Hippokratova přísaha

Aki se posadil na svou postel. Právě se k němu dostala zpráva o přepadení lodě Litania. _Byl tam Evijn a Josh… Co se to děje?_ Chtělo se mu brečet. Doufal, že se rozbrečí. Nerozbrečel se. Jenom seděl, nic nedělal. Díval se před sebe do bílé zdi.
Sloužil jako doktor na lodi Angelus, jedné z posledních válečných lodí, které lidem zbyly. Právě se chystali na útok na nepřátelskou loď. Zrovna se vrátil do své kabiny, když našel oznámení v počítači. _Všichni už jsou mrtví… Kejl… Evijn, Josh… Sebastian…_ Zhluboka se nadechl a vstal. Na tohle nebyl čas, za chvíli začne útok a on se bude muset připravit na raněné. _Všichni, na kterých mi záleželo, jsou pryč…_ Otevřel dveře a vyšel na chodbu. Procházeli kolem něho vojáci, kteří mu salutovali. Procházeli tam důstojníci, možná i velitel. Aki nevnímal. Nejraději by už nikdy v životě nevnímal okolí.

„Zdravotník!“ Aki doběhl k průlezu, který spojoval jejich loď s nepřátelskou. První útok z děl proběhl beze ztrát na obou stranách, když potom došla munice, Nepřátelé se přitiskli na Angeluse a otevřeli průchod. Zatím si ovšem Angelus vedl dobře.
K Akimu se dobelhal jeden voják s druhým pověšeným okolo ramen. Nehýbal se.
„Pomozte mu. Nenechte ho umřít!“ Aki si ho položil na zem a pokusil se nahmatat tep. Marně. _Kejle, Evijne,…_
„Prosím Vás, doktore. Udělejte něco!“ _Nemůžu mu pomoct… je mrtvý._
„Je to můj nejlepší přítel!“ Voják se zlomil v pase a spadl svému mrtvému příteli k hrudi. _Vím, jaké to je, když příjdeš o nejlepšího přítele… Vlastně jste umřeli oba_ Ozvala se exploze a výkřiky. Voják vedle Akiho se zvedl. Už nebrečel. Narovnal se, potěžkal zbraň, zakřičel a vyběhl do tunelu hledat útěchu. Našel jí. Umřel asi po deseti sekundách. _Já už prostě nemůžu… nejde mi se ani hýbat!_ Aki vstal a přistoupil k dalšímu vojákovi, který byl poblíž. Ještě dýchal. Aki okamžitě přivolal nosítka a odvezli ho do ordinace. _Ten mě nepotřebuje… zatím… přežije to, pokud zvítězíme…_ začal obcházet další. Většina z těch, které našel, byli mrtvý a dost znetvoření. V jednom z nich poznal důstojníka, se kterým hrával po nocích šachy. Nebyl si jistý, jestli je to on. Mohl by z jeho tváře sice odstranit krev a přesvědčit se, ale nechtěl. Šel dál. Prošel skrz tunel. Našel pár vojáků, kteří potřebovali okamžitou pomoc, tak jim jí poskytl. Všechny je potom nechal odvézt na ošetřovnu s instrukcemi, aby se o ně zatím postaraly sestry. _Vypadá to, že zatím vedeme. Jsem už na Nepřátelské lodi a tady už je evidentně po boji…_ Vydal se náhodně zvoleným směrem. Znal své rozkazy. Neměl vcházet na nepřátelskou palubu. Bylo mu to jedno. Procházel okolo mrtvých obou stran. Našel jednoho Nepřítele, který ještě dýchal. _Nepodám nikomu smrtící prostředek, ani kdyby mne o to kdokoli požádal…_ Aki zvedl zbraň, která ležela poblíž. Namířil a vystřelil. Nepřítel se přestal hýbat. Aki odložil zbraň a šel dál. _Kejle… zachránil si mě… kéž bych ti to mohl vrátit… A Evijne…_ Došel k celám. Poznal to, i když se od lidských poněkud lišily. Za mřížemi ležel na zemi člověk. Mříže byly evidentně určeny k tomu, aby vedly elektrický proud _Nebo co to ti šmejdi mají místo elektřiny_, ale při útoku nejspíš někdo zničil zdroj. Aki otevřel celu a vešel do ní. Nebyl zamčená. Sklonil se k postavě. Chytl jí za rameno.
„Neměli jste zabíjet Rafinga grázlové! Já prostě univerzální jazyk neovládám.“ Aki byl okamžitě na nohou. Ten hlas znal. _Bože, nezahrávej si se mnou. Nedávej mi naději, kterou mi poté zase vezmeš._ Znovu se sehnul a opatrně otočil muže na zemi. Uviděl zakrvavený obličej. Byl to Evijn.
„Evijne?!“ Akimu se zatemnělo před očima. Spadl na záda a chvíli si myslel, že omdlí. Potom se mu ale znovu vrátilo vědomí a narovnal se. Evijn tam stále ležel, oči měl zavřené a sotva dýchal.
„Aki?... Aki, zdá se mi, jakobych tě slyšel. Doufám, že jsi v pořádku…. Aki…“ Evijnovi už nebylo rozumět, začal moc mumlat. _Myslí si, že blouzní. Myslí se, že upadá do věčného spánku… umírá!_ Aki vytáhl lékárničku. Vytáhl lahvičku s vodou. _Jak dlouho tu je bez vody?... evidentně dlouho nic nepil…_ polil Evijnovi obličej a dal mu pár kapek do úst. _Nesmím to přehánět, kdo ví, jak je na tom zevnitř_ Zavolal vysílačkou pro nosítka.

