Život

Život, já ho vidím jako cestu lemovanou železnými do detailu zdobenými obloučky, které mne převyšují. Od země vyrůstají rudé růže, jež je do celé jejich výše obrůstají a nádherně kvetou. Cesta sama osobě je trochu zasypaná listím stromů, které tvoří prostor v němž je tato cesta zasazena.
Ten les okolo je svět, skrze něj vede má cesta, život. Jednou jsem šla po své cestě a užívala jsem si tu krásu, co kolem sebe rozsévaly růže, tak krásné a smyslné ve své křehké kráse. Hrála jsem si s motýly a rozhazovala listí do výšky. Bylo to kouzelné. Pak ke mně přišel kluk, popletl mé dívčí srdce a odtáhl mě mimo mou cestu do lesa. Nebránila jsem se, protože jsem mu věřila. Myslela jsem si, že spolu si postavíme svou společnou cestu, ale bylo to jinak. Všechny okolo sebe tyranizoval, kromě mě. Mě se to nelíbilo, chtěla jsem, aby přestal. Nepřestal. Chtěla jsem odejít, ale chytil mě za ruku, smekal mnou. Křičela jsem na něj a on na mě. Ani nevím jak, vysmekla jsem se mu a běžela na svou cestu, ale na ní nebylo nic, co by mi pomohlo, tak jsem ji přeběhla. V dálce jsem zahlédla maličkou pevnost. Jen se štěstím jsem k ní doběhla, vrata byla dokořán. Vběhla jsem dovnitř a zavřela je na závoru i obrovský železný zámek. Myslela jsem si, že jsem v bezpečí. Kéž by tam tehdy nebyly ty zrcadla.
On bušil noc co noc na vrata. Křičel omluvy, ale já se ho bála. Psal mi dopisy a každou z těch nocí vyl jako vlk okolo pevnosti. Neotevřela jsem ani okno. Časem přestal výt, pak přestal křičet a nakonec už nepřicházel vůbec. Má bolest však neodešla spolu s ním. Naopak, zůstala a trýznila mě. Rány, které mi udělal se odmítaly zahojit. Stále krvácely a nesnesitelně pálily.
Už ani nevím jak dlouho jsem v té pevnosti žila. Zavřená, izolovaná od světa, od své cesty. Pak to přišlo… zrcadla. Jakoby nestačila bolest v duši. Po pevnosti se objevila spousta zrcadel, ale pohled do nich byl horší než cokoli jiného na světě. Neviděla jsem tam sama sebe jak je to obyčejně zvykem. Ne, já viděla, co mi dělal. Zas a znova. Pořád dokola jsem prožívala tu bolest a trápení, které mi způsobil nejen svými slovy, ale i silou. Vysávalo mě to. Slábla jsem a chřadla. Snažila jsem se od zrcadel dostat, co nejdál, ale nešlo to. Čím jsem se vzdálila, tím se více přibližovaly byly dotěrnější a sžíravější. Pocit prázdnoty a zhnusení mě přemáhal více než cokoli jiného. Nenáviděla jsem sebe, nenáviděla jsem les, nenáviděla jsem svou cestu, na níž jsem ho poznala. Už jsem ani nebyla schopná chodit. Plazila jsem se po zemi, před zrcadly. Sama, ztrápená, vysílená, topena v sebepohrdání. Až jednou v noci jsem získala trochu síly postavit se na nohy. Popadla jsem první věc, co jsem viděla a rozbila všechny zrcadla, která mě obklopovala v mém chladném vězení.
Otevřela jsem vrata a vyběhla z té prokleté pevnosti do lesa. Spíš jsem se snažila běžet, ale jen jsem se belhala. Zesláblá, bosá jen v bílé ke kotníkům dlouhé košili. Větve stromů mě šlehaly, bolestivě do každého kousku mého už tak zničeného těla. Pokoušela jsem se najít svou cestu, ale jediné, co jsem našla byla žena v bílé košili. Stála přede mnou v hrudi ji zela díra, z níž tekla krev po té bílé látce až na zem. V pravé ruce držela srdce, které tlouklo a zároveň krvácelo. Krev ji protékala mezi prsty a z očí se místo slz řinuly krvavé pramínky. Vyděsila jsem se a křičela, ale pak jsem na ni zaostřila. To nebyla cizí žena, ale já dívajíc se do zrcadla. To uvědomění mě srazilo na zem. Nemohla jsem se hýbat a stěží jsem nabrala dech do plic. Ležela jsem v trávě neschopna čehokoli. Mrtvýma očima jsem se dívala do korun stromů a cítila jak mě opouštějí i poslední síly a pak se stal zázrak. Snesl se ke mně anděl v podobě starší ženy. Měl tak příjemný uklidňující hlas. Vzala mi srdce a uložila zpět do hrudi kam vždycky patřilo. Rána se zacelila, krev zmizela. Vztáhla ke mně ruku a čekala až ji podám tu svou. Chvíli mi to trvalo, ale udělala jsem to a natáhla se po ní. Něžně mě chytila a zvedla na nohy, které už nebyly tak slabé. Naučila mě vidět krásy lesa, krásy, které jsem před tím neviděla. Byly to přesně ty krásy, kterých si většina lidí ani nevšimne a přitom dokáží jemně pohladit duši. Vnést do ni klid a mír, porozumění s odpuštěním.
Odpustila jsem mu.
Návrat na cestu byl těžký. Bála jsem se, ale dokázala jsem to. Vrátila jsem se svíraje v rukách u srdce zapálenou svíčku. Můj plamínek naděje. Znovu jsem byla tam, kde patřím. Po pár krocích ke mně přitančil muž. Můj první s nímž jsem sdílela jedno lože zasypané okvětními lístky rudé růže. Udělal ze mě ženu, ale když mě chtěl svést z mé cesty, utekla jsem mu. Plakala jsem při útěku, byl tak milý a já… vyděšená.
