Siwan - Kapitola 18. Zázrak

Když Harry zmizel,Voldemort zuřil.
To co se stalo na hřbitově bylo jako z nějaké noční můry. Ten kluk mu zase unikl a navíc se něco podivného stalo s jejich hůlkami.
Jeho řev a zloba pak ještě dlouho zněly pod noční oblohou a to nebylo jediné. Znamení všech smrtijedů pálila a jejich předloktí byla jako v jednom ohni, ba hůř.
Zuřil, ale to už byl Harry pryč…
Přenášedlo jej vzalo zpátky do Bradavic a Cedrika měl sebou.
Slíbil a splnil jeho poslední přání. Vždyť ho o to poprosil.
Bylo to to poslední, co Harry v danou chvíli ještě dokázal udělat. Když je přenášedlo vrhlo na tvrdou zem, přímo u tribun a všech těch lidí, kteří se naráz rozkřičeli a začali skandovat. Oči se mu zamlžily…
Cedrik!
Cedrik byl mrtvý, mrtvý, MRTVÝ!
„Je zpátky,“ hlesl Harry k Brumbálovi. „Voldemort je zpátky!“
V tu chvíli už Snape věděl, že není žádná šance, aby se včas vrátil a našel Siwan.
Jeho první cesta vedla totiž k Brumbálovi. Ihned se znovu pokusili navázat spojení s Charliem nebo s kýmkoliv jiným, kdo ji viděl naposledy. Podařilo se to až k ránu a v tu dobu bylo jasné, že se nebudou moci vydat na „záchranu“ dřív, než po Turnaji.
Museli počkat, až budou ostatní oslavovat, i kdyby měl být vítězem kdokoliv.
Tak zněla v hlavě mistra lektvarů její poslední slova pořád a pořád dokola. Pod dokonalou maskou a záštitou nitrobrany nad tím pořád přemýšlel. Čekal a počítal snad každou vteřinu, která jej ještě držela tady.
A pak to přišlo, Harry se vrátil a ta bolest v ruce byla šílená. Za ty roky skoro zapomněl, jakou silou to může být cítit. Pán zla mu to dal znovu okusit.
A mezi záchvaty bolesti se mu pořád ozývalo v hlavě: najdi mě…copak to nechápeš?...Vždyť já se tě nemohu ani dotknout… ve skutečnosti je to jinak… copak jsi to vážně nepochopil?...
Co bylo mučivější?
Moody odtáhl Harryho pryč. Stranou a oni si toho v tom zmatku ani nestihli všimnout včas.
Všude kolem byl křik a Cedrikův otec se skláněl nad synovým mrtvým tělem a pořád dokola ho volal.
„Můj syn! Můj syn!“
Brumbál vydal příkaz, aby okamžitě odvedli ostatní studenty. Byli v šoku a tohle nikomu nemohlo pomoci. Teprve pak se rozhlédli kolem.
A v tom…
Něco neviditelného a přesahujícího hranice veškerého chápání všech najednou zastavilo na kratičký čas jakýkoliv běh. Všichni to cítili, že minuty i sekundy v té situaci se zastavily, nepohnuly se ani ručičky hodin.
Neznámá sila přervala cosi kolem a jistá část něčeho podvědomého byla roztrhnuta ve dví.
Pak se hodiny opět daly do pohybu a vše proběhlo tak neskutečně rychle a přitom natolik v klidu, že to každý zaznamenal.
Vzduch se u konce bludiště zavlnil a pak se celými pozemky a všude kolem ozval strašlivý křik. Procházel snad všemi sférami a dokonce i na takových úrovních, kde nebyl zaznamenán.
Ale byl to křik, který se postupně zesiloval, až všechny kolem málem připravil o uši. Bylo v něm něco nadpozemského.
