Sanharys

Unaveně padla do křesla. Bezmyšlenkovitě sáhla po knize, do nynějška ležící na zemi, otřela z ní silnou vrstvu prachu. „Stále prší?“
„Ano, prší.“
Na chvíli se rozhostilo ticho, které přerušila teprve, když se lehce otočila ke dveřím, „Vážně? Ani jsem si nevšimla. Jak dlouho?“
„Již dva dny.“
Ticho. Krátké zamyšlení. „Včera jsi mi tvrdil, že svítí slunce!“
„Ano, to jsem tvrdil.“
„Tak proč, když to nebyla pravda?“ pomalu si sundala kožené boty. Po dnešku ji nepředstavitelně bolely nohy.
„Byla to pravda…“
Povzdechla si. „Příště…“
Přerušilo ji krátké zaklepání. Nečekalo na odpověď. Dveře se pootevřely a dovnitř vstoupil muž. Byl promočený. Voda dopadající z jeho pláště na zem začala rychle utvářet malé kaluže. Ani to nevypadalo, že by mu to vadilo, jeho pozornost teď zaujalo spíše něco jiného, tedy někdo jiný. „Á tady jsi… hledal jsem tě.“ potichu za sebou zavřel dveře a postoupil pár kroků ke křeslu. „Slyšel jsem odsud tvůj hlas… myslel jsem, že tu nejsi sama…“
„Nejsem,“ odvětila potichu. Pak se k němu otočila a změřila si ho dlouhým pohledem. „Venku prší?“
V jeho obličeji se objevil nechápavý výraz.
„Myslela jsem si to,“ znovu si povzdechla a otočila stranu v knize.