Cítila jsem smutek a bolest, ale také volnost. Smířila jsem se.
Nyní jdu stále po cestě, smířená, se spoustou přátel. Jen mi pořád před očima tančí jedna vzpomínka, jeden sen, který jsem měla už hodně dávno. Byl to ten nejkrásnější sen na světě. Sen, který mě tolik pohladil po duši byl o muži, jen o jediném muži, který mi v něm věnoval pouze jediný nekonečný polibek.
Bylo mi tehdy asi třináct. V tom snu jsem byla s tím mužem u babičky a dědy v ložnici, kde jsme často se sestrou hrávaly ty staré osmi bitové hry. Hrála jsem je s ním, ale pak nás to přestalo bavit. Posadil si mě na klín a začal líbat. Já jsem měla jednu ruku v jeho podpaží a druhou jsem ho držela za temeno hlavy, aby nikdy nemohl přestat. Jediné, co si pamatuji je, že byl celý v černém a měl krátké černé vlasy.
Gackt mi ten sen připomněl a ani nevím jak to dokázal. On je japonský zpěvák s nádherným hlasem. Něco ve mně se pohnulo a můj sen zase ožil. Ožil v mém srdci, které prve tak vášnivě uchvátil.
Víte, já věřím, že muž z mého snu je skutečný jako já nebo vy. Když mi bylo asi osm let cítila jsem, že je na světě někdo kdo mě miluje a potřebuje. Je těžké to popsat. Cítila jsem to v srdci. Byl to hluboko zakořeněný pocit, který v jednu chvíli vyrostl a vykvetl jako květina. A ten muž ze snu je ten, jehož lásku jsem tehdy cítila. Vždycky jsem se ho snažila najít, ale nijak zvlášť mi to nešlo a časem pod náporem výše uvedené bolesti jsem na něj zapomněla. Jen díky úžasnému zpěvákovi Gacktovi jsem si opět vzpomněla na svůj sen plný lásky a něhy. Vím, že ho poznám. Poznám ho podle toho polibku. Na ten se nedá zapomenout. Ve vzpomínkách se mi na čas ztratil, ale v mém srdci byl stále. Asi taky proto jsem stále sama. Stále toho muže hledám. Procházím životem jako stín a snažím se najít tu jedinou bytost, co mi dala lásku, když už jsem si myslela, že mě nikdo nechce a že mě každý nenávidí. Jen velmi pochybuji, že je to Čech. Život mě vždycky táhnul jinam, do jiných zemí a jiných kultur. Myslím, že tam ho jednou najdu, pokud mi i vy pomůžete. Prosím vás o to ne jako čtenáře, ale jako přátele. Život je jako loď a my všichni jsme na její palubě, jeden vedle druhého. A moje srdce bije někde kde můj hlas nikdo neuslyší. Pomozte mi a staňte se mým hlasem, aby mě uslyšel, aby věděl, že jsem stejně skutečná jako on.
Tato slova jsou mé dávné slzy i mé dávné sny a naděje. Tato slova jsou pro vás víc než si myslíte. Za svůj život jsem vděčná a prožila jsem toho celkem dost. Od toho se také odvíjí mé motto: Hleď si každé hvězdy na nebi, neb se ti jednou stanou jediným světlem v temnotě.
Vždycky jsem byla snílek, snila jsem sny, ale ne v noci. Snila jsem přes den. Bylo to jako dívat se na plátno v kině jen s tím rozdílem, že já jsem vždycky řídila celý děj a každou postavu v něm. Dělám to dodnes. Sním beze spánku. Vymýšlím si příběhy a přehrávám si je. Pomáhá mi to přežít v dnešní době. Jak už jsem napsala jsem sama, nemám přítele, ke kterému bych se mohla schovat. Tak se schovávám sama do sebe. Mám svůj svět a mám ho ráda. Pochybuji, že se ho někdy vzdám, protože kdybych se ho vzdala, vzdala bych se části samy sebe. To už bych nebyla já. Ten malý blonďatý ztřeštěnec.
Snad i moc nad vším přemýšlím, ačkoli mi to nijak zvlášť nevadí. Mnoho mužů si myslí, že přemýšlení přísluší jiným typům žen, ale já si to nemyslím. Já si nemyslím, že když má baba velké kozy tak má i zákonitě malý mozek. Jakože jsem podobné kecy slýchávala celkem často. Muži, kteří takhle mluví a hlavně myslí mě omrzeli už dávno. Nejsou pro mě ničím. Takový neandrtálci si nezaslouží něčím v mých očích být.
A vlastně už ani nevím, co více napsat. Snad jen „Děkuji všem, kteří mi pomohli a stali se mým hlasem, aby můj jediný milovaný věděl, že žiji.“

P.S.for my dear:

Můj jediný,
Je možné, že si náš společný sen nepamatuješ, ale já doufám, že ano. Vždycky jsem věděla, že nejsi jen sen, který se mi zdál. Ty jsi víc, jsi láska, můj osud. Ať jsi kdekoli najdu tě a budeme zase spolu. Ani nevíš jak moc mi chybíš. Chybí mi tvá náruč plná lásky, tvé vroucí vášnivé rty a překrásná duše, která mi chtěla tehdy snést i modré z nebe. Chtěla bych vědět kdo jsi, znát tvé jméno. Kéž by jsi si pamatoval tak jako já. Miluji tě a půjdu za tebou kamkoli.

Tvoje Lila