Jiný rozměr 5

Rozpršelo se. Byl to nesmírně příjemný liják po tolika dnech úporných veder. Jako balzám na duši. Lidi spontánně vybíhali ven a nechávali si dopadat kapky na obličej. Životodárný déšť.
Uběhlo několik let od doby, kdy se Davidovi zachvěla víčka. Skoro to vypadalo, že už by za chvíli mohl přestat být pokusným králíkem a vrátil by se zpátky mezi lidi. Nejméně Mark a Marta by to uvítali, i když už se srovnali s prázdnotou, kterou po sobě dobrovolně zanechal. Možná, že kdyby tušil, že se nevrátí už nikdy, že by takovou mladičkou nerozvážnost nedělal. Byl jediným synem svých rodičů, jejichž zoufalství je srazilo na kolena. Pomalu se sobě začali odcizovat a jednoho dne zůstali každý sám ve svém světě, který si vytvořili vedle sebe.
Nejméně dva roky ležel David na lůžku bez hnutí. Jediným důkazem jeho živoucího stavu byl pípající monitor jeho srdeční frekvence. Byl to už dávno jiný pokoj než ve kterém se podroboval testovacím látkám. Nyní už jich nebylo potřeba. Program TRANSFER nadobro skončil. Své výsledky nepřinesl. Ti co se z následků intoxikace Ratanilem probrali před Davidem a nic si nepamatovali, upadli do konečného komatu a po nějaké době nastala klinická smrt. Dextroban to měl všechno změnit.
Najednou se probudil zase v domě svých rodičů. Byl zmatený, protože netušil, co bylo před tím, než stál u mycí linky. Zatřásl hlavou, ale nějak se nezdálo, že by to pomohlo. Z krátkodobé minulosti nevěděl nic. Mlha. Poslední vzpomínky měl … ze kdy? Nemohl si to vůbec vybavit.
„Mami? Tati?“ zařval do prostoru a čekal, jestli se někdo ozve. Z vedlejšího pokoje se přiřítil malý drobný psík, kterého David nikdy neviděl. Následovala ho malá asi dvouletá holčička.
Jako zázrakem si David vzpomněl na pocit, který měl, když jím někdo proběhl. Jako vzpomínka z jiného života. Ale holčičce i psíkovi se vyhnul ještě včas.
„Bala bala,“ mluvila dívenka ke štěněti a hladila ho po srsti. Psík byl očividně zmatený. Něco slyšel, ale nevěděl co to bylo. David měl v hlavě totální okno. Jen se neprobudil s křikem u sebe v pokoji. Kde jsou vlastně jeho rodiče? Pamatoval si všechno do svých 17ti let. Teď byl ale podstatně starší. Že by 26? A co bylo posledních 8 let? Vyklouzl z domu ven. Zvláštní, jak se zahrada změnila. I dům už byl jiný. Měl růžovou barvu, což by Marta nikdy nedopustila. Chtěla žlutý dům. Žlutý jako slunce, říkávala. Milovala tu barvu a věřila, že s sebou nese štěstí. Něco ale na tom domu opravdu nesedělo. Byla to jmenovka na dveřích. „Linda a Peter Dowsonovi“. Proč by jeho rodiče prodávali dům. A co se s nimi vlastně stalo?
„Neboj se, nejsou mrtví,“ ozvalo se za ním.
„Jak víte nad čím … a kdo vůbec jste?“ otázal se David člověka stojícího za ním. Vlastně mu bylo celkem divné, že mu čte myšlenky a i ta skutečnost, že ho vidí nebyla samo sebou.
„Jsem Bůh,“ odvětil přesvědčivě neznámý.
David nikdy v Boha nevěřil. Přišlo mu to jako nesmyslné. Přeci by Bůh nedopustil války. A navíc, byl vychován spíše k atheismu než k víře.
„Skromnost vám nechybí,“ odvětil David posměšně. Ale zmrzl mu úsměv na rtech, protože i když dotyčný nepohyboval rty, přesto mu v hlavě zazněl hlas. „ A tohle myslíš že někdo dokáže?“
Davida to zarazilo.
