Zvěř

Padesátého dne na cestě. Muži toho už teď měli sem tam plné zuby, a to je čekala ještě několika měsíční cesta. Pouze málokdo nepochyboval o tom, jestli se rozhodli správně. Každým vrtaly pochyby. A proč? Míjeli vypálené vesnice, vydrancované domy, znechucené obyvatele. A všechno tohle kvůli víře. Ano, oni byli přeci silní a odolní, leč i vojáci pochybují. Kdyby nemysleli svou hlavou a slepě věřili svým velitelům, mohli by být nazývání prázdnými, dutými skořápkami.
Před dvěma měsíci je povolali. Na náměstích měst a větších vsí se vždycky našel někdo, kdo hlásal ústy spravedlnosti a víry a ne jen v kaplích. Vysvětlovali nová ustanovení, veliké plány na osvobození utlačovaných spoluvěrců, spílali pohanům a nepovzneseným ve vzdálených zemích, podněcovali mladé muže k vzbouření, až se jim to nakonec povedlo. Nalezlo se mnoho odvážlivců, kteří chtěli riskovat svůj život v nesčetných bitvách, bojovat s odlišnými podnebnými podmínkami krutých Severních hor a postavit se zrůdám (jak nepovznesené nazývali prostí lidé). Plamen, který v nich dennodenně boháči a dohlížeči rozdmýchávali, se rozhořel jasným svitem. Dal jim právo, výsadu, moc a v budoucnu přislíbené statky. Koho by to nelákalo? Získat slavné jméno, srdce žen, pozvednout se z bahna? Úlisní šlechtici věděli, za jaké nitky zatáhnout. Chovali se stejně, ne-li hůř. Přeci jen se musí starat i o své záležitosti a sloužit panovníkovi, jak se sluší a patří. V rozpadajícím se kraji to zcela dobře nejde.
A tak ti, co se nechali zviklat ve jménu dobra, táhli na sever pro odplatu a proměnu nedotčených. Naděje na lepší zítřky jim hnala do srdcí odvahu. Jenomže to bylo ze začátku. Plamen, krmený všeobecnou nenávistí obyčejných lidí, se rozrostl a začal přeskakovat svou vytyčenou hranici. Rozpaloval jim útroby, mučil rozum, stravoval těla. Jenom díky tomu přísnému muži nezbláznili a neopakovali stejné chyby jako všichni, kteří se vydali na stejnou pouť před nimi.

John si mohl gratulovat. Byl nasazen do pozice, která s sebou nesla značné výhody, jež se v tomhle pekle sem tam hodily. Pokud by měl nazvat svou funkci jménem, neznal by správné slovo, aby se vyjádřil. Byl jakýmsi předákem mezi vojáky a velitelem. On jediný se nacházel na hranici. Nikdo jiný takovou výsadu neměl. Vyčníval z davu, musel jezdit na koni, oproti ostatním šlapajícím pěšky. To by ještě nebylo tak hrozné, kdyby nemusel poslouchat ty řeči, jimiž ho občas velitel poctil. Nechtěl znát ty nechutnosti, jichž se ten zvrhlík dopouštěl. Avšak normální vojáci ho mezi sebou právě pro tyto výsady nechtěli a on tak bloumal na půli cesty od jednoho k druhému. Život ve zbrani ho unavoval. Vůbec tu nechtěl být. Mohl teď klidně obdělávat svou úrodnou zem, možná začít zakládat rodinu a ne se dobrovolně pachtit za smrtí. Kdyby nebylo závisti, vůbec by se tu netrápil.
„Hej! Zastavíme tady, už jsme blízko vesnice. Postavte stany, uvařte dlabanec a dejte mi pokoj, mezkové!“zahulákal Luther, hlava celého tažení.
„Johnatane, s tebou to bude jak? Jdeš se ke mně přidat nebo budeš trávit hodiny s touhle spodinou?“optal se ho jako pokaždé Luther.
„Pojedu se s tebou podívat a pak se rozhodnu. Nějak dneska nemám náladu.“prohodil.
„To ty nemáš koukám nikdy.“uchechtnul se škodolibě Luther a pobídl koně ke klusu.
