Birké

Slunce se opíralo do korun stromů, ale husté listoví na zem propustilo jen pár nepatrných paprsků. Vířil v nich prach, ačkoliv kolem bylo vlhko. Cítila ho, jak ji spolu se stébly šimrá na chodidlech. Ano pro ten pocit se musela zout. Chvílemi se bavila tím, že do vlhké hlíny otiskovala chodidla. Nechávala ten chlad prostoupit celým tělem. Rozhlížela se kolem, po břečťanem a trávou zarostlých kamenech a připadala si jak v ráji. Ne nepřipadala, ona tam byla. Byla součástí vzduchu i země. Vítr jí ševelil ve vlasech. Chvíli tančila mezi kameny a chvílemi jen tiše vstřebávala tu majestátnost stromů. Začala je objímat. Radovala se z každého doteku té staré kůry. Záviděla jim jejich majestátnost.

Najednou se něco stalo. Její spojení se zemí narůstalo, nebe tmavlo a stejně rychle se i rozjasňovalo. Slunce i Měsíc putovaly po nebi obrovskou rychlostí. Svět se zbláznil a ona cítila, jak jí prsty u nohou vrůstají do země. Jak se prodlužují, rozvětvují a nasávají vlhkost. Lehké rozevláté šaty tvrdly a šedly, ruce se zvedly a košatěly, i tělo se protahovalo a tuhlo. Cítila, jak jím protéká míza. Neměla možnost to nějak ovlivnit, nechápala, co se děje a po chvíli ji to i přestalo zajímat. Byla strom. Kolem ní už vládl hluboký podzim. Zmocnil se jí smutek, že nepoznala tu krásnou tíhu listí, těšila se na jaro.

Čas běžel stále tak rychle, řekla by, že tam stojí jen pár hodin, ale nepřišlo jí to. Přišla zima a obalila ji sněhem. Usnula… Když se probudila, bylo zase jaro. Hlína voněla a po stráni stékaly stružky vody z rozpuštěného sněhu. Hasila její žízeň, dávala pocit svěžesti, chuť žít. Přilétli ptáci, začali si stavět hnízdo a ona se snažila být jim tou nejstarostlivější opatrovatelkou. Skláněla své větve, obalené mladými lístky, zachytávala jimi drobné kapky jarního deště, nastavovala je větru, aby nepoškodil nedostavěné hnízdo. Radovala se i z vlastních květů, vítala včely a těšila se, že bude matkou. Že dá život několika stům mladých stromků.

Červenka už vyváděla mladé a vítr právě roznášel po okolí semínka její opatrovatelky. Ta se cítila hrdá, na ptáčata, i na své budoucí děti. Jaké budou? Budou růst stejně rychle jako ona, nebo…posmutněla. Spousta se jich neuchytí, další uschnou, nebo budou udušeny svými sourozenci. Ale to je vůle přírody, splacená daň za život.

Listí žloutlo, slétávalo ve spirálách k zemi a červenka s rodinou už dávno odletěla. Vítr sílil, narážel do jejího kmene, strhával za sebou hrsti listů, i drobné větvičky. Bičoval ji silný déšť. Sténala v bolesti, když ji silný poryv vichřice zlomil v pase. Cítila, jak se štěpí jednotlivé třísky, slyšela svůj vlastní praskot, pád…

Ráno přišli lidé. Ještě je tu neviděla. Káceli polámané stromy. Došli k ní, asi dvacet centimetrů u země nakreslili na jejím polámaném kmeni čáru. Dívala se na ně, plná zoufalství, vždyť ještě není mrtvá, není konec. Rána. Těžká sekyra zešikma dopadla nad čáru. Znovu a znovu, než se její polámané tělo zhroutilo na zem. Pořád ale cítila, věděla o sobě. I tehdy, když její tělo zbavili větví a rozřezali na polena. Všechno to vnímala, jen necítila bolest. Ta musela zůstat skrytá někde v pařezu.

Odvezli ji někam k poli, cítila vůni ohně. Přiběhlo k ní dítě a začalo ji hladit po členité, bílo černé kůře. Ten dotek, dělal jí dobře, stelně jako dřív dotek větru. Větru, který jí tak ublížil. Dítě vzalo jedno z polen a za veselého výskotu přiložilo. Nejprve cítila teplo, jak ji objímá, její míza se zase dávala do pohybu, vytékala do ohně a ten prskal, jako by odmítal přijmout její tělo. Pak se ale dotkl kůry. Vzplála jasným plamenem, a ona….Usínala.

Probudila se v listnatém šeru. Vstala a bosými chodidly vymačkávala do vlhké hlíny důlky. Užívala si ten vlhký dotek zeminy a záviděla stromům jejich majestátnost.