě byl několik desítek metrů od ní. Říkal jsem si, že se nesmím ohlédnout, že se nesmím otočit, ale neubránil jsem se poslednímu pohledu na svou lásku, kterou teď opouštím. Seděla na zemi a plakala. Ne, že by brečela, jen tiše vzlykala, ale i na dálku jsem ji slyšel díky mým upířím schopnostem. Kdybych je neměl. Kéž bych nebyl upír. Nikdy bych její život nemusel riskovat. Nikdy by nehrozilo, že ji někdo z mé rodiny zabije, když se řízne do prsty. Nikdy bych ji nemusel opouštět. Takhle jsem zahodil ten nejkrásnější cit. Lásku k ní budu cítit navěky. Každý den věčnosti, ale už ji budu jen cítit. Nikdy ne prožívat, nikdy s ní už nebudu.

Rychle jsem vrátil pohled před sebe a běžel dál. Jen ona mohla být důležitější, než moje potřeby. Než tužby po věčnosti strávené s ní.

Doběhl jsem do k domu a zrovna se minul s Alicí. Ta z domu vybíhala. Zastavil jsem několik metrů před domem a docházel pak ke dveřím normální chůzí. C je s Alicí, že tak vyběhla? V hlavě se učila nazpaměť celý anglicko-španělský slovník. Na nic jiného nemyslela. Ale když se její mysl dostala k písmenku B, objevilo se v její mysli jméno Bella. A už to víc nezamaskovala. Viděl jsem, že jde za ní říct ji pravdu. To snad nemyslí vážně! Teď už je u musí být u Belly. Skoro jsem rozrazil dveře domu, jak jsem zuřil. Ale celkem rychle jsem se uklidnil, když jsem uviděl na sedačce Tanyu.

"Ahoj," pozdravil jsem nejistě, "Co ty tady?" zeptal jsem se a snažil se o milý tón, i když ve mě byla pořád zloba na Alici.

"Prý pojedete na nějaký čas k nám a já se nudila, tak jsem vám vyjela naproti. Nevadí ti to?" zeptala se opatrně a já se usmál, jako že je to v pořádku a zavrtěl hlavou. A přitom se mi v ní urodil plán. Hodně podlý plán a hodně ji ublížím, ale za její život to stojí.

"Tanyo, mohl bych tě o něco poprosit?" přikývla. Vyšel jsem ven ze dveří a ona šla za mnou. kousek od domu jsem se zastavil. Nevadilo by mi, kdyby mě slyšeli obyvatelé našeho domu, asi by to bylo lepší.

"Vím, že to zní asi zvláštně, ale asi se sem brzy přiřítí s Alicí Bella. Je to hodně podlý, ale mohli bychom se před ní prosím políbit? Jen krátce." V mým pohledu byla zoufalost a slyšel jsem i ze svého hlasu. Bellin život musím zachránit jakýmkoliv způsobem. Tohle bude možná rychlejší a když bude na mě naštvaná, nebude ji to tolik bolet.

Přikývla. "Carlisle mi pověděl o tobě a Belle a já chápu, proč ji opouštíš. Tohle ji ale zraní hodně. Ale jestli to opravdu chceš, tak souhlasím."

"Děkuji ti, Tanyo." řekl jsem a i s ní odešel do domu. Slyšel jsem Aliciny myšlenky, jak se blížila k domu. Byla v nich nadšená, že budeme zase s Bellou spolu, že to Bella pochopila a v hlavě se ji ještě odehrávala ta scéna. Našla ji ležet schoulenou do klubíčka v lese, bezmocnou a uplakanou. "Bello," promluvila na ni potichu a chytila ji za rameno. Bella se na ni hned otočila. "Alice!" Alice ji objala a Bella ji plakala na rameni. "Bello, musíš to Edwardovi odpustit. Choval se jako naprostý debil a nedokázala jsem mu to rozmluvit, ale proto jsem taky tady. Opustil tě jen proto, že tě miluje a chce, abys žila normálně bez společnosti upírů." Po chvilce vysvětlování ji Bella uvěřila. Pořád se ještě ptala, ale proč by to dělal? Ale pak byla šťastná, že ji doopravdy pořád miluju. A Alice ji vzala na záda a doběhla s ní sem. Tady ji postavila na zem, zhruba v místech, kde jsem zastavil já, když jsem sem přicházel a k domu se taky blížily lidskou chůzí.