Za chvilku kopyta koně rozvířila prach ve středu vsi zvané Na Okraji. John se pomalu blížil za svým velitelem a přemýšlel, proč se takto ves jmenuje. Rozhodně to bylo mnohem zajímavější, než pozorovat to monotónní dění, které se neustále opakovalo dokola už padesátý den. Přesně stejnou dobu, jakou jsou na cestě.
Luther se nasměroval doprostřed prostoru mezi napůl dřevěnými, napůl hliněnými domky a kopnul koně do slabin. Ten se s mocným řehtáním vzepjal na zadních. Děti poletující všude možně kolem se srotily opodál a sledovaly toho vznešeného pána zezdola. Jejich rodiče, stařešinové a ostatní obyvatelé vsi zanedlouho přistoupili na podobnou hru. K Lutherovi se po chvíli přiblížil jakýsi primitivní správce vesnice.
„Co chceš?! Dělat nám rámus uprostřed dne. Kdo má dejchat tenhle sajrajt?“spustil na něj otrlý, svalnatý muž středních let. Měl spíše více svalové hmoty než rozumu.
„Jmenuji se Luther a jsem velitel desátého oddílu pěchoty táhnoucí do Severních hor za účelem…“
´Za účelem potrestat utlačovatele spoluvěrců, obrátit nepovznesené na lepší stranu, pokud to nepůjde jinak, i násilím, atd, atd.´odříkával John zpaměti naučená slova. Nijak se to nelišilo. Proslov Lutherovi šel hladce jako po másle. Nemusel se skoro ani snažit, aby řeč měla jistý říz a autoritu. Znal vše zcela nazpaměť, nepotřeboval se kontrolovat. To až nyní přijde na řadu to horší. John vesnici od vesnice v tomto bodě nervózněl, a proto radši vypínal sluch, aby nemusel řešit stejné problémy jako minule. Luther se naopak ze všech sil držel, aby jeho hlas nepřeskakoval vzrušením.
„Ah, vzácný pane, kde máte vojáky?“správce se nepatrně shrbil, jeho tón hlasu klesl ještě níž. Plazil se koni kolem kopyt a pletl se mu pod nohama.
„Nedaleko za vesnicí, ale ty se o sebe postaraj sami.“jejich blaho mi na srdci teda opravdu neleží, letělo mu hlavou.
„A co si budete přát vy? Můžeme vám nabídnout cokoli, cokoli si jen budete přát, bude vaše.“podlézal mu správce. Johnovi se obracel žaludek naruby.
„Ubytování na noc, jídlo, pití, víc si nežádám.“
´A teď to přijde.´John se obrátil a pomalu odjížděl nazpět. Raději bude ustrkován mezi vojáky než sledovat stále dokola tohle divadlo. Komu co udělal, že musel takhle trpět?
„V tom není žádný problém, třeba můj dům je pro vás naprosto vhodný. Žena se o vás postará, umí výbornou pečenou kachnu a…“rozhovořil se vzorný hostitel.
„Jak vypadá vaše žena?“přerušil ho Luther.
„Proč to chcete vědět?“zarazil se správce.
„Jestli mi ji na noc přenecháte i s vaším domem.“odvětil v klidu, nevzrušeně. Zato správce před očima splaskával a zase nabýval. V obličeji se mu mísila červená s fialovou, dohromady spolu tvořily rozličné odstíny, takže si člověk nemohl být jistý, jestli není v ohrožení jeho vlastní zdraví.
„No…no…to…“koktal.
„To on by neudělal, viď drahoušku.“obtočila ho kolem ramen obtloustlá žena v bílé bavlněné sukni a hrubé haleně. V očích ostatních žen se značila snad žárlivost, pomlouvačnost. Těžko říct, nic pěkného to ale nebylo.
„Zaškatulkovanej.“mumlal si pro sebe Luther. Začínal být netrpělivý. Ty lidi se snad ves od vsi horší nebo co.
„No, je mi jedno, jestli by to udělal nebo neudělal. Každopádně já jsem dost unavenej a rád bych po celodenní cestě něco snědl. Je mi jedno, která z vašich žen to bude, pokud bude přijatelná. Dám vám pět minut na rozhodnutí.“došla mu trpělivost. Začal rozkazovat.