„A co ode mě chceš?“
„Jen tě přivítat mezi nesmrtelnými.“
„To je přeci blbost, ne? Já o žádnou nesmrtelnost nestojím. Jak bych k ní vůbec přišel? Sice je fakt, že si nepamatuju posledních pár let, ale tutově mě nekous žádnej upír. Na takovýhle smyšlenky nevěřím.“
„Hezké. A nepřišlo ti divné, že tě nikdo nevidí ani neslyší? Tedy nikdo – psi tě slyší a občas tě jde naladit na rádiu, ale to je tak všechno.“
V tu chvíli se Davidovi vrátila vzpomínka z obchodu, kdy ho ten prodavač slyšel. No jistě, ten tam přeci něco šteloval a na okamžik se mu zdálo, že sám sebe slyší ozvěnou. Jo. Ledacos by to vysvětlovalo. A Dino. Ten ho přeci slyšel. Kdepak je tomu asi konec. Nejspíš už byl moc starý.
„Museli ho utratit.. Problémy s páteří. Už nemohl ani chodit a jenom se trápil.“
David vzhlédl a zase se musel udivit tomu, že mu čte dotyčný myšlenky.
„Jsem Bůh. Zkus se s tím smířit.“ Pokrčil neznámý rameny, jako by to byla samozřejmost a otočil se k odchodu.
„Počkej přeci.“ Snažil se David Boha zastavit. Přiběhl až k němu a chytl ho za ruku. Jenomže se mu to nepovedlo. Jednoduše jí projel a bylo vidět, jak se Bohu zkřivila tvář bolestí. David si uvědomil, že se mu vlastně stává totéž.
To není Bůh. Projelo Davidovi v hlavě.
Hm. Tak dlouho mu to netrvalo. Projelo zase v hlavě domnělému Bohu. A David to zaznamenal.
„Kdo doopravdy jsi?“ zeptal se David značně důrazněji než předtím. Oči mu blýskaly vztekem. Nemohl pochopit, na co si to ten člověk vlastně hraje.
„Stejně jako ty. Jsem pokusný králík. Jen jsem tu o něco déle než ty. Takže mám podstatně víc informací. Zjistil jsem si všechno co se dalo o svých spolutrpitelích. Není nás moc. Ještě jsou dva. Zbylí testovaní měli to štěstí, že zemřeli spolu se svými těly.“ Odvětil Bůh s notnou dávkou pohrdání a nenávisti v hlase. Zřejmě už celý výzkumný tým několikrát proklel.
„Dobře a jmenuješ se?“
„Lukáš.“
„Lukáši, co bylo špatně?“
Lukáš se na Davida otočil s pohledem naprostého zděšení a znechucení zároveň. „Všechno přeci. Všechno bylo úplně špatně. Zatraceně jim to nevyšlo! Připadá ti tu snad něco v pořádku?“ rozhodil ruce, aby naznačil okolní svět, ukázal na něj, na sebe, vzdychl si a měl se zase k odchodu.
„Krucinál já to nechápu tak mi to vysvětli. Nepamatuju si vůbec nic od chvíle, co jsem si nechal udělat testy na TRANSFER a dozvěděl jsem se, že mě vzali. Mám jen mlhavé záblesky někoho s modrýma očima a taky jsem se jednou objevil doma. Proboha živého řekni mi co všechno se stalo.“
„Projekt TRANSFER je už pár let ukončen. Ty jsi mrtvý. Respektive to, co z tebe zbylo. Díky těm svinstvům, co je do nás cpali, se naše … duše chceš-li to tak nazvat … oddělily od těla. Směrování jim docela šlo. U všech testovaných chtěli, aby se ocitli u sebe doma. Jenomže tam je pak nikdy nenašli. Ani nemohli. Neviděli nás. Naprosto nechápali proč. Povedlo se jim totiž naše těla převést pouze na energii. Nejsme nic než světelné vlnění a náš hlas jsou jenom zvukové vlny. Ten úchvatný Dextroban, který měl všechno zachránit ale způsobil jenom to, že se naše duše oddělily definitivně. I moje tělo už je dávno mrtvé. Viděl jsem svoje rodiče na svém vlastním pohřbu. Moje máma se z toho psychicky zhroutila.
