Stalo sa, nestalo... 2/2

Nešli ani příliš dlouho, ale na Jaroslavovi se již podepisovala únava, hlad, žádný spánek a velká tíha Štěpánova těla, které nesl na zádech. Sledovalo je bezpočet očí, jejichž majitelé, by je jindy s chutí sežrali. Šustění křoví, ba i praskání větviček v okolí zanechávalo Jaroslava klidným. Nic ho nerozházelo, byl ledově klidný. Při přemýšlení ho totiž nemohlo nikdy nic vyrušit.„Kvůli tomu cejchu kostela půjdeme, asi prvně tam?“, zeptal se Štěpán a snažil se tím aspoň uvolnit náladu. Na otázku se mu, ale nedostalo odpovědi.
Procházeli hustým lesem, Jaroslav byl i párkrát ztracen, tehdy ochotně pomohl Štěpán, se svými znalostmi. Pak, za pár dlouhých bolestných hodin neustálé chůze lesem, došli na louku. Tráva na ní byla pěkně vyhřátá sluncem a všude kam louka sahala, byli osázené barevné květy. Málo z toho, co v ten den oba viděli, se nabízelo k odpočinku více. Jaroslav položil Štěpána ke stromu a sám se snažil nabrat síly, které mu měli pomoci k další cestě. Oba po chvíli usnuli.
„Probuď se můj milý, jaro je již dávno tady, ty jsi jmenovec jara a jsi daleko ve svých snech. A ráno je tu taky dlouho.“ Jaroslav ospale otevřel oči. Hlas, který pronesl tuto větu byl tak nádherný, že se probouzel i rád.
„Kdo pak jste, krásná slečno?“
„Já jsem víla, jedna z mnoha tohoto lesa.“ Přitom se krásně usmála.
Jaroslav se konečně pořádně probudil. „Z mnoha? Vždyť jsem tady jak živ žádnou vílu neviděl.“ Ale i po probuzení, nemohl odtrhnout oči od oné spanilé krásy té víly.
„Možná, protože nikdo neměl možnost o nás říct.“ A jemně ho vybídla, aby šel za ní. Jaroslava nemusela vybízet dvakrát, ihned jí následoval. Překročili potůček, uprostřed louky. Víla měla vlasy mokré a celá vypadala, jako by se měla pod pouhým dotykem rozplynout. Přitom ho lehce chytla za ruce. Začala v kruhu, kolem něj chodit. Pomaličku zrychlovala tempo, pořád víc a víc. Najednou tancovala a Jaroslav musel s ní.
Nevěděl sám, proč tancuje, možná to bylo tím, že ho víla učarovala, možná magií tohoto místa, zkrátka tancovat musel. Vílin úsměv oslňoval Jaroslava, jako sám Svarožič. Kolem se míhali stromy, květiny a další ženské postavy. A z Jaroslava se pomaličku vytráceli síly a aniž by sám věděl, tak také život. Mysl, možná opojená, mu však stále sloužila, i když zapomněl,.. proč tu vlastně je. V duchu přemítal „Štěpán!“. „Musíme se dostat do vesnice.“Přitom, aniž by věděl, se mu v hlavě míhala vzpomínka.. a opět další myšlenky „Netvor. Štěpán. Vesnice. Kostel“. A pak mu to došlo..“ Protože o nás nikdo nemohl nic říct“. Určitě chtěli ho chtěli utancovat k smrti a určitě by nebyl jedinný. Musel přežít, shromáždil zbytek sil a soustředěnosti. Vytrhl se z víliných rukou, jako vězeň z pout žalářníka. Přitom upadl do trávy a dostával se do tranzu.
Jaroslava obklopily ženské postavy. V kruhu kolem něj se pak radily.
„Pořád mluví o netvorovi.“
„Jeho vesnici sužuje Chorsův hněv. Možná on je pro něj ten netvor“
„Možná ano, ale co s ním“
„Vytrhl se z Míliného vlivu, to se stalo jenom párkrát kdysi..“
„Necháme ho jít? Možná by si to zasloužil.“
„Vždyť on ničil býlí naší louky. Ale to není to nejšpatnější. On chce zavraždit Chorsův hněv, jenž je náš přítel!“
„My chtěly zavraždit jeho. Necháme ho naživu.“
Všechny ty ženy odešly, až na jednu. Ta Jaroslava lehce pohladila po tváři a zlehka řekla, „Sbohem“.
