Stačí málo, abych tu nebyl

Stařec přešel k oknu. Jmenoval se Claudi Beratone, táhlo mu na osmdesátku a jeho obličej byl suchý a vrásčitý. Pod tou seschlou slupkou se však skrýval člověk čilý, avšak rozvážný. Pohled z okna byl depresivní, přestože nebylo moc vidět. Nebylo to totiž okno, ale displej, který zobrazoval to, co sejmula kamera, umístěná venku, ta však již byla značně poničená.
Kilometry v dál se táhla jen pustina, všemi směry, nikde ani výhonek, jen vyprahlá zem a trosky domů. A na obzoru byla vidět malinká tečka.
Stařec usedl ke stolu a spustil komunikátor. Na jeho zaprášeném a poškrábaném displeji se objevila tvář tvrdých rysů.
„Podejte hlášení!“
„Radiace klesá, ale něco se tu děje.“ řekl stařec.
„Sakra kdy konečně začnete být konkrétnější Beratone? Buď řekněte co, nebo radši neříkejte nic!“ zaúpěl netrpělivě muž na obrazovce.
„Pulinami, nevím o tom nic, jen vím, že se tam něco děje, celá elektrárna nějak tak…září.“
„Opravdu? Nepovídejte! A já myslel, že radioaktivita je zvuková vlna.“ ušklíbl se ironicky Pulinam.
„Nechte toho.“ zamračil se stařec. „Myslím tak nějak neobvykle, intenzivněji, jakoby tam něco nějakým způsobem mutovalo, ale co?“
„Tak to zjistěte!“
„Zbláznil jste se? Vždyť tam nemůžu přežít.“
„Ale Beratone, máte přeci vozík, kterým záření nepronikne.“
„Záření sice ne, ale kdo ví, co tam venku je.“ argumentoval stařec.
„Myslíte nějakou zmutovanou formu života?“ ušklíbl se Pulinam. „Ale no tak, Beratone, nebuďte naivní, tam by přeci nic nepřežilo.“
Beratone otevřel ústa a chtěl odpovědět, ale Pulinam byl rychlejší.
„Je to rozkaz! Pamatujete si ještě doufám, co se stane, neuposlechnete-li rozkaz?“ zašklebil se Pulinam.
„Jistě, odříznete mě od kyslíku a vody.“ Pronesl znechuceně Beratone a ukončil hovor.
„Parchanti.“ zamumlal.
Pohlédl znovu na displej, který měl simulovat okno. Ta tečka v dáli mu nyní připadala děsivější, než jindy. Nejvíce ho trápila ta nejistota. Co tam čeká? Co vydává to podivné záření?
Naplnil kyslíkové a palivové nádrže vozidla a ulehl do postele. Z jeho očí byl vidět strach. Bál se rána, se kterým bude muset vyrazit na cestu. Celou noc nespal. Pohlédl na hodiny. Přál si, aby mu ještě zbývalo co nejvíce času. Hodiny však byly neúprosné. Pouhých sto sedm minut zbývá do doby, kdy bude muset vyrazit.
Vstal, protože již nemělo cenu snažit se usnout. Když pohlédl do zrcadla, do své neklidné tváře, připadal si mnohem starší a bezmocnější.
Začaly ho napadat všelijaké myšlenky, jak se ze svého úkolu vykroutit. Mohl by třeba hrát, že se zbláznil. Vzhledem k tomu, co ho možná čeká by to nebylo nic divného. Nebo by mohl vyjet se svým vozítkem na druhou stranu a někam ujet. Všechny nápady však ihned zavrhoval. Kdyby hrál, že se zbláznil, opravdu si myslí, že by byla vláda tak obětavá, že by pro něj poslala někoho, kdo by ho dopravil do blázince? Ne, nechala by ho tam chcípnout jako psa a dala tam místo něj náhradníka. Kdyby vyjel na druhou stranu – nestačilo by mu palivo, nebo kyslík, aby někam dojel, a taky se mohlo stát, že by ho sestřelili.
Náhle ho přepadla vlna optimismu. Ale co, vždyť to taky může být jen samotná elektrárna.
S nadšením nasedl do vozíku a už se unášel směrem k elektrárně. Prohrábl si své dlouhé šedé vousy. Byl pln nadějí. Přežil jsem už přeci horší věci!
Čím více se ale k elektrárně přibližoval, tím víc jeho optimismus opadal. Záření totiž nevydával jeden objekt. Bylo jich asi deset. A co hůř, pohybovaly se. Zastavil vozík u domu poblíž elektrárny a zapnul komunikátor.
„Tady Carl Pulinam, co chcete Claudi?
„Jsem kousek od elektrárny. Zdroje záření jsou poblíž. Je jich asi deset a pohybují se.“
„Pohybují?“ zatvářil se Pulinam udiveně. Chvíli se odmlčel a pak pokračoval. „Musíte zjistit, co to je a jestli je to nebezpečné. Je to velmi důlež…“
Konec věty ale už Claudi Beratone neslyšel. Zpoza rohu se přímo vyřítilo svítící cosi…během těch několika nanosekund, než omdlel, to Beratone nestačil identifikovat.

