Siwan - Kapitola 19. Bestie

To léto nebylo šťastné skoro pro nikoho. Temný pán se podle všeho vrátil, ale ministerstvu kouzel se to dařilo tutlat. Osočovali Harryho i Brumbála ze lží a navymýšleli si nejrůznější drobnosti i větší překážky, jak jejich život znepříjemnit.
Všichni pociťovali nejistotu a strach, ale ještě to nebylo stejné. Bylo to napětí, které zatím nedostupovalo kritických mezí. Jako letní vzduch před bouří a k té se i schylovalo, když jeden z Brumbálových lidí mířil v pozdních hodinách na hranicích severu k poslední svobodné výspě jejich utajeného světa.
Remusovi nikdo nemusel říkat dvakrát, aby se ujal tohoto úkolu, když se o něm brumbál zmínil, ihned si přál být tím, kdo se tam bude smět vydat.
Byl posel, ale to nevadilo, předpokládal, že kromě těchto povinností bude mít přeci jen příležitost promluvit s ní. Jeho dávné přítelkyni a té nejzvláštnější bytosti co znal a obdivoval totiž se Siwan.
Dlela už od počátku prázdnin na Severu, kam se uchýlila nejen na částečné přání Brumbála, ale i své. Předpokládalo se, že právě tam Voldemort udeří napoprvé. Byl to strategický bod pro navazování kontaktů a „diplomatických“ vztahů mezi kouzelníky i ostatními společnostmi. Téměř všechny kouzelnické bytosti zde měli své zástupce a jako strategický bod byl Sever prostě k nezaplacení.
To ovšem nebyl jediný důvod, který jeho bývalou „spolužačku“ ovlivnil v rozhodování. Měla ještě další pohnutky. Tou menší bylo její vlastní soukromé přátelství s vládkyní tohoto zatajovaného světa, s Vévodkyní ze Skeliff. Ztratila dceru a její život tak zasáhla další hořká kapka, Siwan jí byla blízká, tak jako její bratři a sestra, ale ti museli být jinde a tak se sama nabídla, že udělá vše proto, aby ji pomohla. A co bylo tou druhou pohnutkou?
Když nad tím vždy ve večerních hodinách přemýšlela, nechápala proč se tak chová. Myslela si, že už je to dávno pryč a dávno za ní. Opak byl možná pravdou, nemohla to vědět, dokud by se skutečně nepotkali tváří v tvář. Ale to z neznámého důvodu zatím nechtěla a nedokázala, byla snad pořád tak dětinská?
Sirius Black…to byl ten důvod.
Bývalý přítel, spolužák a někdo, koho považovala za bratra. Jamesův nejlepší přítel a její.. „cosi“, co byla záhada.
Vzpomínala vždy na to, kdy jej viděla naposledy. Vzpomínala na to, jak se při tom chovala a jak mu nedala ani šanci. Byla krutá a vyčítala si to. Teď byl James mrtvý a ten jí kolikrát vybízel, aby se přestala bránit. Ale měla strach. Co kdyby ji jen nepřijal zpátky? Vždyť se stalo tolik věcí, co když jí to bude zazlívat?
Toužila jej spatřit a čas od času se v neklidu, který ji přinášela noc vydávala na dlouhé projížďky na koni po lesích a tryskem, divokými skoky a štvaním čehosi neviditelného, se to snažila zaplašit. Marně. Někdy to dokonce zašlo až tak daleko, že chybělo jen málo, aby vyslovila pár magických slov, aby jej mohla znovu spatřit. Samozřejmě jen jednostranně. Ale vždy odolala, i když si po tom nadávala.
Bylo už hodně po půlnoci a Tommy spal klidně ve své posteli v pokoji na druhé straně chodby v paláci. Byl u ní. Fénix se o to postaral, protože ho pro něj poslal dřív, než by Sirius, co by posel ředitele vtrhl do Remusova bytu, kde by jej jistě našel. Nechtěla to tajit, ale ani vysvětlovat. Tak došlo k tajnému přesunu, ze kterého si chlapec naštěstí nic nepamatoval.
Siwan sama se krátce po rozhovoru s otcem vydala na Sever, kde se připojila k Rávovi a ostatním.
Netrvalo dlouho a znovu se jejich cesty rozešli.