Jaroslav se konečně vzbudil.. zase. Rozhlídl se kolem sebe, ale neviděl nic víc, než zapadající slunce. Již téměř všechny květy byly zavřené, nikdo nikde, ani živáček. V tom to Jaroslavovi došlo, „zapadající slunce!“ Vyběhl, hledal Štěpána, který seděl u stromu. Přiběhl k němu a postavil se před něj. Štěpán se ho zeptal, „co tu děláš? Co tu ještě sedíš? Víš, jaký o nás mají ve vesnici strach?“ Jaroslav si toho nevšímal, zvedl ho na své záda a pak vyrazili do vesnice. Jaroslav v sobě našel hodně síly, kterou v sobě snad ještě nikdy necítil. A jediná myšlenka, kterou se tato síla řídila, byla zjistit, co se děje.
Už bylo šero a pouze červánky, naplněné krví se někde v dálce s tmou dělily o oblohu. Nedaleko vesnice Jaroslav po dlouhém přemýšlení se rozhodl zasvětit do plánu i Štěpána. „Posadím tě před vrata kostela, nepustíš nikoho dovnitř. V tuto dobu by už v kostele měl být pouze farář.“
Když prošli kolem zahrádky u kostela, Jaroslav si ještě urovnával poslední myšlenky. „Kostel, byl hlavní pilíř druhé víry v naší vesnici, postavený na místech, kde naši předci konali obřady k porozumění, usmíření nebo k uctění bohů. Prý jediný největší bůh a žádné lesní bytosti.“ Před vraty kostela posadil Štěpána a vešel.
V hlavní lodi kostela a k překvapení Jaroslava, tu nebylo ani živáčka. Podíval se k oltáři, kde byli v kase měďáky, ale ani tady nikoho neviděl. Prošel snad celý kostel, ale zem se slehla po čemkoliv živém. Jediné co zbývalo k otevření, byli dubové dveře, které zůstávaly tajemstvím, pro každého vesničana. A Jaroslav vstoupil, naštěstí, či neštěstí nebyli zamčené. Pomalu procházel dlouhou chodbou, směřující do sklepení. Na konci chodby byli další dveře. Podíval se přes ně, skrze malé zamřížované okénko. A tam stál v poutech zamčený netvor skoro stejný jak ten, kterého viděl den předtím ve vesnici. Před ním stáli tři lidé, farář, jiný člověk ve farářském obleku a jeden muž, kterému od opasku čněla rukojeť meče.
V tom uslyšel kroky za svými zády. Byl to chlapec, Jan, jenž dělal pomocníka v kostele, zrovna nesl jakousi nádobu. V chodbě, kde byl Jaroslav, byla tma, takže ho Jan nemohl vidět, když se Jaroslav přitiskl ke zdi. Když byl Jan téměř u něj, Jaroslav na něj promluvil, „Jak si mohl tajit před vesnicí, že tady necháváte žít tuto zrůdu?“
„Jaroslave? Já-já- nemohl jsem to říct.“
„To je jedno, teďka to ale říct musíš, dokud je ještě na řetězech.“
„Ne Jaroslave, nemusím.“ Přitom upustil tu nádobu na zem. Střepy se rozletly po zemi. A zvuk rozbíjející se nádoby se donesl až k uším těch tří, kteří byli v místnosti, na konci chodby. Jaroslav se dal na útěk, stačil dokonce hodit na Jana špatný pohled, ale to bylo to poslední, co mohl Jaroslav udělat. Snáze ho dostihl muž, s mečem u opasku. Jaroslav ucítil v zátylku ránu, pěstí snad. Byl ale dál při vědomí a snažil se dosápat ven, pryč z noční můry, ztratit se. Tato naděje mu nevydržela dlouho. Jaroslavovi se zatemnilo před očima a pouze bezvládně upadl na zem.
Probudil se, k jeho štěstí či neštěstí, však spoután pouty v cele. Hlava ho bolela a spoutané ruce pálily. Naproti němu byl spoután netvor. Farář stál vedle něho a díval se na něj, jak pomalu přichází k sobě.
„Otče, vždyť vy jste to nezabil.“ Přitom se nemohl zbavit bolesti, která se tříštila v hlavě.
„Jaroslave, toto není ten netvor, který zabíjel lidi ve vesnici, toto je samice. Ten, kterého hledáš, nám asi utekl z pout v lese, kde měl vyhladovět.“ Farář se díval provinile, ale Jaroslav mu ten jeho pocit viny, nevěřil. “Jaroslave, takovéto stvůry, jako je tento, se nesmí dostat do služeb zlých sil. My tomu takto zabraňujeme.“
„Takovým vlkodlakům? Stejně si nemyslím, že mne necháte jen tak jít“
„To je těžké Jaroslave viděl jsi moc, ale vlkodlaci to nejsou, kdyby byli, měli bychom to o dost snadnější.“
V tom vběhl do místnosti druhý farář, následovaný mužem s mečem, patrně ten, který ho omráčil. Zamkli dveře a ztěžka oddechovali. „Je tu, Chorsův hněv se dostal do kostela!“ Přitom mezi zúčastněnými zavládla panika, dveře zajistila ještě závora a muž s mečem dodal, „toho vašeho poskoka to zabilo“. Jaroslavův klid vyvolával v ostatních nebývalé napětí. I přes to všechno, si seděl Jaroslav v klidu, který však umocňoval napětí ostatních. Do dveří najednou něco vrazilo, tím se otřásla celá místnost a panty div nevyletěly ze zdi.