*****

Když se Beratone probral, byl v jakési uličce. Nevěděl, jak se tam ocitl, ale ta ulička mu připadala velice povědomá. Vstal a podvědomě se vydal po dobře známé trase až došel k plotu elektrárny. Konečně se mu začalo vracet vědomí naplno.
V tom mu došla jedna věc. To zjištění ho nakoplo jako by mu někdo dal elektrický šok. Okolo něj chodili lidé. Spousta lidí.
První, co ho napadlo, bylo: Bože, jak dlouho jsem byl v bezvědomí… Pak však uviděl něco, co mu málem zastavilo srdce. Uviděl sám sebe. Beratone nevěřícně zíral přes plot elektrárny na sebe, zhruba ve třiceti. Nemohl tomu uvěřit. Muselo ho to nějakým způsobem vrátit v čase. Ale jak je to možné? A co teď dělat. Jeho mladší já se odstěhuje až za pět let, za osm let elektrárna vybuchne a až za padesát let se jeho octne na tomto místě. Co bude celou tu dobu dělat? Ale kde vlastně bere tu jistotu, že se dožije sto třiceti let? Vždyť on byl v době, kdy vyrazil ze svého domu prozkoumat záření s největší pravděpodobností mrtvý. A přesto žil. Přežil svou smrt. To je vlastně skvělé, kolika lidem se poštěstí být na živu ještě několik desítek let poté, co zemřeli.

*****

Již jedenáct měsíců je Claudi Beratone uvězněn v době, kdy mu bylo třicet. Zatím se mu naštěstí dařilo úspěšně se si vyhýbat. sehnal si práci jako vítač zákazníků v jednom větším obchodě ve městě. Nebyla to zrovna božsky placená práce, ale na to, aby se uživil mu výplata stačila.
Jednoho dne měl noční službu. Byl již velmi unavený. Za hodinu měl však naštěstí končit a tak už se těšil, jak si napustí vanu a až se v ní dostatečně vylouhuje, vleze si do postele a prospí celý den.
Do obchodu se vpotácela banda opilců. Beratone si nevšímal, v jakém stavu muži jsou a začal na ně drmolit uvítání a vnucoval jim nákupní košík.
Najednou však jeden z mužů odstrčil dva, co stáli před ním a vrhl se na Claudiho.
„Dědku,“ vysoukal ze sebe. „Neser mě, nebo ti nakopu prdel, že už nevstaneš!“
Claudi rychle procitl z polospánku. Vtom se strašlivě zděsil. Ten muž, ten opilec, který na něho mluvil, byl…on sám.
‚Do prdele‘ pomyslel si Claudi starší. ‚To mi tak scházelo, rvačka se svým mladším já.‘
Nestihl si však promyslet žádný postup, protože jeho mladší já vytasilo nůž a rozmáchlo se s ním proti starému Claudimu. Starší Claudi nepomyslel absolutně na nic, to, co udělal, bylo dílem okamžiku. Reakce, kterým ho naučili na sebeobranném kurzu se dostavila ihned. Starší Claudi vytrhl svému mladšímu já obratným pohybem nůž z ruky. Kdyby se alespoň na vteřinu zastavil a zamyslel se, nemuselo se stát, co se stalo. Claudi starší byl plný vzteku, že se dostal do takovéto situace a podvědomě obrátil nůž proti svému mladšímu já a … bodl.
Mladý Claudi se zhroutil k zemi s nožem v hrudi, a kašlal krev. V té chvíli staršímu Claudimu konečně došlo, co může způsobit. Okamžitě klekl na kolena a pokusil se zachránit své mladší já. Když se ho však dotkl, bylo již pozdě. Mladý Claudi byl mrtvý.

*****

Všude byly jen trosky. V dáli byla vidět z obrovské elektrárny jen malinká tečka. Něco tu však chybělo. Chyběl tu dům Claudiho Beratoneho.

*****

„Claudi“
„Claudi, slyšíš mě?“ přicházel hlas jakoby z obrovské dálky.
„Claudi, no tak sakra!“
„Claudi!“
Claudi Beratone konečně procitl. Stál vedle něj Henri Pulinami, Claudiho přítel.
„Teda ty si teda bezpečnostní technik za všechny prachy,“ smál se Henri. „Kdyby elektrárna hořela, tak to prospíš.“
„Claudi se usmál.“ to bys nevěřil, co se mi zdálo.
„Jdeme s chlapama na kafe, tak jestli půjdeš s námi, můžeš nám to říct.“ odpověděl Henri Pulinami.
„Heme f chachama ka kake.“ opakoval malý Carl Pulinami po otci.
„Miriam musela na týden odjet, tak jsem vzal Carla s sebou do práce. Alespoň se trochu zaučí.“ pousmál se Henri. „Tak co, budeme tu jenom sedět a žvanit, nebo půjdeme na to kafe?“
Claudi se zvedl a v doprovodu několika přátel vyšli z elektrárny a zamířili ke kantýně.
Claudi se mimoděk podíval napravo… a tam za plotem stál stařec s dlouhými šedými vousy a vytřeštěně na něj zíral.