Ráva zamířil do jiné části světa a poddával se zčásti své lovecké vášni a zčásti další politiky. udržoval rovnováhu, tak jako vždy. Amaurea dlela ve svých zahradách a připravovala vše pro návštěvu, která přijela za nedlouho. Navíc čekala na Rávu a tajně ho vyhlížela.
Istima a Nwalme také museli opustit severní panství a k Siwanině nemalému smutku to nevypadalo, že by se vrátili v dohledné době.
Co se ovšem týkalo posledně zmíněného, zde měla Siwan ještě větší pocit beznaděje a smutku, který ji přepadlo po odjezdu milovaného bratra. Byl pro ni vše a věděla, že jej snad znovu brzy spatří, ale přesto se nedokázala ubránit a cítila něco temného. Jejich vztah, jakkoliv vždy vřelý byl najednou chladný a nevyzpytatelný. Nevyznala se v něm a ani on ji podle všeho nerozuměl. Se zoufalstvím se pak oba rozloučili a měli v sobě neblahé tušení, které, jak doufali, vyprchá při příštím shledání.
Rozhodla se, že dnes nechá koně odpočinout, navíc musela rozhodnout o několika věcech. Měla na pracovním stole stoh pergamenů, ale vůbec se jí do toho nechtělo. Zatím je rezolutně ignorovala a raději se tam přiblížila jen proto, aby si nalila do poháru něco k pití a ukořistila jednu ze sušenek, které tam Tommy zapomněl.
Dívala se pak dlouho z okna a trochu se uvolnila. V dálce zahřmělo, otevřela okno a vychutnávala si tu živelnost a elektřinu, kterou na ni dýchal noční vzduch.
Zakousla se do sušenky a pak sebou trochu trhla, když se ozvalo zabušení na dveře. Ne příliš silné, ale i tak jí vyburcovalo. Odložila svůj nedojedený pokrm a oprášila drobečky. Co by tomu asi strážný řekl, kdyby mu otevřela celá zasypaná kousky sušenek.
Pousmála se té představě, nejspíš by se jen posledně smáli. Vždyť Bruno byl normální muž, otec od rodiny a tak by si z toho asi jen dělali chvíli žerty.
Teď ovšem okamžitě vycítila, že není sám. Napověděla jí to její schopnost jakési empatické uvědomělosti, kterou měla stále v pohotovosti. Vyplácelo se vědět, co si myslí a vnímají ostatní kolem. (Hlavně ti nudní státníci, kteří tu a tam přijížděli na Sever).
Zaujala postoj a pak vyzvala muže za dveřmi, aby vstoupil. Ještě předtím přeletěla pohledem po místnosti a shledala ji jako ucházející, ať to byl kdokoliv.
K jejímu velkému překvapení ovšem vešel Bruno a s úsměvem, jemu vlastním ji spiklenecky oznámil, že právě dorazil muž, který ji žádá o audienci, je to prý naléhavé.
Siwan mu ten potutelný úsměv oplatila zeptala se na jméno.
„Říká, že je váš přítel. Řekl, že jej mám ohlásit jako..hm…Johna Moon.“
Siwan potlačila uchechtnutí a gestem ruky naznačila aby vstoupil.
Mezitím přešla k oknu a zavřela jej, aby v místnosti nebylo příliš chladno. Otočila se právě včas, aby přivítala svého přítele.
„Pane Moon, vítejte na Severu, co vás k nám přivádí?“ oslovila ho vážně a s hranou důležitostí jej vybídla, aby si odložil cestovní plášť.
Remus také zachoval vážnost, když stejně strojeně odložil přes okraj jakéhosi křesla hábit a pak se jí galantně poklonil.
„Vaše výsosti.“ Uculil se do podlahy.
Nevšiml si, že Siwan sebou nepatrně škubla, protože když zvedl opět tvář a oči k ní, byla opět klidná.
Přistoupila k němu blíž a vážně mu hleděla do očí. Pak se jí v nich roztančily pobavené ohníčky a lehce ho praštila. „Ty jsi vážně šašek.“
Také se zasmál. „Odpusť mi to, nemohl jsem odolat.“
„Co to jméno?“ zeptala se, když se společně usadili naproti sobě do trochu nepohodlných křesel a nalívala mu pohár kořeněného vína.
Remus pohár přijal a když se napil, odpověděl.