„Copak se ani neozveš, ty tlustý prase? Já se teda rozhodně nenechám k ničemu takovýmu uvrtat!“zařvala na celé kolo ženština s mastnými vlasy a bradavicí na nose.
„Jasně. Nenecháme se přece předhodit jako nějaká večeře!“přidaly se ostatní rozzlobeně. Muži těch saní vztekle pošlapovali kolem.
„Dohodněte se. Přece není tak těžký jednu vybrat.“hučel nezúčastněně Luther. Prohlížel si něco znuděně na prstech.
Na dříve poklidném místě panoval zmatek. Děti naprosto nechápaly, o co se jedná a jaké obtíže ten statečný pán přinesl. Manželky se hádaly se svými manželi, nezadané ženy se bránily zuby nehty. Žádná nechtěla být pokořena a zostuděna před celou vesnicí. Čest tu znamenala víc, než by se zdálo. Pokud by některá svolila, pověsti a drby by ji pak rozcupovaly na prach.
Do všudypřítomného halasu se zapojil slabý hlas. Bylo ho sotva slyšet přes hlasité překřikování, přesto ruch pomalu utichal. Ve středu roje, který se při hádkách vytvořil, vznikla díra. Zvětšovala se. Vesničané uhýbali, jako by jim setrvání o jednu minutu déle vysloužilo morovou nákazu. John se poprvé zaujatě ohlédl ze svého stinného koutku.
Prázdnou uličkou procházela bledá žena s hnědými zacuchanými vlasy, které připomínaly jistý účes. Na sobě měla jen tmavě modrou tuniku přepásanou provazem. Na krku se jí skvělo pár kulatých amuletů a všemožných cetek. Všude z davu se ozývalo ještě více nenáviděné slovo než nepovznešení, z úst žen se linulo hanlivé označení čarodějnice.
Žena si šílené nadávky snad ani nevšímala. Možná už si zvykla. Lidé dokáží být leckdy krutí. Kráčela přes Luthera beze strachu. Zastavila se před jeho koněm, který neklidně zafrkal a sklonil lehce šíji. Luther shlédl ze své výše a pozorně si ženu před sebou prohlédl. Dával najevo jistou nelibost spojenou s neskrývaným zájmem.
„Já budu tvou hostitelkou.“promluvila potichu. Přes hluk se táhl její hlásek jako lehký letní vánek. Zanedlouho se z příšerného hluku stalo nepřirozené ticho. Těžko říci, co bylo lepší. Nyní všichni zírali na ni a na Luthera. Ženy snad ani nedýchaly, rozhodovalo se o jejich osudu pro dnešní noc.
„Co že chceš?“vyštěkl na ni a přerušil tak hrobové ticho.
„Slyšels dobře. Máš u mě dveře otevřené. Jsi vítaným hostem.“promluvila už o něco hlasitěji stojící žena. Držela se zpříma, hrdá ve všech ohledech. Ostré rysy obličeje typické pro aristokracii odsoudily zacuchané vlasy. Avšak i tak v ní něco zajímavého bylo.
„Kde bydlíš?“zeptal se bez jakéhokoli známky rozhodnutí Luther. Pořád si ještě vesničanky nemohly oddechnout.
„Tam na kraji.“mávla rukou k jedinému domku stojícímu dále od vesnice. Všechny domky byly otočené čelem k návsi, nikdo nebyl odstrčenější, jenom ten její se trochu vymykal. Jako ona.
„Dobrá. Jsem unaven, přijímám tvou pohostinnost.“odvětil vznešeně Luther, z jeho rádoby půvabných slov kapal ocet. Johnovi cukalo v obličeji. Když se žena otočila a pomalým krokem vedla velitele ke svému domu, pociťoval šílenou zlost. Bude jenom jedna z mnoha. Ona si to nezaslouží. I když měla šílenou pověst, nemohl si pomoci.
Vesničané za malým průvodem překvapeně zírali. Nikdo se drahnou chvíli nepohnul. Pak jako by se prolomila ledová stěna, začali se rozcházet do svých domovů. Všichni, až na místní drbny, k nimž patřily téměř všechny ženy vesnice . V tvářích jim na chvíli byla vidět strašná úleva, vystřídala ho však nevraživost. I když je potrhlice zachránila, sepsuly ji před sebou, aby se navenek ospravedlnily. Když slunce zapadlo, nechaly klevetení a vrátily se do svých domovů, nikým nenarušených. John zůstal stát v tichosti na návsi, hleděl do země, hlavu podepřenou rukou. Přemýšlel.

