Půjdu tam – tam, kde ztratili slunce

Jmenuji se Emílie. Narodila jsem se mrtvá. Uškrcená na pupeční šňůře. Doteď mám kolem krku fialový pruh. Stane se.
Má otrhaná plstěná šála se zatřepotá v závanu chladného vzduchu, ze tmy zasvítí oči předních světel metra...
„Nástupiště Rybí prsty, příští stanice Rostislava Vaňka.“ Z útrob vagónu se vyhrnou oni. Živí. Vrážejí do mě. Nadávají mi. Sálá z nich odporné živé teplo. Odvrátím se a svým trhaným krokem se belhám k eskalátorům. Postavím se do řady. Stoupnu na pohyblivý schod. Vzhůru, vzhůru... Reklamy, světlo kdesi vpředu. Konečně venku. Procházím sídlištěm. Rybí prsty ční k nebi jako zbytky zubů starého boxera. Tibor mi je pouštěl v televizi. Boxery. Tvrdí, že je to adrenalin. Otázka života a srmti. Adrenalin, život, smrt. V gumácích mi čvachtá voda. Dělá mi obtíže vytáhnout ztuhlými prsty z batohu klíče. Vrzají mi klouby. Musí to znít hrozně.
Tibor se rozvaluje na ošoupaném gauči v předsíňce. Dáváme pod něj boty. Sandály, mokasíny, tenisky.
„Venku?“ ptá se Tibor. V prstech otáčí s plechovkou piva.
„Venku.“
„Na hřbitově?“
„V metru.“ Z rozhalené košile mu kouká chlupatý pupek. Ukáže vedle sebe na pohovku. To znamená, že si mám sednout. Alespoň většinou to znamená, že si mám sednout. Občas ukazuje na nějakou skvrnu nebo smítko. Nebo jen zkoumá čalounění. Sednu si.
„Co z toho máš?“ přejede mi rukou po vlasech.
„Mám.“ Moji mrtvolu hodili v igeliťáku do popelnice. Nevím proč. Prostě to tak občas dělají. Oni. Tibor mě našel. Ještě jsem nezačala hnít. Hodila jsem se mu. Na zombie jsou potřeba mrtvoly. To je fakt známý z každého pořádného béčkového hororu. Chodí v neděli v deset na Prvním kanálu. Tibor se u nich vždy směje a pojídá křupky.
Mezi stehny ucítím Tiborovu tápající ruku. Nevlhnu. Vlhnou jenom ony.
XXX
V uchu mi šustí Tiborův horký dech. Vytrhnu se mu, shodím ze sebe přikrývku. Tápám po podlaze, hledám gumáky. Svetr. Šálu.
„Ven?“ Tibor zvedne hlavu z polštáře.
„Ven.“
„Na hřbitov? Do metra?“
„Ven.“ Tibor má zarudlé oči. Proud magické energie, co do mě vlévá, zakolísá. Zlomím se v pase. Moje páteř zakřupe jak suchá větvička.
„Ty mě nemiluješ, že ne?“ Nerozumím otázce. Proud magické energie se ustálí, můžu se narovnat. Tibor neumírá. Musím existovat dál.
„Že ne,“ strojeně zopakuji jeho poslední dvě slova, „jdu ven. Můžu?“
Klopýtám chodbou. Jediná holá žárovka na rozmláceném lustru Tiborovy matky zabliká a zhasne. Tiborova matka chodila v zalátaných punčochách a páchla po cibuli. Trefila ji mrtvice. Je to tři roky. Otevřu dveře do oratoře. Prach. Pavouci. Špinavý ubrus na oltáři. Opatrně překročím pentagram načrtnutý tenkými přesnými tahy na brčálově zeleném linoleu. Další dveře. Botník, věšák na kabáty, klika. Konečně čerstvý vzduch. Toulám se mezi omšelými činžáky. Na pískovišti se hrají jejich děti. Smějí se. Opodál posedávají ony. Pletou pruhované ponožky, čepice, bolerka. Křičí na jejich děti. Oni obecně pořád křičí. Pořád, pořád, pořád. Proč?! Nikdo je nezabalil do igeliťáku a nehodil do popelnice – tak proč křičí?! Prudký závan větru ohýbá stébla trav, strhává ze zdí plakáty a programy kin, rozhazuje matkám jejich dětí klubíčka vlny. V dálce zavrže hřbitovní brána.
XXX
Hrudky hlíny dopadají na žulové dlaždice. Řady a řady hrobů. Řady a řady mrtvých. Řady a řady... řady a řady... Lampička se převrhne, čajová svíčka v jejím nitru pohasne. Narovnám ji, hrábnu si mezi úponky břečťanu pro další hrst mokré prsti. Babka těsně omotaná v plstěném vlňáku jako bourec v hedvábném kokonu zvrátí oči v sloup a pokřižuje se. V jedné ruce drží konev, v druhé motyku. Babky s motykou a konví se rády křižují. Nevadí jim přivázat psa na řetěz, nechají ho zmítat se a zoufale štěkat, nevadí jim podřezávat krky slípkám a ušákům s vykulenýma korálkovýma očima. Křižují se. Mrtví se nekřižují. Je jim jedno, že někdo rozhazuje hlínu na jejich hrobě. Spí. Chci spát. Chci se přidat k těm, kdo ztratili slunce.
XXX
Těsně za hřbitovní branou mě zastaví tři muži. V kvádru. S koženými aktovkami.
„Ty jsi ta Tiborova nemrtvá panenka?“ Mlčím, nesmím mluvit s cizími lidmi.
„Jsi, že?“ Nejvyšší z mužů hledí na moje drobné ruce od hlíny. Dloubne do mě ukazovákem. Já mlčím, nesmím mluvit s cizími lidmi.
„Tak mu vzkaž, že šéfovi už dochází trpělivost, ju, kotě?“ Mlčím, nesmím mluvit...
„At´zaplatí, jinak mu přichystáme k snídani pár olověných jednohubek, rozumíš?“ Vkaž, přichystáme, jednohubek... Sleduji, jak odchází. Rybí prsty v pozadí ční k nebi jako náhrobky. Jako kukly bourců morušových.
XXX
Tibor šeptá skrz vyschlé rty zaklínadlo. Rukávy černého pláště mu sklouzly až k ramenům, jak vzpažil, aby... Olověné jednohubky mu zjevně nesedly. Krev, všude krev. Tibor padá na tvář mezi rozmazané křídové symboly. Dveře zaklapnou, trojice mužů, co mě zastavila před hřbitovem, odchází. Nechává mě stát v rudé lepivé kaluži u Tiborových nohou. Krev, krev, krev... Mám ji na gumácích, ve vlasech. Tibor sípá, pootevřenými ústy z něj uniká život. Ze mě také uniká život. Přidřepnu k němu (v kloubech mi zaluská) a něžně ho políbím na rty. Jeho jsou studené. Moje jsou studené. Teď už k sobě patříme...