Víno mu přišlo vhod po cestě. „nechtěl jsem říkat kdo jsem, však víš..navíc k tomu mám i důvod.“
Přikývla.
„Pověz mi, co je nového a proč jsi tady. Obávám se, že přeci jen začínají problémy. Pletu se?“
Zavrtěl hlavou.
„Jsi přesná jako vždy.“ Znovu se napil a pak se rozhlédl kolem a zpátky na ni.
„Proč jsme ale tady? Je to tu bezpečné, můžeme mluvit.“
Chvíli mlčela.
„Moje pracovna a klidně mluv, nikdo nás nevyruší a ani nás nemohou slyšet. Cítila bych je dřív, než by se k nám dostali.“
Trochu se zarazil a vyčítavě se na ni podíval.
Zavrtěla hlavou. „Ty jsi také v bezpečí, nejsem v tvé hlavě. Hlídám jen okolí. Ale mluv už pro smilování.“
Remus se tady nadechl a začal: „Brumbál mě poslal jako předvoj. Nevím nakolik tady dostáváte rychlé zprávy, ale pro jistotu to shrnu.
Vyslali jsme posli k obrům a dalším podobným. Sem k vám přijdou také co nevidět. Alespoň na poslední schůzi se to hodně řešilo. Brumbál ví, že jste na jeho straně, ale potřebuje ujištění. Navíc o vás nemáme vůbec žádné zprávy. Máme dojem, že se snaží napojit na místní síť a posílat, nebo rušit veškeré kontakty.
Každopádně zatím nedošlo k ničemu otevřenému. Využívá svou výhodu, Popletal a ministerstvo vyvíjí tlak na Věštec a oni veškeré náznaky a varování drží pod poličkou. Navíc osočují Brumbála a nedávno se pustili i do Harryho. Snaží se je vyšachovat a předhazují vše možné.“ Na chvíli se odmlčel aby popadl dech.
Siwan toho okamžitě využila. „Co je s ním? Neřekl jsi mi všechno.“ Řekla důrazně.
Remus zavrtěl hlavou, ale ona jen výhružně zavrčela.
„Tak dobře. Harryho napadli v Kvikálkově mozkomorové. Čeká ho soudní vyšetřování.“
Zaklela a praštila se pěstí do kolene, pak už o něco mírněji vyzvala Remuse aby pokračoval.
„Skřeti se zatím nevyjádřili a mlčí. Víly jsou jednoznačně s námi. Hagrid se od obrů ještě nevrátil a ostatní se ještě nepodařilo zkontaktovat.“
Siwan se opět zamračila a dlouho ho pražila, ale on se ani nepohnul. Až se nakonec přeci jen trochu ošil.
„To není fér.“ Bránil se.
„Jak dlouho se známe a ty říkáš, že to není fér?! Já nejsem pitomá!“ vyjela na něj.
Také se rozohnil. „Každý dělá co musí a já musím také! Sama nesnášíš, když musíš jen nečině přihlížet. Jsem jediný kdo-.“
„Jsi jediný, kdo to přijal! Remusi tohle dělat nemusíš, ty nejsi bezcenný, ty máš co ztratit!“
Zachmuřil se.
„Na tohle nemáš právo,“ rozzuřil se, „sama tohle děláš a nám se to taky nelíbí. Ale On je zpátky a co mám asi dělat jiného. Brumbál-.“
„Brumbál tě o to žádá, ale ty jsi ten kdo smí odmítnout.“
„Já nechci!“ rozkřikl se.
„Co si chceš dokázat. Že jsi pořád skvělý kouzelník? Že pořád za něco stojíš?“ ptala se jízlivě.
Zarazil se a uraženě a nasupeně se na ni díval. Dlouze, ale byl to zase on kdo uhnul pohledem.
„A co když ano?“ řekl nakonec.
Pohnula se a přešla k němu blíž. V tom hněvu se oba uvedli a křičeli, teď konečně klidněji uvažovali.
„Ty jsi báječný člověk, Johne. Ty stojíš za víc, ale chápu to.“ Připustila. „Jdeš k vlkodlakům, nebudu ti bránit.“ A pak trochu zdráhavěji dodala. „Jsem na tebe pyšná.“
A myslela to vážně. Překročil svůj stín, i když byl pořád stejný, byl jiný. Mýlila se, nechtěl něco dokázat sobě, chtěl něco dokázat sám, chtěl udělat něco dobrého, tak jako všichni v téhle válce.