„Tohle je Matyas, můj syn.“představila Lutherovi dítko opírající se o její nohy. Hnědovlasému chlapci s tmavýma očima mohlo být kolem osmi let. Avšak vzbuzoval dojem utvrzeného muže, jenž již měl spoustu věcí za sebou. Luthera se nebál, jako by tušil, že tohle prostě musí být.
„Neřekla jsi, že máš kluka.“řekl vyčítavě. Choval se jako doma. Ihned po příchodu si sednul na dřevěnou židli, položil nohy na druhou a z vrchu pohlížel na obyvatele tohoto domu. Domem se to vlastně ani nedalo nazvat. Střechu tvořila usušená sláma, stěny byly z hliněných cihliček prokládaných dřevem. Domek měl jedinou místnost, v níž se tísnila provizorní kuchyňka, stůl s dvěma židlemi, postel a slamák.
„Neptal ses.“odvětila mu stručně, pustila kluka a stoupla si k malému ohništi. Začala chystat jídlo – kukuřičnou kaši s ovocem a medem. „Matyasi, přines prosím ze studny vodu.“poslala syna pryč. Jakmile zmizel z místnosti, otočila se od kotlíku a podívala se zpříma na Luthera. „Na toho kluka ani nesáhneš, je ti to jasné!“
„Ale, ale. Děje se něco? Nemám chuť na chlapečky. Stačíš mi ty.“plácnul ji přes stehno. Zkřivila rty, avšak nevydala ani hlásku.
„Ten tvůj kluk ale ztěžuje situaci. Bude spát přes noc venku.“
„Ne! V žádném případě.“utrhla se na Luthera prudce. Život a bezpečnost dítěte jí byl nejdražší.
„Tak ho pošleš na chvíli pryč. Je mi jedno, jak to uděláš, tady prostě nebude.“poslední slova vypustil z úst i před malým chlapcem vrátivším se s vědrem plným vody. Pohlédl na rozvaleného muže, nepromluvil ani slovo. Jen zíral.
„Co zíráš! Koukej mazat!“napřáhl nad ním ruku. Matyas rychle couvl.
„Co to děláš ?! Na mého syna si nebudeš dovolovat. Už jsem ti to řekla jednou. Pokud to nebudeš respektovat, vyhodím tě.“hrozila mu s mokrou naběračkou. Svá slova však myslela naprosto vážně. Klidně by ho utloukla, kdyby musela.
„A co bys mi jako provedla?“zeptal se se smíchem. Ona mu jen pohlédla ledově do očí. Kdyby uměl číst v lidských pohledech, dozvěděl by se všechno. Zanedlouho mu naservírovala takřka pod nos hotovou kaši. Do džbánu nalila čistou vodu a pak obsloužila sebe a Matyase. Oni dva jedli na posteli, nebylo místa, kam by si sedli. Nechtěla Luthera dráždit dalšími řečmi. Stačí nadcházející noc.
Luther kaši spolykal, tvářil se přitom odporně a zmučeně. Měl chuť na pořádnou kachnu, tyhle blafy dělají polní kuchaři. Musel se s obyčejnou stravou přesto smířit. Nakonec, to ovoce s medem šlo. A za chvíli se mu poddá lepší kořist. Hodil hladový pohled na…
„Jak ti vlastně říkaj?“zeptal se a na chvíli uhasil svůj chtíč.
„Čarodějnice, poběhlice, potrhlice a…“začala vyjmenovávat.
„To jsem neměl na mysli. Jméno a hned!“
„Eugenie.“ říkala to šeptem, snad se styděla. Matyas se při vyslovení toho jména otočil. Probodl ji tmavýma očima a chvíli na ní setrvával. Pak toho nechal.
„Hm.“trochu strohá odpověď. Luther chvíli přemýšlel, nakonec přemýšlení zasunul na vzdálený okraj a zaměřil se na zkoumání Eugenie. Vstala z postele, vzala prázdné misky a uklízela je. Luther si po chvíli také stoupnul a pohladil ji po stehně. Eugenie ztuhla. Pohlédla na Matyase.