Ta neuvěřitelná sila se zhmotnila a pak vyšlehl plamen a z něho se pak zjevila Siwan. Její tělo zářilo a křik, který všichni slyšeli byl její i fénixův. Nesl se nadpozemskou silou po celém pozemku kolem a všem vstupoval do duše. Byl žalostný a přetrhnutý.
Naráz bylo ticho, ale ona zůstala nehybná.
Narovnala se, ale byla někým jiným.
Ta neobyčejná síla jí pulzovala v očích a její tělo pálilo a zářilo jako oheň. Vydávala energii a zároveň něco víc.
Když křičela, křičela bolestí. Protože vstup na bradavické pozemky nebyl možný a ona přesto musela, protože její síla jí volala k nim. Její „otec“ jí volal.
Přetrhala svou esenci a přervala pouta, která ležela na pozemcích. Porušila kouzla a pak se zhmotnila přímo tam u nich a její síla jí zabíjela, protože průchod za takovouto cenu byl nesmírně bolestivý.
Brumbál k ní vykročil, ale ona natáhla ruku a zarazila ho. Musela se hodně ovládnout, aby dokázala promluvit normálně. Její hlas byl nyní hluboký a dunivý, procházel zemí a zesiloval se ve vzduchu.
Takže když otevřela ústa jen zašeptala.
„Harry, hned!“
Brumbál pochopil. Otočili se téměř na místě a vydali se za ním. Snape na vteřinu zaváhal.
Se zapřením sobě nejvyšším udělala pár kroků a ještě pořád poznamenaná přenosem poklekla vedle mrtvého těla Cedrika a zatlačila mu oči.
Snape už byl dávno pryč.
Když se podívala do očí chlapcových rodičů, byla pořád stejně rozeklaná a majestátně silná.
„Nemohu vám ho vrátit. Bolest je nyní jen vaše. Mohu vám dopřát alespoň poslední rozloučení.“
Cedrikův otec ovšem nechtěl vzdát boj.
„Vraťte ho!“
Zavrtěla hlavou.
„Hned!“ rozkřikl se a chtěl jí chytit a zatřást s ní. Přinutit ji nějak.
Když ovšem vztáhl ruku, popálil se. Ještě pořád zářila a její kůže byla jako rozžhavený kov.
„Byl by stínem a něčím temným. Už nikdy by nebyl takový jakým zůstane ve vaší mysli a srdci.Váš syn je mrtev.“ Řekla tvrdě.
Pak vstala a odstoupila. Mávnutím ruky mu vyléčila jeho popálení a pak učinila ještě něco, co umožnilo chlapcovým rodičům se naposledy rozloučit. Cedrik pak nepatrně přikývl i k ní a s tím navždy zmizel a rozplynul se v temnotě. Kde se předtím ukázal jako jemný obrys, jako duch.

Siwan se pak ukryla a ačkoliv si přála být na blízku Harrymu, její vlastní bolest ji přemohla. Jako ferling se hojila sama, ale i tak to bylo pomalé. Veškeré následky tohoto jejího „zjevení“ totiž ještě nenabyly konečné formy.
Tak když se s vypětím sil dostala k jezeru a tam se zhroutila, začala opět krvácet. Zády se opřela o strom a pod šaty cítila, jak jí prosakuje krev ze staré rány způsobené vlkodlakem.
Cítila se bezmocně.
Lord Voldemort se vrátil a ona tam jen tak ležela u stromu a znovu krvácela. Znovu cítila jeho kouzlo jako nůž, jež jí řízl do srdce. Jako to strašné kouzlo, které na ni seslal v den, kdy zabil Harryho rodiče a svým způsobem i ji.
Cítila se jako v horečce a celé tělo jí pálilo, potřebovala se napít. Pomalu a opatrně se pohnula, ale se zatajeným výkřikem klesla zase zpět. Tak se dala do plazení a pomalu překonávala tu vzdálenost píď po pídi.