Brumbál měl pravdu. Každý si musel vybrat, mezi tím, co bylo lehké snadné a co bylo těžké a obtížné.
Remus zvolil už dávno, věděla to. Přesto ji to popudilo, protože riskoval, ale byl přeci vlkodlak. On k nim patřil a nemohl to popřít.
Zase se oba posadili.
„Děkuju ti.“ Řekl pak Remus a to byla tečka za tímto hovorem.
„Jak se má Albus,“ zeptala se pak Siwan a zazněla v tom všechna její láska k tomu kouzelníkovi a zároveň starost.
„Dělá co může,“ řekl, „pro Harryho i ostatní. Pro Siria.“ Dodal pak a sledoval její výraz.
Ovšem nevyčetl z něj nic jiného, než předtím. Nedala najevo, že jeho pobídku slyšela a nezareagovala nijak.
Nakonec se přeci jen znovu zvedl a ještě než odešel, se zeptal jak se daří Tommymu.
Usmála se a krátce mu vyprávěla o tom, jak se učil jezdit na koni a jak bojoval se zdejšími kuchtíky. Oba se tomu smáli, i když to brali i jinak, trochu temně.
Jak dlouho si budou děti moci takto hrát? Jak dlouho bude toto trvat, než znovu vypukne válka a boj?
Rozešli se se stejnou touhou, znovu se někdy setkat. Jako přátelé.

Jak Remus předtím řekl, tak se také stalo. Za nedlouho od hranic dostali spěšnou zprávu, kterou poslali po poštolce a která předběhla vlastní delegaci, která se k hradu blížila.
Brumbál je vyslal a jejich úkol byl jediní, přesvědčit seveřany, aby se nepřipojili k Voldemortovi. Nicméně to by pravděpodobně oni nikdy neudělali, ale přesto toto gesto něco znamenalo. Mělo to utužit spojenectví a dát vzniku novému paktu.
Tess očekávala jejich příchod a vše nechala připravit, aby se po namáhavé cestě cítili v pohodlí a spokojeni.
Delegaci tvořili jen tři lidé, tedy kouzelníci, ale Tess nepochybovala o tom, že vědí, co je jejich úkolem zde. Znala všechny tři a tak trochu se těšila, až je opět shledá, i když si nebyla jistá, jak přijmou ty drobné „změny“ o kterých nikdo netušil. Dokonce ani Remus to nevěděl, když těch pár hodin pobýval zde.
Jak se ukázalo, delegace dorazila také k večeru, ačkoliv ne tak pozdě, jako jejich vlkodlačí předvoj. Bylo šest hodin a přípravy k slavnostní večeři byly v plném proudu.
Siwan se převlékla a pak ještě usedla ve své pracovně vedle poradního sálu, aby ztvrdila podpisem několik naléhavých záležitostí a napsala dopis francouzskému konzulovi.
Její povinností bylo starat se o to vše a ještě něco….ale to už klepali na dveře a jeden z dvorních mágů, jež dobrovolně přijal toto místo po smrti svého předchůdce se k ní přidružil, aby jí oznámil, že delegace je zde a žádá slyšení.
Siwan se zvedla od stolu a napřímila se. Přikývla a doladila poslední detaily své roby a pak společně s mágem vyšla do úzké chodby a před dveře sálu.
Mág si stoupl za ni a ona pak kývla na stráže u dveří. Otevřeli je a plápolavá světla síně a vůně z ní se linoucí je lehce přivítaly.
Siwan se napřímila a pak vstoupila dovnitř. Dvorní mág poslušně za ní.
Všichni okamžitě sklopily hlavy a lehce se uklonili a setrvali tak. Neprodlužovala jim toto nepohodlí a nevšímala si překvapených a poplašených výrazů členů delegace, kteří nechápavě hleděli, ale udělali to také.
Prošla sálem a vystoupala po pár schůdkách ke kamenné stolici, na které se usadila. Dvorní mág se usadil u jejích nohou, jak bylo zvykem a jeho výsadou a byl to on, kdo vyzval všechny, aby se zvedli.