Posadil jsem se s Tanyou na sedačku a aby to Alice dopředu neviděla, snažil jsem se celou svojí myslí být rozhodnutý, že zůstanu s Bellou. Vyšli schody na verandu a blížily se ke dveřím. Alice počkala na verandě a nechala vstoupit jen Bellu. Tak jsem se k Tanye přiklonil a ona mi přitiskla rty na mé.

"Ty debile blbej! Jak ji můžeš takhle ublížit!" nadávala mi Alice v myšlenkách. Uslyšel jsem rychle bijící srdce a pak ještě rychlejší kroky ze dveří. Odtrhl jsem se od Tanyi a jen frustrovaně sledoval otevřené dveře a ještě zahlédl, jak kolem Alice probíhá Bella.

"Bello, to není-" chtěla ji vysvětlit Alice, ale Bella ji utnula. Podívala se na ni uslzenýma očima a bolestným výrazem ve tváři. "Fakt díky, Alice." Možná v tom měl být sarkasmus, ale několikrát se ji přitom zlomil hlas. Pak utekla pryč.

Alice vyšla před dům, aby viděla, kam běží, ale nešla za ní. Chvíli tam stála, pak přestala dýchat a vrátila se domů.

"Ty seš takovej idiot!" vyčetla mi hned, jak překročil práh. "Proč si to udělal?!"

"Abych zachránil její život." hlesl jsem.

"Zachránil?!," řvala pořád, "vždyť ji znáš, je to Bella! Jak dlouho myslíš, že vydrží na živu, než ji přejede náklaďák?! Vždyť i teď běžela do lesa a hned spadla. Musela se o něco pořádně pořezat, tu vůni krve bych cítila přes celý les!" Beze slova jsem vstal a šel do svého pokoje. Slyšel jsem za sebou Alici říkat: "Tak tohle ti neodpustím, Edwarde." Došel jsem do svého pokoje a zavřel dveře. Byl už skoro prázdný. Jen pohovka, překrytá bílým prostěradlem a prázdná police, kde byla původně cédéčka. Sedl jsem si na zem před sedačku a opřel se ni. A brečel bez slz. Mým tělem otřásaly pouhé vzlyky. Za chvíli ale někdo zaklepal na dveře. Neodpověděl jsem, ale uslyšel myšlenky Esme. "Pojď dál, mami." řekl jsem po chvíli a ona pomalu vešla.

"Je mi to líto, Edwarde."

"Nemluv o tom, prosím." přikývla.

"Jen jsem ti chtěla říct, že už odjíždíme." Teď jsem zase kývl na souhlas já a vstal ze země. Sešel jsem ze schodů a došel ke dveřím, kde byly ještě nějaké zabalené věci. Rosalie si zrovna do auta skládala tašky se svými šaty. O vedlejší auto se opíral Jasper a mnul si prsty spánky. Musel vycítit ty emoce všude kolem. Rosalie po mě vrhla zlý pohled, když jsem kolem ni procházel. V myšlenkách říkala něco o tom, že sice Bellu neměla ráda, ale tohle bylo hodně podlý. Nasedl jsme do svého Volva, kde už jsem měl sbalená cédéčka, zbytek jsme tam nechal, a vyjel. Ve zpětném zrcátku jsem vyděl vycházet z domu Tanyu s Carlislem. Kolem už se rozprostírala tma. Dovolil jsem si úplně naposledy projet kolem Bellina domu. Zrovna před nim stál Charlie ještě s pár lidmi a asi šli hledat Bellu. Ať na mě zapomene. Ať je šťastná a ať si najde nějakého muže, který ji bude milovat a ona jeho.

Ale v hlouby jsem doufal, že na mě nezapomene, že si nikoho nenajde. Pocítil jsem žárlivost. Byl jsem sobecký. Ale v obou případech jsme ji přál, ať je šťastná. Takhle bude moct mít rodinu, děti, vnoučata...

To stačí. Pustil jsem si naplno hudbu a pomalu opouštěl malé městečko Forks. Městečko, kde jsem poznal lásku a taky lásku zahodil. Kde jsem pocítil tu největší radost teď taky největší bolest. Tohle bude nový život. Nový začátek.