Nakonec se do vody vlezla celá. Převrátila se na záda a rukou stiskla ránu na boku, aby alespoň trochu zastavila příval krve. Cítila jak jí pulzuje žilami.
Fénix nad ní obkroužil kolečko a snesl se níž. Přistál ji na prsou, kde se pak stačil. Její bolest byla i jeho bolestí. Položil ji hlavu na srdce a oba spočívaly nekonečné minuty a snad i hodiny ve vodě.
Bolest začala ustupovat, alespoň trochu, ačkoliv její část měla stále v sobě. Spočívala v tom, proč se tam ukázala teď. Spočívala v tom, že její vědomí bylo zatížené něčím, co ji děsilo a bolelo snad víc, než potrhaná esence a spálení.
Nakonec ucítila, že její rána na boku přestala krvácet. Povolila křečovité sevření a trochu zhluboka se nadechla. Ještě pořád v sobě cítila tu sílu přenosu a byla si jistá, že i když už to není vidět tak jako před pár hodinami, i tak musí být její vzezření stejně divoké a strašlivé.
Díky bohu, že se dokázala vrátit včas, i když ne dost na to, aby pomohla Harrymu dřív.
Jenže copak mohla?
Vnímala, že něco v ní se změnilo.
Jakoby jedna její část, která až doposud byla dětskou a naivní částí zmizela. Něco v ní se zlomilo a mělo to tak trochu co dělat s tím, co se jí stalo. Něco uvnitř se zatvrdilo a přestalo být tak naivní a dávné. Dospěla snad?
Cítila z toho smutek, jedna její část tam umřela, věděla to. A věděla, že možná i její další bude muset zemřít a rozplynout se tak, jako její bezstarostnost. Jak vzdálená jí připadala ta doba, kdy byla ještě dítětem – chráněným Nathanielovými rodiči a tak trochu i jím smutným…doba kdy měla někoho, kdo jí dovolil normálně žít a kdo ji měl rád. Doba, kdy měla ostatním tak blízko…bylo to pryč. Nezbylo už nic víc…
Musela to udělat, nechat tu minulost za sebou. Matně začínala tušit, co jí přinese budoucnost a cítila, že se musí stát zákonitě někým jiným. Už nemůže být závislá na ostatních, naopak. Už jednou přišla o své blízké, podruhé by to neměla dopustit.
Možná že je ferling a bude žít tisíce let, ale proč by měla žít s vědomím, že nedokázala udělat nic? Ani když měla možnost? Kdo jiný dostal druhou příležitost?
Konečně pochopila, co se jí snažili vysvětlit tak dlouho.
Ležela tam ve vodě a fénix jí spočíval na hrudi, jeho mokré peří a její slaná chuť v ústech a vůně kovu bylo něco, co jí to jen utvrdilo.
James a Lily byli navždy mrtví, má je v srdci. Vždyť už byl čas nechat je jít. I když to tak moc bolelo. Zapomenout na přítomnost se nedalo.
Měla tu přeci něco, co také znamená nový začátek.
Byl tu přeci Harry, jejich syn a jeho neustálý boj o právo na život s Voldemortem. Vždyť slíbila, že bude jeho patronkou a kde byla po celý jeho čas? Pomůže mu, Tom je silný soupeř, ale udělal svou chybu, když ji tenkrát málem zabil. Něco mu dlužila a to vědomí, jí naplnilo útěchou. Bude si to muset promyslet, celé a s chladnou myslí. Ne, nechce se pomstít a stát se bestií jako on, ale tentokrát bude ona, kdo rozhodne o tom, na koho se otočí hůlka. Stvořil si nepřítele, bude ho mít, i když to bude možná trvat roky. Věděla to.
A pak, měla přeci Tommyho, jakou by byla matkou, kdyby i jeho opomíjela? Možná v jejich žilách nebyla stejná krev, možná jí nenáležel, ale vnímala ho jako sobě velmi blízkého. Jako někoho, kdo si zaslouží žít normálně a měla by mu dát šanci. Její dítě.. takhle o něm dřív neuvažovala. Možná mu tak říkala a vnímala, že se o něj stará, ale tohle bylo něco jiného. Teď věděla kam patří a ke komu, v tom byl rozdíl.