„Matyasi, běž si prosím na chvíli hrát ven.“seděl na posteli a sledoval dospělé.
„Takhle večer nikdy nemám nikam chodit.“ Ptal se s otázkou v očích.
„Já vím, dnes můžeš. Běž se třeba podívat na kačenky na rybníku, do lesa. Ale dávej na sebe pozor.“ Snažila se ho dostat pryč. Chtěla ho uchránit toho pohledu.
„Ale…“ nechtělo se mu, a to vždycky žadonil.
„Běž!“zvýšila hlas. Matyas zmizel. Když kolem nich procházel, pohlédl na Lutherovu ruku na matčině noze.
Jakmile zmizel, Luther se na Eugenii hrubě vrhnul. Musela zatnout zuby, aby neječela odporem.

„Proč to děláš?“stála u stolu, vlasy ještě více zpustlé než předtím, tuniku ničím nesvázanou. Plácl ji po zadku.
„Myslíš tohle?“zopakoval to. „Prostě proto.“
„Ne. Tohle nemyslím.“byla zamyšlená. Měla strach o Matyase, který se ještě nevrátil. Venku byla tma, číhalo tam nebezpečí a on byl sám. Udělala chybu, když ho pouštěla ven.
„Proč táhnete k Severním horám. Proč jdete zabíjet lidi.“
„Protože si nezaslouží žít, pokud neuznávají to, co my.“odpověděl horlivě.
„A co ty vlastně uznáváš? Ženu jako majetek muže? Dobré jídlo, pití a svou slast?“zeptala se drze. Vrazil jí facku. Chytla si hořící tvář a hrdě se mu podívala do očí.
„Vidíš.“prodrala skrz napuchlý pravý ret. „Ničím se neprovinili. Jenom nezastávají názory, jaké máme my. Jsou nepozměnění, neznají naši víru. To však není důvod k nápravě, i cestou krve. Mohly by se z nich vyvinout zajímavé myšlenky. Proč je kazit stejným bahnem?“
„Zadrž! Ještě pár slov a nedožiješ se rána.“vyhrožoval.
„I tak se dlouhověkosti nedožiju. Někdo mě vždycky dovede do hrobu, to jsem si „přičarovala“ předem.“konstatovala.
„Aspoň neuvidíš tu zkázu, kterou podle tebe způsobíme. Zaslouží si nápravu. Jsou to divoši.“
„A co na tom? Chcete je akorát využít.“vrátila mu.
„Nejsou k ničemu jinému.“
„Co kdybych to samé řekla já o tobě? Vždyť bez tebe by se všichni taky obešli. Kolik lidí už jsi poslal pryč? Kolik žen sis vzal stejně jako mě? Kolik dětí znečistil? Jsi horší a žiješ. Tebe by měli trestat.“
„Buď zticha!“zařval. „Ještě jednou něco takového řekneš a zabiju ti kluka!“věděl, co na ni platí. Okamžitě ztichla. Sedla si ke stolu a mlčky čekala na příchod Matyase.

John stál venku, když uviděl malého chlapce vycházet z jejího domu. Šel, neznámo kam, s hlavou sklopenou. Pronásledoval ho až na okraj. Tam se kluk zastavil a sednul si do trávy. Koukal na poslední paprsky zapadajícího slunce, které se snažilo ještě alespoň na minutku udržet nad hladinou. Utopilo se. Chlapec se rozbrečel.
John se nevydržel koukat na to malé neštěstí a přistoupil k němu. „Co se děje?“
„Maminka mě vyhnala. Už mě nechce. Teď má tamtoho chlapa, co se po ní sápe.“pofňukával.
„Sápe? Hm. Neboj se, to víš, že tě má ráda. Zítra ten chlap zase odejde a maminka s tebou bude už napořád. Musí se mu teď věnovat, jinak byste všichni dopadli špatně…“ utěšoval, jak se dalo. S malými dětmi zkušenosti neměl. Cítil se dost nejistě, jenomže nechat ho tu bez pomoci…nebyl přeci takový kruťas.