Všichni tak poslušně učinili a jejich oči se bezděčně zvedly k ní. Usmívala se a nedávala jim najevo nic, co by je mohlo urazit. Byla autoritou, tvrdou a přísnou, rozhodnou. Ale také byla ženou, shovívavou, krásnou a majestátní.
Vévodkyně ze Skeliff truchlila pro svou dceru, kterou ji zabili přímo před očima a byla to ona, kdo požádal a tak trochu i poručil Siwan, aby pro ni udělala co bude moci. Ta přijala a tak ji Vévodkyně zasvětila do všech tajů. Odjela pak a připojila se k Amauree v jejích zahradách, kde hledala a nalezla klid. Siwan byla její právoplatný zástupce a nynější vládkyně Severu.
Všechen lid a starosti s ním související byly její vlastní. S korunou na hlavě a mágem u nohou rozhodovala den co den. Získala si jejich obdiv a lásku, protože neváhala bránit jejich vlast slovy i mečem, když bylo třeba.
Nelibovala si ve velikých gestech, ale cokoliv udělala, bylo v očích seveřanů velkolepé.
Členové delegace byli chvíli zmateni, ale pak jim bylo šeptem urychleně vysvětleno, že ona je zástupcem Vévodkyně a ona je vyslechne.
Dvorní mág je předvolal a oni podle obyčejů poklekli před kamennou stolicí. Přivítala je a pak byli vyzváni, aby přednesli své zprávy.
Mluvila k nim vlídně a usmívala se, i když vnitřně se musela přímo smát.
Charlie Weasly a Monty Bellow – pracovníci s Rumunskými draky, které už znala a také Kingsley Pastorek, třetí člen delegace nejprve nejistě, ale pak zcela suveréne vyložili všem co se stalo v bradavicích při Turnaji. Pověděli jim o návratu Temného pána a požádali je otevřeně o vyjádření jejich vztahů k celé situaci a případnou podporu.
Siwan jim mlčky naslouchala a když domluvili, ještě chvíli nechávala vyznít jejich slova.
„Víme o návratu Temného pána i nás se to dotklo.“ Řekla a opět chvíli mlčela, aby utišila šum v sále.
„Hranice Severu jsou opět v ohrožení, dlouhý čas míru nám dal čas, abychom alespoň z části obnovili naši sílu, ale nejsem ani zdaleka takovým nepřítelem Zla jako dřív.
Odpověď Severu je, že Lordu Voldemortovo nepomůžeme a budeme hatit jeho snahy. Vezměte ovšem na vědomí, že naše zdroje jsou jen omezené, nemůžeme podporovat vaše zájmy dál, než sahají hranice. Budeme bojovat a uděláme vše, co bude v našich silách, ale nemůžeme pomoci jinde. Je mi to líto.“
Byl to Pastorek, kdo celou dobu mluvil a byl to i nyní on, kdo opět promluvil.
„Jsme si toho vědomi. Vaše rozhodnutí je správné a bude nám ctí, vyřídit tuto informaci v Londýně. Zároveň vám nabízíme spojenectví, máme též jen omezené zdroje, ale profesor Brumbál vždy tvrdil, že i z mála se dá získat ledacos.“
Siwan opět odpověděla formálně, jak se luštilo.
„Bude ctí Severu, bojovat s vámi s Fénixovým řádem. Jakmile se Vévodkyně ze Skeliff vrátí bude mi potěšením zavítat mezi vámi.“
Pak se členové delegace opět poklonili a ona jim odpověděla týž společenským gestem.
Natož se ozval zvon a celé společnost se ve vedení s jejich nynější paní vydali na hostinu, aby toto spojenectví oslavili dávným způsobem.

Na hostině mohla Siwan konečně odložit všechnu svou formálnost a uvolnit se víc. Charlie, a Monty seděli po levici a Pastorek napravo, jako členové delegace k ní měli nejblíže…další pak byl dvorní mág a ostatní.
Jídlo se podávalo venku pod hvězdnou oblohou a bylo to osvěžující. Chladnější letní vzduch byl příjemnější a osvěžující.
Siwan nejedla a jen popíjela ze svého poháru a střídavě hovořila s Pastorkem a pak s Charliem, který se jí vyptával na mnoho věcí. Mimo jiné i na to, co se s ní stalo po tom, co ji ten drak málem roztrhal.