Kdo další? Lupin, Brumbál a nebo Snape? A co Sirius?
Lupin byl její milý přítel, věděla, že na něho je spolehnutí. Bude mu muset ještě poděkovat, nepochybně vzal Tomyho sebou do Londýna, kde nyní pracoval.
Brumbál, její otec, jak na něho často s něhou myslela. Jestli kdy jindy, nyní teprve bude stát za ním. Ve všech aspektech. Vlastně krom jedné věci. Té, která ji stála vysvobození…
A ano, ještě tu byl Snape…stále stejný a přitom jiný. Kde jen udělala tu chybu.
S posledním jménem, její srdce lehce poskočilo. Její psí přítel, bratr a skutečný poberta tělem i duší. Když si vzpomněla na něho, zvedl fénix hlavu a zapískal. I ona to cítila. Usmála se.
Vlna energie jí projela tělem a způsobila zvláštní chvění a pak celkový obrat celé situace.
Nepatrně nadzvedla hlavu a pak se opatrně posadila. Rána na boku začínala být lepší, i když ještě ne zcela. Fénixe přidržela u sebe a pak spolu opatrně vstali a chvíli jen stáli na místě.
Oba očarovaní touto změnou a skutečností se zaradovali. Ucítili další vlnu tepla a změn, které sebou jejich živel přinášel.
Když vyšla zpátky na břeh, její šaty už byly suché a čisté. Nebyly už potrhané a lehce ožehlé, ale naopak nepoškozené a nové. Blankytná modř šustila kolem jejích kotníků, když se vydala zpátky do hradu. Vnímání smyslů se upravilo a také se tím vyvinul i smysl pro vnímání okolí.
Byla nyní v jiné části dimenze, takže vnímala bezprostřední okolí kolem sebe a veškeré pocity a myšlenky živých tvorů.
Uchovala si tuto skutečnost, když vstupovala ho hradu a lehce jí zmírnila, aby nikomu neublížila. Všichni studenti byli zahnáni do kolejí a ani profesoři se moc neukazovali. Když, tak pobíhali rychlostí blesku po chodbách.
Zapojila svou mysl a brzy poznala, kde Brumbála i ostatní najde. Cítila je, ale nelíbilo se jí to. Byl tam i Popletal, s tím se nechtěla setkat, ale zřejmě to bylo nezbytné.
Učinila se neviditelnou a neslyšně procházela chodbami a schodištěm směrem k ošetřovně. Fénix poletoval jen kousek před ní a nebo jí kroužil kolem hlavy. Pak před dveřmi tiše vypískl a zmizel zpátky do brumbálovi pracovny.
Siwan prošla dveřmi a zhmotnila se na druhé straně. Ještě pořád pod rouškou neviditelnosti, ačkoliv byli minimálně dva lidé, kteří ji viděli a nebo dozajista cítili.
Zůstala ukrytá a jen letmo pohlédla k posteli, kde byl Harry. Automaticky pocítila, jak e jí zvýšil tep, ale nechtěla ho ohrozit. Nesměl poznat, že je tady.
Tak tedy přešla jen k Brumbálovi a stoupla si za jeho záda. Dívala se teď přímo do očí ministrovi kouzel – Popletalovi. Neviděl ji, ale bezděky se ošil.
Pousmála se, ale to bylo vše. Hned v zápětí se její krev div nedostala do varu. To co ministr říkal bylo absurdní. Během vteřiny vycítila jeho strach a panickou touhu to ututlat.
Popletal jen naprázdno otvíral a zavíral ústav v této hádce, jako kdyby mu chyběla slova, jimiž by vyjádřil své rozhořčení.
