Poslední

Seděla na červené skále a protahovala si krk, seděla ve stejné poloze už dlouho a celé tělo jí ztuhlo. Pozorovala okolí a zase jednou jí myšlenky zavedly do vzpomínek a do minulosti. V duchu se okřikla a dál se snažila nemyslet na to co bylo a co už se asi nikdy nevrátí. Asi? Asi určitě ne. Je přeci poslední...
Ano, je poslední ze svého rodu i ze svého druhu. Královna bez království, panovnice bez poddaných, vůdkyně, která již nemá koho vést, bojovnice, která již nemá s kým ani proti komu bojovat, matka bez dětí.... Vše, co pro ni mělo význam a smysl, zmizelo již před dávnými časy. Vše, za co bojovala zaniklo a ona zůstala sama, bez druha i bez přátel a rodiny. Zůstala tu jediná, která stráží tajemství dávných časů a tajemství, pro které by mnozí zabíjeli.
Dostala žízen, zvedla se tedy ze svého místa a slezla pomalu ze skály dolů, k malému průzračnému jezeru, aby svlažila vyprahlé hrdlo. Došla líně až ke břehu, ještě jednou protáhla celé tělo až to zapraštělo a sehla se k hladině připomínající zrcadlo. Napila se a blahodárná tekutina jí dodávala ztracenou svěžest a pružnost do jejího těla. Nechala ustálit hladinu a zadívala se do svého odrazu. Po nekonečně dlouhé době si sama sebe prohlížela a zároveň pozorovala změny. Už se chovala jako člověk...ona. Ona, ktérá je tím posledním tvorem na světě, který by se snad mohl nebo dokonce chtěl stát člověkem. Nebyla jím, ani nikdy nebude...
Pozorovala ty oči, nádherně žluté s jemně oranžovým orámováním a červenou zorničkou. Za jejích dob byly tyto oči považovány za krásné a symbolizovaly moudrost. Dnes by vzbudily u lidí tak akorát hrůzu a zděšení, ale oni tomuhle nerozumí. Pokračovala dál, od měkké tlamy přes dva výstupky nad každým okem až po dlouhý krk. Nechtěla dál vzpomínat, příliš to bolelo, i po té dlouhé době. Rozmáchla se mohutnou přední tlapou a projela zlatavými drápy hladinu, až se rozvlnila do širokých koutů jezera. Nasupeně si odfrkla a odcházela pryč. Stulila se pod skalní převis, na kterém tak ráda vysedávala a pozorovala zase se uklidňující hladinu.
Slunce už zapadalo za obzor a jí se začali zavírat oči. Víčka ztěžkla a ona se zmohla už jen na hluboký nádech, než se ponořila do říše snů...
Zdál se jí sen, jeden z mála, který se jí poštěstilo za svůj dlouhý život mít. Nebyl to prorocký sen, ani ničím zvláštní, alespoň pro ni. Ona jen znovu prožívala to, co už bylo dávno minulostí. Svůj život...