_Co se to zase děje? Co se mnou dělají teď? Kdy už to mučení skončí… nemůžu jim nic říct, neumím univerzální jazyk… proč zabili Rafinga… Nojo, protože překládal, co jsem jim říkal… hlupáci zatracení…_ Evijn e pokusil otevřít oči. Povedlo se mu to pouze s pravým víčkem, ale stejně viděl jenom bílý flek. I to pro něj ale bylo zvláštní.
_Nejsem v cele… vážně mě někam vzali, ale kam… jejich laboratoře, jejich mučírny, nic z toho nemá takovouhle zářivou barvu…_ Pokusil se otevřít druhé oko. Cítil, že hýbe víčkem, ale stejně nic neviděl. _Přišel jsem o levé oko… sláva, třeba konečně brzy umřu… Kejle, Joshi, Sebastiáne… jdu za Vámi_ Bílý flek se konečně začal trochu zaostřovat. V tu chvíli si teprve uvědomil, že něco slyší. _Já mám ještě funkční uši… co to sakra říkají… tohle ale nezní jako Nepřátelé… Něco říkají… slyšel jsem svoje jméno? Je to možné, znají mé jméno? Naučili se náš jazyk!?_ Vydal ze sebe zavití. Někdo se okamžitě přestal bavit a doběhl k němu. Viděl nad sebou v bílém fleku něco ve tvaru hlavy. _Jděte oděně! Nechte mě být! Nic Vám neřeknu, můžete mě klidně zabít!_ Zmohl se jen na další zavití, které ho stálo tolik sil, že málem omdlel. Musel zavřít oko. ale zvuky už začínal rozeznávat lépe. _Nějaké pípání. Zní to… jako EKG?... Ale proč by Nepřátelé měli EKG? Co se mnou proboha dělají…_
„Evijne, prosím tě...“ _Kdo to řekl? Aki?! AKI! Já blouzním... umírám, umírám..._
„Prober se, nevzdávej to...“ _Jdu za Vámi, Kejle, Joshi, Sebastiáne… proč slyším Akiho… Aki žije, musí žít…_
„Aki...“ _Aki... žij... ať jsi kdekoliv, doufám, že daleko odsud…_
„Evijne?! Evijne, řekni ještě něco, žij!“ _Aki?... kde jsi?_
„Aki?... co se... kde jsi?“ Evijn slyšel smích. Šťastný smích, ulevující smích.
„Evijne… jsi na lodi Angelus. Našli jsme tě… jsi v bezpečí.“
„Co je s… s mým okem?“
„Nemáš levé oko… a… tři prsty na pravé ruce…“ _Já vážně žiju?..._ Chvíli oba mlčeli. Tedy, Evijn mlčel, Aki brečel.
„Evijne?“
„Co je?“
„Až na to budeš mít síly, řeknu ti stav lidské populace…“