A tak strávil tři hodiny povídáním s malým Matyasem, až mu nakonec kluk usnul na rameni. Opatrně ho vzal do náručí a nesl k jeho domovu. Chvíli stál za dveřmi a poslouchal, poté zaklepal, a když se žádné protestování neozývalo, vešel dovnitř. Automaticky se hned rozhlédl po chudě vybavené místnosti. Přesto, jak spatřil její majitelku, pomyslel si, že by mu nadosmrti stačil takový malý domek, kdyby v něm mohl být s ní. Seděla na židli, koukala nepřítomně do prázdna. Na levé tváři se jí rýsovala červená skvrna. Zamyšleně zvedla oči od stolu a až po spatření Matyase v Johnově náručí, podívala se i na něj a ne skrz. Rychle ale potichu vyskočila ze židle a spěchala k podivné dvojici. John se zadíval na postel a pátral po Lutherovi. Spal jako děcko.
„Kde byl? Nestalo se mu něco?“ptala se ihned starostlivá matka.
„Ne, jenom usnul. Seděl u rybníka.“
„Díky Bohu, že je v pořádku, měla jsem takový strach!“vyčítala si. „Kdybych se nenabídla…“zamumlala potichu. John to přesto zaslechl.
„Proč jste se vlastně přihlásila? Mohl to odnést kdokoli jiný, ne vy.“pohlédl jí do očí a ptal se i jimi. Tahle otázka mu vrtala hlavou celou dobu od toho procesí na návsi.
„Ha.“nešťastně se uchechtla. „Kdo jiný by to měl odnést? Pokud by musela nějaká normální žena ze vsi, její manžel by to neunesl a ostatní by se na ni sesypaly a neustála by to pro změnu ona.“
„To samé ale teď udělají s vámi.“podotknul.
„Tohle mi dělají už několik let. Neviděla bych v tom žádný rozdíl.“ V Johnovi se vzedmula lítost. Eugenie uložila spícího Matyase na slamák a přikryla ho provizorní dekou navíc. Pak si sedla ke stolu a složila hlavu do dlaní. Byla vyčerpaná.
John nevěděl, co by na to měl říct, a tak raději obrátil list. „Jak se vám vlastně podařilo ho uspat?“
„Jak jste to poznal?“zeptala se překvapeně.
„Jeho jen tak něco neunaví.“kývnul hlavou směrem, kde Luther oddychoval.
„Přeci jenom je něco pravda na těch řečech, které o mně kolují.“usmála se tajemně. Pak nabídla Johnovi vodu. Raději odmítl. Oba se zasmáli. Povídali si několik hodin, nakonec se John sebral a na doporučení Eugenie zmizel na okraj lesa, ze kterého si udělal nočního společníka v jeho říši snů.

Z krásných představ, které se mu už pěknou řádku dnů vyhýbaly, byl značně rozladěný. Určitě za to mohla Eugenie. Díky ní zapomněl na tu hroznou práci, do níž se zapletl. Včera mluvili. Mluvili až moc. Ptala se ho, proč dělá to, co dělá. Nevěděl, jak jí odpovědět. Pouze zíral do prázdna, pohlédl omluvně na ni a pak se zase zadíval do vysněných prostor. Jeho život ho mrzel. Měl se sebou něco udělat, dokud byl ještě čas. Nyní už je téměř pozdě. Vstal, protáhl se. Křuplo mu hlasitě v zádech. Se zděšením se zadíval na oblohu. Bylo až moc jasno! Musel zaspat. A to mu došlo až po takové chvíli lenošení!
Ani se neohlédl po svém někdejším lůžku a rozeběhl se do vesnice. Několik desítek metrů od prvních domků slyšel podezřelý hluk. Luther musel být na nohou.

Seděl vzpřímeně v sedle. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se nenacházel ve své kůži. Přesto mu v žilách bublal vztek, či spíše zuřivost. Něco mu musela přidat do pití, usnul ještě předtím, aniž by si cokoliv pořádně užil. Je sice pravda, že se po dlouhé době vyspal, ale to se za polehčující okolnost nedalo pokládat. Když se probudil, házel na něj ten její spratek ukřivděné pohledy. Měl sto chutí ho popadnout a třísknout tou jeho malou hlavou o stůl. Spakoval se skoro beze slov. Johna nemohl nikde najít, ještě to scházelo. Teď stál před celou vsí, která se jako pokaždé přišla ujistit, zda-li už táhne pryč.
