Airion

Na širé pláni již nyní nezněly zvuky bitvy, nýbrž sténání stále ještě přeživších raněních lidí i zvířat a také svistot křídel krkavců a vran, kteří tuto hostinu vítají skřehotavým křikem těch, co vyhrají pokaždé, ať jde ve válce o cokoli. Kůň se se svěšenou hlavou ploužil tímto neutěšeným krajem, jenž tu zbyl jako jediný svědek bitvy. Jezdec v nyní již zaprášeném brnění seděl jistě, i když poněkud vyčerpaně, v sedle. Temně hnědé oči se blýskaly zpod helmy, jako dva temné body nekonečna. Ruce křečovitě svíraly uzdu a tělo se snažilo držet se v sedle, jen proto aby se nezařadilo mezi ty ubožáky dole. Pomalým krokem vjela mezi krkavce, kteří v obrovském hejnu hodovali na muži, kterému říkali pane ona i ostatní vojáci z jejího oddílu. Muž měl vyklované oči, a rozdrcenou spodní polovinu těla, spadl na něj kůň, na vlastní oči to viděla, když stála dva metry od něj a nemohla mu pomoci. Tento muž jí byl po odchodu z domova otcem, rádcem i přítelem. Po tváři jí stekla jediná osamělá slza, která na špinavém obličeji zanechala bílou stopu. Skoro neslyšným mlasknutím pobídla koně, aby jel dál. Jak s jejím příchodem mrchožrouti vzlétali, odkrývala se před ní těla přátel i nepřátel. V blátě před ní se najednou odkryl výhled, který nechtěla spatřit. V blátě před ní sténal na zemi polomrtvý voják sténající bolestnou agonií. Zahleděla se na jeho tvář pokrytou zaschlou slupkou krve, poznala ho. Ty modrozelené oči by poznala kdekoli na světě. Byl to Lothar, její druh ve válce i v životě. Z hrdla se jí nevyloudila ani jediná hláska, ale přitom chtěla, tak moc chtěla křičet z plných plic. Tiše k ní promlouval. Neslyšela ho, musela seskočit z koně a přisednout k jeho zmrzačenému tělu.
„Sejdeme se v ráji, kam odcházejí duše všech bojovníků,“zašeptal zhrublým, avšak slabým hlasem. Přikývla, nedokázala promluvit. Držela jeho tělo v náruči, jak to jen dokázala a v ruce svírala tu jeho. Nechtěla aby umíral sám, nechtěla aby zemřel vůbec. Mlčky vrtěla hlavou a snažila se nehledat na jeho těle zranění, potřebovala si namluvit, že je naprosto v pořádku, a hlavně, že bude žít.
„Lothare, ty nezemřeš. Ty ne..!“šeptala mu a přitom ho hladila prsty po tváři, krku i hrudi. Lehce se pousmál a nepatrně zavrtěl hlavou.
„Já umírám, lásko,“zašeptal se smířením člověka, který ví, že zemře a nevadí mu to neboť to bude vysvobození.
„NE!!!“rozkřikla se tentokrát naplno, v hlase jí znělo zoufalství. Lotharovo zubožené tělo roztřásl kašel, špatně se mu dýchalo.
„Já, já tě odvezu s sebou, Lothare. Muži, zůstaň se mnou, já nechci abys odešel, potřebuju tě!“lkala zoufale a svírala mu ruku v bezmoci.
„Sama jsi slabá,“odmlčel se, aby nabral vzduch a pořádně se nadechl. „Nedokázala by jsi mě ani vléct, natož vysadit na koně, a stejně bych nepřežil cestu, do nejbližší vesnice je to několik mil.“opět ho přemohl dávivý kašel, nakonec vyplivl krvavou slinu. Přitiskla si ho k sobě blíž, tlačil jí kroužkovou košili do měkké kůže, ale nedbala na to. Políbila ho na čelo. Na kratičký okamžik se usmál.
„Jeď, Airion, nech mi tu svou dýku a odjeď!“poručil jí silným hlasem vojáka, kterým stále ještě byl. Zavrtěla hlavou.
„Airion, jsem tvůj muž, poslechni. Prosím!“rozkašlal se v novém záchvatu kašle. Naposledy mu stiskla ruku a do otevřené dlaně vložila dýku s rukojetí vykládanou perletí.
„Miluji tě, Lothare,“pronesla a s těží se vyškrábala do sedla koně, který si pochutnával na jediném trsu trávy, co našel na tomto neutěšeném místě. Hleděla na něj tak dlouho jak to jen dokázala. Po tvářích jí nezadržitelně tekly slzy, přes jejichž clonu viděla jen rozmazaně svého muže. Svého světlookého Lothara.
Když byla dostatečně daleko, sevřel v zakrvácené ruce dýku. Zaschlá krev bolestivě praskala na kloubech, ale nedbal na to, bolest ve zbytku těla byla nesnesitelnější. Dýka hladce zajela do boku v místě, kde byla kroužková zbroj rozervaná. Poslední, co jeho oči viděly byla postava jedoucí na koni. Airion.
Až když slunce vystřídal měsíc, dojela Zirkon do první vesnice. Líce jí smáčel vodopád slz a rozmazával všudypřítomnou špínu z bojiště. Dojela až před dům na konci jakéhosi náměstí a tam se vysíleně zhroutila na šíji svého věrného hřebce, který ji doprovázel skoro celý život u vojska. Lidé na ni zvědavě hleděli.
Vysoký statný muž vyšel z chalupy, vylákán neobvyklým povykem zvenčí. Nevěřícně hleděl na nadělení, které mu stálo před chalupou. Ohromeně si prohlížel ten poněkud bizarní výjev. Hřebeček do něj šťouchl měkkým čumákem, to muže probralo. Stáhl jezdkyni z vyčerpaného zvířete, které poručil ustájit okounějícímu muži ve stáji za domem.
Když se mu podařilo ji uložit a sundat jí prozatím helmu, ohromením vykřikl. Sice měla špinavý obličej a vlasy slepené krví, ale tu tvář poznal. Jemné rysy, vysoké lícní kosti, drzá brada a plné rty. To vše zasazeno v bledém trojúhelníkovém obličeji orámovaném dlouhými vlasy. Omyl jí krev a špínu z obličeji, nemohl tomu uvěřit. Nemohla to být ona, prostě nemohla. Když měla čistý obličej i vlasy zavrtěl hlavou v nastalém překvapení a jakémsi šoku. Byla to ona. Prstem přejel dlouhou jizvu táhnoucí se od spánku po krk, skoro až ke klíční kosti. Otevřela oči a hleděla na mohutného muže s býčí šíjí a světle hnědými vlasy, svázanými na temeni do ohonu. Když mu ubrala strniště a nějakých deset let, mohl to být jeí bratr. Ale najednou se jí zatočila hlava, musela zavřít oči.
„Airion,“šeptl s neuvěřením tak tiše, jako by se bál, že by se mu mohla rozplynout. Zvuk jejího jména a toho hlasu jí přinutil opět otevřít oči.
„Kaii.“pousmála se, než opět upadla do mdlob.
Kai nechal stékat slzy radosti a neuvěření volně po tváři. Byl šťastný, že se Airion vrátila domů, i když možná ne nadlouho, když na ni tak hleděl. Po dlouhých deseti letech, měl zase rodinu. A co bylo nejdůležitější měl svoji sestru, malou Airion.