„Druhým krokem, který musíte podniknout – a hned,“ naléhal Brumbál, „je vyslat posly k obrům.“
„Vyslat posli k obrům?“ zaječel Popletal, jak se mu opět vrátila řeč. „Co je zas tohle za šílený nápad?“
„Nabídněte jim přátelskou ruku dřív, než bude pozdě,“ řekl Brumbál, „nebo je Voldemort stejně jako v minulosti přesvědčí, že on jediný ze všech kouzelníků jim vrátí práva a svobodu!“
„To-to přece nemůžete myslet vážně,“ zalapal po dechu Popletal a zacouval od něj ještě dál. „Kdyby se kouzelnická společnost doslechla, že jsem vešel do styku s obry- lidé je nenávidí Brumbále- měl bych po kariéře-.“
„Vás totiž zaslepuje láska k úřadu Korneliusi!“ řekl Brumbál, zvýšil teď hlas a kolem hlavy se mu rozzářila aura moci a oči mu znovu zaplály.
Siwan to ani nemusela vidět, cítila to a věděla na co myslí a jaké hlubiny se v něm samotném otvírají. Měla mysl otevřenou a vycítila pocity všech. Úzkost, strach, zuřivost a zároveň tu Albusovu moc.
Tiše za jeho zády přešla k němu blíž a neviditelnou ruku mu položila na rameno a sevřela.
Snape to musel poznat, protože on jediný byl rezervovaný jako vždy a nedal nic znát. U něj vycítila hranice stálé nitrobrany, ale nic mu nedala najevo. Nevěděl kde stojí, ani co přesně dělá, ale tušil že tam je.
„Přikládáte přílišnou důležitost - a dělal jste to vždycky - takzvaným čistokrevným rodům! Nechápete, že nezáleží na tom, jak se kdo narodí, ale co se z něj stane! Váš mozkomor před chvílí zlikvidoval posledního žijícího člena čistokrevného rodu, který patřil k těm nejstarším - a sám vidíte, co se svým životem Skrk udělal! Něco vám řeknu, Korneliusi - udělejte, co jsem vám navrhl, a všichni na vás budou vzpomínat jako na jednoho z nejstatečnějších a největších ministrů kouzel, které jsme kdy měli, ať už zůstanete v úřadě nebo ne. Nebo nedělejte nic -a zůstanete v dějinách jako ten, kdo Voldemortovi ustoupil z cesty a umožnil mu, aby se znovu pokusil zničit svět, který jsme se snažili obnovit!"
„Ten člověk mluví z cesty," šeptl Poplétal. „Úplně zešílel.“
Potom se v místnosti rozhostilo ticho. Madame Pomfreyo-vá strnule stála u nohou Harryho postele a zakrývala si dlaněmi ústa. Paní Weasleyová byla k Harrymu skloněná a ještě pořád ho držela za rameno, aby nemohl vstát. Bill, Ron a Hermiona na Poplétala třeštili oči. A nebyli jediní.
Siwan ještě jednou sevřela lehce stisk na Albusovi paži a pak všemu nechala volný průběh.
Popletal odešel rychle pryč a ona cítila s jakými pocity odchází. Ten muž ji zklamal, čekala od ministra kouzel víc, ale tohle byl jen někdo, kdo zavíral oči nad skutečností. Brumbál mu to řekl a také mu pověděl, že jejich cesty se rozcházejí.
Po jeho odchodu se vzduch trochu uklidnil, ale vzrušení a vibrace byly stále přítomné.
Jakmile byl pryč, Brumbál se otočil k hloučku u Harryho lůžka.
„Čeká nás spousta práce," řekl. „Molly... doufám, že s vámi i s Arturem mohu počítat?" „Ovšemže ano," potvrdila paní Weasleyová.