„Dík za pohostinnost. Táhnem dál.“proč si dělat servítky. Jeho zdvořilé chování plné slušných a uctivých vět bylo v tahu. Znechuceně pohlédl na ženu tamního správce a odfrkl si. „Musím říct, že jsem si to nikdy líp neužil. Kdyby se mi dostalo přijetí i tady u dcerušky,“mrkl na správcovu nejstarší dceru, „byl bych o to šťastnější.“uchechtl se. Eugenii se z jeho smíchu zvedal žaludek. Stála poprvé blízko vesničanů, Matyas se o ni opíral. Oba, aniž by to tušili, mysleli na tu samou věc. Upínali se k myšlence klidu.
„Tady vaše ctěná čarodějka mi posloužila skvěle. Možná byste měli nechat ty vaše buchty doma a jít si užívat s ní. Udělá všechno, co vám na očích uvidí.“smál se. Eugenii zatrnulo. „Plazí se před vámi jako zmije, nakrucuje se, dotírá a pak dělá slušnou a cudnou. Když ji ale pořádně dáte najevo, kdo je tady pánem, klekne na kolena a přileze s nevinnou drzostí až k vám. Přetrhla by se, aby své hříchy napravila! Kála se pěkně, to se musí uznat.“vypouštěl ze svých nechutných rtů slizká slova. Eugenii se dělalo zle. Obracel se jí žaludek naruby. Musela se přidržovat svého syna. Syna! Matyas to všechno poslouchal!
„Jenomže ne dost.“obrátil list svých urážlivých chvál Luther. „Ta děvka svádí chlapi pohledem. Využívá svejch čar, aby je posedla a poštvala proti vám!“křičel. Obracel se k ženám vesničanů. Nenávistně hleděly na chvějící se Eugenii. Kdyby mohly, roztrhaly by ji jako supi. „Otrávila místní studnu, abyste nemohly rodit spratky! Vaše muže si omotává kolem prstu, hraje si na chudinku. Jen se na ni podívejte! Dokonce se chce nechat bít! Vyžívá se v tom. Vidíte tu červenou tvář? Chtěla to po mně, prosila, abych ji tp udělal!“
„Drž hubu, grázle!“nevydržela to už. Hněv jí lomcoval. Rozpálil ji do běla. Chvíli si nebyla jistá, jestli neomdlí, pocit slabosti však nečekaně rychle zmizel. Kdyby v ruce držela cokoli, vyřítila by se proti němu. Klidně by ho umlátila pohrabáčem. Znetvořila tu jeho výsměšnou a zrádnou tvář! Jenomže nemohla.
„Ticho, ty zrůdo! Čarodějnice! Mrcho!“osočovaly ji rozlícené vesnické ženy, jež Lutherovy lži nažhavily. V očích měly krev, chovaly se jako hyeny. Umlčely bezbrannou Eugenii a blížily se k ní.
Luther seskočil z koně, rychlým dlouhým krokem zamířil k stojící dvojici. Eugenie netušila, co od něj má čekat. Vesničanky se kolem ní stahovaly, dostala strach. Ne o sebe. Luther došel až k ní, začal se chechtat, pak si odplivl k jejím nohám, vytáhl meč a jediným plynulým pohybem setnul Eugenii hlavu. Meč si otřel do nohavice, otočil se na podpatku, nasedl na koně a odjel.

Na zemi v prachu leželo tělo připravené o hlavu. Ta skončila opodál, krásný obličej zohyzdily kapky krve a rozšířené, nepřirozeně ztuhlé oči. Už neměly na koho pohlížet.
Matyas zůstal stát. Zíral na matčinu hlavu. Vlasy měla zvláštně rozházené.
Vesničanky se zarazily v pohybu. Dostaly se z transu. S nenávistí pohlédly na mrtvé tělo, osiřelého spratka a vydaly se bez hlesu do svých domovů. Žena správce ještě vyhlédla zpoza dveří. Nikdo krom kluka a těla na návsi již nebyl. Natočila se dovnitř, něco pevně uchopila do ruky a zamířila. Vprostřed udusané hlíny se svezlo do prachu další tělo.
Poslední, co zaznělo do mrtvého ticha, bylo její slovo: „Čarodějnice.“