Tomu muži, už asi konečně došlo, k čemu meč slouží 1a vytáhl ho. Samice netvora byla rozzuřená a smýkala se sebou. Přestala, když se do jejího krku, dostal meč. Spadla na zem a po zemi se rozlila rudá krev. Ztěžka vydechovala. „Tak jo, jděte na kraj, až řeknu teď, otevřete dveře, určitě se zaměří na mě, pak utečte!“ směroval ozbrojenec instrukce na oba faráře.
Muž pokynul a dveře se otevřeli. Netvor vběhl do místnosti s krvežíznivostí. Zamířil ihned na ozbrojence. Čehož využili oba faráři a vzali nohy na ramena. Muž však musel odrážet tlapy netvora, který myslel pouze na jeho smrt. Při souboji Jaroslav nestihl ani postřehnout jak se muž dostal za netvora, ale v tom už se zabouchly dveře a on tam s netvorem zůstal sám.
K jeho opětovnému překvapení ho netvor nezabil, nýbrž ho odprostil od pout. Otevřel dveře a běžel do kostela. Jaroslav ho vzápětí následoval. Dostal se přes chodbu, a uzřel, jak leží Štěpán u východu z podzemí, za ním ležel cizí farář. A v kostele samotném bojoval ozbrojenec s netvorem. Ozbrojenec prohrával a když mu netvor zasazoval smrtelnou ránu, tak on sám stačil smrtelnou ránu opětovat. Oba se sesunuli k zemi.
Jaroslav se dostal ke Štěpánovy, „Co se stalo?“
Štěpán byl sám raněn, ale snažil se Jaroslavovi vylíčit vše, čeho byl svědkem. „Promiň, nemohl jsem mu zabránit, aby se dostal dovnitř. Vzal mě a položil tady ke dveřím. Pak se ztratil v chodbě. Chvíli jsem seděl, nevím ani jak dlouho a upadl jsem, zrovna, když tudy běželi kněží, ten druhý o mě zakopl. Víc už nevím.“
Štěpán zavřel oči a upadl do spánku, ze kterého ho Jaroslav už neprobudil. Na Štěpánově rameni ale uviděl stopy drápů, na faráři taky. „Tak tohle je opravdu podělanej den, k sakru!“ Pak se Jaroslav sesunul na zem a možná z jeho očí tekly slzy.
Po chvíli odešel ven. Cestou, u vrat kostela uviděl mrtvého Jana. Nevšímal si ho. Před kostelem se nadechl čerstvého vzduchu a nechal proudit myšlenky. Nedaleko něj, na koni seděla žena, opředená rudou září. Do Jaroslavovy hlavy vnukla své myšlenky. „ Človíčku, přežil jsi. Ať se to zdá hloupé, tak jsi přežil. Tvá vesnice kdysi strádala, nyní už nebude.
„Proč nás vraždil a pak mě nechal žít, řekni mi to Kotyz.“ Naléhal Jaroslav.
„Věznili ho. Společně se svojí družkou byl v jedné cele. Ale chtěl být svobodný, v čemž mu zabraňoval jeho žalář. Potom ho vyvedli do lesa, kde měl zemřít. Tvůj přítel, ho ale osvobodil. Jeho Svoboda nebyla však vše, co chtěl, musel osvobodit i svojí družku. Kostel byl pod kletbou, kvůli které se do něj nemohl dostat. Proto se sám snažil prolomit kletbu s pomocí svých zaříkadel a síly mrtvých. Dokud byli ve vaší vesnici věřící. Síla kletby byla pro něj pořád neprolomitelná. Musel zabít naštěstí pro vás, pouze několik lidí, ostatní změnili ihned víru zpátky k nám, starým bohům“, Jaroslav ucítil menší smích v myšlenkách Kotyz, „Kněží už nemohli nic dělat, jejich zbraň, se postavila proti nim.“ Potom se Kotyz chvíli odmlčela, jakoby čekala na Jaroslava, ten však neodpovídal, tak pokračovala. „Tito kněží mezi vámi šířili špatnou víru. Jeden je mrtvý, druhý žije, ty ho musíš zabít.“
To Jaroslav již nemohl poslouchat. Odešel. Už necítil trpkost jenom vůči kněžím. Celý svět se pro něj stal jedna velká díra a kdokoliv v ní byl jenom červ živící se na těle nebožtíka. V jeho rodné vesnici ho už nikdy neuvidí.