Byla úplně bílá, i rty měla bezkrevné, tvářila se však rozhodně. „Artur ví, jaký Poplétal je. Mého muže celá ta léta na ministerstvu držely jedině jeho sympatie k mudlům a Poplétal si o něm myslí, že mu chybí opravdová kouzelnická hrdost."
„Takže teď potřebuji poslat Arturovi zprávu," řekl Brumbál. „Musíme okamžitě vyrozumět všechny, kdo budou ochotni slyšet na to, jak se věci doopravdy mají, a Artur je v dobrém postavení, aby se mohl spojit s těmi na ministerstvu, kteří na rozdíl od Korneliuse vidí dál než jen na špičku vlastního nosu."
„Já se za ním vypravím," prohlásil Bill a vstal. „Ještě teď večer."
„Výtečně," pronesl Brumbál. „Řekni mu, co se stalo. Řekni mu, že se s ním co nejdřív spojím přímo. Musí si ovšem počínat opatrně. Kdyby Poplétal tušil, že na ministerstvu zasahuji -" „Nechtě to na mě," řekl Bill. Popleskal Harryho po rameni, políbil matku na tvář, oblékl si plášť a spěšně vyšel z místnosti.
„Minervo," Brumbál se otočil k profesorce McGonagallové. „Chci, aby Hagrid co nejdřív přišel ke mně do pracovny. A také - pokud bude ochotná přijít - i madame Maxime." Profesorka přikývla a bez jediného slova odešla.
„Poppy" obrátil se Brumbál na madame Pomfreyovou, „byla byste tak hodná a zašla do kabinetu profesora Moodyho? Najdete tam velice zoufalou domácí skřítku Winky. Udělejte pro ni, co můžete, a odveďte ji zpátky do kuchyně. Myslím, že Dobby se o ni už postará." „Ovšem - samozřejmě," řekla madame Pomfreyová užasle a odešla také.
Brumbál se přesvědčil, že dveře jsou zavřené, a teprve když nebylo slyšet ani kroky madame Pomfreyové, promluvil znovu.
„A teď je načase," řekl, „aby si dva z nás ujasnili, kdo je kdo doopravdy. Siriusi - vezměte prosím na sebe svoji normální podobu." Siwan sebou trhla a Brumbál na chvíli zalétl očima k ní. Překonala to, ale dál zůstala neviditelná.
Velký černý pes pohlédl na Brumbála a v mžiku se proměnil zpět v člověka. Paní Weasleyová vykřikla a odskočila od postele. „Vždyť to je Sirius Black!"
Siwan se tomu musela poušklíbnout. Jak přesné zvolání, ale na ni měla tato skutečnost zcela opačný efekt. Dívala se na něj s výrazem oddanosti, protože i když si to nepřipouštěl, on byl její živou minulostí a pořád ho měla ráda. Jak moc jí připomněl Jamese a jejich vlastní školní svět. Ovládla se a smutně sklonila hlavu .To už je pryč a tento muž o ní neví, zřejmě na ni zapomněl.
Snape nevykřikl ani sebou neškubl, na rozdíl od paní Wealsyové, v jeho pohledu se však mísil vztek a zděšení.
„Black a v Bradavicích!" zavrčel a civěl na Siriuse, v jehož obličeji byla stejná nechuť. „Co tady pohledává?"
„Je tu na mé pozvání," řekl Brumbál a hleděl z jednoho na druhého, „stejně jako vy, Severusi. Já totiž důvěřuji vám oběma. Je načase, abyste své staré spory odložili a věřili si navzájem."
Harry si v duchu říkal, že po nich Brumbál chce hotový zázrak a Siwan se této myšlence pousmála, protože jí v tom slabém vibrování vzduchu snadno zaznamenala.
Sirius a Snape se na sebe dívali s krajním odporem.
„Pro nejbližší dobu se spokojím s tím," řekl Brumbál s trochou netrpělivosti v hlasu, „když upustíte od otevřeného nepřátelství a podáte si ruce. Stojíte teď na téže straně. Času není nazbyt, a pokud my, kteří známe pravdu - přitom, jak je nás málo - nebudeme jednotní, nikdo z nás nemá sebemenší naději."