Neřekla mu celou pravdu a jen mlčela, když se pokoušel dozvědět víc, najednou měla v sobě jakýsi stín a tomu nerozuměl. Něco nebylo v pořádku a bylo to jinak, ale nevěděla co a ona mu to neřekla. Mlčela a on to vzdal, nenaléhal.
Nakonec se jen záhadně usmála, věnovala mu jeden záhadný pohled a pak opět upila ze svého poháru.
Její smysly byly první, které to zaznamenaly.
Vymrštila se ze židle ta nehlučně dopadla na trávu, ale to už ona byla v polovině stolu a běžela a kličkovala mezi jídlem. Skočila a pak se tmou mihl záblesk.
Bylo to neuvěřitelné v tu chvíli se rozzvučely poplašné troubení rohů a zuřivé vití.
Ze tmy je sledovaly oči a krvelačné bestie chtěly zaútočit.
Siwan skočila a ve stejnou chvíli se vynořil první, velký vlkodlaka. Střetli se ve vzduchu a on jen zakňučel, svezl se na zem a bylo po všem.
Otřela meč a napřímila se, oči se jí změnily. Ostatní propadli panice, ale na její drsné zavolání se vrhali na zem a kryli si záda a nebo vstávali a hledali zbraň, aby se ubránili. Pastorek a ostatní vytáhli hůlky a v půlkruhu se rozmístili, připraveni zasáhnout.
Nebylo to třeba.
Siwan, ač to bylo neuvěřitelné z pohledu Charlieho, Montyho i ostatních, na sekundu zmizela a když se objevila, vše ze změnilo.
Celou mýtinou se táhlo dlouhé, zuřivé, hluboké a divoké zavrčení a zařvání šelmy, při kterém všem ztuhla krev v žilách. Vždy když puma řve, je to jako nářek ženy ve smrtelné úzkosti a tohle nebylo jiné. Bylo to horší.
Bylo v tom vše, úzkost a síla, neuvěřitelný duch, který vše kolem odhalil.
Vlkodlaci utíkali z mýtiny a předháněli se mezi sebou, jen aby byli přič.
Lesk v jejích očích se změnil, vystrašení lidé se zvedali a rozhlíželi.
Znechucená tím, co viděla a cítila přešla na druhou stranu. Bylo to víc než odporné a všechny její útroby se sevřely, když přistoupila blíž.
Pohlédla na muže – byl to voják. I jeho napadl ten vlkodlak, ale on byl také připravený. Ovšem nebyl tak dobrý. Siwan, když zabíjela, zabíjela čistě a rychle. Neprodlužovala utrpení a nenáviděla bolest. Když zabila, bylo to tak, že dotyčný ani nepostřehl, že se to stalo. Najednou prostě nebyl. Ale tohle bylo odporné, jako práce řezníka.
Voják měl meč tasený jen na půl a navíc starý, protože byl už dávno mimo aktivní službu…
Vlkodlak naběhl přímo na ostří a to bylo jemu osudné, ale nezemřel hned.
Bylo to bolestivé.
Jeho hrdlo bylo proříznuté a on se dusil a polykal krev. Nevidoucíma očima se díval do korun stromů a pod smrtícím úderem se z vlkodlaka stal opět člověk.
Vojákův meč byl také ze stříbra a to bylo jako prodloužení agónie.
Siwan se málem zvedl žaludek..všude byla krev..samá krev!
Ale krev ji nevadila, jí vadilo něco jiného, něco co ubíjelo a všem kolem, kteří viděli jeho tělo a stáli teď v půlkruhu kolem, se to dotklo neméně. Pár žen omdlelo a několik mužů to neuneslo. Tu a tam někdo vykřikl..
Vlkodlak byl ještě dítě. Byl to jen poloviční muž…o to horší, že jeho život byl ztracený, ale smrt byla odporná.
Zohavila ho a navíc pohled na něj, jak chrčí a vydává poslední zvuky života bylo neúnosné.
Siwan k němu přistoupila a poklekla u jeho těla. Rukama mu přejela přes oči a něco mu pošeptala.
Hrot svého meče nastavila na jeho srdce a pak jediným pohybem ukončila vše.
Chlapec naposledy zachroptěl a krvavá bublina splaskla na jeho rtech. Zatlačila mu oči.
Pak znechuceně pohlédla na Pastorka.
„Tady je Voldemortova odpověď a zde je i má. Budeme bojovat.“