Chceš vědět ale něco pozitivního? Díky tomu všemu jsme nesmrtelní. Sice nás bolí, když námi projde nějaký předmět s vlastní kinetickou energií, ale zabít nás to nemůže. Dokonce můžeme neživými předměty pohybovat. To je skvělé, nemyslíš?
A vůbec, nepřijde ti divné, že už teď ani nemáš hlad a nepostrádáš spánek? Proč myslíš, že jsem řekl že jsem Bůh? Nespím, nejím a mohu si s lidmi dělat co chci.“ Řekl Lukáš posměšně s velmi krutým úšklebkem a vzal do ruky nejbližší kámen. Otočil se a vší silou jím mrštil do okna domu.
Snad ten blbec nebude chtít utéct. Projelo Lukášovi hlavou.
„Buď tak laskav a nenazývej mě blbcem!“ ohradil se David okamžitě a už začínal mít toho samozvaného Boha plné zuby.
Z domu vyběhla nějaká žena a v Davidovi byla jen malá dušička. Připadal si jako puberťák ze základky. Ale žena ať se rozhlížela jak chtěla, nikoho neviděla. „Hajzlíci“ ulevila si od plic.
„A to tě baví?“ zeptal se David opovržlivě. Nesnášel lidi, kteří měli moc a náležitě jí využívali. Nejspíš za posledních pár let v komatu konečně dospěl. Jenomže pozdě. Tentokrát se k odchodu měl David. Netušil, co bude dělat a kam půjde. Ale musel si to srovnat v hlavě. Muselo mu to všechno nejdřív dojít. Nebylo pochyb, že to, co mu Lukáš řekl, dávalo smysl. Jednoduše to byla pravda. Jen David si odmítal připadat jako Bůh. Pořád ctil výchovu svých rodičů a jejich zásady, které nehodlal porušovat.
Najednou mu došlo, co bylo na tom domě tak divné. Zmizelo posezení pod Martinou milovanou třešní a Markův skleník. Rodiče mu opravdu začli nesmírně chybět.
***
O několik měsíců později

O Lukášovi od té doby zase neslyšel, i když mu občas připadalo, že ho cítí. Ale nejspíš byl v dostatečné vzdálenosti a dával si pozor, aby se nepřiblížil.
Po úmorném hledání v matrikách a na úřadech po úředních hodinách David konečně zjistil, kde se nacházejí jeho rodiče. Byli rozvedeni. Marta se léčila v psychiatrické léčebně, protože se ze ztráty syna zhroutila. Mark se znovu oženil a žije teď s paní na okraji města ve velkém domě spolu s jejími dětmi.
Robin … se vdala. Je v osmém měsíci těhotenství a je moc šťastná. Tohle vlastně vůbec nebylo těžké zjistit. Prostě si na ni počkal u bytu jejích rodičů. Nikam nespěchal, času měl dost. Uklidil se do koutku a přemýšlel. Nudil se, ale nic než čekání na práci neměl. Jednoho dne se tam objevila s velkým bříškem ruku v ruce s mužem, vedle něhož byl David pořád ještě chlapec. Bolelo ho to, ale na druhou stranu to chápal. Robin konečně našla tu správnou cestu a vydala se po ní. David ji příliš miloval než aby jí chtěl nějak ublížit. Což jak viděl u Lukáše mohl celkem s přehledem.
Čím déle však takhle jeho duše existovala, začal nakonec Lukáše chápat. Nemohl tam a nemohl zpátky. Nebyl už člověkem. Stal se pouhým vědomím bez naděje na záchranu. A jediné co mu zbylo bylo zoufalství.
Zůstal nakonec sám. Navždy.

Konec