Sirius a Snape na sebe ještě vrhali nasupené pohledy, jako by jeden druhému přál jen to nejhorší, pak ale k sobě pomaličku přistoupili a podali si ruce, ovšem vzápětí od sebe hned zas ucukli.
„To pro začátek stačí," řekl Brumbál a postavil se mezi ně. Tess zůstala na místě kde předtím stál a ani se nepohnula. Rozhodně se nechtěla stavit mezi ně, beztak mezi těmi vždy vládlo nepřátelství a minimálně jeden o její přítomnosti zde věděl, staré sváry a žárlivost by byla k ničemu.
„A teď mám pro vás práci. Popletalův postoj, i když nijak nepřekvapuje, mění všechno. Siriusi, potřebuji, abyste se ihned vydal na cestu. Musíte zburcovat Remuse Lupina, Arabelu Fig-govou, Mundunguse Fletchera - celou starou partu. Potom se na čas schovejte u Lupina, já se tam s vámi spojím."
„Ale -" namítl Harry. Přál si, aby tu Sirius zůstal. Nechtěl se s ním tak rychle zase rozloučit.
Tess nejistě pohlédla na brumbála a v jeho očích vyčetla cosi uklidňujícího.
„Uvidíme se brzy, Harry," otočil se k němu Sirius. „Slibuju ti to. Ale teď musím udělat, co můžu, to přece chápeš, ne?"
„Ano," přisvědčil Harry. Jo... jistěže chápu." Sirius mu krátce stiskl ruku, kývl na rozloučenou Brumbálovi, znovu se přeměnil ve velkého černého psa, doběhl ke dveřím, tlapou stiskl kliku a byl pryč.
Harry i Tess se za ním dívali s jistými protichůdnými pocity.
„Severusi," řekl Brumbál a otočil se k Snapeovi, „vy víte, oč vás teď musím požádat. Pokud jste ochoten to udělat... pokud jste připraven..."
„Jsem," řekl Snape. „Pak tedy mnoho štěstí," popřál mu Brumbál a se stínem obav ve tváři ho sledoval, jak beze slova vyšel za Siriusem.
I za ním se Tess dívala a odhadovala, jaké možnosti se mu nyní skýtají. Její místo ale, jak si uvědomila hned v zápětí, je nyní u Brumbála a tak opět přešla k němu a neviditelným stiskem uchopila na chvíli jeho ruku. Jako když se dítě zavěsí do dlaně dospělého. Nechala ji přejít energii a sílu a dala mu najevo, že je s ním.
Navíc mu ukázala v rychlém sledu, co mezitím udělala ona. Teď věděl, co musí udělat dál.
Trvalo několik minut, než Brumbál znovu promluvil. „Musím ještě dolů," řekl konečně. „Musím zajít za panem Diggorym a za jeho ženou. Harry - dopij si ten lektvar. Uvidíme se později."
Jakmile zavřel dveře, Harry sklesl zpátky na polštář. Hermiona, Ron a paní Weasleyová se na něj mlčky dívali. Drahnou chvíli nikdo z nich nepromluvil ani slovo. „Musíš dopít zbytek toho lektvaru, Harry," připomněla paní Weasleyová nakonec.
Siwan mu poslala neviditelný vzdušný pozdrav a polibek a pak ho i ona neochotně opustila a vydala se za ředitelem pryč. Jen jednou se ohlédla a ten obraz si vryla do srdce. Dívala se ke dveřím, jako kdyby ji mohl vidět, ale neviděl.
Myslel na Siriuse, na Cedrika a na to všechno.
Lítost ji málem přemohla, ale zastavila se včas a místo toho ho zanechala v péči paní Weaslyové a odešla pryč.
I jí čekala dlouhá a temná noc…